Jan Hamáček svým výrokem odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/07 (.pdf), který byl veřejně vyhlášen 16. dubna 2010. Ústavní soud jím s účinností od 30. září 2011 (.pdf, str. 1) zrušil tehdejší ustanovení § 15 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (.pdf, str. 7).
V České republice se důchod skládá ze dvou složek – základní výměry a procentní výměry. Základní výměra je státem pevně stanovená částka, jež je stejná u každého příjemce důchodu. Oproti tomu procentní výměra se stanovuje individuálně na základě výpočtového základu. A právě způsobem výpočtu tohoto základu se zabýval i Ústavním soudem zrušený § 15 (.pdf, str. 7).
Problémem tohoto ustanovení bylo, že do určité hranice se tzv. osobní vyměřovací základ, který můžeme chápat jako průměrný měsíční příjem člověka v rozhodném období, započítával do důchodu v plné výši. Ovšem po překročení této hranice se tato individuální složka důchodu výrazně zmenšovala. Pokud tedy měl člověk v produktivním věku vysoké příjmy, tak při výpočtu důchodu mohlo docházet ke značným redukcím.
Ústavní soud přezkoumával ustanovení na základě návrhu Krajského soudu v Ostravě, který se zabýval konkrétním případem Karla Sochora. Tomu byl v roce 2006 vyměřen invalidní důchod ve výši 13 346 korun, ačkoli jeho průměrný výdělek mezi lety 1986 a 2005 odpovídal 68 635 korun (.pdf, str. 1–2).
Pro odůvodnění svého rozhodnutí Ústavní soud využíval i jednu ze zásad českého důchodového pojištění – tzv. zásluhovost, tedy pojem, který ve svém výroku použil i Jan Hamáček. Princip zásluhovosti zaručuje, že se ve výši důchodu odráží příjmy jedince v produktivním věku, respektive jeho odvody na pojistném (.pdf, str. 12). Čím více pojištěnec v produktivním věku odvedl na pojistném, tím vyšší má pak důchod. Ústavní soud také upozornil na to, že další principy důchodového systému „nemohou absolutně převážit a vést k praktické nivelizaci důchodů, resp. že nemohou téměř úplně potlačit též princip ekvivalence, resp. zásluhovosti“.
Ustanovení § 15 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění v tomto znění tak bylo podle nálezu Ústavního soudu protiústavní, „neboť ve svých důsledcích a v kombinaci s ostatními parametry a stávající konstrukcí důchodového systému negarantuje dostatečně ústavně zaručené právo na přiměřené hmotné zabezpečení dle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a vede k neakceptovatelné nerovnosti mezi různými skupinami důchodových pojištěnců“.
Ústavní soud tedy připouští, že v tomto ohledu může existovat určitá nerovnost. Zrušené ustanovení ovšem zakládalo takovou nerovnost, která již byla neakceptovatelná pro svůj zjevný rozpor se zásadou zásluhovosti, a proto jej Ústavní soud zrušil jako protiústavní. Pro úplnost dodejme, že k redukcím při výpočtu procentní výměry dochází i za současné právní úpravy.
Jan Hamáček tedy nejprve ve svém výroku připomíná, že při stanovování výše důchodů se reflektuje mj. zásada zásluhovosti. Dále tvrdí, že důchody lze navyšovat pouze procentuálně, protože pokud by došlo k plošnému navýšení všech důchodů o stejnou částku, bylo by to protiústavní. Takto explicitně otázku ústavnosti potenciálního navýšení důchodů pochopitelně Ústavní soud ve svém nálezu neřešil. Jan Hamáček nicméně správně poukazuje na jádro nálezu, tedy že nedostatečné zohlednění rozdílů v příjmech, respektive odvodech na pojistném, a ve výši důchodu, může vést až k protiústavní míře nerovnosti. Pokud by všichni důchodci dostávali například každoročně přidáno o stejnou částku, postupně by se zmenšovala míra zásluhovosti v důchodovém systému, což by mohlo vést až k rozporu s ústavou.