Přehled ověřených výroků

Výrok ministra financí hodnotíme jako zavádějící – korektně popisuje zavedení a úspěch účtenkové loterie, nicméně není pravda, že registrační pokladny jsou na Slovensku zavedeny deset let. Ve skutečnosti byly zavedeny již v roce 1995, v roce 2008 pak přibyla povinnost opatřit je fiskální pamětí.

Andrej Babiš mluví ve svém výroku o slovenské inspiraci v krocích, jež mají směřovat v lepšímu vybírání daní – v tomto případě konkrétně DPH.

Na Slovensku jsou skutečně zavedeny registrační poklady i tzv. účtenková loterie.

Povinnost mít registrační pokladny je dohledatelná ve slovenské legislativě. 22. února 1994 byla tato povinnost zavedena k 1. lednu 1995 vyhláškou Ministerstva financí Slovenské republiky. Vyhláška"o spôsobe vedenia evidencie tržieb elektronickou registračnou pokladnicou" to zcela jasně dokládá . V roce 2008 pak byl přijat zákon (.pdf), který nově ukládá povinnost provozovat registrační pokladny s fiskální pamětí.

Účtenková loterie byla na Slovensku spuštěna v září 2013. Toto opatření má motivovat občany ke sbírání účtenek a tím omezovat možné krácení daní. Je pravdou, že tato akce má značný ohlas a úspěch, referuje o tom řada zpravodajských serverů – za všechny uvádíme Idnes.cz a Kurzy.cz (oba texty byly vydány na začátku prosince 2013). Oba zdroje (stejně jako řada dalších) referují o zvýšeném výběru DPH, např. Idnes píše o výběru 5 miliard korun navíc.

K možným výhrám lze dodat, že skutečně občané zapojení do této loterie mohou vyhrát 10 tisíc euro (každých 14 dní) a losuje se také 8 aut.

Bývalý poslanec Roman Pekárek uvězněný v únoru 2013 se skutečně odmítl vzdát mandátu a až do srpna pobíral poslanecký plat. Jediným dalším uvězněným poslancem byl však David Rath. Také začal platit zákon, který vyplácení platu pravomocně odsouzeným poslancům ruší.* Poslanecká sněmovna byla navíc v srpnu rozpuštěna a všichni poslanci, včetně těch ve vazbě, přišli o mandát. Není tedy pravda, že „...tady máme další poslance, kteří jsou ve vězení a inkasují tam statisícové platy." a výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

* Tento zákon se na Davida Ratha nevztahoval, protože Rath nebyl pravomocně odsouzen.

Tento výrok hodnotíme jako pravdivý na základě slov předsedy strany Úsvitu přímé demokracie Tomia Okamury: „Podpoříme vládu, aniž do ní otevřeně vstoupíme, která podpoří přijetí zákona o obecném závazném referendu, jehož realizace nebude omezena procenty hlasujících a počet podpisů občanů pod zákonodárnou iniciativu nebude vyšší než 100 tisíc ”.

Podľa Zmluvy o fungovaní Európskej Únie (.pdf) a jej dodatkových protokolov je naozaj definované sídlo EP v Štrasburgu s pravidelnými zasadaniami raz za mesiac:

Článok 341
,,Sídlo orgánov Únie sa určí po vzájomnej dohode vlád členských štátov."

Protokol (č. 6)
,,Európsky parlament má svoje sídlo v Štrasburgu, kde sa koná 12 mesačných plenárnych
zasadnutí, vrátane zasadnutia o rozpočte. Dodatočné plenárne zasadnutia sa konajú v Bruseli.
Výbory Európskeho parlamentu zasadajú v Bruseli. Generálny sekretariát Európskeho parlamentu
a jeho oddelenia zostávajú v Luxemburgu."

Podľa Európskych novín až 88% poslancov podporuje myšlienku jednotného sídla EP, vrátane slovenských reprezentantov. Tvrdia, že realizácia takého riešenia pravdepodobne stroskotá na neochote Francúzska:

Eduard Kukan (SDKU-DS) považuje za rozumné, aby mal Európsky parlament (EP) iba jedno sídlo. Táto myšlienka je však podľa neho nerealistická. “Je potrebné zmeniť dohody o fungovaní Európskej únie, a na to treba súhlas všetkých štátov. Taký súhlas nebude, pretože Francúzi s tým nikdy nebudú súhlasiť,” ozrejmil s tým, že pre Francúzov je Štrasburg symbol európskeho uzmierenia.

Rovnako Vladimír Maňka (Smer-SD) si myslí, že postačuje jedno sídlo EP. Presadiť to, označil za veľmi ťažké. “Európski poslanci na to tlačia, ale riešenie je v rukách hláv štátov. Musia sa na tom jednomyseľne zhodnúť všetci, aj francúzsky prezident, a to je možné jedine vtedy, ak dostane takú ponuku, aby sa mu to oplatilo,” uviedol.

Podobný názor má Jaroslav Paška (SNS), ktorý dlhodobo podporuje myšlienku jedného sídla. V ktorom meste by mal byť, necháva na rozhodnutí európskych lídrov. “Z hľadiska operatívnosti spolupráce medzi Európskou komisiou, Európskou radou a EP je Brusel výhodnejší, pretože tam sídli aj Rada aj Komisia. Ak by Francúzi trvali na tom, že chcú ponechať parlament v Štrasburgu, tak nemám problém akceptovať toto rozhodnutie,”

Podľa Hlavných správ prišiel s iniciatívou One Seat (Jedno Sídlo) český europoslanec Edvard Kožušník (ODS), ktorý rozposlal výzvu všetkým, vtedy ešte 27, štátom EU. ,,Zo 14 štátov, ktoré poskytli svoje stanovisko, deväť krajín podporuje želanie väčšiny poslancov rozhodovať o svojom sídle a programe a tri tento nápad odmietajú. Okrem Francúzska a Luxemburska je to aj Estónsko. Polovica členských krajín sa k iniciatíve Kožušníka vôbec nevyjadrila." Nenašli sme žiadne informácie o tom, že by sa proti zmene sídla stavalo Nemecko, napriek tomu označujeme výrok za pravdivý.

Předseda Evropské komise José Manuel Barroso a prezident Spojených států Barack Obama oznámili v únoru 2013 záměr vytvořit zónu volného obchodu a dohodu na zahájení rozhovorů mezi Spojenými státy a Evropskou unií. Jedná se o takzvanou Transatlantickou obchodní alianci, která by se stala největší zónou volného obchodu na světě.

Cílem Transatlantické aliance je liberalizace vzájemných ekonomických a obchodních vztahů, která by měla být pro obě strany přínosem. Jednání o společné zóně byla zahájena 17. 6. 2013, k diskuzi se sešli američtí a evropští zástupci poprvé 8. 7. 2013 ve Washingtonu. Plán na vytvoření Transatlantické aliance je zatím na začátku.

Výrok je hodnocen na základě dohledaných podrobností o začátku a průběhu toho soudního sporu jako nepravdivý.

Ivan Langer zažaloval (.doc - kompletní žaloba) vydavatelství Mafra na ochranu osobnosti kvůli článkům spojujícím jeho osobu s postavou podnikatele Františka Mrázka 18. listopadu 2008. Tato žaloba je mimo jiné postavena na článcích, které publikovala Mladá fronta DNES v září a říjnu 2008 (viz. text žaloby).

Soud pak před třemi lety Langrovu žalobu zamítl, ale jeho rozhodnutí letos v květnu zrušil odvolací vrchní soud a spor tedy stále trvá.

Do 1. ledna letošního roku se financování církví řídilo zákonem č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. Na základě tohoto zákona poskytoval stát registrovaným církvím příspěvek především na platy duchovních, ale i na financování dalších výdajů.

Účinnost tohoto zákona byla zrušena zákonem č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, čili o tzv. církevních restitucích. Tento zákon v §17 upravuje financování církví, zavazuje se poskytovat příspěvek na podporu jejich činnosti pouze po následujících 17 let, kdy se navíc „od čtvrtého roku přechodného období každoročně snižuje o částku odpovídající 5 % částky vyplacené v prvním roce“.

Podle údajů ministerstva kultury činil tento příspěvek (.xls) v roce 2012 1,4 miliardy korun. Příspěvek během let postupně narůstal, jak je patrné z následující tabulky:

v tis. Kč19942000200620112012Počet duchovních2,5783,5014,2854,8924,892Platy (včetně pojistného)281,267568,8731,007,2711,348,0001,348,000Příspěvek CELKEM377,399662,5381,113,8981,444,7531,440,815

V dlouhodobém výhledu má tedy skutečně dojít k finanční nezávislosti církvi na státu, tvrzení o „několika miliardách ročně“ je ale přehnané a výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Na základě informací z Usnesení Evropského parlamentu ze dne 20. listopadu 2013 o umístění sídel evropských institucí (2012/2308(INI)) označujeme výrok jako pravdivý.

Česká verze usnesení (.pdf, str. 587) v poznámce pod čarou k bodu O. vysvětluje výpočet odhadu dodatečných ročních nákladů Evropského parlamentu díky jeho geograficky roztříštěné činnosti. Tyto celkové náklady se pohybují v rozmezí 156 až 204 milionů eur. Z nich odhad dodatečných nákladů štrasburského sídla tvoří skutečně Oldřichem Vlasákem uváděných 103 milionů eur.

Výrok Jana Mládka je hodnocen jako nepravdivý, neboť americký Kongres prezidenta Obamu nezmocnil rozšiřovat Magnitského zákon a podobné ustanovení se ani nenachází v textu daného zákona. Je však pravdou, že Magnitského zákon obsahuje další omezení kromě zamezení přístupu do USA – tím je znemožněno používání amerického bankovního systému.

Tzv. Magnitského zákon zapovídá ruským činitelům, kteří se podílejí na porušování lidských práv, vstup do USA. Také jim znemožňuje používat americký bankovní systém. Zákon je především namířen proti těm, kdo se podíleli na mučení a smrti Sergeje Magnitského. V textu zákona se uvádí (ang., Sec. 404a), že v případě, kdy bude prezident chtít seznam osob rozšířit, musí příslušný seznam dodat kongresním komisím nejméně 120 dní před požadovaným zápisem osob do seznamu.

Minulý rok se v USA ozývaly hlasy požadující rozšíření (ang.) Magnitského zákona. Obamova administrativa k tomu však nakonec nepřistoupila a rozšiřující seznam se tak ani nedostal ke schválení Kongresu.

Barack Obama nakonec uvalil (ang.) sankce ve formě zmrazení víz a finančních postihů na ruské představitele po vojenské intervenci na Krym. K dalším sankcím USA přistoupily po zveřejnění výsledků referenda o připojení k Rusku. Tyto sankce však nesouvisí s Magnitského zákonem.

Na základě informací z médií a webových stránek fondu hodnotíme výrok Miroslava Ransdorfa jako nepravdivý.

Výzkumný fond pro uhlí a ocel (RFCS, Research Fund forCoal and Steel) byl založen v souvislosti s vypršením smlouvy Evropského společenství uhlí a oceli v červenci v roce 2002. Fond má k dispozici každý rok rozpočet (pdf.) přibližně 60 milionů eur, jimiž podporuje výzkum a projekty na poli produkce oceli a těžby uhlí.

To v praxi znamená podporu konkurenceschopnosti uhelného a ocelářského průmyslu, zajištění energetické bezpečnosti, zlepšování pracovních podmínek, zavádění nových postupů a technologií do těžby a výroby a také snahu o minimalizaci zásahů do životního prostředí (podrobněji viz dokument, .pdf).

Nicméně námi vyhledané dokumenty, studie a oficiální prohlášení nehovoří nic o tom, že by nově přijaté země (v roce 2004 a 2007) nemohly peníze z fondu čerpat.

Podle zakládajícího dokumentu (str. 5, .pdf) může čerpat finanční prostředky z fondu: “Jakýkoliv podnik, veřejný orgán, výzkumná organizace, instituce středoškolského nebo vysokoškolského vzdělávání…“z členských států EU.Zpráva Ministerstva průmyslu a obchodu mluví spíše o neschopnosti či nízké motivaci průmyslových společností v ČR čerpat peníze z fondu.

Podobně hovoří studie (rok 2010, .pdf) Ing. Marcely Šafářové z Výzkumného ústavu pro hnědé uhlí, která v závěru říká, že: „možnost spolufinancování projektů pro oblast uhlí z Výzkumného fondu pro uhlí a ocel není organizacemi v České republice plně využívána“,odlišná situace panuje v sousedním Polsku, kde „spolufinancování z Fondu velmi úspěšně využívá řada polských podniků, které se účastní až 80 % podávaných projektů“.