Tzv. opoziční smlouva byla podepsána v červenci 1998, zatímco požadavek smluvně opoziční ODS na nižší rozpočtový deficit přišel až s tzv. tolerančním patentem v lednu 2000. Základní kameny tzv. opoziční smlouvy byly postaveny na zcela jiných základech. Z věcných dohod lze jmenovat změnu volebního systému.

Tzv. „opoziční smlouva“ celým názvem Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice byla mezi ČSSD a ODS uzavřena po předčasných volbách v červenci 1998. Miloš Zeman byl předsedou sociální demokracie a po uzavření smlouvy se stal i českým premiérem.

Opoziční smlouva umožnila vznik menšinové vlády premiéra Miloše Zemana a straně Václava Klause zaručila místa předsedů obou parlamentních komor a několika dalších kontrolních orgánů.

Text smlouvy byl vystaven na deseti základních bodech, které definovaly onu stabilitu.

Strany se vzájemně zavázaly, že ČSSD jako vítěz voleb sestaví vládu a poslanci ODS při hlasování o důvěře kabinetu opustí sál, aby snížilo potřebné kvorum. Strany se dohodly, že během funkčního období nevyvolají hlasování o nedůvěře vládě ani nevyužijí ústavních možností vedoucích k rozpuštění Poslanecké sněmovny. Nebo také k tomu, že do 12 měsíců společně předloží návrh změn Ústavy, který by změnil volební systém ve prospěch dvou největší stran.

V lednu 2000 byla opoziční smlouva rozšířena o tzv. toleranční patent.

Jedním z pěti bodů tolerančního patentu byla dohoda o o státním rozpočtu a rozpočtovém výhledu. ČSSD se dále zavázala, že nebude navrhovat zvyšování daňové zátěže, včetně zdravotního a sociálního pojištění, nebude prosazovat změnu daně z příjmů.

Vláda přistoupila k požadavku občanských demokratů, že se rozpočtový schodek bude postupně snižovat, aby byl v roce 2003 (předpokládaný vstup do Evropské unie) koncipován jako vyrovnaný a dluh veřejných rozpočtů odpovídal takzvanému maastrichtskému kritériu (do tří procent HDP).

Deficit rozpočtu byl v roce 2001 67,7 mld. Kč, v následujícím roce sice došlo ke snížení (45,7 mld. Kč), avšak v roce 2003 hospodařil stát s deficitem 109,0 mld. Kč.

Dobový tisk dokládá, že ODS po sociálních demokratech požadovala, aby v roce 2001 hospodařil stát s deficitem 20 mld. Kč, v roce 2002 s deficitem polovičním a v dalším roce měl už být rozpočet vyrovnaný.

V březnu 2001 se špičky obou stran setkaly, aby potvrdily trvání tzv. opoziční smlouvy až do voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2002. Klaus na setkání zdůraznil, že mezi ČSSD a ODS přetrvávají odlišné názory na to, zda vláda plní některé z bodů takzvaného tolerančního patentu. Šlo zejména o deficit státního rozpočtu a důchodovou reformu.

Ostatními body tzv. tolerančního patentu byly: - dohoda o změnách volebního zákona- dohoda o přípravách na vstup do Evropské unie- dohoda o podmínkách tolerance menšinové vlády- dohoda o komunikaci parlamentních klubů ODS a ČSSD

Dle Ústavy ČR má Poslanecká sněmovna 200 poslanců a Senát 81 senátorů. Článek 39 odst. 4. zkoumaného dokumentu uvádí následující: " K přijetí ústavního zákona a souhlasu k ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v čl. 10a odst. 1 je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů." Takto definovanou "ústavní většinu" tedy tvoří minimálně 120 zástupců v Poslanecké sněmovně a 49 zástupců v Senátu při teoretické stoprocentní účasti.

Vládní koalice má v současnosti v Poslanecké sněmovně pohodlnou většinu, na tu ústavní ovšem nedosahuje. Klub ČSSD čítá 50 poslanců, hnutí ANO disponuje 48 mandáty a KDU-ČSL má 14 poslaneckých křesel. To je dohromady 112 křesel.

V Senátu pak disponují sociální demokraté 33 zástupci, lidovci mají ve svém klubu 11 členů (to ovšem neznamená, že automaticky podporují vládní návrhy, někteří zástupci jsou zvoleni jako nezávislí) a hnutí ANO disponuje 5 křesly (senátorka Dernerová ovšem byla zvolena za jiný subjekt, v klubu je z důvodu formálního - tedy aby mohl podle zákona vůbec vzniknout). To dohromady dává 49 mandátů. Budeme-li ovšem počítat pouze ty senátory, kteří jsou členy stran vládní koalice, bude to číslo nepochybně nižší.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, ani v jedné komoře nemá vládní koalice ústavní většinu a pro zákony, které mění ústavu, musí tak hledat podporu u dalších stran.

Zdeněk Škromach korektně popisuje, že Kalousek coby ministr financí vyšel během vypjatých demonstrací mezi odboráře. Zda tímto účastníky provokoval, nejsme však schopni posoudit, je to spíše věc názoru, obě strany se na tomto neshodnou. V textu je uvedena řada odkazů na průběh demonstrací včetně videozáznamů z celé akce a necháváme tedy posouzení na každém čtenáři.

Událost, o které mluví Škromach, se odehrála 16. června 2011. Během odborářských demonstrací proti politice vlády Petra Nečase dorazili protestující do Letenské ulice v Praze, kde sídlí Ministerstvo financí. Tehdejší ministr Miroslav Kalousek vyšel ven mezi protestující a snažil se s některými mluvit. Vzhledem k vypjaté atmosféře to považovali představitelé odborů za provokaci, Kalousek to prostřednictvím svého mluvčího popřel s tím, že chtěl pouze s lidmi mluvit.

Z celého incidentu existuje řada videozáznamů, na nichž je Kalousek poměrně nevybíravě urážen. Jedna účastnice akce, která s ním poměrně emotivně rozmlouvala, křičela, že by měl být svžen do Vltavy a to po hlavě. Některé další záznamy z incidentu ukazují Novinky.cz.

Je pravdou, že Kalousek skutečně mezi odboráře vyšel a situace byla velmi vypjatá. Ovšem je otázkou, zda to bylo skutečně zapříčiněno pouhou Kalouskovou přítomností, či nepřátelským až agresivním naladěním účastníků demonstrace. Výrok hodnotíme jako neověřitelný, neboť nejsme schopni toto korektně posoudit. Přikládáme několik odkazů s videozáznamy z incidentu v Letenské ulici a necháme na posouzení čtenáře, nakolik se rozhodnutí Kalouska vyjít mezi demonstranty dá brát jako provokace.

V den konání demonstrace také v pořadu Události, komentáře České televize hodnotil incident ministr financí Kalousek a předseda Asociace samostatných odborů Bohumír Dufek.

Kromě tohoto incidentu se Kalousek účastnil také další akce, kde byl popsán jako provokující člověk. Např. během návštěvy čínského prezidenta v Praze upoutal pozornost médií předseda strany Kalousek, když se pokoušel dostat na vyklizené Hradčanské náměstí.

Protestní akci proti porušování lidských práv v Číně svolali Martin Bursík a Kateřina Jacques. Bursík v rozhovoru pro rádio Impuls konstatoval, že Kalousek celou protestní akci zbytečně vyhrotil a přál si konflikt. Také sdělil, že Miroslav Kalousek tam jaksi nepatřil (zvukový záznam od času 8:30).

Doslova Bursík uvedl:

" Najednou tam vletěl Miroslav Kalousek a šel do toho hrozně tvrdě. Vlastně šlo vidět, že on si přeje konflikt, to bylo vidět z těch záběrů. On si prostě přál, aby tam došlo k nějakému incidentu. Najednou v té ulici se nahromadili lidi a těch lidí tam bylo tisíc. (...) A ten Kalousek tam volal za "5 minut prorazíme zátarasy". Mně tam ta jeho role nebyla vůbec příjemná. (...) Myslím, že ten Miroslav Kalousek tam jaksi nepatřil. "

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, protože integrované dopravní systémy fungují i v některých dalších krajích.

Integrovaný dopravní systém Jihomoravského kraje (IDS JMK) zahájil provoz 1. ledna 2004. IDS JMK čítá 322 linek, mezi které patří např. tramvajové a trolejbusové linky v Brně, městské dopravy v Adamově, Blansku, Břeclavi, Bystřici nad Pernštejnem, Hodoníně, Kyjově, Vyškově a Znojmě. Dále zahrnuje 24 vlakových linek a 194 regionálních linek.

Podobné integrované systémy jako v Jihomoravském kraji fungují i v kraji Karlovarském a Libereckém.

Karlovarský dopravní systém má 29 zón a integruje velkou většinu ze 132 obcí, které se v kraji nacházejí. Linky v Libereckém kraji obsluhují rovněž velkou část kraje.

Na různém stupni integrace jsou pak integrované dopravní systémy v Jihočeském a Středočeském kraji. Pardubický a Královéhradecký kraj jsou společně obsluhovány prostřednictvím dopravního systému OREDO.

Na území hlavního města Prahy funguje Pražská integrovaná doprava.

Zprávy o tom, že Rakousko se chystá postavit stokilometrový plot na hranicích s Maďarskem, vycházejí z článku na webu deníku Die Welt (a řady dalších), který se odvolává na německou tiskovou agenturu. Článek ale hovoří o 30kilometrovém plotu. Podle poznámky v zápatí článku se v první verzi skutečně psalo o 100 kilometrech, zpráva ale byla později korigována. Zprávu ale v původním znění převzala řada dalších médií a opravu předpokládané délky plotu už tato další média neprovedla.

Rakouská média (Der Standart, Die Presse s odkazem na agenturu APA a mluvčího policie spolkové země) popisují situaci ve spolkové zemi Burgenland, kde by plot mohl vyrůst tak, že došlo k výkupům pozemků (resp. o jednání s majiteli), aby případně mohl až 30km plot být postaven. Není tedy aktuálně budován, jde o vytvoření možnosti do budoucna.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý. Především, první Topolánkova vláda nebyla koaliční, ale šlo o jednobarevný kabinet ODS. Dále také koaliční vláda Jiřího Paroubka smluvními dokumenty mezi stranami disponovala (měla hned dva), byť se formálně nejmenovaly "koaliční smlouva".

Předně uveďme, že pro potřeby koaliční spolupráce strany žádnou smlouvu uzavírat nemusejí, jde o jejich rozhodnutí, jak si případnou spolupráci uspořádají.

Vlády Václava Klause vládly v České republice v letech 1992 - 1997 ve formátu ODS, KDU-ČSL a ODA. Koaliční smlouvu skutečně neměly.

Kabinet Jiřího Paroubka nastoupil po pádu vlády Stanislava Grosse. V jednom ze starších výroků ministra financí jsme popisovali okolnosti této události. Dokument s názvem "koaliční smlouva" skutečně tato formace nepodepsala. Sociální a křesťanští demokraté a unionisté však podepsali dokument " Smlouva o spolupráci demokratických proevpropských stran ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU. "

Šlo o vcelku krátký dokument, vláda ovšem nastupovala zhruba rok před řádným termínem voleb. Priorit bylo několik:

"5. Vláda ve svém programovém prohlášení naváže na programová prohlášení předchozích koaličních vlád. Smluvní strany za hlavní priority vlády vzniklé podle této smlouvy považují:

Ratifikaci Evropské ústavní smlouvy
Snížení daní z příjmů pro středně a nízkopříjmové skupiny
Příprava tezí důchodové reformy
Předložení zákona o střetu zájmů
Předložení zákona o úpadku
Schválení státního rozpočtu na rok 2006

6. Smluvní strany se nebudou podílet na schvalování návrhů mimo společnou vůli smluvních stran v těchto oblastech:- státního rozpočtu na rok 2006
- daní a poplatků, včetně zákonů na podporu jejich správy
- týkajících se ochrany vlastnictví
- zásadních rozhodnutí ve věcech zahraniční a obranné politiky státuK zajištění tohoto cíle v Poslanecké sněmovně bude uzavřena samostatná dohoda na úrovni poslaneckých klubů smluvních stran v Poslanecké sněmovně." Tato samostatná dohoda byla podepsána a řešila právě mechanismy spolupráce v Poslanecké sněmovně. Oba tyto dokumenty fakticky tvořily koaliční smlouvu mezi partnery ve vládní sestavě. Babiš se tedy mýlí, když tvrdí, že Paroubkova vláda takový dokument neměla.

Na druhou stranu, pravdou skutečně je, že Topolánkova vláda koaliční smlouvu neměla. Bylo to ovšem z důvodu, že tato vláda nebyla koaličním kabinetem, jak chybně uvádí vicepremiér Babiš, ale šlo o jednobarevnou vládu ODS doplněnou o několik nestraníků (např. Jiří Šedivý nebo Martin Štěpánek).

Koaliční smlouvu podepsanou ČSSD, hnutím ANO a KDU-ČSL podepsali i všichni poslanci poslaneckých klubů (.pdf - příloha 2 koal. smlouvy) jednotlivých stran. Mezi nimi byli i 4 hejtmani za ČSSD (vzdali se mandátu až na jaře 2014). Šlo o Michala Haška, Jiřího Zimolu, Jiřího Běhounka a Josefa Novotného. Ti všichni také vládu podpořili během hlasování o důvěře 18. února 2014. Lze tedy říct, že hejtmani skutečně souhlasili s koaliční smlouvou.

Lze ovšem najít i některé veřejné výtky např. hejtmana Zimoly právě ke koaliční smlouvě. Ty směřovaly k rozdělení křesel ve vládě a také k faktu, že všichni poslanci poslaneckých klubů stran vznikající koalice mají svým podpisem koaliční smlouvu podpořit. Ovšem jak jsme uvedli výše, ve finále i Zimola smlouvu osobně podepsal a také pro vládu hlasoval v Poslanecké sněmovně.

Co se týká vztahů mezi vládou a kraji, Sobotka především naráží na to, že koalice prosadila navýšení části vybraných daní pro kraje. To prosadila vláda v Poslanecké sněmovně v říjnu 2015 v rámci zákona o rozpočtovém určení daní a kraje by měly získat zhruba 3 a půl miliardy navíc do svých rozpočtů.

Dobré vztahy mezi kraji a vládou mohou také vycházet z toho, že jak většina krajů tak i vláda je složena mimo jiné z ČSSD, což je nyní zejména v regionech dominantní síla. To dříve nebylo zvykem, strany vládní koalice v krajských volbách drtivě prohrávaly, to se nyní na podzim nečeká a vztahy by tak mohly zůstat na slušné úrovni.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože se uvedené hodnoty nacházejí v rozmezí dohledatelných statistik s ohledem na náklady a prodeje mléka a vepřového masa v ČR.

Ekonomické ukazatele výroby mléka konstatují náklady 72,7 tis. Kč na krávu a 9,02 Kč na litr mléka za rok 2015. Statistické informace hovoří o pokračujícím snižování nákupní ceny mléka, která byla v prvních čtyřech měsících roku 2016 v průměrné výši 6,93 Kč/l, teda o něco vyšší než jak udává Pavlík.

Zdeněk Houška, místopředseda Mlékařského a hospodářského družstva JIH, které sdružuje zemědělce na jihu Čech, však pro Aktuálně.cz informoval, že výkupní ceny se začátkem roku 2016 pohybovaly okolo 7,55 koruny za litr.

Můžeme teda říci, že se nákladové ceny pohybují okolo 9 korun a výkupní ceny v rozmezí 6,90-7,50 korun.

V případě vepřového masa informovala o zlomové stavu na českém trhu i Agrární komora ČR , ta konstatuje, že prodej českého masa je stále lacinější než v Německu ale i než ve většině zemí východní Evropy s porovnatelnými náklady. Portál Aktuálně.cz informuje o tom, že se v současnosti prodává maso 6-7 korun pod jeho výrobní cenou, přičemž náklady vyčíslil ředitel Svazu chovatelů prasat v Čechách a na Moravě na 35 korun za kilo. Český statistický úřad pak uvádí, že cena realizace vepřového je v současnosti 28,69 Kč/kg, teda taktéž v souladu s Pavlíkovou argumentací.

Podle poslední zprávy Evropské komise z roku 2008 Čína kritéria tržní ekonomiky nesplňovala, i když mířila k většímu podílu tržního hospodářství.

Podle nařízení Rady (.pdf, s. 5 článek 2 odstavec 7 písmeno c) o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, jsou kritérii pro uznání země jako tržní ekonomiky:

- společnosti rozhodují o ceně, nákladech a vstupech na základě tržních signálů odrážejících nabídku a poptávku a bez zásadních zásahů státu v této záležitosti, přičemž náklady nejdůležitějších vstupů se v zásadě zakládají na tržní hodnotě,

- společnosti vedou jednoznačné a jasné účetnictví prověřené nezávislými auditory v souladu s mezinárodní­mi účetními standardy a používané ve všech oblastech,

- výrobní náklady a finanční situace společností nepodlé­hají podstatnému zkreslení způsobenému bývalým systémem netržního hospodářství, zejména pokud jde o odpisy aktiv, jiné odpisy, směnný obchod a zaplacení započtením,

- společnosti podléhají právní úpravě úpadku a vlastnictví, která zaručuje právní jistotu a stabilitu pro fungování společností, a

- měnové přepočty se provádějí podle tržních směnných kursů.

Poslední zkoumání stavu čínské ekonomiky vzhledem ke statutu tržního hospodářství provedla Evropská komise na žádost Číny v roce 2008. Z reportu (.pdf, s. 26) vyplývá, že čínská ekonomika nesplňuje žádnou z klíčových podmínek a nemůže být zatím považována za tržní. Je však patrný postup směrem k tržní ekonomice a některé nedávné (rozuměj v roce 2008) reformy, např. daňového systému, by mohly zemi posunout dále tímto směrem.

Pokud jde o kritérium nezasahování státu, podle zprávy je patrný trend odklonu čínského státu od zásahů do ekonomiky (s. 12), na druhou stranu však přetrvávala např. restrikce ve vývozu, čímž docházelo k umělému snižování cen některých produktů a také ovlivňování celosvětového trhu s těmito produkty (s. 7).

Čínská ekonomika je podle článku Xuepeng Liu z Chin Research Center nicméně také charakteristická velkým rozsahem státem vlastněného majetku a problémem tzv. "červeného" kapitalismu: "symbiózou mezi velkým byznysem a vysokými vládními úředníky, jejich delegáty či členy rodiny." To podporuje korupční prostředí a působí proti posilování role volného trhu.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, jelikož nelze konkrétně uvést, jak bude vypadat jednotlivé rozložení spojů na uvedené trase po vstupu Radima Jančury. Podle Správy železniční dopravní cesty také není oficiální, že RegioJet opravdu spoje získá.

Andrej Babiš hovoří o plánovaném přidělení tří párů spojů na trase Praha–Brno, kde prozatím jezdí pouze České dráhy. O tyto spoje měl kromě Českých drah zájem právě také RegioJet Radima Jančury.

Vzhledem k tomu, že oficiální stanovisko Správy železniční dopravní cesty ještě není známo, jsou k dispozici jen tiskové informace. Jak již bylo zmíněno, podle nich dostal RegioJet přiděleny ne dva, ale tři páry spojů, a to konkrétně dva z Prahy přes Brno do Bratislavy, a jeden, který bude z Brna pokračovat do Starého Města u Uherského Hradiště. Pouze o dva z nich se však podle tisku vedly spory.

Jedná se ale o Správou železniční dopravní cesty zatím nepotvrzené informace, resp. o skutečnosti, o kterých podle mluvčí SŽDC ještě nebylo oficiálně rozhodnuto.

Co se týče celkového počtu vlaků vypravovaných na této trase, oficiální informace v tomto směru není dostupná. Zároveň není veřejně dohledatelné, o kterou konkrétní trať s konkrétními zastávkami se v případě zmiňované trati a soutěže o ní jedná (např. zda o trať, která zastavuje v Kolíně, či nikoliv, atd.). Není proto možné spočítat, kolik vlaků Českých drah je na předmětné trase v současnosti vypravováno.

Na základě uvedeného odůvodnění a nemožnosti zjistit počet vlaků na konkrétních trasách Praha–Brno, je výrok hodnocen jako neověřitelný.