Během 8. volebního období se od ustavující schůze Sněmovny 20. listopadu 2017 až do dnešního dne o kauzách premiéra Andreje Babiše debatovalo několikrát:

19. ledna 2018 se rozhodovalo o vyslovení souhlasu Sněmovny k vydání poslance Andreje Babiše a poslance Jaroslava Faltýnka k trestnímu stíhání. K vydání jak Andreje Babiše, tak Jaroslava Faltýnka byl dán souhlas Sněmovny po několikahodinové debatě o kauze Čapí hnízdo, státním zastupitelství nebo průběhu vyšetřování. Babišův výrok „Žijeme v zemi, kde si můžete objednat stíhání a dostat pravděpodobně někoho do vězení,“ vyvolal u opozice silné reakce. „Jestliže říkáte, že v této zemi je možné objednat si trestní stíhání, už čtyři roky máte odpovědnost za policii a státní zastupitelství i za soudnictví. A co jste udělali pro to, aby to nebylo možné? Nic,“ řekl Pavel Blažek (ODS). Miroslav Kalousek (TOP 09) označil výrok za naprosto šokující: „To neřekl jen tak někdo u piva, ale šéf exekutivy. Předseda vlády členské země EU oznámil všem spojencům, že v České republice je možné objednat si trestní řízení, popřel rovnost před zákonem,“

Ke kauzám Andreje Babiše se poslanci dostali i během jednání o vyslovení důvěry vládě Andreje Babiše, které se konalo 11. července 2018 a skončilo po půlnoci hlasováním, ve kterém vláda důvěru získala. K vyostření situace došlo mezi Andrejem Babišem a Miroslavem Kalouskem. Babiš Kalouskovi tykal a označil ho za „zloděje zlodějského“ a ožralu. Ministerský předseda reagoval na Kalouskova slova o tom, že Babiš v případu Čapí hnízdo křivě přísahal na životy svých dětí.

12. listopadu 2018 Televize Seznam zveřejnila video, které se týkalo únosu Babišova syna na Krym a jeho svědectví v kauze Čapí hnízdo. Opozice se hned po zveřejnění začala bavit o svolání mimořádné schůze a vyslovení nedůvěry vládě. Tato schůze následně proběhla 23. listopadu 2018 a trvala několik hodin. Ivan Bartoš (Piráti) se o premiérovi Babišovi vyjádřil následovně: „V čele vlády by měl stát etický, morální a slušný člověk, který má kredit i před svými politickými oponenty. Takového člověka v čele vlády nevidím." Jan Farský (STAN) se domnívá, že by „republika mohla fungovat mnohem lépe, kdyby se vláda nezmítala v problémech svého předsedy."

Poslanci ODS, Pirátů a Lidovců dále 18. dubna 2019 oznámili záměr vyvolání mimořádné schůze Sněmovny. Jedním z několika důvodů svolání schůze byl i návrh na žádost Evropské komisi o zveřejnění závěru šetření údajného střetu zájmů premiéra Andreje Babiše. Návrh programu mimořádné schůze byl však zamítnut. Unijní audit o údajném střetu zájmů, který poslanci požadovali po Evropské komisi, byl zveřejněn až na konci května. Předseda ODS Petr Fiala pak ve Sněmovně uvedl, že „expresní výměna na postu ministra spravedlnosti v době, kdy se rozhoduje na státním zastupitelství o obžalobě premiéra a jeho rodiny, že tato výměna, to je krok, který zpochybňuje právní stát u velké většiny občanů České republiky a v očích zahraničí taky." Zmiňovanou výměnou na ministerstvu spravedlnosti Fiala poukazuje na odstoupení Jana Kněžínka z postu ministra a jeho nahrazení Marií Benešovou. Tento krok je kritizován kvůli svému načasování, kdy ten samý týden policie navrhla obžalovat premiéra Babiše.

K poslední větší debatě o kauzách Andreje Babiše došlo při dalším jednání o vyslovení nedůvěry vládě dne 26. června 2019. Opozice iniciovala jednání v reakci na návrhy unijních auditů, které poukazují na údajný střet zájmů při čerpání dotací z Evropské unie. Schůze skončila hlasováním, v němž vláda obstála a důvěru Sněmovny si udržela. Během více než sedmnáctihodinového jednání poslanci debatovali o dosavadním působení vlády i premiérových kauzách. Předseda STAN Vít Rakušan například upozornil, že ministři v evropských zemích i v Česku dříve odstupovali kvůli daleko méně závažným podezřením než těm, která provázejí Babiše. Kritizoval vládu, že řadu problémů včetně digitalizace nebo sucha zanedbává a Sněmovna je musí řešit poslaneckými návrhy.

Vláda Babišova ANO s ČSSD a tolerancí KSČM tak ustála dvě hlasování o vyslovení nedůvěry. Obě schůze byly svolány opozicí mimo jiné i v reakci na postup vyšetřování a průběh kauz premiéra Babiše.

Koncentrační tábor Auschwitz-Birkenau byl osvobozen dne 27. ledna 1945, kdy do něj vstoupili vojáci 60. armády vedené generálem Pavlem Kuročkinem. Tato armáda byla součástí tzv. 1. ukrajinského frontu vedeného maršálem Ivanem S. Koněvem.

Vedení SS se ještě před příchodem sovětských vojáků do Osvětimi rozhodlo (kapitola Evacuation and liquidation of the camp) provést evakuaci tábora a zničit a zahladit všechny stopy. V rámci evakuace odešlo během 17. – 21. ledna 1945 zhruba 56 tisíc vězňů na tzv. pochody smrti, které nepřežilo 9–15 tisíc z nich.

Bojové operace kolem Osvětimi začali (kapitola Liberation) 27. ledna 1945 vojáci ze 100. a 322. střelecké divize 60. armády. Ke koncentračním a vyhlazovacím táborům se vojáci dostali během odpoledne téhož dne, kde narazili na zhruba 7 tisíc nemocných a vyčerpaných vězňů. Do péče o tyto vězně v následujících dnech nasadil dvě polní nemocnice i polský Červený kříž.

První ukrajinský front maršála Koněva se následně zúčastnil osvobozování Slezska a Saska a konečné Pražské ofenzívy, v rámci níž dorazil maršál Koněv v brzkých ranních hodinách 9. května 1945 do Prahy. Němci v Praze, až na jednotky SS (video, 4:10), kapitulovali den předem, 8. května 1945.

Předně se věnujeme tomu, zda má prezident „nárok“ spolurozhodovat o složení vlády. Pokud budeme chápat ve výroku slovo nárok jako právní nárok, v české ústavě jej nenajdeme. Absenci takového nároku potvrdil i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský v rozhovoru pro Respekt: „Současný ústavní model zejména v případě odvolávání a jmenování ministrů svěřuje jednoznačně tuto pravomoc do kompetencí předsedy vlády a prezidentovi neposkytuje žádný prostor pro diskreci, tedy uvážení.“

Role prezidenta v parlamentní demokracii, kterou Česká republika je i po zavedení přímé volby (.pdf, str. 17), se nevyznačuje pravomocemi přímo vytvářejícími vlastní politický program. Jak např. píše Jan Wintr ve své knize Principy českého ústavního práva na str. 66: „V parlamentní formě vlády (parlamentní demokracii) náleží politická moc parlamentu a vládě. Hlava státu je reprezentantem státu, garantem řádu a moderátorem politických sporů, není však určena k provádění vlastní politiky," a dále, že „Neodpovědnost hlavy státu je výsledkem historického vývoje evropských monarchií. Zásada princeps legibus solutus (panovník nepodléhá zákonům) vedla k tomu, že za panovníkovy činy byli hnáni k odpovědnosti jeho ministři, a posléze z panovníka na ministry (už odpovědné parlamentu) přešla i faktická politická moc.“ Tento vývoj se zrcadlí (mimo čl. 62) v Ústavě v čl. 54 odst. 3 a čl. 63 odst. 4. Souhlasný názor představuje i kniha Ústavní systém České republiky od kolektivu Gerloch, Hřebejk, Zoubek na stranách 168 a 169, kde se tvrdí, že prezident by měl „být garantem či prostředníkem kontinuity státní moci, a tudíž i představitelem identity a integrity státu (zastupuje stát navenek), tedy určitou konstantou ústavního a politického systému“.

Dle expertů prezident Zeman nečiní ve svém postavení tak, jak je zamýšleno obecnými ústavními principy. Prezident má možnost se s potenciálním ministrem sejít, smí se k němu vyjádřit, může ho zkritizovat, může mu být proti srsti. Stejně jako se může scházet s úřadujícími ministry a prosit je, aby na svém postu zůstali. Nakonec má (až na případ, kdy přijme demisi ministra podle čl. 73 odst. 1 Ústavy) poslední slovo, kdo bude, či nebude ve vládě, vždy předseda vlády.

Praktické jednání prezidenta Zemana je pak s těmito principy v rozporu. To můžeme demonstrovat na případech, které jsme uvedli již v dřívější analýze:

• Když ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD) 15. května 2019 oznámil, že hodlá k 31. květnu 2019 skončit ve funkci. Učinil tak podle svých slov na přání Jana Hamáčka v návaznosti na reakce, které se na něj vyrojily zejména po odvolání ředitele Národní galerie Praha Jiřího Fajta a ředitele Muzea umění Olomouc Michala Soukupa. Prezident Zeman demisi 28. května nepřijal. Andrej Babiš podle čl. 74 Ústavy navrhl odvolání Staňka prezidentovi 31. května 2019. Prezident Zeman odvolal Staňka až po dvou měsících, tj. 31. července 2019. Po sporech, kdo bude jeho nástupce, byl nahrazen bývalým ministrem zahraničních věcí Lubomírem Zaorálkem (ČSSD), který nastoupil do funkce 27. srpna 2019.
• Když odmítl jmenovat ministrem zahraničí Miroslava Pocheho. Rezortu se při vzniku vlády musel dočasně chopit předseda ČSSD a ministr vnitra Jan Hamáček. Přes pokračující odmítaní ze strany prezidenta jmenovat Pocheho ministrem zahraničí se nakonec této funkce ujal v říjnu 2018 Tomáš Petříček.
• Dále také v květnu 2017 vypukla krize Sobotkovy vlády, která skončila odvoláním Andreje Babiše z funkce ministra financí i prvního místopředsedy vlády. Premiér Bohuslav Sobotka dne 2. května 2017 oznámil, že podá demisi vlády. Vzápětí se rozhořel spor mezi premiérem Sobotkou a prezidentem Zemanem o povaze podané demise. Zeman tvrdil, že demisi je možné chápat pouze jako rezignaci premiéra, a ne celé vlády, a z kabinetu by tak odešel jen Sobotka. Takový výklad byl právníky hodnocen jako protiústavní. Rozdílný výklad Ústavy oběma činiteli nakonec způsobil, že se Sobotka rozhodl odvolat z vlády pouze ministra financí Andreje Babiše. Krize se následně prohloubila, jelikož Zeman odmítl Babiše neprodleně odvolat. Vládní krize skončila 24. května 2017, kdy prezident odvolal Andreje Babiše z vlády a jmenoval nového ministra financí Ivana Pilného. 
• V roce 2013 se prezident zdráhal jmenovat Lubomíra Zaorálka ministrem zahraničí v Sobotkově vládě, což bylo vnímáno jako protiústavní.

Schopnost Miloše Zemana vynutit si složení vlády záleží mj. na tom, zda předseda vlády bude, či nebude stát na svém právu. Konkrétně se to týká čl. 68 odst. 2 Ústavy. Petr Fiala má tedy pravdu v tom, že prezident Zeman má fakticky významný vliv na personální obsazení vlády, byť se mu nedostává opory v Ústavě. Václav Klaus se během své prezidentské funkce také snažil ovlivňovat a prosazovat své ministry, nicméně narazil na odpor ostatních ústavních činitelů.

V dubnu 2018 podepsali předsedové ODS a Soukromníků rámcovou dohodu o spolupráci v komunálních a senátních volbách. Fiala tehdy řekl, že postaví společné kandidátky a podpoří uchazeče o volby do Senátu.

Před volbami uvedl předseda senátorského klubu ODS Miloš Vystrčil, že vzájemně spolupracují se Soukromníky a že se ODS dohodla s hnutím STAN a KDU-ČSL na vzájemné podpoře společného kandidáta. Podpořili například kandidátku za STAN Hanu Žákovou či nestraníka za Zelené, STAN a TOP 09 Mikuláše Beka. Tuto spolupráci označil Vystrčil jako správnou cestu kooperace stran a hnutí, která vede od středu doprava.

Radek Kaňa, předseda oblastního sdružení ODS v Opavě, označil spolupráci s výše zmíněnými stranami za přirozené rozšíření součinnosti, která proběhla i na komunální úrovni. Jako příkladný krok středopravicové spolupráce uvedl představení kandidáta Herberta Pavery, na kterém se podíleli společně s TOP 09.

Mezi další společné kandidáty patřil také Pavel Fischer (nezávislý s podporou ODS, TOP 09, STAN a KDU-ČSL), Jaroslav Zeman (ODS, s vyjednanou podporou od STAN a SLK), Jan Tecl (ODS v koalici se STAN a STO) a Zdenka Němečková Crkvenjaš (nezávislá s podporou TOP 09, ODS a Soukromníků).

ODS v senátních volbách v roce 2018 zvítězila. Obhajovala 4 mandáty a získala 9. Momentálně má strana v Senátu 12 zástupců, čímž se umístila za ČSSD, které přísluší nejvyšší počet senátorů. Mezi další úspěšné strany ve volbách patřily také hnutí STAN (zisk pěti mandátů) či KDU-ČSL (obhájili své 2 mandáty). Střed a pravice tak tyto volby zcela ovládly.

Co se týče společných kandidátů, úspěšná byla ve volbách většina z nich. Konkrétně se novými senátory stali Bek, Žáková, Fischer, Tecl, Zeman a Pavera.

Petr Fiala se před pár měsíci nechal slyšet, že by rád spolupracoval s konzervativně liberálními stranami i při volbách do Parlamentu v roce 2021. Za hlavní cíl označil porážku vlády Andreje Babiše a jeho „bezobsažné politiky“. Předseda TOP 09 Jiří Pospíšil na to reagoval souhlasným prohlášením. Jedině tak prý mohou sestavit vládu bez Babiše, tudíž se takovéto spolupráci nebrání.

Předně uveďme, že část výroku, kde Petr Fiala uvádí, že pro ODS nebylo jednoduché nepostavit svého kandidáta v každém obvodě, je názorovým tvrzením, a jako takové je tedy nehodnotíme.

ODS je možné považovat za tradiční politickou stranu na české scéně (byla založena v roce 1991). Část výroku týkající se voleb do Senátu z roku 2018 je také možné označit za zcela pravdivou. Nový senátoři byli volení v 27 obvodech a ODS svého zástupce navrhla v pouze 17 z nich.

V dalších obvodech pak ODS nominovala spolu s dalšími stranami koaličního kandidáta. Takovým byl například Jan Tecl, kterého navrhla ODS spolu se STAN, či Pavel Herbert, společný kandidát TOP 09, ODS a STAN, či Mikuláš Bek.

Dále pak ODS podpořila například kandidaturu Pavla Fischera v Praze, Hany Žákové v Třebíči či Lukáše Libora ve Zlíně. Žádného kandidáta pak nepostavila ani nepodpořila v obvodě Sokolov.

Zároveň platí, že ODS volby jasně ovládla, když její kandidáti získali celkem 9 křesel před druhým hnutí STAN s 3 mandáty.

Kerčský průliv je průliv mezi Černým a Azovským mořem, svíraný Tamanským a Kerčským poloostrovem. Kerčský poloostrov je také součástí Krymského poloostrova, který byl anektován Ruskem v roce 2014.

Incident v Kerčském průlivu se odehrál 25. listopadu 2018, když ruská pobřežní stráž zabránila lodím ukrajinského námořnictva ve využití průlivu. Rusové posléze tři ukrajinské lodě a jejich posádky zadrželi. Kyjev tvrdil, že přesun lodí Rusku dopředu oznámil, a že k zadržení jejích lodí a námořníků navíc došlo až v mezinárodních vodách, čímž Moskva údajně porušila mezinárodní námořní právo, které je obsažené v Úmluvě Organizace spojených národů o mořském právu (dále jen „Úmluva“), která je závazná pro 168 států světa, včetně Ruska i Ukrajiny jakožto signatářů, i bilaterální smlouvu mezi Ukrajinou a Ruskem, která upravovuje mimo jiné právě režim užívání Kerčského průlivu.

Ruská tajná služba FSB informovala, že lodě zabavila, protože „narušily ruské pobřežní vody“. Rusko uvedlo, že dočasně uzavřelo oblast pro lodní dopravu a že ukrajinská plavidla vstoupila na jeho území nezákonně a prováděla „provokativní akce“. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov také uvedl, že ukrajinské vojenské lodě vstoupily do ruských teritoriálních vod, aniž by odpověděly na jakékoli požadavky pohraniční stráže. Proto byla všechna opatření přijata v přísném souladu se zákonem. Ukrajinská plavidla prý údajně také nepodala správné žádosti o transit.

Proplutí průlivem upravuje Část III této úmluvy. Článek 37 vymezuje působnost oddílu úmluvy upravující tzv. tranzitní proplutí tak, že „tento oddíl se vztahuje na průlivy, kterých se používá pro mezinárodní plavbu mezi jednou častí volného moře nebo výlučné ekonomické zóny a jinou častí volného moře nebo výlučné ekonomické zóny“. To je případ i Kerčského průlivu mezi Černým a Azovským mořem. Podle článku 38 pak platí, že „v průlivech zmíněných v článku 37 požívají všechny lodě a letadla právo tranzitního proplutí či přeletu, kterému nesmí být bráněno...“ Článek 44 dále upravuje povinnosti států hraničících s průlivy: „státy, které hraničí s průlivy, nesmějí bránit tranzitnímu průjezdu či přeletu...“ Podle ukrajinského ministra zahraničí Pavla Klimkina došlo tehdy k porušení těchto článků.

Dále podle článku 3 výše zmíněné úmluvy platí, že každý stát si může vytyčit tzv. pobřežní moře, ve kterém může svrchovaně vykonávat veškeré své pravomoci (viz článek 2 této úmluvy), dá se tedy říci, že pobřežní moře patří pobřežnímu státu. Šíře pobřežního moře pak může být maximálně 12 námořních mil (cca 22,2 kilometrů) od nejzazší linie odlivu. Dle článku 15 pak platí, že pokud státy leží naproti sobě, může pobřežní moře sahat jen k tzv. střední linii (v podstatě smyšlená čára jdoucí středem moře či průlivu), pokud se státy nedohodnou jinak, nebo z historických důvodů či jiných zvláštních okolností není třeba určit hranici pobřežního moře jiným způsobem.

Kerčský průliv představoval potenciální ohnisko konfliktu již od rozpadu Sovětského svazu. Situace se uklidnila v roce 2003, kdy došlo k podepsání bilaterální smlouvy mezi Ruskem a Ukrajinou stanovující, že obě země mohou volně využívat průliv a Azovské moře pro komerční přepravu a musí se navzájem informovat při odesílání vojenských plavidel. Oblast tak byla prohlášena za vnitřní vody obou zemí, ačkoli Ukrajina původně požadovala v oblasti tvrdé vyčlenění hranice a vymezení státní svrchovanosti každého ze států. Přestože je dohoda stále platná, po anexi Krymu získalo Rusko kontrolu nad oběma břehy Kerčského průlivu a tvrdí, že nelegálně zabraný ukrajinský poloostrov a přiléhající vody jsou ruským teritoriem, což Ukrajina odmítá.

Rusko také schválilo ústavní zákon, podle kterého je Krym součástí jeho území, smlouvu o přistoupení Krymu k Ruské federaci schválil ruský parlament a podepsal prezident Putin. Z ruského pohledu má tedy Rusko, jakožto stát, kterému Krym náleží, právo na krymské pobřežní moře. Podle Mezinárodního trestního soudu (který ale řada států včetně Ruska dosud neuznala jako mezinárodněprávní autoritu) je ale Krym Ruskem pouze okupován (.pdf, str. 36), a nejedná se tak o jeho území. Rezoluci na podporu územní celistvosti Ukrajiny pak vydalo (.pdf) i Valné shromáždění OSN. Anexi Krymu považuje za protiprávní také Evropská unie, která v reakci postupně zavedla omezující opatření vůči Rusku, například diplomatická omezení či hospodářské sankce.

Ruská federace odůvodnila obsazení ukrajinských lodí narušením svých teritoriálních vod. Podle mezinárodních organizací a expertů na mezinárodní právo ale Krym patří stále Ukrajině. Dle mezinárodního práva by tedy moře v okolí Krymu skutečně mělo „patřit“ i Ukrajině a Rusko by si jej nemělo nárokovat. Incident v Kerčském průlivu také přehledně shrnuje i následující článek.

V minulosti došlo k několika případům, kdy některé z ministerstev bylo dočasně řízeno jiným členem vlády do doby jmenování nového ministra. Stalo se tak i během současné vlády kabinetu Andreje Babiše (kabinet složený z ANO a ČSSD vládne od 27. června 2018). Při vzniku vlády totiž prezident republiky Miloš Zeman odmítl jmenovat kandidáta ČSSD na post ministra zahraničí Miroslava Pocheho. Dočasně se tak resortu ujal nově jmenovaný ministr vnitra a předseda ČSSD Jan Hamáček. Nového ministra zahraničí Tomáše Petříčka jmenoval prezident Zeman 16. října 2018.

K takové situaci došlo také během vlády Bohuslava Sobotky (koalice ANO, ČSSD a KDU-ČSL vládla od 29. ledna 2014 do 13. prosince 2017). Bývalý ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek byl prezidentem Zemanem odvolán na návrh premiéra 28. února 2017. Řízením resortu byl po jeho rezignaci pověřen sám premiér Sobotka. Nový ministr Jiří Havlíček byl jmenován až 4. dubna 2017. I během tzv. vlády odborníků kabinetu Jana Fischera došlo na situaci, kdy muselo být ministerstvo dočasně řízeno jiným ministrem. Stalo se tak po rezignaci ministra životního prostředí Jana Dusíka, který odešel kvůli názorovým neshodám s premiérem Fischerem. V období od 22. března 2010 do jmenování nového ministra 15. dubna téhož roku byl pověřen řízením ministr zemědělství Jakub Šebesta.

I během druhé vlády Mirka Topolánka (kabinet složený z KDU-ČSL, ODS a Strany zelených vládl od 9. ledna 2007 do 8. května 2009) došlo na situaci, kdy ministr musel řídit dva resorty najednou. Po rezignaci ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Dany Kuchtové byl pověřen řízením tohoto orgánu Martin Bursík, který tou dobou zastával funkci ministra životního prostředí a místopředsedy vlády. V neposlední řadě můžeme doplnit také případ Pavla Rychetského, o kterém se zmínil poslanec Benda. Během vlády Miloše Zemana (menšinový kabinet ČSSD vládl od 22. července 1998 do 12. července 2002) se ujal Pavel Rychetský funkce ministra spravedlnosti poté, co dosavadní ministr Otakar Motejl podal demisi. Sám Rychetský, který tou dobou zastával funkci místopředsedy vlády a předsedy Legislativní rady vlády, avizoval, že chce resort řídit pouze dočasně.

Jak tedy uvedl poslanec Benda, v mnoha případech se po rezignaci či odvolání ministra ujal funkce jiný člen vlády nebo sám premiér. To je také v souladu s Ústavou a kompetenčním zákonem. V článku 68 Ústavy ČR je totiž uvedeno, že prezident republiky jmenuje na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev a jiných úřadů. Fakt, že v čele těchto ústředních orgánů státní správy stojí člen vlády, je obsažen také v tzv. kompetenčním zákoně. Podle zákona o státní službě může sice náměstek člena vlády nebo náměstek pro řízení sekce zastoupit člena vlády, avšak pouze v rozsahu stanoveném členem vlády a navíc s výjimkou věcí, které vyhrazuje členovi vlády zákon.

V některých případech byl řízením resortu pověřen také náměstek. Stalo se tak například během vlády Petra Nečase (kabinet složený z koalice ODS, TOP 09 a VV vládl od 13. července 2010 do 10. července 2013). Po rezignaci ministra školství Josefa Dobeše byl řízením ministerstva pověřen jeho náměstek Ladislav Němec. Novým ministrem byl jmenován Petr Fiala až o více než měsíc později. Podobná situace nastala i během druhé vlády Mirka Topolánka po odvolání Jiřího Čunka z postu ministra pro místní rozvoj. Ministerstvo bylo od 13. listopadu 2007 do 2. dubna 2008 spravováno náměstky, nejprve Milanem Půčkem a následně Jiřím Vačkářem.

Z historie minulých vlád vyplývá, že při odvolání ministra byl nový ministr většinou jmenován ve stejný den. Objevily se však i případy, kdy ministerstvo bylo na okamžik bez vedení. Během Sobotkovy vlády po rezignaci ministra Antonína Prachaře k 13. listopadu 2014 nominovalo hnutí ANO jako nového nástupce Dana Ťoka, premiér Sobotka pak se jmenováním Ťoka souhlasil již 15. listopadu. Prezident Zeman jej ale jmenoval až 4. prosince 2014. Podobně tomu bylo i během vlády Petra Nečase. Tehdejší ministr kultury Jiří Besser podal demisi kvůli pochybnému daňovému přiznání. Besser byl odvolán 16. prosince 2011. Nová ministryně Alena Hanáková byla do funkce jmenována až 20. prosince 2011. Ministerstvo sice bylo čtyři dny bez vedení, nicméně se jednalo pouze o dva pracovní dny.

Během vlády Petra Nečase bylo odvoláno a nahrazeno se zpožděním ještě několik dalších ministrů. V 9 případech neproběhlo odvolání starého a jmenování nového ministra ve stejný den. Jmenování nového člena vlády proběhlo většinou v řádu několika dní až týdnů, nicméně podle dostupných informací nebyl pověřen řízením v tomto mezidobí ani jeden člen vlády.

V minulosti se vyskytly případy, kdy bylo některé z ministerstev řízeno náměstkem a také se objevily případy, že byl ministr odvolán a nový ministr nebyl obratem jmenován, přičemž jmenování nového ministra trvalo většinou jenom několik dní až týdnů. Těchto situací se však jen během vlády Petra Nečase vyskytlo celkem devět a není to tedy věc "nestandardní".

Vláda a prezident republiky jsou součástí moci výkonné, která je v Ústavě České republiky ukotvena v hlavě třetí. Předseda vlády, neboli premiér, má podle Ústavy následující pravomoci, které se týkají vlády České republiky:

• Článek 68, odst. 2: Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.
• Článek 73, odst. 1: Předseda vlády podává demisi do rukou prezidenta republiky. Ostatní členové vlády podávají demisi do rukou prezidenta republiky prostřednictvím předsedy vlády.
• Článek 74: Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.

V souvislosti s vládní krizí, které se týkala odvolání ministra kultury Antonína Staňka, se ústavní právníci Jan Kysela a Jan Kudrna shodli, že prezident by měl postupovat bez zbytečného odkladu a vyhovět premiérovu návrhu v řádu dní. Jan Wintr z Katedry teorie práva a právních učení Právnické fakulty Univerzity Karlovy řekl: „Pokud tam není lhůta, je celkem jednoznačný výklad, že to znamená bez zbytečného odkladu. Je to jediný rozumný výklad toho ustanovení. Zaručuje to předsedovi vlády, aby měl takové složení vlády, za něž odpovídá Poslanecké sněmovně, která může vládě vyslovit nedůvěru. Pokud by to bylo tak, že prezident sice musí odvolat člena vlády, ale klidně za měsíc, za půl roku, za rok, premiér pak nemá kontrolu nad vládou a nemůže za ni nést odpovědnost. Odpovědnost by tím pádem nesl s prezidentem republiky. Ten je ale z Ústavy neodpovědný, dostáváme se tím do celkem nelogické situace.“

Ústavní právník Ondřej Preuss v rozhovoru pro DVTV řekl (2:50–2:54): „On (prezident) není odpovědný za složení vlády, za to je odpovědný předseda vlády.“ Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský řekl: „Absolutním pánem vlády je premiér a premiér má, dá se říci, neomezenou kompetenci, koho si prostřednictvím prezidenta do vlády nominuje a koho prostřednictvím prezidenta z vlády odstraní.“

• Článek 77, odst. 1: Předseda vlády organizuje činnost vlády, řídí její schůze, vystupuje jejím jménem a vykonává další činnosti, které jsou mu svěřeny Ústavou nebo jinými zákony. 
• Článek 78: K provedení zákona a v jeho mezích je vláda oprávněna vydávat nařízení. Nařízení podepisuje předseda vlády a příslušný člen vlády.

Prezident má podle Ústavy následující pravomoci, které se týkají vlády:

• Článek 62, písm. a): jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi,
• Článek 62, písm. d): pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády,
• Článek 63, odst. 4: Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda.

Premiér tedy zodpovídá za vládu České republiky, prezident jmenuje předsedu vlády, který na jeho návrh jmenuje a odvolává ostatní členy vlády, premiér vystupuje jménem vlády a organizuje její činnost.

Ústava České republiky neobsahuje mnoho lhůt, které by ústavním institucím stanovovaly pevné časové ohraničení k výkonu jejich pravomocí. Tento znak, který je na rozdíl od většiny (veřejno-) právních odvětví typický pro ústavní právo, respektoval i český ústavodárce, a Ústava tak i dnes mnoho lhůt neobsahuje.

Přeci jenom ale lze některé, ať už konkrétní, či více abstraktní lhůty v Ústavě nalézt. Nejvíce jich nalezneme v hlavě druhé Ústavy, která se týká moci zákonodárné.

• Vláda se musí do 30 dnů vyjádřit k návrhu zákona, jinak platí, že se vyjádřila kladně.
• Senát projedná návrh zákona a usnese se k němu do 30 dnů od jeho postoupení.
• Vláda předstoupí do 30 dnů po svém jmenování před Poslaneckou sněmovnu a požádá ji o vyslovení důvěry.
• Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do 15 dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.

Poslanec Benda právě o dvou výše uvedených ustanoveních Ústavy ve svém výroku hovoří. Lhůta pro projednání zákona, se kterým Sněmovna vyslovila souhlas, je tedy 30 dní, a prezident republiky přijaté zákony podepisuje do 15 dnů.

Kromě těchto lhůt určených dny obsahuje Ústava také lhůty, které je nutné interpretovat:

• Návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas, postoupí Poslanecká sněmovna Senátu bez zbytečného odkladu.
• O rozhodnutích podle odstavců 4 a 5 informuje vláda neprodleně obě komory Parlamentu.

V zásadě však Ústava explicitní lhůty příliš neobsahuje. Podle slov ústavního soudce Vojtěcha Šimíčka jsou totiž ústavní normy „výrazně odlišné od norem jiných právních odvětví. Jsou velmi obecné, neúplné až torzovité, zpravidla neobsahují sankce, a pokud ano, často se spíše jedná o sankce politické než sankce stíhající protiprávnost.“ Pokud jde o Ústavu, jsou podle Petra Pitharta nejdůležitější „ta pravidla, která v ní napsaná nejsou. Drží totiž pohromadě to, co napsáno je.“

V jaké lhůtě tedy ústavní instituce jednají, pokud Ústava žádnou nestanoví? Ústavní soud již v minulosti judikoval, jak je tomu v tomto případě. V nálezu týkajícím se Lisabonské smlouvy Pl.ÚS 29/09 Ústavní soud uvedl (body 116–119) v souvislosti s ratifikací mezinárodní smlouvy, že pokud není ústavní instituce omezena žádnou lhůtou, musí konat bez zbytečného odkladu.

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský v nedávném rozhovoru v souvislosti s debatou o povinnosti prezidenta odvolat a jmenovat ministra uvedl: „Například u Lisabonské smlouvy již Ústavní soud interpretoval, jak je tomu v případě, že Ústava nestanoví pro splnění Ústavou uložené povinnosti konat žádnou lhůtu. Prezidentovi republiky je například stanovena lhůta patnáct dnů pro to, dokdy musí podepsat zákon nebo jej vetovat a vrátit do Poslanecké sněmovny. To je jednoznačný výklad. Lhůta zde poskytuje prostor pro uvážení. Tam, kde lhůta není, se ústavním orgánům tedy neposkytuje lhůta pro uvážení. Proto Ústavní soud v obou ‚lisabonských nálezech‘  a ještě v řadě jiných dokumentů vyslovil obecnou tezi, že ve všech případech, kde je uložená povinnost ústavní instituci – prezidenta republiky nevyjímaje – a není zde stanovená lhůta, je nepochybné, že má jednat bez zbytečného odkladu.“

V minulosti se mnohokrát objevovaly návrhy na takové změny Ústavy, které by vedly k zavedení explicitních lhůt, což by podle některých navrhovatelů mohlo zamezit nerespektování ústavních pravidel ze strany různých ústavních institucí (často prezidenta).

V souvislosti s výše zmíněným nálezem ve věci Lisabonské smlouvy z roku 2009, kdy se řešila povinnost prezidenta podepsat mezinárodní smlouvu, je vhodné uvést návrh ústavní novely zákona právě z roku 2009. Tehdy poslanci Strany zelených navrhovali takovou změnu, která by prezidentovi stanovila lhůtu 30 dnů, a pokud by mezinárodní smlouvu nepodepsal, pravomoc dokončit ratifikaci by přešla na předsedu vlády. Marek Benda ve svém výroku naznačuje, že lhůta stanovená Senátu k projednání návrhu zákona je příliš krátká, což bylo také obsahem návrhu změny Ústavy v roce 2017.

Mnohé návrhy na novelizaci Ústavy se objevily také v souvislosti se zavedením přímé volby prezidenta a následným výkonem ústavních norem Milošem Zemanem. TOP 09 navrhovala vymezit lhůty pro prezidentské konání při neúspěšném pokusu premiéra na sestavení vlády. Marek Benda tehdy opravdu namítal, že novelizace Ústavy v reakci na politickou krizi je krátkozraká.

Bývalý premiér Bohuslav Sobotka dále navrhoval, aby prezident musel jmenovat premiéra do 30 dnů od konání ustavující schůze Sněmovny a také, aby byla stanovena lhůta pro jednotlivé pokusy prezidenta republiky od okamžiku, kdy předcházející vláda podá demisi.

V době vlády Mirka Topolánka došlo k zatím nejdelšímu „bezvládí“ na ministerstvu ČR, když byl bývalý lídr KDU-ČSL Jiří Čunek 13. listopadu 2007 odvolán. Ministerstvo pro místní rozvoj bylo až do 2. dubna 2008, kdy se Čunek svého úřadu znovu ujal, spravováno náměstky, nejprve Milanem Půčkem a následně Jiřím Vačkářem.

Dalším případem, kdy některé z ministerstev řídila pověřená osoba nedisponující jiným ministerským postem, byla situace ohledně Zdeňka Nováka (24. 7. 2005 - 17. 8. 2005), která se shodou okolností týkala rovněž ministerstva kultury. Na rozdíl od dění okolo Jiřího Čunka a Antonína Staňka byl však nástup Zdeňka Nováka zapříčiněn úmrtím ministra Pavla Dostála.

Je tedy pravda, že situace, kdy ministerstvo nebylo řízeno ministrem, v minulosti nastala vícekrát, konkrétně dvakrát.