Leoš Heger
My jsme nadefinovali určité nadstandardy, které umožňují platit nějaké lukrativnější, pohodlnější procedury, ale pacient stále má nárok na to, co opravdu potřebuje pro záchranu svého života, aby to dostal zdarma.
Tento výrok hodnotíme jako pravdivý, podle zákona č. 298/2011 Sb., je skutečně definována nadstandardní péče (konkrétně tedy "ekonomicky náročnější varianta"). Rozdělení zdravotní péče najdeme v §13 daného zákona, konkrétně v odstavcích (1) a (4).
(1) "Ze zdravotního pojištění se hradí zdravotní péče poskytnutá pojištěnci s cílem zlepšit nebo zachovat jeho zdravotní stav nebo zmírnit jeho utrpení (...)
(4) "Pokud lze zdravotní péči uvedenou v odstavci 1 poskytnout více než jedním způsobem, přičemž všechny tyto způsoby splňují podmínky stanovené v odstavci 1 a mají stejný terapeutický účinek, hradí se takový způsob zdravotní péče, který je v souladu s účelným a hospodárným vynakládáním zdrojů veřejného zdravotního pojištění (dále jen „základní varianta“). Ostatní způsoby zdravotní péče podle věty první, které nesplňují podmínku účelného a hospodárného vynakládání zdrojů veřejného zdravotního pojištění (dále jen „ekonomicky náročnější varianta“), se ze zdravotního pojištění hradí ve výši stanovené pro úhradu takové zdravotní péče v základní variantě"
Výrok Leoše Hegera se shoduje se stávajícími zákony, hodnotíme jej tedy jako pravdivý.
Řada sociálnědemokratických politiků podala podání k Ústavnímu soudu (proti rozdělení zdravotnické péče na standard a nadstandard, pozn.)
Výrok lze hodnotit jako pravdivý, skupina poslanců ČSSD v této otázce opravdu podala podání k Ústavnímu soudu.
Podle informací dostupných na stránkách Ústavního soudu: „Poslanci Parlamentu ČR podali Ústavnímu soudu návrh na zrušení tzv. zdravotnické reformy, která dělí zdravotní péči hrazenou z veřejného pojištění na „základní“ a „ekonomicky náročnější“. Celkem 51 poslanců v čele s Bohuslavem Sobotkou žádá zároveň Ústavní soud o přednostní projednání návrhu.“ Stalo se tak v prosinci 2011. Text podání je dostupný na stránkách Ústavního soudu (.pdf).
On celkový balík, co lidé zaplatí z vlastní kapsy je asi 45 miliard a z toho je více než polovina za věci, které prostě vůbec nepotřebují lidé kvůli svým nemocem. Jsou tam ty kosmetické výkony, jsou tam ale takové věci jako vitamíny, různé potravinové doplňky a věci, které jsou zbytečné v podstatě. Pilulky na růst vlasů a podobně.
Dle aktuální publikace výsledků zdravotnických účtů, které pravidelně vydává ČSÚ, vynaložily v roce 2010 domácnosti na zdraví 41 867 mil. korun. Soukromý sektor celkem vynaložil 45 754 mil. korun. Do soukromého sektoru systém zdravotnických účtů řadí soukromé pojištění osob, domácnosti, neziskové organizace a korporace.
Pokud se podíváme konkrétně na výdaje domácností na zdraví (viz. kapitola 4 výše zmiňovaného dokumentu), největší podíl výdajů tvoří výdaje na léky (20 341 mil. korun, z toho 8 605 mil. korun na předepsané léky, 11 077 mil. korun na volně prodejné léky a zbylých 659 mil. korun na ostatní léky) a na léčebnou péči (12 923 mil. korun, z toho 6 907 mil. korun na stomatologickou péči). Další důležitou položkou jsou prostředky zdravotnické techniky (5 662 mil. korun, z toho 4 361 mil. korun na brýle). Nejnižší položkou jsou výdaje na rehabilitační péči (celkem 2 941 tis. korun).
Budeme-li mezi potřebné výdaje řadit předepsané léky, stomatologickou péči a brýle, dostáváme se na částku 19 873 mil. korun, která tvoří 43,4 % celkových přímých výdajů domácností, čili skutečně méně nežli polovinu. Bohužel, detailnější rozpis výdajů domácností nelze dohledat, proto není jasné, zda jde skutečně více než polovina přímých plateb domácností do oblastí, o kterých hovoří ministr Heger. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.
Provedlo se přehodnocení toho, co je opravdu účinné a co není účinné. Takže řada léků, které mají účinek velmi pochybný, se dneska připlácí více.
Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť dne 31.12. 2011 byla ukončena komplexní revize úhrad léků, kterou prováděl Státní ústav pro kontrolu léčiv.
Cílem této revize bylo mj. posoudit účinnost jednotlivých léků a cenově rozlišit mezi léky účinnými a méně účinnými.
On (David Rath jako ministr zdravotnictví, pozn.) vyškrtal řadu možností, co pojišťovny platí a výrazně zvýšil limity na předepisování léků.
Za doby Rathova ministrování skutečně došlo k omezení výše hrazené péče.
David Rath byl ministrem zdravotnictví mezi listopadem 2005 a zářím 2006. V této době podepsal vyhlášku č. 550/2005 (.pdf) , která stanovila výši a limity úhrad ("co pojišťovny platí") pro leden až červen 2006. Pokud srovnáme tuto vyhlášku a vyhlášku č. 50/2005 platnou pro leden až červen 2005, vidíme Hegerem zmíněné rozdíly v limitech:
přílohy vyhlášky (.pdf) pro rok 2006 omezují mj. hrazené léky a zdrav. prostředky výší 98 % úhrady poskytnuté v 1. pololetí předchozího roku (referenční období). Připouštejí nárůst zejména, pokud se změní struktura pacientů daného lékaře, jinak je ale platný limit 98 %.
Ve vyhlášce platné v roce 2005 (ministryní byla Milada Emmerová) přitom takové omezení nenajdeme, pouze srážku z poskytnutých úhrad v případě překročení jejich výše v referenčním období. Nikoli takto přísný práh.
"Co pojišťovny platí" tedy bylo s posvěcením ministra D. Ratha významně omezeno. Hegerův výrok je pravdivý.
Projekt IZIP začal někdy v roce 2001.
Podle informací na oficiálních stránkách projektu elektronických zdravotní knížek (IZIP) je tvrzení pravdivé.
Internetové stránky společnosti IZIP, spravující systém elektronických zdravotních knížek, potvrzuje, že společnost byla založena v roce 2001. Jelikož její jedinou oblastí činnosti byly zdravotní knížky, lze potvrdit slova Leoše Hegera o počátcích projektu v témže roce.
Miroslav Kalousek
I v zemi natolik tolerantní vůči protestům a stávkám, jako je Francie, existují jisté postuláty, že určité služby pro občany nezbytné musí mít nějaký minimální provoz i v době stávky.
Výrok ministra financí Kalouska hodnotíme jako pravdivý.
Dle oficiálních informací (fr.) existuje ve Francii v některých odvětvích institut tzv. minimální služby ("le service minimum") již od konce 70. let 20. století. Minimální služba je zakotvena v zákonech, které podrobně upravují ústavní právo zaměstnanců na stávku a jejím cílem je zajistit provoz strategických činností v období stávky. V roce 1979 byl tento institut zaveden v audiovizuálním průmyslu a vztahoval se na veřejná média (France Télévisions a Radio France). V roce 1980 byla uzákoněna minimální služba pro jaderný průmysl, v roce 1984 pro letovou kontrolu a v roce 2008 pro některé typy pozemní dopravy a základní a mateřské školy.
Tady nehovoříme o úspoře na výdajové straně rozpočtu. Tady mluvíme o daňové výjimce. Daňové výjimce, kterou mají, při vší úctě k pracím zemědělců, pouze zemědělci (o zelené naftě, pozn.).
Výrok ministra Kalouska je vzhledem k dohledaným faktům pravdivý.
V zákonu o spotřebních daních (353/2003 Sb.,) se v paragrafu 57, bod 1 uvádí, že "nárok na vrácení daně vzniká právnickým a fyzickým osobám provozujícím zemědělskou prvovýrobu, které nakoupily minerální oleje...za cenu obsahující daň nebo tyto výrobky samy vyrobily a prokazatelně je použily pro zemědělskou prvovýrobu." Jak je dále ze zákona patrné, zemědělcům se vrací část spotřební daně, a to po prokázání nákupu těchto minerálních olejů využitých v zemědělství.
Dále o problému tzv. zelené nafty píše (.doc) samotné ministerstvo financí, kdy překládá vládě argumenty, že: " zrušením zelené nafty je sledováno odstranění distorzní daňové úlevy, kdy jedné skupině podnikatelů (myšleni zemědělci) je poskytováno zvýhodnění oproti ostatním skupinám podnikatelů".
Zelená nafta tady existuje zhruba někdy od roku 96 nebo 95.
Výrok je nepravdivý, jelikož zelená nafta byla zavedena až v roce 2000.
Tzv. vratka ze zelené daně (právně vracení daně z minerálních olejů osobám užívajícím tyto oleje pro zemědělskou prvovýrobu) upravuje § 57 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění předchozích předpisů od roku 2000. Zákon je tedy platný a účinný od roku 2000. Pokud tedy chápeme ministrova slova o "existenci" zelené nafty jako zavedení této daňové výjimky do českého legislativního prostředí, jsou jeho slova nepravdivá.
Na vývoj objemu vratky spotřební daně mezi lety 2000 až 2008 se můžete podívat zde (.pdf, str. 5).
(Já jsem, já jsem ještě chápal, protože to tady existovala, zelená nafta tady existuje zhruba někdy od roku 96 nebo 95, ještě jsem to chápal jako jistou nesystémové kompenzaci v době, kdy nesystémově naši zemědělci brali méně peněz z Evropské unie než jejich konkurenti.) Protože od příštího roku se to srovná, tak já nevidím důvod, skutečně nevidím důvod k daňové výjimce.
Výrok ministra Kalouska hodnotíme podle údajů portálu Euroskop.cz za pravdivý.
Podmínky vyjednané před vstupem do Evropské unie přiznávaly zemědělcům z tzv. nových členských států nižší přímé platby oproti stávajícím členům. V prvním roce členství obdrželi 25 % přímých plateb, přičemž výše dotací byla postupně zvyšována, a to do roku 2007 o 5 % meziročně, následně o 10 %. Výše plateb tedy bude skutečně do roku 2013 srovnaná. Mezitím nové členské státy mohou tyto rozdíly dorovnávat z vlastních zdrojů prostřednictvím tzv. národních doplňkových plateb (top-up plateb) až do výše 30 % nad stanovenou hodnotu, nemohou ale převýšit 100 %.
GRAF - Podíl přímých plateb a doplňkových plateb v ČR 2004-2013 (zdroj: Evropská komise podle Euroskop.cz)
