Přehled ověřených výroků

Pro kontext výroku uveďme, že hodnotíme, zda si Ivan Bartoš skutečně přeje či v roce 2009 přál muslimskou Evropu, nikoliv zda Andrej Babiš dopustí, aby se Evropa muslimskou skutečně stala.

Andrej Babiš hovoří o příspěvku, ve kterém Ivan Bartoš reaguje na dotazy tazatelky na fóru Pirátské strany v září roku 2009. Uživatelka se tehdy ještě člena Pirátské strany, předsedou se stal až o měsíc později, ptala mimo jiné na to, jaký mají Piráti názor na „imigraci barevných přistěhovalců“. 

Ve své odpovědi Ivan Bartoš doslova uvádí: „Přál bych si, aby byl svět skutečně bez hranic, podobně jak snad ještě chvíli bude Internet. Migrace je přirozená věc. Jestli, a to již vidíme ve Francii i Německu, má být Evropa do 10–15 let muslimská, nemám s tím problém. Spíš bych se zeptal Vás. A nebarevní přistěhovalci Vám nevadí?“  

Ivan Bartoš tedy uvedl, že by s muslimskou Evropou „neměl problém“, nikoliv že si ji „přeje“. Byť se k možnosti muslimské Evropy skutečně vyjádřil pozitivně, existuje zásadní významový rozdíl mezi slovy „přeje“ a „nemá problém“. Vyjádření Ivana Bartoše by mohlo být interpretováno jako „přání, aby byla Evropa muslimská“, pouze pokud by byla část jeho citace „má být Evropa do 10–15 let muslimská“ zcela vytržena z kontextu.

V květnu letošního roku se v rozhovoru pro CNN Prima News k těmto odpovědím z fóra vracel. Zmiňoval, že si za uplynulých dvanáct let prošel vývojem a nyní by se o migraci vyjádřil jinak: „Byla to podrážděná reakce na fóru v nějakém dobovém kontextu. Teroristické útoky jednoznačně odsuzuji, po muslimské Evropě jsem skutečně nikdy netoužil. Dlouhodobě držíme jasné migrační stanovisko, s kterým plně souzním a v souladu s ním i jednáme.“ 

Podobnou změnu v přístupu zmiňuje také u další velmi diskutované odpovědi z roku 2009, v níž zmínil, že v referendu o vstupu České republiky do EU hlasoval proti. Dnes je však jeho názor opačný a uvádí, že nyní by hlasoval pro.

Pro zajímavost můžeme zmínit, že mezi dalšími otázkami, které pisatelka původního dotazu v roce 2009 pokládala, byl například pohled Ivana Bartoše na členství v EU, postupy NATO v někdejší Jugoslávii, ale také výše daně z příjmů nebo reforma důchodového systému.

Na závěr uveďme, že vyjádření Ivana Bartoše, v němž by uváděl, že si „přeje muslimskou Evropu“, se nám nepodařilo dohledat ani v jiných veřejně dostupných zdrojích. Jelikož se námi ověřovaný výrok vztahuje ke slovům předsedy Pirátů na stranickém fóru ze září 2009, hodnotíme výrok premiéra Babiše jako nepravdivý.

Vojska Spojených států amerických a Velké Británie podnikla invazi do Afghánistánu na podzim 2001 v rámci operace „Trvalá svoboda“, která byla vojenskou reakcí na teroristické útoky z 11. září. Cílem operace bylo zničit teroristickou organizaci al-Káida a svrhnout hnutí Tálibán, které jí v Afghánistánu poskytovalo útočiště a Spojeným státům odmítlo vydat strůjce útoků z 11. září Usámu bin Ládina.

Vládu hnutí Tálibán, které bylo v Afghánistánu u moci od druhé poloviny 90. let, pak USA spolu s dalšími spojenci svrhly v prosinci 2001. Vojenského konfliktu trvajícího téměř dvě desetiletí se v rámci operací NATO zúčastnilo také přibližně 11 500 vojáků Armády České republiky (AČR), která v Afghánistánu působila od dubna 2002. Armáda sem kromě jiného vyslala například polní nemocnici a lékařské týmy, jednotky provádějící pyrotechnický průzkum nebo jednotky, které měly na starosti chemickou či biologickou ochranu. Čeští vojáci se také podíleli na výcviku afghánské armády.

Na začátku roku 2020, ještě za administrativy Donalda Trumpa, podepsaly USA a hnutí Tálibán mírovou dohodu (.pdf), která se měla stát základním kamenem pro urovnání poměrů v Afghánistánu. Na základě této dohody se pak měla ze země postupně stáhnout vojska USA a NATO, a to do konce května 2021. Hnutí Tálibán se na oplátku zavázalo, že nedovolí svým členům a jiným organizacím sídlícím na území Afghánistánu využívat toto území k útokům na USA a jejich spojence. 

Počet amerických vojáků v Afghánistánu se snížil již k 15. lednu 2021. Na konci dubna 2021 se začaly stahovat rovněž jednotky Severoatlantické aliance. Americký prezident Joe Biden v dubnu 2021 řekl, že se vojenské jednotky z Afghánistánu stáhnou do 11. září 2021. Později byl termín odchodu stanoven na 31. srpna.

Samotné hnutí Tálibán vyhlásilo konec tohoto téměř dvacet let dlouhého konfliktu v polovině srpna 2021, kdy obsadilo afghánské hlavní město Kábul.

Podle agentury AP zemřelo v této válce v Afghánistánu více než 172 tisíc lidí, z toho skoro 48 tisíc afghánských civilistů. Kromě více než 50 tisíc bojovníků Tálibánu a dalších opozičních skupin padlo během konfliktu také zhruba 66 tisíc vojáků afghánských vládních sil a více než 3 500 vojáků z řad NATO. Podle webu Armády České republiky zahynulo v Afghánistánu skutečně 14 českých vojáků, jak uvádí Petr Fiala. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Podle ověření Deníku N byly tzv. migrační kvóty, tedy systém přerozdělování žadatelů o azyl, schváleny v září 2015 na jednání Rady ministrů. Proti návrhu se vyslovili Češi, Slováci, Maďaři a Rumuni. Finové se zdrželi. Za Česko tehdy zavedení kvót odmítl někdejší ministr vnitra Milan Chovanec (ČSSD). Podle platných unijních pravidel došlo k přijetí návrhu, protože nebylo potřeba souhlasu všech členských států, ale jen kvalifikované většiny.

V rozhodnutí Rady 2015/1601 z 22. září 2015, které kvóty zavádělo, se v článku 13 uvádí, že se toto rozhodnutí „použije do 26. září 2017“, a bylo tedy dočasné. V říjnu 2017 (.pdf) následně předsedové vlád zemí EU v rámci jednání Evropské rady, na níž Českou republiku zastupoval tehdejší premiér Bohuslav Sobotka, vyzvali k využívání dobrovolných programů přesidlování (.pdf, str. 2). Uprchlické kvóty tak již neměly být povinné. „Povinné kvóty tak de facto padly již před nástupem Babiše do pozice premiéra,“ uvádí k tomu Deník N.

Na zmíněném summitu v říjnu 2017 se také země EU dohodly, že nové uprchlické kvóty bude možné přijmout jen jednomyslně. Změny migrační politiky Unie tak od té doby nemělo být možné schválit bez souhlasu České republiky. Upřesněme, že českým premiérem se Andrej Babiš stal až 6. prosince 2017, a změnu způsobu rozhodování o migračních kvótách tak spoludojednal ještě předchozí předseda vlády Bohuslav Sobotka.

Pro úplnost doplňme, že na výlučně dobrovolném přebírání migrantů se následně lídři EU dohodli na summitu na konci června 2018 (.pdf, str. 2, bod 6), kdy již funkci českého premiéra zastával Andrej Babiš.

Pirátská strana své stanovisko k přijímání uprchlíků a řešení migrační krize zveřejnila například 22. října 2015. Odmítla v něm povinné kvóty s tím, že je nepovažuje za řešení. Apelovala však „na evropskou solidaritu s přetíženými státy a na společný evropský postup“.

Tzv. migrační kvóty, tedy systém přerozdělování žadatelů o azyl, byly schváleny v září 2015 na jednání Rady EU. Proti návrhu se vyslovili Češi, Slováci, Maďaři a Rumuni. Za Česko tehdy zavedení kvót odmítl někdejší ministr vnitra Milan Chovanec (ČSSD). Podle platných unijních pravidel došlo k přijetí návrhu, protože nebylo potřeba souhlasu všech členských států, ale jen kvalifikované většiny. Dodejme, že ministr vnitra Chovanec v Radě kvóty opakovaně kritizoval.

Rozhodnutí Rady EU z 22. září 2015, které kvóty zavedlo, určilo počet uprchlíků přidělených každému členskému státu. Česká republika měla přijmout, i přes odmítavé stanovisko ČR, respektive Milana Chovance, 376 osob z Itálie a 1 215 migrantů z Řecka. Již před tím se Česko dobrovolně zavázalo přijmout 1 100 uprchlíků z Řecka a Itálie a 400 z dalších zemí. Vládě tento návrh předložil Milan Chovanec, ta jej jednomyslně přijala (.doc, str. 6).

Česká republika měla nakonec přijmout 2 600 lidí. V červnu 2017 se nicméně česká vláda v čele s tehdejším premiérem Bohuslavem Sobotkou na návrh ministra vnitra Milana Chovance usnesla na pozastavení přijímání azylantů na základě přerozdělovacích kvót. Z celkového počtu 2 600 lidí česká vláda přijala pouze 12.

V říjnu 2017 (.pdf) předsedové vlád zemí EU v rámci jednání Evropské rady, na níž Českou republiku zastupoval tehdejší premiér Bohuslav Sobotka, vyzvali k využívání dobrovolných programů přesidlování (.pdf, str. 2). Summit rovněž určil, že nové uprchlické kvóty bude možné přijmout jen jednomyslně. Uprchlické kvóty tak již nemohly být povinné, neboť státy odmítající kvóty už nemohly být přehlasovány. Např. Deník N k tomuto uvádí: „Povinné kvóty tak de facto padly již před nástupem Babiše do pozice premiéra.“

Dodejme, že na výlučně dobrovolném přebírání migrantů se lídři EU dohodli na summitu na konci června 2018 (.pdf, str. 2, bod 6), kdy již funkci českého premiéra zastával Andrej Babiš. Tato dohoda ovšem jen definitivně potvrdila závěry z října 2017.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že vláda Bohuslava Sobotky (na návrh Milana Chovance a s jeho souhlasem) nejprve rozhodla o dobrovolném přijetí 1 500 migrantů, následně jí byla uložena rozhodnutím Rady EU povinnost přijmout téměř 1 600 lidí. Proti tomuto a dalšímu navyšování počtu přijímaných lidí se již postavil tehdejší ministr vnitra Chovanec. Milan Chovanec se také na jednání Rady EU vyslovil proti přijetí povinných migračních kvót a následně inicioval zastavení přijímání migrantů. 

Číslo 2 600, o kterém mluví Andrej Babiš, se v minulosti v médiích vyskytovalo v souvislosti s počtem migrantů, které mělo Česko přijmout z Řecka a Itálie. Tehdejší vláda i její ministr vnitra nicméně souhlasili jen s přijetím 1 100 migrantů z Řecka a Itálie, přijetí zbývajících více než 1 500 vyplývalo z rozhodnutí Rady EU, se kterým česká vláda nesouhlasila.

Není také pravdou, že by bývalý předseda vlády „Sobotka vůbec nic nedojednal,“ jak se domnívá Andrej Babiš. Bohuslav Sobotka se účastnil klíčového jednání představitelů členských států EU. Ti se v říjnu 2017 dohodli na tom, že změny ohledně azylového systému musí být schváleny jednomyslně, což znamenalo faktický konec povinných migračních kvót. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

„Máme 18 tisíc volných míst pro pomocné dělníky. Pokud naši občané nechtějí obsazovat tyto pozice, tak ano, proč ne,“ řekl dle serveru iROZHLAS Andrej Babiš v září 2015 po jednání ministrů financí zemí Evropské unie v Lucembursku. Slova Andreje Babiše byla dle iROZHLASU mířena na uprchlíky ze Sýrie a dalších zemí, přičemž běženci by v Česku podle Babiše mohli obsadit tisíce pracovních míst, o která místní nemají zájem.

Již na konci roku 2015 ale Andrej Babiš svůj postoj k migrantům otočil a začal razantně vystupovat proti přijímání uprchlíků. Jeho dalším vyjádřením jsme se věnovali v srpnu 2016.

Andrej Babiš hovoří o jednání Evropské rady, které proběhlo ve dnech 28. a 29. června 2018. Vrcholní představitelé členských států EU na summitu jednali o migraci, otázce zdanění a také o obchodní politice. Uveďme, že první den se zasedání protáhlo až do ranních hodin.

Podle Deníku N byly tzv. migrační kvóty, tedy systém přerozdělování žadatelů o azyl, schváleny v září 2015 na jednání Rady ministrů. Proti návrhu se vyslovili Češi, Slováci, Maďaři a Rumuni. Finové se zdrželi. Za Česko tehdy zavedení kvót odmítl někdejší ministr vnitra Milan Chovanec (ČSSD). Podle platných unijních pravidel došlo k přijetí návrhu, protože nebylo potřeba souhlasu všech členských států, ale jen kvalifikované většiny.

V rozhodnutí Rady 2015/1601 z 22. září 2015, které kvóty zavádělo, se v článku 13 uvádí, že se toto rozhodnutí „použije do 26. září 2017“, a bylo tedy dočasné. V říjnu 2017 (.pdf) následně předsedové vlád zemí EU v rámci jednání Evropské rady, na níž Českou republiku zastupoval tehdejší premiér Bohuslav Sobotka, vyzvali k využívání dobrovolných programů přesidlování (.pdf, str. 2). „Povinné kvóty tak de facto padly již před nástupem Babiše do pozice premiéra,“ uvádí k tomu Deník N.

Na summitu v říjnu 2017 se také země EU dohodly, že nové uprchlické kvóty bude možné přijmout jen jednomyslně. Změny unijní migrační politiky a případné zavedení povinných uprchlických kvót by tak od té doby nemělo být možné schválit bez souhlasu České republiky. Upřesněme, že českým premiérem se Andrej Babiš stal až 6. prosince 2017, a změnu způsobu rozhodování o migračních kvótách tak spoludojednal ještě předchozí předseda vlády Bohuslav Sobotka.

Na výlučně dobrovolném přebírání migrantů se lídři EU dohodli až na zmíněném summitu na konci června 2018 (.pdf, str. 2, bod 6), kdy již funkci českého premiéra zastával Andrej Babiš. Jakou roli při vyjednávání hrál český a maďarský premiér, bohužel nedokážeme ověřit, jelikož z jednání neexistuje veřejně dostupný zápis.

Shrňme tedy, že lídři EU se na zrušení povinného přerozdělování migrantů de facto dohodli již v říjnu 2017, kdy se členské státy shodly na tom, že změny ohledně azylového systému musejí být schváleny jednomyslně. Jak upozornil server Aktuálně.cz, „to znamená, že státy odmítající povinné kvóty by už neměly být přehlasovány“. K definitivní dohodě ohledně dobrovolného přerozdělování uprchlíků došlo na summitu v červnu 2018, kdy už byl Andrej Babiš předsedou vlády.

Částečnou zásluhu na zrušení kvót tak premiéru Babišovi lze připsat, neboť dohoda z června 2018 zaručila, že žádný stát již nemůže přijít s návrhem na povinné kvóty. Zásadní posun v této problematice nicméně nastal již v říjnu 2017, kdy byl českým premiérem Bohuslav Sobotka. Jelikož Andrej Babiš svým výrokem, ale i svými dalšími slovy o tom, že  Bohuslav Sobotka „vůbec nic nedojednal“ (video, čas 8:51), vytváří dojem, že kvóty byly zrušeny čistě jeho zásluhou, hodnotíme výrok jako zavádějící.

Evropská uprchlická krize, jak byla migrační vlna do Evropy v letech 2015 a 2016 nazývána, započala na jaře roku 2015 a byla zapříčiněna eskalací válečného konfliktu v Sýrii.

V Evropské unii vznikl spor o přerozdělování uprchlíků mířících do Evropy, již přišli do Řecka a Itálie. Proti povinným kvótám měla výhrady řada zemí. Nejhlasitější odpor však byl ze strany Visegrádské čtyřky. Kvóty byly schváleny ministry vnitra EU v září 2015. V prosinci téhož roku Slovensko a Maďarsko podaly proti přerozdělování azylantů na základě kvót žalobu u Soudního dvora EU. V červnu 2017 kupříkladu česká vláda rozhodla, že již podle kvót žádné azylanty přijímat nebude, z přidělených 2 600 lidí jich přijala 12.

Evropská komise se poté rozhodla zahájit řízení pro porušení unijní legislativy s Českem, Maďarskem a Polskem. V září 2017 program přerozdělování žadatelů z Řecka a Itálie skončil, přerozděleno bylo 29 144 osob ze 160 tisíc a své kvóty splnilo pouze pět států. V dubnu 2020 Soudní dvůr EU rozhodl, že Česko, Polsko a Maďarsko nesplnily své povinnosti plynoucí z práva Evropské unie.

Naopak přívětivě se v roce 2015 k přijímání utečenců se svým mediálně slavným prohlášením „zvládneme to“ postavila například německá kancléřka Angela Merkelová. Právě do Německa tenkrát dle podaných žádostí o azyl také nejvíce uprchlíků směřovalo. Opačně se ale nyní vyjádřil Armin Laschet, kandidát CDU na kancléře v zářijových německých volbách. Po dobytí Kábulu uvedl, že Německo hlavně „nesmí vyvolat dojem, že můžeme přijmout každého člověka v nouzi“.

O nutnosti „ubránit se před nelegální migrací" mluvil po pádu Kábulu zase francouzský prezident Emmanuel Macron. Jeho předchůdce François Hollande v roce 2015 přitom volil jinou rétoriku, když řekl, že krizi „dostane pod kontrolu“, a hájil své rozhodnutí dodržet závazky přijímání uprchlíků navzdory teroristickým útokům v Paříži.

Šest členských států EU včetně Německa, Nizozemí a Rakouska také poslalo Evropské komisi na začátku srpna 2021 dopis, v němž varovalo před zastavením deportací odmítnutých afghánských žadatelů o azyl, a to i přes postup Talibanu v jejich domovině. Německo spolu s dalším signatářem dopisu Nizozemskem však poté oznámily, že kvůli vývoji konfliktu nepřijaté Afghánce prozatím deportovat nebudou. Rakousko svůj postoj však nezměnilo a rakouský kancléř Sebastian Kurz vyloučil přijímání lidí prchajících z Afghánistánu s tím, že se to během jeho kancléřství nestane. Řecký ministr pro migraci, jehož země kvůli své poloze při minulé krizi čelila silnému náporu migrantů a je dalším signatářem dopisu, řekl, že „EU není připravená a nemá kapacity na zvládnutí další velké migrační krize“.

Text odůvodnění jsme rozdělili do dvou částí popisující dvě části ověřovaného výroku Romana Onderky. Vzhledem k tomu, že spolu tyto dvě části souvisí a obě pochází ze stejného příspěvku, jsou hodnoceny dohromady jako celek.

Srovnání s Evropou

Předně uveďme, že Roman Onderka zde mluví o denní pracovní době ve spojitosti s plánem ČSSD na zkrácení týdenní pracovní doby na 35 hodin, a to bez krácení mzdy. V současnosti je přitom standardní neboli plná pracovní týdenní doba stanovena zákoníkem práce na 40 hodin. K těmto 40 hodinám se také každý týden může přičíst maximálně 8 hodin přesčasů. Celková hodnota přesčasů v kalendářním roce pak nesmí přesáhnout 150 hodin. Zmiňme, že v České republice se pracovní doba zpravidla rozvrhuje do 5denního pracovního týdne, což poté odpovídá 8 hodinám denně. 

Připomeňme také, že ČSSD v březnu 2021 předložila Poslanecké sněmovně návrh novely zákoníku práce, který chtěl plnou 40hodinovou týdenní pracovní dobu zkrátit na 37,5 hodiny (.pdf, str. 1). Už tehdy nicméně sociální demokraté hovořili o svém cíli zkrátit tuto dobu ještě o další 2,5 hodiny, tedy na uváděných 35 hodin týdně.

Tento plán ČSSD pak Roman Onderka ve svém příspěvku odůvodňuje právě tvrzením, že čeští zaměstnanci mají v průměru delší denní pracovní dobu než průměrný Evropan či Němec. Jím uváděné časové údaje se tedy vztahují k 5dennímu pracovnímu týdnu a k zaměstnancům s plným úvazkem, nikoli například s úvazky zkrácenými.

S údajem pracovní doby se ve statistikách pracuje většinou jako s průměrem za týden nebo rok. Jako příklad můžeme uvést průzkum provedený Eurostatem v roce 2020. V něm se ukázalo, že čeští zaměstnanci s plným úvazkem pracují skutečně delší dobu, než je průměr EU, přesně 41,3 hodiny týdně. Rozdíl oproti celounijnímu průměru, tedy 40,7 hodiny týdně, činil v případě České republiky 36 minut.

V rámci uvedeného průzkumu můžeme pozorovat i rozdíl mezi českými a německými zaměstnanci. Německo se umístilo těsně pod hranicí celounijního průměru s 40,5 hodiny týdně. Oproti českým zaměstnancům tedy ti němečtí za týden stráví v práci průměrně o 48 minut kratší dobu. Nad hranicí evropského průměru se vedle České republiky nachází například také Slovensko, Polsko nebo Rakousko. Dodejme, že Eurostat do odpracované doby počítá také přesčasy.

Pokud bychom statistiku Eurostatu rozšířili i o zaměstnance s částečným úvazkem, hodnoty by byly odlišné. Průměrný český zaměstnanec v tomto případě v roce 2020 odpracoval 39,9 hodiny týdně, průměrný Evropan 37 a Němec jen 34,7 hodiny.

Spočítat denní pracovní dobu z týdenní není jednoduché – délka pracovního týdne se totiž může lišit mezi jednotlivými zeměmi i mezi profesemi v jednom státě a v Německu narazíme i na pracovní soboty. Pro zjednodušení tedy budeme pracovat s předpokladem 5denního pracovního týdne, který umožňuje srovnání mezi ČR a jinými zeměmi a se kterým zřejmě počítá i Roman Onderka. Pokud bychom se podívali na všechny, tedy i částečné úvazky, pracovali by Němci skutečně méně o 5,2 hodiny týdně, respektive o hodinu denně, o které ve výroku mluví Roman Onderka. Němci s plným úvazkem však pracují oproti Čechům jen o 48 minut týdně méně, tedy přibližně o 10 minut denně.

Průměrný občan EU pak dle dat Eurostatu (v přepočtu na den 5denního pracovního týdne) pracuje pouze o cca 7 minut kratší dobu, než je tomu v případě ČR. Romanem Onderkou zmiňovaná půlhodina by pak opět odpovídala, jen pokud bychom vycházeli ze statistiky zahrnující plné i částečné úvazky. V takovém případě totiž průměrný Evropan (s jakýmkoliv úvazkem) pracuje o 2,9 hodiny týdně méně, tedy o 35 minut denně, než průměrný Čech.

Hodnoty uvedené Romanem Onderkou tedy odpovídají datům Eurostatu, avšak jen při započítání zkrácených úvazků. Uveďme, že rozdíly mezi jednotlivými státy vyplývající z dat pro všechny typy úvazků jsou způsobeny zejména rozšířeností zkrácených úvazků a jejich hodinovou dotací. Pro mezinárodní srovnání je proto vhodnější ukazatel plných úvazků, který pracuje pouze s daty o relativně srovnatelných pracovnících. Na závěr zdůrazněme, že i samotný plán ČSSD na zkrácení pracovního týdne na 35 hodin se vztahuje k plné pracovní týdenní době, nikoli k zaměstnancům se zkrácenými úvazky, kteří již nyní v průměru pracují méně než 8 hodin denně.

Vývoj denní pracovní doby od roku 1918

Poslanec Onderka dále poukazuje na to, že 8hodinovou pracovní dobu zavedlo Československu již před 103 lety, a je tedy na čase, aby se prostřednictvím návrhu ČSSD tato denní pracovní doba snížila. V následujících odstavcích se proto zaměříme na to, zda skutečně máme osmihodinovou pracovní dobu již od roku 1918, a také na to, jestli má stanovení týdenní pracovní doby vliv na pracovní dobu denní.

Osmihodinový pracovní den byl v Československu zaveden v roce 1918 zákonem č. 91/1918 o osmihodinové pracovní době. Ten v § 1 stanovil: „V podnicích živnostenskému řádu podrobených nebo po živnostensku provozovaných nesmí skutečná pracovní doba zaměstnanců trvati zásadně déle, než osm hodin ve dvacetičtyřech hodinách nebo nejvýše čtyřicetosm hodin týdně.“

Maximální týdenní pracovní doba se dále vyvíjela, postupně se zkracovala ze 48 hodin až na dnešních 40, přičemž hlavním efektem bylo zkrácení pracovního týdne ze 6 na 5 dní. Vývoj legislativní úpravy pracovní doby v Československu/Česku zachycuje tabulka níže. Údaje vychází z již zmíněného zákona o osmihodinové pracovní době, zákona z roku 1956, zákoníku práce z roku 1965 a jeho následných novel (1, 2, 3, 4, 5) i nového zákoníku práce z roku 2006. Pro úplnost dodejme, že v roce 2001 došlo (bod 46) ke změně počítání pracovní doby a přešlo se (.doc, str. 9) na tzv. „čistou pracovní dobu“. Jelikož se 30minutová přestávka na jídlo a odpočinek již nezapočítávala do pracovní doby, došlo tímto nominálně ke zkrácení celkové pracovní doby.

V současném zákoníku práce není maximální denní pracovní doba upravena, nicméně zpravidla je skutečně, vzhledem k 40 hodinám v 5denním pracovním týdnu, 8hodinová. Je tedy na stejné hodnotě jako před 103 lety v roce 1918. Roman Onderka nicméně ve svém facebookovém příspěvku opomněl zmínit zásadní kontext otázky vývoje pracovní doby, tedy že došlo k postupnému zkrácení pracovního týdne, a to při zachování 8hodinové pracovní doby.

Výrok poslance Onderky proto hodnotíme jako zavádějící, a to ze dvou důvodů. Při srovnání průměrné doby práce českých zaměstnanců uvádí hodnoty, které přibližně odpovídají pouze datům o všech, tedy i zkrácených úvazcích, a nepoužívá data pro plné úvazky, na které se vztahuje návrh ČSSD a které jsou vhodnější pro mezinárodní srovnání pracovní doby. Ve druhé části výroku pak neuvedl, že došlo od roku 1918 ke zkrácení pracovního týdne, a tím vyvolává zavádějící dojem, že se v průběhu více než 100 let denní pracovní doba nezměnila.

Proces jmenování ředitele Bezpečnostní informační služby (BIS) upravuje zákon č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách. Ten v § 4 odst. 2 stanovuje, že „ředitele Bezpečnostní informační služby jmenuje, po projednání ve výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu příslušném ve věcech bezpečnosti, vláda. Z výkonu své funkce je ředitel Bezpečnostní informační služby odpovědný vládě, která ho též odvolává“.

Z výše citovaného zákona tak vyplývá, že vláda o samotném jmenování rozhoduje jako celek. Není tak jen na Andreji Babišovi, koho ředitelem BIS jmenuje. Andrej Babiš však jako předseda vlády dle čl. 77 Ústavy „organizuje činnost vlády, řídí její schůze, vystupuje jejím jménem a vykonává další činnosti, které jsou mu svěřeny Ústavou nebo jinými zákony“.

Z povahy funkce předsedy vlády je tak skutečně na Andreji Babišovi, aby inicioval projednání konkrétní nominace v příslušném výboru Poslanecké sněmovny. Doplňme však, že samotné jmenování poté činí až vláda jako celek, a to pomocí usnesení, k jehož přijetí je dle čl. 76 Ústavy nutný souhlas nadpoloviční většiny všech jejích členů.

Pro ilustraci uveďme, že například v roce 2016 návrh na jmenování Michala Koudelky do funkce ředitele BIS nejdříve výboru pro bezpečnost představil (.pdf) někdejší premiér Bohuslav Sobotka. Výbor poté tento návrh projednal (.pdf), a následně tak mohlo proběhnout jednání vlády, na němž kabinet přijal usnesení (.pdf) o Koudelkově jmenování do funkce. 

Uveďme, že Michal Koudelka do čela BIS nastoupil 15. srpna 2016. Jeho pětileté funkční období tedy dle zákona končí ke dni 15. srpna 2021. V době rozhovoru, tedy 6. srpna, tak měla vláda Andreje Babiše na jmenování nového ředitele skutečně zhruba týden. 

Pro úplnost dodejme, že vláda následně 9. srpna 2021 rozhodla (.pdf) o pověření Michala Koudelky „zastupováním“ na služebním postu ředitele BIS, a to od 16. srpna do doby jmenování nového ředitele dle standardního postupu. Jak však upozorňuje například zpravodajský server Aktuálně.cz, zákon „takové řešení nepředpokládá“.

Poslanec Žáček zde výrokem reaguje na otázku, proč by měl poslanecký výbor jméno kandidáta ředitele BIS projednávat. Proces jmenování ředitele je upraven v zákoně o zpravodajských službách. V § 4 odst. 2 je doslova stanoveno: „Ředitele Bezpečnostní informační služby jmenuje, po projednání ve výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu příslušném ve věcech bezpečnosti, vláda. Z výkonu své funkce je ředitel Bezpečnostní informační služby odpovědný vládě, která ho též odvolává.“

Je tedy pravdou, že nejdříve musí jméno kandidáta na ředitele BIS projednat bezpečnostní výbor. Až následně jej může premiér či jiný pověřený člen vlády předložit přímo vládě, která rozhodne o jeho jmenování. 

Pro ilustraci uveďme, že v minulém volebním období návrh na jmenování Michala Koudelky představil výboru pro bezpečnost někdejší premiér Bohuslav Sobotka dne 14. července 2016 (.pdf). Výbor tehdy na své schůzi tento návrh projednal (.pdf), a 27. července 2016 (.pdf) tak mohlo proběhnout jednání vlády, na němž kabinet jmenování Michala Koudelky do funkce ředitele BIS odsouhlasil.