Výrok poslance Polčáka byl s ohledem na platnou legislativu označen za nepravdivý. Pokud mluvíme o možnostech zákonodárné iniciativy, tak ministr spravedlnosti není jediný, kdo může zákon předložit. Poslanec mohl svým výrokem mínit fakt, že předložení takové právní úpravy vyžaduje vysokou odbornost (nutnost přiložení důvodové zprávy atd.), kterou může v tomto případě nejlépe poskytnout pouze ministerstvo spravedlnosti, a tak použil slova "jediný možný". To ale není z jeho výroku explicitně jasné.

Druhá část výroku je také nepravdivá, neboť Legislativní rada vlády zákonodárnou iniciativu nemá.

Žádná výjimka pro návrh zákona o státním zastupitelství není dohledatelná.

V článku 41 Ústavy ČR se jasně píše, kdo má právo zákonodárné iniciativy. "Návrh zákona může podat poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku." Obecně tedy může předložit zákon nejen ministr spravedlnosti. Legislativní pravidla vlády (pdf.) jsou o něco konkrétnější. V třetím článku je uvedeno, že "věcný záměr zákona vypracovávají ministerstva a jiné ústřední orgány státní správy a předkládají jej k projednání vládě před vypracováním návrhu zákona, a to v případě, že věcný záměr je obsažen v plánu legislativních prací vlády." V článku devět se taktéž uvádí, že součástí návrhu zákona musí být tzv. důvodová zpráva, která musí obsahovat celou řadu odborných náležitostí, jako je zhodnocení platného právního stavu, odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy nebo zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy s předpisy EU.

Pokud část výroku poslance Polčáka o Legislativní radě vlády chápeme tak, že tento orgán může předložit novelu zákona, tak neříká poslanec pravdu. Z výše uvedeného výčtu je zřejmé, kdo má zákonodárnou iniciativu. Navíc ze Statutu Legislativní rady vlády (pdf.) jasně vyplývá, že se jedná o "poradní orgán vlády pro legislativní činnost vlády". Její kompetence, v nichž se o možnosti předkládání návrhů nepíše, jsou zde popsány takto:

"a) zaujímá stanoviska pro vládu k legislativním návrhům,
b) zaujímá stanoviska k závěrům pracovních komisí Legislativní rady nebo odboru kompatibility Úřadu vlády k návrhům vyhlášek, pokud zpracovatel návrhu vyhlášky vyjádří nesouhlas s těmito závěry,
c) zaujímá stanoviska v dalších případech, rozhodne-li tak vláda nebo předseda Legislativní rady,
d) vyjadřuje se k návrhu Legislativních pravidel vlády a k návrhům jejich změn,
e) na návrh předsedy Legislativní rady jmenuje a odvolává členy pracovních komisí Legislativní rady a z jejich řad jmenuje předsedy a místopředsedy pracovních komisí Legislativní rady a odvolává je."

Výrok Dany Váhalové je pravdivý, neboť správně pojmenovává nově zaváděné změny v systému penzí a také výši procentního bodu pojistného.

Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) prezentuje na webu nově zaváděnou důchodovou reformu. V části Vládní návrh důchodové reformy - základní fakta pak konkrétně uvádí: " Obsahem reformy bude mj. možnost dobrovolného fondového penzijního spoření (tzv. opt-out) v podobě vyvedení 3 % sociálního pojištění na soukromé individuální účty občanů ČR vedené u penzijních společností za podmínky další dodatečné vlastní platby minimálně ve výši 2 % ze základu pro výpočet odvodu na sociální pojištění." V této části výroku má tak poslankyně Váhalová pravdu, neboť popisuje nově zaváděný systém přesně, což ostatně potvrzuje také tisková zpráva MPSV. Podle statistik Ministerstva financí ČR se v roce 2011 vybralo na pojistném celkem 366,8 mld Kč, z toho na důchody šlo o cca 326 mld. Celková výše odvodů činí 28 %, tudíž 1 procentní bod má výši 13,1 mld. Kč (v případě, že poslankyně myslela celkové pojistné) nebo 11,6 mld Kč (bylo-li myšleno pojistné využité na důchody). Není tak zcela jasné, jakou cifru má poslankyně na mysli, průměr těchto částek však odpovídá hodnotě, kterou popsala ve svém výroku (12,35 mld Kč). Její výrok je tak hodnocen jako pravdivý.