Jedná se o kauzu prodeje pozemků, v níž je spolu s dalšími zastupiteli statutárního města Liberec Zuzana Kocumová obviněna. Předmětem je spor o cenu pozemků, které město prodalo v obci Doubí manželům Volavkovým v roce 2007.

Ze zápisu z jednání zastupitelstva lze vyčíst, že se diskutovalo právě o ceně zmíněných pozemků. Jednalo se o dva pozemky, přičemž první pozemek stál 875 Kč za metr čtvereční a druhý pozemek 350 Kč za metr čtvereční. V zápisu (pdf.,str 18-22) se tato cena zdůvodňuje tím, že prodej těchto pozemků spadá pod Odbor rozvojových projektů a cena je tedy stanovena dle interních předpisů. Odbor rozvojových projektů doporučil (pdf., str.14) tento prodej.

Co se týče zmíněných posudků, podle Denik.cz odvolávací soud, který kauzu znovu projednává, odkazuje právě na několik posudků v rozdílné výši. Výrok Zuzany Kocumové je tedy pravdivý.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, pro tvrzení Jiřího Hlavenky existují podklady, je ovšem nutné vzít v úvahu více obdobných výzkumů, kterých existuje celá řada a jejich výsledky se zpravidla liší jak v pořadí, tak i v samotném výběru měst. Nalezneme tak výzkum, který Vídeň řadí na první místo a v němž Brno nefiguruje, avšak do tohoto výzkumu Brno vůbec nebylo zařazené, proto není možné srovnání provést. Navíc existuje více podobných žebříčků, nelze se o ně tedy spolehlivě opřít, jejich výsledky jsou čistě orientační.

Výrok pana Hlavenky lze podpořit kupříkladu nedávným výzkumem společnosti Mercer srovnávající kvalitu života v jednotlivých městech, z nějž opravdu Vídeň vyšla jako vítěz. Praha se nachází na 69. místě a Brno pak do výzkumu skutečně není zařazeno, mezi těmito sledovanými 230 světovými městy vůbec nefiguruje, nelze tedy provést jeho srovnání s ostatními městy. Žebříček všech měst je dostupný v článku Guardianu.

Hlavenka ovšem zavádí v tom, když naznačuje, že Brno je v tomto žebříčku níže než v publikovaných místech. To ovšem není pravdou, 230 míst je vybráno a neznamená to, že Brno je horší, než města na posledních místech, jen se neúčastnilo srovnání. Jimi jsou např. irácký Bagdád, jemenské San'á, haitské Port-au-Prince nebo súdanský Chartúm.

Podobných žebříčků porovnávajících kvalitu života však existuje více. Pokud srovnáme závěry například s obdobným žebříčkem databáze Numbeo, zjistíme, že Brno v polovině roku 2016 obsadilo 40. pozici z celkových 141 sledovaných měst. Praha zde figuruje na 51. místě. Zmiňovaná Vídeň se pak nachází na osmém místě.

Každý z těchto žebříčků přitom sleduje obdobné proměnné. Mercer uvádí politické a společenské prostředí, ekonomické prostředí, sociokulturní prostředí, zdravotní péči, vzdělávání, veřejné služby a transport, kulturní vyžití, spotřební zboží, bydlení a přírodní podmínky. Numbeo sleduje náklady na bydlení, dostupnost bydlení, míru znečištění, kriminalitu, zdravotní péči a dopravní podmínky.

Výrok je hodnocený jako zavádějící, kasační stížnost kromě fyzických osob podalo i 13 zasažených obcí, tudíž o zrušení zásad územního rozvoje neusilovali jen aktivisté.

Nejvyšší správní soud pak ve svém rozsudku oproti předchozí judikatuře poprvé rozhodl o zrušení celého dokumentu namísto zrušení vadných částí, čímž mohl účastníky řízení překvapit. Nicméně předchozí judikatura vychází z poměrně odlišných případů, kdy nedostatky byly dílčí a nikoli systematické, jak je tomu zde. Nejde tedy o nějaký exces z rozhodovací praxe.

Zásady územního rozvoje (dále ZÚR) Jihomoravského kraje zrušil na základě kasační stížnosti 13 obcí a 14 fyzických osob Nejvyšší správní soud svým rozhodnutím (.pdf, str. 1, výrok II.) z 21. června 2012. Hlavní vadu shledal NSS ve faktu, že Jihomoravský kraj sice vyhodnotil vlivy na životní prostředí u jednotlivých staveb, vyhodnocení jejich společného a hromadného vlivu na něj už ale neprovedl (.pdf, čl. 80, 90). Jihomoravský kraj tak dostatečně nezjistil (.pdf, čl. 707) skutkový stav a porušil bod č. 6 (tehdy bod č. 5) přílohy stavebního zákona.

Kromě toho shledal NSS nezákonným i výběr varianty dopravního koridoru rychlostní silnice R43 v úseku Kuřím–Černá Hora. Krajský úřad totiž vybral méně výhodnou variantu, a to na základě doporučení zastupitelstva kraje.

Podle NSS (.pdf, čl. 658) nemůže zastupitelstvo svými doporučeními ovlivnit tvorbu ZÚR. Zároveň krajský úřad výběr méně vhodné varianty dostatečně neodůvodnil (.pdf, čl. 691). Takovým vymezením bylo neoprávněně zasaženo do práv navrhovatelů, a proto NSS rozhodl o zrušení ZÚR i v této části (.pdf, čl. 709).

Dle předchozí judikatury NSS byly při nedostatcích ZÚR rušeny pouze jejich vadné části. Konkrétně se jedná o rozhodnutí ohledně zásad územního rozvoje hl. m. Prahy, které tvoří dva judikáty týkající se Pražského okruhu (první (.pdf, str. 1, I. výrok) zrušil úsek Ruzyně–Březiněves, druhý (.pdf, str. 1, II. výrok) úseky Běchovice–D1 a Březiněves–Horní Počernice).

Další rozhodnutí (.pdf, str. 1, výrok I.A) se týkalo letiště Praha–Ruzyně. Kromě toho se NSS zabýval i ZÚR celkem 4 krajů, které nepřiměřeně regulovaly výstavbu větrných elektráren. Ve všech případech, tj. Plzeňského (.pdf, str. 1, výrok I.) , Karlovarského (.pdf, str. 1–2, výrok I.), Moravskoslezského (.pdf, str. 1–2, výrok I.) kraje i Kraje Vysočiny (.pdf, str. 1, výrok I.) rozhodl o zrušení částí ZÚR o větrných elektrárnách.

Jihomoravský kraj tak mohl předpokládat zrušení pouze některých částí ZÚR. Nicméně jak NSS sám vysvětlil, šlo o systematické pochybení, které ovlivnilo celé zásady územního rozvoje, pročež není možné zrušit jen část stiženou chybou.

Důvodem je dle rozsudku (.pdf, čl. 708) nemožnost oddělit vadné části od zásad územního rozvoje jako celku.

Výrok je proto hodnocen jako zavádějící, Jihomoravský kraj se do této situace nedostal vinou ekologických aktivistů, ale svou. Není proto legitimní, aby byl příliš překvapen, když se judikatura s podobným pochybením v ZÚR do té doby nesetkala.

Předně je třeba říci, že neexistuje univerzálně platný a zavazující výčet základních lidských práv. Jakkoliv v České republice vycházíme primárně z Listiny základních práv a svobod (čl. 43), potažmo zákon o azylu, s oporou ve Všeobecné deklaraci lidských práv, Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (.pdf) a několik dalších dokumentů (viz např. níže,) které se často překrývají, v jiných regionech světa řadí mezi základní lidská práva jiná práva, některá námi uznávaná neuznávají a podobně. Mezinárodní společenství se však (s různou mírou podpory) shoduje na některých právech, která jsou obecně přijatá jako "jádro" lidských práv.

Jde například o zákaz mučení, otroctví a také tzv. princip non-refoulement, Podle něj:

„Žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení.“

Jde o zásadu mezinárodního obyčejového práva, tedy je závazný pro všechny státy světa, přestože nejsou signatáři Ženevské úmluvy z r. 1951, kde je v článku 33 zakotven. Státy by jej rovněž měly promítnout do znění svých zákonů a mezinárodních úmluv, i bez toho jsou však povinovány jej dodržovat. Zásadu dále rozvíjí tzv. Dublinský systém (platný jen pro omezený okruh evropských států), který vytváří systém přerozdělování žadatelů o azyl, na základě něhož mohou být uprchlíci "vráceni" do první z těchto zemí, do které po opuštění své domoviny vkročili. Na základě toho pak právo požádat o azyl lze zařadit mezi základní lidská práva, přestože ne vždy jej musíme v mezinárodních dokumentech najít explicitně.

Pokud bychom však měli zhodnotit uznání práva na azyl napříč mezinárodními úmluvami, shledáme, že:

Všeobecná deklarace lidských práv (nezávazný dokument OSN) jej přiznává ve čl. 14. Charta základních práv EU (součást závazného primárního práva EU, nicméně pouze s působností ve státech EU) jej přiznává v čl. 18, potažmo 19. Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků (1951) a navazující Newyorský protokol (1967, příloha 2) jsou základními dokumenty azylového práva.Další dokumenty evropského práva najdete například zde, EU se k jejich přijetí zavázala již Smlouvou o ES (čl. 61-63, konsolidovaná verze).

Právo na azyl dnes ale v různých modifikacích uznává přibližně 140 států světa, zpravidla na základě Ženevské úmluvy o postavení uprchlíků (1951) a navazujícího Newyorského protokolu (1967).

K tomu, zda jde o výsledek druhé světové války: Všeobecná deklarace lidských práv (1948) i navazující Newyorský protokol (1967, příloha 2) i Charta OSN (1945), na jejichž hodnoty odkazuje Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků (1951), pochází shodně z iniciativy OSN. Ta vznikla z podnětu amerického prezidenta Roosevelta již během druhé světové války Deklarací Spojených národů z popela neúspěšné Společnosti národů, která selhala tím, že nezabránila právě druhé světové válce (viz například dokument ČT). V preambuli Charty (nikoli zakládajícího, avšak jednoho ze základních dokumentů OSN) pak stojí: " My, lid Spojených národů, jsouce odhodláni uchránit budoucí pokolení metly války, která dvakrát za našeho života přinesla lidstvu nevýslovné strasti... " Základní dokumenty azylového práva tedy opravdu vznikly v důsledku situace po druhé světové válce.

Na základě těchto informací pak hodnotíme Svobodův výrok jako pravdivý.

Dvanáct let po vstupu do EU jsou Češi vskutku jedním z nejvíce euroskeptických národů Unie. Specifické pořadí států a skepticismu jejich občanů se však liší průzkum od průzkumu i otázku od otázky. Největší a nejčerstvější Evropský průzkum veřejného mínění z roku 2015 (listopadový Eurobarometr č. 84, .pdf) opravdu zařazuje Českou republiku u jedné otázky až na nejspodnější příčku - "Je členství v EU pro Vaši zemi dobré, či špatné?" (viz grafické zpracování od The Guardian níže). Podle tohoto je v České republice nejméně občanů, kteří by členství v Unii hodnotili vysloveně pozitivně. To lze skutečně interpretovat jako nejvíce euroskeptický postoj.

(Zdroj: Grafika: The Guardian, Data: Eurobarometer č.84)

V jiných nedávných průzkumech či u jiných otázek občané České republiky nejvyšší či naopak nejnižší příčky nedosáhli. Zatímco dle výsledků European Social Survey 11,8 procent Čechů vůbec nedůvěřuje Evropskému Parlamentu, ve Španělsku je to 14,1 procent a v Rakousku 17,8 procent. V Británii se toto číslo vyšplhalo v roce výzkumu (2014) dokonce až na 20,7 procent (data jsou dostupná v interaktivním systému ESS Data). Stejně tak jen 31 procent dotazovaných Čechů odpovědělo, že mají o EU zcela negativní obrázek, zatímco v Řecku tak odpovědělo 38 procent dotazovaných a v Rakousku a na Kypru to bylo až 41 procent (Eurobarometr, .pdf).

Pro přehled vývoje postojů občanů zemí EU vůči členství v Unii, doporučujeme přehledné grafické zpracování Dánské státní televize. V grafech (znázorňujících to, kolik lidí vidí EU pozitivně) je mimo jiné vidět i pokles pozitivního hodnocení EU v České republice.

Boris Johnson po referendu o Brexitu prohlásil: "Není potřeba spěchat a jak již uvedl premiér, v blízké době nedojde ke změně."

Johnson ve své řeči dále zdůraznil, že: "Británie bude nadále velkou evropskou mocností vedoucí diskusi o obraně, zahraniční politice a bezpečnějším světě."

Již dříve se přitom Johnson prohlásil, že den konání referenda je dnem nezávislosti.

Co se týče ponechání výhod, Johnson věří, že se Británii podaří vyjednat volný obchod se zeměmi EU.

" Samozřejmě, že země EU budou s námi nadále obchodovat na základě volného trhu, " uvedl Johnson.

Již dříve také uvedl, že země EU by byly hloupé, kdyby nastavily tarify pro obchod s VB.

Ve volebním programu ODS pro volby do Poslanecké sněmovny pro rok 2010 je hned na začátku uveden seznam 15 hlavních priorit. Mezi ně patří mimo jiné bod pojmenovaný jako „Jednoduché a nízké daně“. Konkrétně se u něj píše: „Výrazně zjednodušíme a zpřehledníme daňové zákony. To povede k transparentnosti výběru daní a sníží míru daňových podvodů. Zároveň udržíme daně na současné úrovni. Nezvýšíme ani odvody na sociální pojištění.“(.pdf, str. 18)

Volební program TOP 09 pro volby do Poslanecké sněmovny pro rok 2010 obsahuje kapitolu s názvem „Hospodářská politika“. Jedna z podkapitol je pojmenována „DANĚ JEDNODUŠŠÍ, SROZUMITELNĚJŠÍ, BEZ VÝJIMEK“. V prvním odstavci se lze dočíst následující: „Současný stav tuzemských veřejných rozpočtů neumožňuje v příštích několika letech snižování daní. Vláda nechce daně zvyšovat, proto musí velmi rozhodně snižovat rozpočtové výdaje.“Jednou ze snah TOP 09 bylo podle volebního programu také„zrušení transakčních daní (daň dědická, darovací a z převodu nemovitostí)“ (.pdf, str. 10).

Vláda Petra Nečase, v níž byly zastoupeny ODS i TOP 09, v květnu 2012 představila daňové změny, které měly vstoupit v účinnost od roku 2013. Mezi schválená opatření patřila například: omezení výdajových paušálů u daně z příjmu fyzických osob, zvýšení daně z převodu nemovitosti (ze 3 % na 4 %), zrušení základní slevy na dani z příjmů fyzických osob pro důchodce, zvýšení sazeb daně z přidané hodnoty (z 20 % na 21 %), zvýšení nižší sazby DPH (nejdříve z 10 % na 14 % a následně na 15 %) nebo solidární zvýšení daně z příjmu fyzických osob ve výši 7 % z tzv. nadlimitního příjmu. Předseda tehdejší vlády tyto kroky ospravedlňoval snahou zabránit růstu schodku státního rozpočtu.

Ve volebním programu ČSSD z roku 1998 se v podkapitole nazvané „2.2.4 POŘÁDEK DO PRIVATIZACE“ můžeme dočíst: „Prvotním cílem je proto nejprve důrazně uplatnit vlastnická práva státu a tím neprodleně zastavit tunelování a rozkrádání dosavadních polostátních podniků včetně odčerpávání kapitálu z nich do zahraničí, a přikročit k jejich konsolidaci.“(.pdf, str. 12)

V únoru 2000 se jednobarevná vláda Miloše Zemana usnesla na privatizaci 52,07 % akcií České spořitelny, a.s. metodou přímého prodeje předem určenému nabyvateli. Tímto nabyvatelem byla rakouská Erste Bank, která za většinový podíl České spořitelny zaplatila celkem 19 mld. Kč.

Tento výrok hodnotíme jako pravdivý, protože i když ODS ve svém volebním programu explicitně tvrdila, že udrží daně na současné úrovni a TOP 09 zruší daň z převodu nemovitosti, tyto daně naopak vláda zvýšila. Stejně tak docházelo k privatizaci bank v období jednobarevné vlády ČSSD.

Dle dostupných veřejných informací je posledním trestním oznámením týkajícím se OKD a Bakaly, to podané investiční skupinou Arca Capital pod vedením Pavola Krůpy. Toto trestní oznámení “pro podezření ze spáchání trestného činu vydírání české vlády” bylo podáno již 3. května 2016.

Pokud jde o otázku možnosti zabavení majetku Bakaly a jeho využití k nahrazení ztrát OKD, pak jedinou informací, která se dané věci týká, je zpráva z 13. září 2016. V té se ostravská kandidátka Úsvitu - Národní koalice do Senátu Alena Vitásková snaží oslovit voliče návrhem zákona na vyvlastnění majetku miliardáře Zdeňka Bakaly. V tiskovézprávě strany je pak prezentován samotný návrh zákona.

Miloš Zeman zde však spojil dvě různé věci. Podnět k zahájení trestního řízení může podat kdokoli a jen soud může rozhodnout o tom, jaký čin byl spáchán, o potrestání a případném zabavení majetku. Ten by však ale putoval do státní kasy, nelze jej účelově určit. Druhou skutečností je zmíněný “návrh zákona,” který je však ze strany Aleny Vitáskové spíše deklarací určitého postoje, vzhledem k jeho ústavní nekonformitě.

Tímto nevhodným spojením dvou odlišných záležitostí zavádí, neboť dílčí fakta se sice zakládají na pravdě, ale prezident z nich složil zcela neodpovídající obraz.

Volba Jiřího Rusnoka guvernérem ČNB 25. května 2016 se (stejně jako předchozí volba dvou nových členů bankovní rady Vojtěcha Bendy a Tomáše Nidetzkého) nesetkala s podstatnější kritikou. Naopak odborníci na finanční trhy oceňují čitelnost jmenovaných a jejich odborné a profesionální zkušenosti. Ve veřejné diskuzi se objevila i otázka “nezávislosti” nově jmenovaných členů a předsedy ČNB.

Dle oslovených analytiků je možné “prozemanovské” směřování bankovní rady, kdy 3 ze 7 členů bylo jmenováno prezidentem Zemanem, spíše nepravděpodobné. Odborníci se domnívají, že nová rada bude jednat především v zájmu a kontinuity politiky ČNB, takže například nikdo z expertů nepředpokládá razantní změnu v otázce intervencí či (ne)přijetí eura. Na čem se odborníci shodnou, je fakt, že nová bankovní rada v čele s Rusnokem bude mnohem méně euroskeptická než rada předchozí s členy jmenovanými předchozím prezidentem Klausem.

Prezident Zeman se na tiskové konferenci (čas 24:20) týkající se návštěvy Vysočiny po dotazu redaktora Martina Vokáče z iDNES.cz veřejně omluvil za to, že článek doposud nebyl nalezen. Stalo se tak 26. června 2015.

Jedná se o článek, který údajně měl nést titulek „Hitler je gentleman“. Prezident Zeman jej přisoudil Ferdinandu Peroutkovi. Tento článek se doposud nepodařilo najít, což potvrdil i soud. Za výroky o Ferdinandu Peroutkovi se neomluvil.

Za záhadné důvody pak podle svých slov považuje především cenzurované vydání časopisu Přítomnost. To se sice několikrát stalo, Demagog.cz však i toto již dříve ověřil.

V textu Lidových novin (27. února 2016) literární historik Petr Píša popisuje, že Peroutkovy články byly cenzurovány celkem třikrát. V necenzurované verzi údajně mělo být napsáno, že „Hitler má geniální politické schopnosti“ . Ústav pro českou literaturu AV ČR však v archivu ani tento výraz nenašel.

V březnu 2016 proběhlo jednání soudu, v němž se vnučka Ferdinanda Peroutky Terezie Kaslová domáhala omluvy od Hradu. Ani zde při jednání tento článek k dispozici nebyl.

Hrad se odvolal a další soud proběhl v září 2016. Ten potvrdil, že článek s názvem „Hitler je gentleman“ neexistuje. Soudce vyjádřil, že Peroutka o gentlemanství nikdy nemluvil a Hrad by se tak za tyto výroky omluvit měl.

Jak to bylo s hledáním Peroutkova článku, už dříve Demagog.cz zjišťoval. Také jsme prošli archiv časopisu Přítomnost. Zde se Peroutkův článek nenachází.

Pravdou však zůstává, že se prezident Zeman za nenalezení článku na výše zmíněné tiskové konferenci omluvil.