Přehled ověřených výroků

Žádná z možností při hlasování neumožňovala zachování stavu před ruskou intervencí, tj. proukrajinskou volbu. Ani jedna z možností nebyla postavena tak, aby na ni bylo možno odpovědět "ne", konkrétní znění otázek bylo:

1) Jste pro znovusjednocení Krymu jako součásti Ruské federace?2) Jste pro obnovení znění Ústavy z roku 1992 a statusu Krymu jako součásti Ukrajiny?

Vyvstávají také pochybnosti o nestrannosti při organizaci referenda a o možnosti opozice agitovat. Ze strany Ruska se jednalo o porušení Budapešťského memoranda z roku 1994, v němž se Rusko spolu s dalšími zeměmi zavázalo k tomu, že výměnou za ukrajinské vzdání se jaderného arzenálu bude zajišťovat její bezpečnost a územní integritu.

Dále podle informací (ang.) britské vlády byla demokratická povaha a nezávislost referenda porušena, když:

- Referendum bylo svoláno na uzavřeném parlamentním setkání, na které "dohlíželi" zahraniční ozbrojenci a ze kterého byli vyloučeni někteří opoziční poslanci.- Příprava referenda probíhala pouze 10 dní a podle Britů byla provázena řadou netransparentních procesů.- Otázky v referendu nebyly řádně vysvětleny a neprobíhala k nim žádná veřejná debata.- Existují obavy, že docházelo k zastrašování voličů a manipulaci výsledků.

Jednalo se o zřejmé porušení ukrajinské ústavy. Její článek 73 totiž říká, že k územním změnám může dojít pouze po proběhnutí celoukrajinského referenda. Článek 72 pak k vypsání referenda vyžaduje splnění určitých podmínek, konkrétně sesbírání 3 milionů podpisů ze dvou třetin ukrajinských regionů. K tomu v případě referenda vypsaného krymskými orgány nedošlo. Krym má podle článku 134 ukrajinské ústavy speciální postavení s širokými pravomocemi, avšak všechny otázky s ním spojené mají být podle tohoto článku řešeny v rámci ukrajinské ústavy.

Z těchto důvodů nelze považovat krymské referendum za plně v souladu s demokratickými postupy a mezinárodně-právními normami.

Vladimír Putin ve svém výroku zmiňuje v podstatě správná historická fakta a hodnotíme jej proto jako pravdivý.

Na poloostrově Krym se skutečně nachází archeologická lokalita bývalého města Chersonésos (také označované jako Korsun či Chersones), řecké kolonie založené v době antiky. Podle jedné z křesťanských legend se zde svatý Vladimír, velkokníže Kyjevské Rusi, nechal pokřtít po úspěšném dobytí města drženého v té době Byzantskou říší. Požádal zde o ruku princeznu Annu, sestru spolucísařů, jejich podmínkou však bylo přijetí svatého křtu a byzantského pravoslavného křesťanství.

Roku 1783 anektovalo Ruské impérium pod vládou Kateřiny II. Veliké Krymský chanát, muslimský státní útvar a vazala Osmanské říše, jako důsledek ruského vítězství v rusko-osmanských válkách (podrobněji např. článek na Wikipedii nebo kniha Ukraine: A History, str. 176, ang.).

Do roku 1783 se také datuje výstavba Sevastopolu, města rozléhajícího se na jihozápadě Krymu. Na tomto území byla původně vystavěna pevnost a přístav, kde nyní kotví válečné loďstvo Ruska i Ukrajiny (ruská černomořská flotila zde byla umístěna již v roce 1804). Sevastopol byl například obléhán od října 1854 do září 1855 v době Krymské války nebo vojsky nacistického Německa v roce 1942. Sevastopol získal titul "město – hrdina" za zásluhy bezprostředně po druhé světové válce.

Držitelem stejného titulu (od roku 1973) je také město Kerč, nacházející se na východě Krymského poloostrova. Vojenskou slávu si Kerč vysloužil v roce 1942, kdy sovětští vojáci a civilisté vzdorovali 170 dní německým vojskům v důlních tunelech.

Balaklava, město a letovisko na jihozápadě Krymského poloostrova nedaleko Sevastopolu, je z tohoto hlediska důležité kvůli bitvě u Balaklavy, jedné z bitev Krymské války. Odehrála se 25. října 1854 mezi vojsky Ruského impéria na jedné straně a Velké Británie, Francie a Osmanské říše na straně druhé. Bitva skončila nerozhodně, Rusům se nepodařilo Balaklavu (v té době černomořský zásobovací přístav) obsadit, nicméně Britové, Francouzi a Osmané přišli o kontrolu nad zásobovací trasou spojující Balaklavu a vojska obléhající Sevastopol.

S obranou Sevastopolu za druhé světové války a jeho opětovného osvobozování sovětskými vojsky jsou spojeny i monumenty Malachovská mohyla a Sapun-hora, jež se staly místy významných bojů (viz monumenty u Sevastopolu nebo popis bojů z fóra vojna.net). O Malachovské mohyle byl v Sovětském svazu natočen i film.

Putin sice korektně uvádí, že po roce 2000 docházelo k jednáním mezi ním a Kučmou o vymezení některých hraničních území, nicméně dopouští se zavádění, neboť relativizuje uznání Krymu ze strany Ruské federace. Rusko uznalo Krym jako integrální součást Ukrajiny ne "jako by", jak Putin uvádí, ale fakticky při podpisu Budapešťského memoranda 5. prosince 1994.

Hranice Ukrajiny byly vymezeny na základě tzv. Budapešťského memoranda. Budapešťské memorandum je mezinárodní smlouva, jež byla podepsána 5. prosince 1994 v Budapešti ruským prezidentem Borisem Jelcinem, americkým prezidentem Billem Clintonem, ministerským předsedou Velké Británie Johnem Majorem a ukrajinským prezidentem Leonidem Kučmou.

Na základě této smlouvy se Ukrajina zřekla vlastnictví jaderných zbraní, za to byly Ukrajině poskytnuty bezpečnostní záruky. Signatáři se zavázali respektovat ukrajinskou nezávislost a suverenitu v rozmezí tehdy platných státních hranic a zdržet se hrozby silou, nebo použití síly proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti Ukrajiny.

Znění budapešťského memoranda je dostupné zde.

V roce 2003 byla podepsána smlouva mezi ruským prezidentem Vladimírem Putinem a jeho ukrajinským protějškem Leonidem Kučmou o vymezení hranic mezi oběma zeměmi.

Hranice Ukrajiny byly potvrzeny v roce 1994 Budapešťským memorandem, v roce 2003 došlo k podpisu smlouvy mezi Ruskem a Ukrajinou, jež řešila spory, které se vedly ohledně společné hranice. Výrok hodnotíme jako zavádějící, jelikož skutečně se na přelomu tisíciletí vedla jednání o vymezení hranic mezi Ruskem a Ukrajinou, ale na druhou stranu hranice byly již vytyčeny v souvislosti s Budapešťským memorandem.

Na základě níže uvedených zdrojů je výrok Jan Kellera hodnocen jako pravda.

Co do počtu obyvatel je Česká republika na 11. místě ze všech 28 členských států Evropské unie. Avšak co do počtu europoslanců je skutečně jen osm států větších než ČR. Řecko, Maďarsko, Portugalsko a Belgie mají stejně poslanců. V současné době je jich 22, od dalšího volebního období to bude 21 europoslanců.

Vzhledem ke komplexnosti výroku jsme ho nuceni hodnotit jako neověřitelný.

Hlasování v Evropském parlamentu probíhá jmenovitě pouze na návrh politické skupiny v EP nebo skupiny 40 poslanců (Jednací řád EP, čl. 167, ods.1). U mnoha hlasování tak ani není možné ověřit, kdo jak hlasoval. Také je nad naše síly hledat v rozsáhlé agendě EP blíže nespecifikované deklaratorní návrhy. Agendy jednotlivých zasedání naleznete na stránkách Evropského parlamentu. Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Bohužel se nedá dohledat, zda Andrej Babiš na sobotním jednání mezi zástupci ANO a ČSSD opravdu navrhoval podpis koaliční smlouvy všemi poslanci a výrok proto hodnotíme jako neověřitelný. O vyjádření jsme však požádali vyjednavače z týmu ČSSD a v případě odpovědi hodnocení upravíme.

Andrej Babiš se však v podobném duchu vyjádřil 30. října, kdy po volbách probíhaly spory uvnitř ČSSD mezi křídlem Michala Haška a příznivci Bohuslava Sobotky. Babiš tehdy řekl, že bude chtít od sociálních demokratů podpisy poslanců, kteří budou podporovat vládu.

Česká republika se skutečně zavázala přijmout euro, a to v rámci Aktu o podmínkách přistoupení (součást Smlouvy o přistoupení), kterou jednak ČR podepsala a o které se konalo jediné celostátní referendum v době samostatné České republiky. Toto referendum proběhlo podle speciálního ústavního zákona, který jej umožnil. Občané odpovídali na dotaz " Souhlasíte s tím, aby se Česká republika stala podle smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii členským státem Evropské unie?" S přijetím vyslovilo souhlas zhruba 77 % lidí.

Konkrétní ustanovení týkající se jednotné měny je v článku 4 Aktu (.doc). Jeho přesná formulace zní: " Každý nový členský stát se účastní hospodářské a měnové unie ode dne přistoupení jako členský stát, na který se vztahuje výjimka, ve smyslu článku 122 Smlouvy o ES ".

Nepodařilo se nám dohledat žádné informace, které by potvrdily či vyvrátily slova Bohuslava Sobotky, a výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Je však pravda, že prezident Zeman i premiér Sobotka lustrační osvědčení pro členy vlády spíše chtějí.

Miloš Zeman dříve deklaroval, že bez lustrace ministry nejmenuje. Posléze operoval s tím, že Andreje Babiše případně bez lustrace jmenuje výměnou za schválení služebního zákona.

Bohuslav Sobotka se k lustračním osvědčením v minulosti vyjádřil takto: „Pokud jde o otázku negativního lustračního osvědčení, myslím si, že je to zvyklost, která by měla být respektována i nadále, pokud jde o členy vlády".
Podle serveru lidovky.cz je posílání lustračního osvědčení spolu s návrhem na jmenování ministrů běžný postup a tento požadavek byl uplatňován u všech předchozích vlád. Ovšem i v tomto případě patrně existují výjimky, bývalý ministr spravedlnosti Pavel Blažek se např. vyjádřil takto: „Na 99 procent po mně tehdy nikdo lustrační osvědčení nechtěl. Podotýkám, že ho mám a čisté".

Zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, nabyl účinnosti 1. srpna 2013.

Jiří Pospíšil obdržel za přípravu tohoto zákona cenu Anděl od Bílého kruhu bezpečí - organizace, která se zabývá pomocí obětem trestných činů. Šéfka této organizace, Petra Vitoušová, tento zákon ocenila s tím, že pamatuje na všechny orgány a subjekty činné v trestním řízení.

Zákon pochválili také Helena Válková, místopředsedkyně České kriminologické společnosti, a Tomáš Gřivna, docent na katedře trestního práva Právnické fakulty UK, kteří o novém zákoně napsali článek Nový zákon o obětech trestných činů a jeho význam pro aplikační praxi pro odborný časopis Trestněprávní revue. V článku uvedli:

" Nový zákon o obětech znamená nepochybně správný krok vpřed, který významně zlepšuje postavení obětí trestných činů, rozšiřuje okruh jejich práv a zavádí korespondující povinnosti subjektům poskytujícím jim pomoc. "

Ohlasy občanů na tento nový zákon se nám bohužel nepodařilo dohledat. Pozitivní ohlasy odborné veřejnosti jsou však nesporné a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Tendr na dostavbu jaderné elektrárny Temelín skutečně stále běží. V tendru stále zůstávají dvě společnosti rusko-české konsorcium MIR. 1200 a americký Westinghouse. Ve společnosti ČEZ, jež je zadavatelem celé zakázky, stále pokračují práce na vyhodnocování předložených nabídek.

Společnost ČEZ je veřejně obchodovatelnou společností a s jejími akciemi se tedy dá obchodovat na burze. O dostavbě Temelína by fakticky měla rozhodnout vláda České republiky, jelikož je většinovým vlastníkem této společnosti. Její vlastnický podíl tvoří k 31. 12. 2013 69,78 %.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.