V Norsku existuje ústavní právo na stejnou úroveň zdravotní péče kdekoliv na území Norska.
Podobné právo norská ústava neobsahuje. Úroveň péče se v Norsku podle lokality liší, a to přestože zákon o právech pacientů má mj. za cíl zajistit stejnou péči bez ohledu na místo bydliště.
Norská ústava právo na stejnou úroveň zdravotní péče nezmiňuje, zakotvuje ji pouze zákon o právech pacientů, jehož cílem je zajistit rovný přístup ke kvalitní zdravotní péči. Podle oficiálního výkladu rovný přístup znamená, že norští obyvatelé mají právo na odpovídající péči bez ohledu na věk, pohlaví, ekonomické, kulturní a jazykové zázemí, společenské postavení a také místo bydliště. Ohledně kvality říká to, že poskytnuté služby musí být kvalitní „z hlediska obsahu a načasování“ a že její hodnocení „musí být prováděno z pohledu pacienta“.
I přes zákonnou úpravu se ale úroveň péče mezi norskými regiony liší – existují např. rozdíly v počtu nemocničních lůžek (.pdf, str. 3). Podle dostupných statistik jsou také rozdílné čekací doby na různá vyšetření, a to až o několik týdnů. Podle zprávy OECD z roku 2023 se Norsko potýká s nedostatkem zdravotních odborníků v méně obydlených oblastech, a to i přesto, že na počet obyvatel má vysoký počet lékařů a především zdravotních sester (.pdf, str. 10–11).
Správa zdravotní péče je v Norsku rozdělena mezi samosprávy, které zajišťují primární, preventivní a ošetřovatelskou péči, a vládu, která prostřednictvím čtyř regionálních úřadů zřizuje nemocnice a zajišťuje specializovanou péči.
Obyvatelé Norska mají právo na stejnou úroveň zdravotní péče. Právo na stejnou péči nehledě na místo bydliště však vychází pouze z výkladu zákona o právech pacientů, který garantuje přístup k péči také bez ohledu např. na věk, pohlaví nebo ekonomické, kulturní a jazykové zázemí. Nejedná se tak o ústavou zaručené právo. Podle dat OECD se navíc dostupnost zdravotní péče mezi norskými regiony liší. Výrok Jindřicha Rajchla proto hodnotíme jako nepravdivý.
