Přehled ověřených výroků

29. září 2021 navštívil Českou republiku na pozvání Andreje Babiše maďarský premiér Viktor Orbán. Oba politici společně zavítali do Ústeckého kraje, kde mimo jiné řešili otázky týkající se migrace, vzájemných vztahů ČR a Maďarska a dopadů pandemie covidu-19. 

Po tomto jednání následovala společná tisková konference, na niž nebyli vpuštěni někteří žurnalisté. Jednalo se například o novináře českých Hospodářských novin a serveru Investigace, zahraničních deníků Le Monde a Die Zeit nebo televize ARD. Mluvčí vlády Vladimír Vořechovský uvedl, že z důvodu nedostatečné kapacity nebylo možné akreditaci některých novinářů potvrdit. Stejný důvod pořadatelé sdělili i zástupcům redakce Investigace.cz. Ta však poukazuje na to, že výběr novinářů, jejichž akreditace nebyla potvrzena, nesouvisel s časem žádosti o akreditaci. Podle novináře německého týdeníku Die Zeit Martina Nejezchleby bylo opatření namířené speciálně na některé zahraniční novináře. „Pak jsem se ptal, podle čeho novináře vybírali, a ona mi říkala, že má nařízeno, že zahraniční novináře nebudou pouštět,“ popsal.

Dle příspěvků na sociálních sítích měli být někteří novináři v seznamu označeni červeně – jednalo se právě o zástupce výše zmíněných médií, kteří na tiskovou konferenci nebyli vpuštěni. Proti takovémuto počínání se ve své tiskové zprávě ohradily Český národní výbor Mezinárodního tiskového institutu a Nadační fond nezávislé žurnalistiky. Počínání považují za diskriminaci novinářů a odpírání práva na informace, čímž byla údajně porušena ustanovení Listiny základních práv a svobod.

Podle fotografie (.jpeg) seznamu novinářů, kterou pořídil zpravodajský server Seznam Zprávy, zažádalo o akreditaci na tiskovou konferenci 84 novinářů, 19 z nich však bylo označeno červenou barvou, a tedy nebylo vpuštěno. Naopak byli vpuštěni i někteří novináři, kteří o akreditaci předem nepožádali. V sále bylo v průběhu tiskové konference podle zpravodaje Českého rozhlasu stále místo.

Podle fotografií seznamu novinářů jich tedy skutečně téměř 90 o akreditaci požádalo. Nedokážeme však vzhledem k protichůdným informacím posoudit, jaká byla kapacita sálu pro novináře, kolik z nich bylo skutečně uvnitř, ani zda si někteří červeně označení novináři o akreditaci požádali pozdě, a proto nebyli vpuštěni. Výrok Patrika Nachera proto hodnotíme jako neověřitelný.

Na začátek uveďme, že Josef Nerušil v návaznosti na hodnocený výrok tvrdí, že zmíněný princip subsidiarity je uplatňován stále v menší míře. Předmětem hodnocení však bude pouze to, zda je tento princip zakotven v právu Evropské unie. Otázka míry uplatňování tohoto principu v praxi je totiž v daném kontextu spíše subjektivním hodnocením, které neověřujeme.

Zásadu subsidiarity zakotvuje článek 5 odst. 1 a 3 Smlouvy o Evropské unii (.pdf, str. 18): „Vymezení pravomocí Unie se řídí zásadou svěření pravomocí. Výkon těchto pravomocí se řídí zásadami subsidiarity a proporcionality.“ Na základě principu subsidiarity pak může Unie v rámci oblastí, které spadají do tzv. sdílené pravomoci, jednat jen v případě, že jednotlivé členské státy nemohou problém samy uspokojivě vyřešit.

Jinými slovy by se princip subsidiarity dal popsat jako princip, který se snaží zabezpečit, že rozhodnutí budou přijímána co nejblíže občanům. Komise uvádí, že: „Kromě případů, kdy EU náleží výhradní pravomoc, by neměla být podnikána opatření na evropské úrovni, pokud by takové opatření nebylo účinnější než opatření přijaté na národní, regionální či místní úrovni.“

Zásada subsidiarity tak úzce souvisí s principem svěřených pravomocí, který je zakotven v článku 3 a následujících Smlouvy o fungování Evropské unie (.pdf). Dle ní dělíme svěřené pravomoci do tří kategorií.

V první kategorii má Evropská unie pravomoci výlučné (jde například o oblast celní unie, společné obchodní politiky). V kategorii sdílených pravomocí najdeme oblasti jako doprava, energetika, životní prostředí nebo ochrana spotřebitele. Právě v těchto oblastech má být zásada subsidiarity uplatňována. Poslední kategorií jsou oblasti, ve kterých má unie pouze koordinační a doplňkovou pravomoc (například vzdělání, cestovní ruch nebo kultura).

Zásada subsidiarity se pak uplatňuje podle Protokolu o uplatňování zásady subsidiarity (.pdf). Ten zakotvuje například konzultační roli vnitrostátních parlamentů, když Komise připravuje nové legislativní akty.

Komitologie je potom konzultační proces v Evropské unii. Jde o širší systémy výborů, které asistují Komisi při implementaci evropské legislativy a zároveň hledají shodu mezi Komisí a členskými státy. Ve Smlouvě o fungování Evropské unie je komitologie zakotvena (.pdf, str. 172–173) v článku 290 a 291. Jde tedy svým způsobem o kontrolní systém členských států vůči Komisi.

Výrok tak hodnotíme jako pravdivý. Zda je, či není tato zásada fakticky uplatňována, případně zda je její uplatňování dostatečné, je věcí (právně-vědeckého) hodnocení, které není možné v poměrně krátkém odůvodnění ověřit.

Rada vzájemné hospodářské společnosti (RVHP) je bývalá organizace sdružující socialistické státy východního bloku mezi lety 1949 až 1991, a to za účelem obchodní spolupráce. Evropskými členy tohoto společenství byly Albánie (jen do roku 1961), Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, NDR, Rumunsko a SSSR. Od roku 1964 spolupracovala s RVHP i Jugoslávie.

Ze zemí bývalé RVHP jsou současnými členy Evropské unie Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Polsko, Bulharsko, Rumunsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva a pokud bychom přičetli i státy bývalé Jugoslávie, tak i Chorvatsko a Slovinsko.

K vytvoření blokační menšiny, tedy skupiny, která je schopna zablokovat návrh schvalovaný na půdě Rady EU, je třeba účasti minimálně 4 členských států, jejichž obyvatelstvo zároveň tvoří minimálně 35 % z celkového počtu obyvatel EU.

Populace Evropské unie se skládá (dle dat z roku 2020) z přibližně 447 milionů (konkrétně 447 319 829) obyvatel. K vytvoření blokační menšiny je tedy zapotřebí, aby počet obyvatel blokujících států byl přibližně 157 milionů. Souhrnný počet obyvatel výše zmíněných zemí bývalé RVHP činí přibližně 96 milionů, tedy zhruba jen 22 % populace EU. Pokud bychom přičetli také státy bývalé Jugoslávie, jednalo by se přibližně o 102 milionů obyvatel (cca 23 % populace EU), což je pro vytvoření blokační menšiny stále nedostačující.

Země bývalé RVHP (ať se státy bývalé Jugoslávie, či bez nich) tedy sice splňují první kritérium o minimálním počtu států, avšak počet obyvatel těchto zemí netvoří dohromady alespoň 35 %. 

Josef Nerušil mluví o blokační menšině v souvislosti s odchodem Velké Británie z EU. Před jejím vystoupením žilo v EU přibližně 514 milionů obyvatel, z nich 67 milionů ve Velké Británii. Státy bývalé RVHP tedy nedosáhly na blokační menšinu ani společně s Velkou Británií.

Dodejme však, že po Brexitu se začíná mluvit o zlepšení vyjednávacích pozic pro velké země EU, především pro Německo, které bylo doposud přítomno v 72 % možných blokačních koalic. Po odchodu VB tento podíl stoupl na více než 86 % (pdf., str. 2). Vyjednávací pozice se zlepšila i Polsku (str. 3).

Pro zajímavost zmiňme také složení Evropského parlamentu. Ten se skládá z celkového počtu 705 poslanců. Za bývalé země RVHP je v něm pro volební období 2019–2024 zvoleno 184 europoslanců. Tvoří tedy přibližně 26 % z celkového počtu. Pokud bychom opět započítali také slovinské a chorvatské europoslance, dostali bychom číslo 204 (cca 29 % z celkového počtu poslanců EP).

Kancléřkou Spolkové republiky Německo se stala Angela Merkelová v listopadu 2005 a tento post v současnosti zastává již čtvrté funkční období. Na podzim 2021 tedy uběhne 16 let od jejího nástupu do funkce. Během úřadu navštívila Merkelová Rusko v rámci oficiálních zahraničních cest celkem dvacetkrát, naposledy na konci srpna 2021.

Kdy tyto cesty proběhly a co bylo předmětem setkání s představiteli Ruské federace?

• 2006: Angela Merkelová poprvé navštívila Rusko po více než roce v úřadu, a to v lednu 2006. S prezidentem Putinem se na setkání v Kremlu shodli na bližší spolupráci v řešení jaderného sporu s Íránem. Německá kancléřka navštívila Rusko tento rok ještě dvakrát. V Tomsku diskutovala v dubnu především o dodávkách plynu do Evropy a v červenci se zúčastnila summitu G8 v Petrohradu.
   
• 2007: V roce 2007 navštívila Angela Merkelová Rusko dvakrát. V té době vyjednávala v Soči a Samaře o dohodě mezi EU a Ruskem týkající se například dodávek plynu. 
   
• 2008: V březnu tohoto roku se v Moskvě poprvé setkala s nově nastupujícím ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem. V srpnu 2008 s ním poté v Soči vyjednávala o rusko-gruzínském konfliktu. V říjnu pak přijela Merkelová do Petrohradu na bilaterální fórum Petrohradské dialogy, které se tradičně koná od roku 2001. Dodejme, že země se v jeho pořádání nepravidelně střídají.
   
• 2009: V srpnu Angela Merkelová přicestovala do přímořského letoviska Soči na jednání s ruským prezidentem Medveděvem. Diskutovali tehdy o řešení nastupující ekonomické krize a ruských investicích v Německu.
   
• 2010: V květnu tohoto roku se Merkelová na moskevském Rudém náměstí zúčastnila oslav 65. výročí konce druhé světové války. V červenci poté přijela Merkelová jednat o německých investicích v Rusku a o účasti německých firem na modernizaci ruských společností.
   
• 2012: Merkelová navštívila již zmíněné Petrohradské dialogy. Během fóra uvedla své znepokojení nad omezováním lidských práv v Rusku.
   
• 2013: V červnu Angela Merkelová dorazila do Petrohradu na mezinárodní ekonomické fórum. V září se pak Merkelová do Petrohradu vrátila na summit G20. Hlavní otázkou bylo používání chemických zbraní v Sýrii.
   
• 2015: V únoru tohoto roku se v Moskvě konala schůzka Angely Merkelové, ruského prezidenta Putina a francouzského prezidenta Hollanda. Merkelová a Holland se zde snažili Putina přesvědčit o dojednání příměří v již rok trvajícím rusko-ukrajinském konfliktu. V květnu se poté německá kancléřka zúčastnila výročí konce druhé světové války v Moskvě. Spolu s dalšími západními lídry ale vynechala kvůli napětí na Ukrajině vojenskou přehlídku na Rudém náměstí.
   
• 2017: V květnu se Angela Merkelová zúčastnila prvního dvoustranného setkání s prezidentem Putinem od ruské anexe Krymu. Schůzka proběhla v rámci přípravy na summit G20, kterému Německo v témže roce předsedalo. Merkelová zde chtěla přesvědčit ruského prezidenta, aby Rusko chránilo gaye v Čečensku a aby byla zohledněna práva protivládních demonstrantů.
   
• 2018: Hlavními tématy tehdejšího květnového setkání Angely Merkelové s Vladimirem Putinem v Soči bylo odstoupení USA od jaderné dohody s Íránem, situace na Ukrajině a dodávky plynu do Německa plynovodem Nord Stream 2, který obchází území Ukrajiny.
   
• 2020: Merkelová a Putin na lednovém setkání v Moskvě potvrdili, že plynovod Nord Stream 2 bude spuštěn i přes sankce USA, které byly namířené proti společnostem zapojeným do stavby plynovodu.
   
• 2021: Naposledy navštívila Angela Merkelová Rusko v srpnu letošního roku. Zde například vyzvala ruského prezidenta Putina k propuštění opozičního aktivisty Alexeje Navalného.

Předně uveďme, že Patrik Nacher tímto výrokem poukazuje na pragmatický postoj Německa v případě výstavby plynovodu Nord Stream 2, který vede pod Baltským mořem a spojuje německý Greifswald s ruským přístavem Usť-Luga. Vyhýbá se tedy území Polska a Ukrajiny, přes něž prochází například plynovod Jamal, respektive plynovod Bratrství.

Nord Stream 2 tak kopíruje trasu plynového potrubí Nord Stream, k jehož dokončení došlo na přelomu let 2011 a 2012. Ten tehdy vybudovala ruská státní plynárenská společnost Gazprom spolu s německými, nizozemskými a francouzskými firmami. Na novém projektu Nord Stream 2 se poté Gazprom dohodl s německými společnostmi Uniper SE a BASF/Wintershall, rakouskou OMV, francouzskou Engie a britsko-nizozemskou Royal Dutch Shell v roce 2015. V roce 2018 poté Německo schválilo „výstavbu a provoz plynovodu Nord Stream 2 ve svých vodách“. O dostavění plynovodu informoval dle agentury TASS šéf společnosti Gazprom Alexej Miller 10. září 2021.

Plán na stavbu tohoto plynovodu byl již od samého počátku častým předmětem sporů a čelil odporu například ze strany Polska a pobaltských zemí a následně i ze strany Ukrajiny nebo také Spojených států amerických. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj vyjádřil obavy ze zneužití plynovodu Nord Stream 2 jako „politické zbraně“. Odpůrci výstavby se také obávají sílícího vlivu Ruska v evropské energetice, zatímco Německo hájí své ekonomické zájmy, jelikož mu nový plynovod zajistí levnější energii z plynu. Německý prezident Frank-Walter Steinmeier pro deník Rheinische Post uvedl, že obchod s pohonnými látkami je jedním z „posledních mostů mezi Ruskem a Evropou“.

Dle amerického think-tanku Atlantic Council Nord Stream 2 dává Rusku volnější ruku ve vojenských akcích na Ukrajině a v Bělorusku. Zmiňme, že německá kancléřka Angela Merkelová se pokusila uklidnit polské obavy během své návštěvy Varšavy v září 2021. Zde uvedla, že Německo chce Ukrajinu při budoucím využívání tranzitní sítě podporovat. Produktovody na ukrajinském území by tak podle ní mohly být využity například k přepravě vodíku.

Problematické referendum

V březnu 2014 proběhlo na území Krymu referendum, v němž jeho obyvatelé hlasovali, zda si přejí vyhlášení nezávislé Krymské republiky, která by následně požádala o připojení k Ruské federaci. Upřesněme, že přesné znění položených otázek vypadalo následovně:

1. „Jste pro znovusjednocení Krymu s Ruskem s právem subjektu Ruské federace?“
2. „Jste pro obnovení platnosti ústavy z roku 1992 a pro status Krymu jako součásti Ukrajiny?“

Jak bylo však upozorněno (např. zde a zde), faktický rozdíl v těchto otázkách je minimální. Pro spojení Krymu s Ruskem se v plebiscitu nakonec vyslovilo 96,8 % hlasujících při účasti 83,1 procenta. Výsledky se tedy zdají jednoznačné.

Při bližším pohledu ale narazíme na několik protiprávních aspektů referenda. Referendum bylo uspořádáno krymským parlamentem, který k takovému kroku nemá oprávnění. Ukrajinská ústava (.pdf) totiž stanovuje, že územní uspořádání Ukrajiny může být určeno, popř. měněno pouze ukrajinským státem, resp. zákony Ukrajiny (.pdf, str. 31–32).

Článek 73 ukrajinské ústavy (.pdf, str. 20) navíc uvádí, že „změna území Ukrajiny je rozhodnuta výhradně celo-ukrajinským referendem.“ O změně ukrajinského území tedy dle ústavy nemohou rozhodovat pouze obyvatelé jednotlivých částí státu.

Rovněž samotný průběh referenda byl problematický, neboť například ve městě Sevastopolu bylo pro připojení k Rusku odevzdáno o 23 % hlasů více, než činil jeho celkový počet obyvatel. Dodejme, že EU ani OBSE své volební pozorovatele na Krym vzhledem k protiústavnosti tohoto referenda nevyslaly.

Zmiňme také, že Valné shromáždění OSN 27. března 2014 schválilo nezávaznou rezoluci, která výsledky referenda prohlásila za neplatné. Proti rezoluci se naopak vyjádřily Bělorusko, Severní Korea, Kuba, Venezuela, Súdán či Sýrie. V reakci na uskutečnění plebiscitu pak byly proti Rusku zavedeny sankce, a to jak ze strany členských států Evropské unie, tak např. ze strany Spojených států amerických.

Jednalo se o okupaci?

Marta Semelová ve svém výroku dále tvrdí, že se nejednalo o okupaci ze strany Ruska. Z výroku ale není úplně jasné, v jakém kontextu zmiňuje násilí a lynčování. Předpokládáme, že Marta Semelová mluví o páchání násilí na místním obyvatelstvu ze strany Ukrajinců, což je dle ní důvod, který by ospravedlnil zásah Ruské federace.

Uveďme, že etničtí Rusové tvoří na Ukrajině významnou národnostní menšinu. Podle údajů z roku 2001 tvořila tato menšina asi 17 % obyvatelstva žijícího na ukrajinském území. Na Krymském poloostrově před událostmi z roku 2014, kdy byl ještě součástí Ukrajiny, etničtí Rusové tvořili zhruba 59% většinu. Ukrajinci tvořili 24% menšinu, další významnou menšinou pak byli Tataři, kteří představovali cca 12 % obyvatelstva Krymu.

V rámci odstraňování vazeb na Rusko zrušil ukrajinský parlament platnost jazykového zákona, který povoloval užívání druhého úředního jazyka v oblastech, kde žila více než 10% národnostní menšina. Tento akt by pak mohl být považován za jednu z příčin protestů v regionech Ukrajiny s početnou ruskou menšinou, tedy i Krymu. Zmínky o lynčování či jiné formě násilí, které by bylo pácháno na ruském obyvatelstvu v období konání referenda, se však v žádných relevantních zdrojích neobjevují.

Z výše uvedeného vyplývá, že referendum bylo prostředkem pro ruské zabrání Krymu. V roce 2015 Vladimir Putin veřejně přiznal, že rozhodl o anexi tohoto poloostrova, čímž potvrdil, že neoznačení vojáci přítomní na Krymu v době konání referenda byli ruští vojáci. Tuto skutečnost přitom Rusko předtím odmítalo. I kvůli přítomnosti ruských vojáků, kteří ještě před konáním referenda obsadili např. krymský parlament, letiště a další významné budovy, se o kroku Ruska a o jeho následné přítomnosti hovoří jako o okupaci. Zdůrazněme, že neoznačení vojáci se v oblasti pohybovali již před uskutečněním samotného referenda. České Ministerstvo zahraničních věcí pak ruské činy taktéž označuje jako okupaci Krymu.

Shrnutí

Závěrem shrňme, že o připojení Krymu k Ruské Federaci sice bylo rozhodnuto na základě referenda, avšak jeho uspořádání bylo protiústavní a také jeho průběh byl problematický a jsou zde značné pochybnosti o správnosti oficiálních výsledků. Kvůli přítomnosti ruských vojsk na Krymu v době konání plebiscitu se ruské činy, které vedly k zabrání Krymu, považují za okupaci. Výrok Marty Semelové tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Na adresu Klementa Gottwalda a celkové komunistického režimu se bývalá poslankyně KSČM Marta Semelová vyjadřovala kladně hned několikrát.

Například v rozhovoru pro Hospodářské noviny v roce 2006 uvedla: „Klementa Gottwalda obdivuji. Udělal mnoho dobrého pro lidi. Dějiny se falšují, souzeni byli jen ti, co se opravdu provinili.“ Za tyto názory byla v roce 2006 také odvolána z komise pro výchovu a vzdělávání Prahy 12. Ve stejném roce také prohlásila, že doba Klementa Gottwalda byla skvělou érou.

Při příležitosti oslav narození bývalého československého prezidenta 23. listopadu 2004 Marta Semelová mimo jiné pronesla: „Jeho moudrost, prozíravost a zásadovost se plně projevila jak před 75 lety na 5. sjezdu, tak později v únoru 1948. Pro nás jeho odkaz stále platí.“

Exposlankyně Semelová také opakovaně řečnila u hrobu Klementa Gottwalda při příležitosti výročí Vítězného února. V proslovu z roku 2012 vyzdvihuje údajnou ekonomickou, sociální i kulturní prosperitu země za Gottwaldovy vlády a staví ji do protikladu k době dnešní: „Únor 1948 a následující období 40 let nebylo zločinným režimem, ten nastal až po listopadu 89.“ (video, čas 2:20)

Marta Semelová v minulosti v souladu s výše uvedeným citátem několikrát kritizovala současné pojetí výuky dějepisu, které označila za pro žáky dezorientační.

Na základě těchto příkladů a tvrzení samotné Marty Semelové je možné soudit, že patří ke skupině obdivovatelů Klementa Gottwalda. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako pravdivý, přestože výraz Markéty Pekarové Adamové „vzývat“ můžeme označit za poněkud expresivní. 

Členské státy Severoatlantické aliance (NATO) se v roce 2006 zavázaly vynakládat alespoň 2 % ze svého hrubého domácího produktu (HDP) na obranu. Koalice SPOLU (ODS, KDU-ČSL, TOP 09) ve svém volebním programu (.pdf, str. 56) k otázce výdajů na obranu uvádí: „Náš závazek vůči NATO, 2 % HDP do obrany, splníme už v rozpočtu na rok 2025 a prosadíme jeho legislativní zakotvení i do budoucna.“ Výrok předsedkyně TOP 09 Markéty Pekarové Adamové proto hodnotíme jako pravdivý.

Doplňme, že Česká republika tento závazek naposledy naplňovala v roce 2005, kdy podle dat Ministerstva obrany tvořily výdaje na obranu celkem 2,00 % HDP. V roce 2021, v němž resort obrany pracuje s rozpočtem výši 85,4 mld. Kč, pak tato hodnota odpovídá zhruba 1,45 % HDP.

Srovnání jednotlivých členských států potom poskytuje následující graf, který byl uveřejněn v tiskové zprávě (.pdf) NATO dne 11. června 2021. Graf vyobrazuje porovnání výdajů na obranu jednotlivých členských států v roce 2014 a předpokládaných výdajů v roce 2021. Zelená linie ukazuje již zmíněná 2 %, která se členské státy zavázaly vynakládat.

Švédsko bylo od počátku pandemie známé svým liberálním přístupem založeným především na odpovědnosti jednotlivce. Na jaře 2020 zavedlo jen několik opatření, která omezovala hromadné akce nejprve do pěti set a později do padesáti osob. Téměř od začátku byly také zakázány návštěvy v domovech pro seniory.

Školství fungovalo v běžném režimu na úrovni prvního stupně základních škol. Na druhém stupni se potom školy mohly rozhodnout, zda zůstanou u prezenční výuky, nebo přejdou na distanční. Podle průzkumu švédské Národní agentury pro vzdělávání z 20. ledna 2021 (.pdf, str. 4–5) pak na distanční výuku zcela nebo částečně přešly téměř dvě třetiny druhých stupňů základních škol. Dále byly uzavřeny střední školy a univerzity.

Naopak po celou dobu pandemie zůstaly otevřené kavárny a restaurace, obchodní služby nebo sportovní centra, i když s jistými omezeními. Lidem bylo také doporučeno pracovat z domova. Například nošení roušek v hromadné dopravě bylo pak doporučeno až v prosinci 2020. Úplně zavřeny však byly například plovárny, posilovny, muzea a knihovny.

Vzhledem k vysokému procentu proočkovanosti u osob nad 16 let (76,8 % oběma dávkami) a relativně nízkému počtu nově nakažených zrušilo Švédsko 29. září veškerá protikoronavirová opatření.

Ve Švédsku tak skutečně většina oblastí života nebyla zasažena plošným uzavíráním, jednalo se spíše o částečná omezení či doporučení. Významnější „uzávěrou“ je zejména zavření středních a vysokých škol, muzeí, knihoven a některých sportovišť. Není tedy pravda, že by neměli ve Švédsku žádné plošné uzávěry.

Zemřelých na covid-19 je podle tamějších úřadů 14 850, což je zhruba polovina zemřelých u nás, kde máme k 29. září 30 474 mrtvých. Pro úplnost dodejme, že má Švédsko (stejně jako Česká republika) kolem 10 milionů obyvatel. Jejich strategie byla hodnocena jako ekonomicky výhodná. Švédské HDP kleslo o 2,8 %, tato hodnota patří v kontextu dalších evropských států k poměrně nízkým.

K 23. září 2021 bylo dle dat serveru Our World in Data ve Švédsku alespoň částečně naočkováno proti covidu-19 70,03 % lidí a 63,51 % bylo již očkováno plně. Pro srovnání v České republice bylo alespoň částečně naočkováno 57 % populace, plně pak 55 %.