Přehled ověřených výroků

Jihočeský kraj na konci května 2020 oznámil vyhlášení programu na podporu cestovního ruchu s tím, že „Pro slevy na ubytování v penzionech a hotelech na území Jihočeského kraje je uvolněno 30 milionů korun“. Zastupitelstvo kraje se tak usneslo na jednání 21. května 2020, kdy schválilo (.pdf, str. 5) bod programu „Podpůrná opatření Jihočeského kraje na obnovu cestovního ruchu na území Jihočeského kraje“, který obsahoval právě i zmiňovanou podporu (.doc, str. 1) ubytování, a to až do výše 30 milionů korun.

Administraci celého projektu podle výše uvedené zprávy zajišťuje Jihočeská centrála cestovního ruchu (JCCR), která na svých webových stránkách 9. června zveřejnila podrobnější podmínky programu. JCCR popsala podmínky následovně: „Slevu 30 % z ceny ubytování, maximálně však 300 korun na osobu a noc, získají rodiny od dvou do šesti osob, z nichž nejméně jedna musí být starší 18 let“.

Stejné tvrzení, jaké ve výroku uvádí Lukáš Mareš (Piráti), lze dohledat také v dokumentu (.pdf, str. 4–5), který na svém webu v červenci 2020 zveřejnila Pirátská strana: „Když to přepočteme jednoduše, tak pokud dá stát 1 000 korun a turista utratí svých 1 500, je to pro stát vyrovnané. Každou útratou turisty nad 1 500 korun již stát vybere ze zdanění spotřeby víc a je v kladných číslech.“

Výpočet se týká modelové situace (.pdf, str. 4), kdy by „vláda spustila program na podporu dovolených v Česku formou voucheru na 4 000 korun na osobu na ubytování do konce roku 2021. V případě rodin s 1–3 dětmi by mohlo jít o celkovou částku pro rodinu například 10 000 korun. Podmínkou by bylo využití těchto peněz na alespoň 6 přenocování a lze je využít na více než jednu dovolenou, ale vždy minimálně s 2 přenocováními.“

Analýza zpracovaná Pirátskou stranou pak také uvádí data, ze kterých výše zmiňovaný propočet vychází (.pdf, str. 4):

• „Podle propočtů, kdy se počítají útraty turistů, by (…) byla celková útrata turisty ve výši 12 000 až 18 000 korun včetně těch 4 000 od státu.“
• „Při jednoduchém systému distribuce voucherů lze očekávat zájem zhruba jedné třetiny obyvatel, tedy 3,5 milionů občanů.“
• „Státní podpora by v součtu (…) činila zhruba 11 až 13 miliard korun (…).“
• „V součtu by tato podpora iniciovala spotřebu v cestovním ruchu 42 až 63 miliard korun.“
• „Do veřejných rozpočtů by zdaněním této spotřeby přišlo 15,5 až 23,5 miliardy korun. Z toho přímo do státního rozpočtu by to bylo 11,4 až 17,1 miliard.“

Na základě těchto údajů jsme pak posuzovali, zda je pravda, že stát má dostat investované prostředky zpět, pokud turista utratí 1 500 Kč z vlastní kapsy.

Analýza předně vychází z toho, že turista utratí „12 000 až 18 000 korun včetně těch 4 000 od státu“, tedy že k voucheru v hodnotě 4 tisíc Kč přidá turista vlastních 8–14 tisíc Kč. Poměr peněz od státu a vlastního výdaje turisty je tedy 1:2 až 1:3,5. Již z tohoto poměru vyplývá, že je výrok Lukáše Mareše nepravdivý, a turista podle analýzy doplatí alespoň 2 tisíce Kč ze svého.

Analýza zároveň počítá dopad na státní rozpočet. Pracuje přitom s předpokladem, že stát vybere na daních přibližně 27 % z celkové spotřeby v cestovním ruchu, kterou opatření vytvoří (11,4 mld. při spotřebě 42 mld. a 17,1 mld. při spotřebě 63 mld.).

Pokud stát ze spotřeby vybere 27 % na daních, musí být i státní podpora zodpovědná nejvýše za 27 % spotřeby, aby bylo opatření rozpočtově vyrovnané a stát na něm netratil. Alespoň 73 % spotřeby tedy musí jít z kapsy turistů samotných. Poměr 73/27 nás pak dovede k tomu, že na tisícikorunu státní podpory musí turista utratit přibližně 2 700 Kč z vlastní kapsy, aby tato podpora nezatížila státní rozpočet. Částka 1 500 Kč by tedy nestačila, turista by musel utratit mnohem více.

Dodejme, že analýza zároveň pracuje nejen s příjmy státního rozpočtu, ale i s příjmy dalších veřejných rozpočtů. Pokud zde použijeme stejný výpočet, dojdeme k tomu, že při útratě 1 700 Kč z kapsy turisty by na tisícikorunu podpory všechny veřejné rozpočty přijaly tolik peněz, kolik vydal stát. Stále tedy jde o vyšší částku, než uvádí výrok. Zároveň je třeba poznamenat, že analýza neuvádí žádné režijní náklady opatření, přestože očekává, že vouchery využije 3,5 mil. občanů, a pracuje se státní podporou 4 tis. Kč na osobu, naopak odhaduje náklady na 11–13 mld., nikoliv tedy 3,5 mil. krát 4 tis., tj. 14 mld. Není zřejmé, jak má být takových úspor dosaženo a jak se úspory projeví na celkových dopadech navrženého opatření.

Lukáš Mareš ve svém výroku pracuje s hodnotou 1 500 Kč, kterou skutečně najdeme v analýze Pirátů. Jelikož je ale tato hodnota ve zjevném rozporu se zbývajícími částmi analýzy a neodpovídá východiskům, se kterými analýza pracuje, musíme výrok hodnotit jako nepravdivý.

Ministerstvo pro místní rozvoj chtělo původně navrhnout, aby stát dal každému občanovi 4 000 Kč na dovolenou v České republice, další 3 000 Kč by přidal zaměstnavatel, který by si tuto částku mohl odečíst z daní, a zbytek by doplatil sám zaměstnanec. Zatím však tyto poukazy, s výjimkou programu COVID-Lázně, nebyly zprovozněny.

Podnikatelské svazy pak navrhovaly, aby poukazy na domácí dovolenou byly v hodnotě 5 000 Kč pro každého občana k využití od 1. července. Ve schváleném Krizovém akčním plánu cestovního ruchu mají opatření ale jinou podobu. Vláda se nakonec uchýlila k programu COVID-Lázně, který poskytuje bez omezení dostupné vouchery v hodnotě 4 000 Kč pro každou dospělou osobu, která v lázních stráví alespoň šest dní.

Předně uveďme, že Svaz průmyslu a cestovního ruchu neexistuje, Lukáš Mareš však mluví o opatřeních na podporu cestovního ruchu, pravděpodobně měl tedy na mysli Svaz obchodu a cestovního ruchu. Ten již 31. března 2020 vydal Záchranný plán cestovního ruchu ČR COVID 2020. Dokument byl později aktualizován (.pdf) do podoby zveřejněné a předložené vládě 8. dubna 2020. V plánu svaz sdružující podnikatele v oblasti cestovního ruchu navrhuje vládě opatření, jež by měla pomoci podnikatelům v oblasti cestovního ruchu, kteří byli postiženi koronavirovými opatřeními.

Tento dokument obsahuje (.pdf, str. 7 a n.) řadu opatření rozdělených do 3 etap, a to opatření, která by se měla přijmout za trvání stavu nouze, opatření, která by se měla přijmout do 2 měsíců od konce stavu nouze, a opatření pro období 3–6 měsíců od skončení stavu nouze.

Pokud se podíváme na první skupinu opatření, navrhováno je např. rozšíření podpory Antivirus A tak, aby zaměstnanci pobírající náhradu mzdy mohli pracovat v rozsahu až do 20 % své pracovní doby. Dalším z opatření je také kurzarbeit, při kterém by se stát a zaměstnavatel podíleli na výplatě mzdy zaměstnance rovným dílem. Vláda přitom Antivirus A podle požadavků Svazu nerozšířila, kurzarbeit zaveden byl, avšak pouze pro zaměstnavatele do 50 zaměstnanců. Stát se pak na nákladech zaměstnavatelů podílí pouze tím, že odpouští platby sociálního pojištění.

Co naopak přijato bylo (.pdf, str. 7–8), je např. odložení placení nájmů, popřípadě státní podpora nájemcům i odložení splátek úvěrů. Přijat byl i „lex voucher“ a možnost operativně měnit rezervovanou kapacitu pro odběr elektrické energie, resp. snížení plateb za rezervované kapacity v případě odběratelů plynu. Ve velmi omezené formě pak byly vydány vouchery na podporu cestovního ruchu. Zatímco svaz požadoval (.pdf, str. 8) jejich univerzální platnost, stát vydal vouchery s menší hodnotou, uplatnitelné pouze v lázeňství. 

Ve druhé skupině (.pdf, str. 10–11), tedy z opatření pro období 0–2 měsíce po skončení nouzového stavu, nebylo např. sníženo DPH na www.zakonyprolidi.cz/cs/2004-235#f6347884">služby cestovních kanceláří. Odpuštěna nebyla ani daň z příjmů za rok 2020, nebyl vytvořen kompenzační program pro škody způsobené přijatými opatřeními. Co se týče propagace domácí dovolené, připravovaný materiál byl ministryní pro místní rozvoj v červenci stažen.

Opatření navrhovaná svazem v poslední (.pdf, str. 12) skupině jsou pak podobná opatřením již zmíněným. Opět je navrhována marketingová podpora cestovního ruchu a poukázky na domácí dovolenou, zavedena nebyla ani možnost zaměstnavatelů přispět svým zaměstnancům na dovolenou v Česku, přičemž tato podpora by byla odepsatelná z daní.

Co se týče komplexnosti navrhovaných opatření, to je do značné míry subjektivním hodnocením, a proto nám nepřísluší ji hodnotit. Celkově pak hodnotíme výrok jako pravdivý, neboť Svaz obchodu a cestovního ruchu sice navrhl přijetí opatření dříve než v létě, to však není jádrem výroku. Na druhou stranu můžeme říci, že svaz navrhl více opatření, než byl počet opatření schválených vládou, a v mnoha případech byly návrhy svazu přijaty pouze v omezené podobě.

Vláda v červnu 2020 vyhlásila dotační titul COVID-Lázně určený lázním zřizovaným státem (organizačními složkami státu či jejich příspěvkovými organizacemi, pozn. Demagog.cz). Podpora má být realizována v podobě jednorázového příspěvku 4 000 Kč na dospělou osobu, která v lázních stráví minimálně šest nocí. Na program byla vyhrazena 1 mld. z rozpočtu a platí od 1. července do konce tohoto roku.

V červenci vláda schválila další program na podporu cestovního ruchu COVID-Ubytování. V něm rozřazuje (.pdf, str. 5) typy ubytovacích zařízení od hotelů po turistické ubytovny a výše jednotlivých kompenzací za jeden pokoj. Majitelé ubytovacích zařízení mohou požádat o kompenzaci za období od začátku pandemie do 24. května 2020, tj. za dobu platných vládních opatření znemožňujících tuto formu podnikání (.pdf, str. 5). Na program bylo vyhrazeno více než 3 mld. Kč (.pdf, str. 1). Nemluvíme zde tedy o podpoře turismu, nýbrž spíše o podpoře cestovního ruchu v širším kontextu (.pdf, str. 1), tedy o snaze zachovat ubytovací kapacity.

Tyto vládní výzvy však měly návaznost na usnesení o Krizovém akčním plánu cestovního ruchu v České republice v letech 2020–2021. Na základě tohoto plánu ze začátku června vláda hodlá pomoci tuzemskému cestovnímu ruchu prostřednictvím sjednocení DPH v oblasti služeb na 10 % (.pdf, str. 18) a dalšími opatřeními. Například COVID III – poskytnutí ručení při úvěru (.pdf, str. 19) nebo realizací marketingové kampaně s názvem #světovéČesko. (.pdf, str. 23).

Vláda plánovala podpořit turismus i prostřednictvím kampaně v médiích, na kterou vyhradila 2 mld., později však dokument stáhla. Podle ministryně Dostálové se na opatření ještě pracuje.

Zástupci krajů pod záštitou Asociace krajů ČR se již dlouhodobě snažili od státu získat dotace na opravu silnic II. a III. třídy: „Považujeme za nutné upozornit na skutečnost, že se po dlouholeté nečinnosti předchozích vlád letos poprvé našel způsob, jak dlouhodobě neutěšenou situaci s opravami ‚krajských‘ silnic řešit.“

Za průlomové označil tehdejší šéf Asociace krajů Michal Hašek jednání, o kterém informovala Asociace na svém webu v září 2014. Michal Hašek konstatoval: „Je to poprvé, kdy je vláda po několika letech připravena financovat ze Státního fondu dopravní infrastruktury (SFDI) opravy krajských silnic.“ V březnu 2015 Ministerstvo dopravy ČR informovalo, že se rozhodlo ze Státního fondu dopravní infrastruktury uvolnit více než 4 miliardy korun.

SFDI od roku 2015 každý rok vystavuje pravidla pro Program financování silnic II. a III. třídy ve vlastnictví krajů ze svého rozpočtu.

V roce 2015 byl SFDI připraven (.pdf, str. 1) rozdělit 4,4 miliardy korun. V roce 2016 byl připraven (.pdf, str. 10) poskytnout 3 miliardy korun. V roce 2017 SFDI pomohl financovat (.pdf, str. 12) tyto silnice krajům částkou téměř 2,87 miliardy korun.

Z výroční zprávy (.pdf, str. 46) SFDI za rok 2018 se můžeme dozvědět, že v roce 2018 poskytl krajům 4 miliardy korun. A nakonec z výroční zprávy (.pdf, str. 48) SFDI za rok 2019 vidíme, že krajům alokoval 1,9 miliardy korun.

Článek serveru Zdopravy.cz přímo uvádí: „Stát začal přispívat ze Státního fondu dopravní infrastruktury (SFDI) krajům na silnice za ministra dopravy Dana Ťoka v roce 2015.“ 

Nejdříve uveďme výrok do kontextu debaty. Martin Netolický reaguje na Martina Kolovratníka, který říká: „Já musím znovu zopakovat, obce dostaly těch 1 250 Kč. Do krajů šlo 11 miliard na odměny pro zdravotníky, 5,2 miliardy do sociálních služeb. Nemohu souhlasit s tím, že 6 miliard do dvojek a trojek, do investic není dotace, není to pomoc krajům právě v těch penězích, které můžou kraje použít.“

Martin Kolovratník tedy po výčtu několika částek, které stát ze svého rozpočtu uvolnil na pomoc obcím a krajům, tvrdí, že součástí této pomoci bylo i 6 miliard na rekonstrukce silnic II. a III. třídy.

V rámci Asociace krajů bylo přitom dohodnuto, že kraje požádají stát o souhrnnou částku 8 miliard korun na opravy silnic druhé a třetí třídy na roky 2020 a 2021. Tuto částku se jim následně skutečně podařilo získat. Konkrétně šlo o 3 miliardy 700 milionů korun pro všechny kraje ze Státního fondu dopravní infrastruktury (SFDI) na opravy silnic II. a III. tříd a mostů. 

K tomu dostane dalších 100 milionů korun Karlovarský kraj, který kvůli nastaveným podmínkám nemůže čerpat peníze z Integrovaného regionálního operačního programu (IROP). Dalších 200 milionů získá Středočeský kraj, který má největší rozsah sítě krajských silnic a nejvíce nutných oprav. Celkem jde o 4 miliardy korun v letošním roce a 4 miliardy v roce 2021 plus možnost čerpání dalších 4 miliard z Integrovaného operačního programu na opravy silnic II. a III. tříd a mostů. 

V rámci dotačního programu IROP regiony počítají se spolufinancováním projektů oprav silnic v IROP tak, že 85 procent půjde z EU, 5 procent ze státního rozpočtu a 10 procent zafinancují kraje.

V případě SFDI získávají (.pdf, str. 1–3) kraje poměrnou část z celkových alokovaných prostředků (pro roky 2020 a 2021 vždy 4 mld. Kč) na základě délky silnic II. a III. třídy, které se nacházejí na jejich území. Pro získání peněz musí předložit seznam plánovaných investic (rekonstrukcí) těchto silnic. Komise, která prostředky rozděluje, přitom může konkrétní plánovanou akci odmítnout (.pdf, str. 5) jen z pevně daných důvodů, mezi něž patří např. kolize s plánovanou investicí státu nebo pokud se jedná o investici, na kterou nejsou prostředky SFDI určeny.

O financování projektů z IROP (.pdf, str. 24) mohou kraje žádat na základě vyhlášení výzvy, kdy předkládají žádosti o podporu. Na základě kritérií pak IROP vyhodnotí, které projekty budou financovány.

Celkem tedy kraje mohou na opravy silnic získat až 12 miliard korun, výrok však přesto hodnotíme jako pravdivý, neboť z kontextu je zřejmé, že Martin Netolický měl na mysli prostředky, které stát uvolní ze svého rozpočtu (resp. z rozpočtu SFDI), nikoliv i prostředky z programu IROP tvořené převáženě evropskými penězi, které však kraj může získat pouze na základě podání žádosti o udělení dotace, u které není jisté (.pdf, str. 45–46), zda bude na konkrétní projekt udělena.

Na konci roku 2019 byl schválen rozpočet Pardubického kraje na rok 2020 a střednědobý výhled rozpočtu Pardubického kraje na roky 2021–2022. V kapitole Sociální věci, která se týká uvedeného výroku, byly plánované příjmy kraje bez zdrojů z EU 5 mil. Kč. Pokud započítáme i zdroje z EU, pak dosahovaly celkové příjmy této kapitoly 32,652 mil. Kč (.zip, Příloha 5).

Přitom, jak plyne z uvedeného rozpočtu kraje, dosahovaly ve stejném roce výdaje kapitoly Sociální věci 198,858 mil Kč. Je tedy zřejmé, že výdaje v sociální oblasti kraje jsou dofinancovány z jiných kapitol. Stejná situace platí pro všechny ostatní rozpočtované kapitoly (Životní prostředí, Doprava, Školství a mládež).

Hlavní zdroj příjmů krajů totiž vzniká přerozdělením výnosu některých daní podle zákona č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení daní. Jak plyne z rozpočtu Pardubického kraje, tyto příjmy tvoří drtivou většinu příjmů kraje (Kapitola finanční). Kraje tak disponují jednou sumou, kterou podle svých potřeb a závazků distribuují do jednotlivých oblastí (např. do sociálních služeb). Jestliže tedy v rámci debaty ve studiu zaznělo, že Pardubický kraj má přijít pro letošní rok o 900 milionů korun, pak se výpadek těchto příjmů logicky projeví v nedostatku finančních prostředků i pro kapitolu Sociální věci.

Dalším problémem je systém výplaty peněz na sociální služby, ve kterém peníze sice vyplácí kraj, ale příslušný obnos peněz obdrží od státu. Například v roce 2017 si kraje stěžovaly jak na nedostatečné instrukce od Ministerstva práce a sociálních věcí, tak na nedostatek a opožděnost vyplácených financí. V roce 2019 pak z původně slíbených 2,5 miliard obdržely kraje od státu zhruba 1,5 miliardy, zbytek pak měly získat z evropských dotací. K situaci se vyjádřil pardubický krajský radní pro sociální problematiku Pavel Šotola (KDU-ČSL):  „V tuto chvíli nám chybí zhruba 110 milionů. Z jedné miliardy bychom dostali 53,7 milionu a z evropských fondů bychom za cenu strašné administrativy vyčerpali 17 milionů". Hejtman Pardubického kraje Martin Netolický (ČSSD) dodal, že kraji chybělo zhruba 35 mil. Kč: „Skutečně nám chybějí peníze na pobytové služby, což jsou služby klíčové. Nyní analyzujeme, jaká je ta finální částka".

Tato situace se tedy skutečně dá přirovnat k situaci v dopravě, ve které dochází k náročným vyjednáváním mezi hejtmany a vládou o uvolnění peněz ze Státního fondu dopravní infrastruktury, přičemž tyto peníze jsou v některých případech uvolňovány se zpožděním.

Ve veřejně dostupných zdrojích se nám podařilo dohledat pouze informace o tom, že kraje se kvůli koronaviru potýkají s finančními ztrátami. O propadu o 30 mil. Kč v dopravě v Pardubickém kraji se nám nic dohledat nepodařilo. S žádostí o vyčíslení propadu dopravy v důsledku koronavirové krize jsme proto oslovili Krajský úřad Pardubického kraje. Od něj jsme obdrželi odpověď, že přesná čísla budou známa až po konci roku 2020. Prozatím lze však ke zmíněné částce 30 mil. Kč říci, „že tato ztráta vznikla nevýběrem tržeb především v oblasti autobusové dopravy, kde riziko tržeb nese Pardubický kraj. Obdobný propad byl i v oblasti drážní dopravy, tam však toto riziko nese dopravce“. Podle odpovědi také musíme na konci roku očekávat ještě větší propad a tuto částku tak vztahovat pouze k období nouzového stavu.

Rozdíl plánované tržby a skutečné tržby v autobusové dopravě v Pardubickém kraji za období nouzového stavu pak dle krajského úřadu činí 31 221 555 Kč.

Například Liberecký a Ústecký kraj pak v srpnu požádaly přímo vládu o kompenzaci za ztráty v dopravě, které způsobila opatření kvůli koronaviru.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť je pravdou, že propad příjmů kraje v oblasti dopravy je přibližně roven 30 milionům. Michal Kortyš se sice dopouští drobné nepřesnosti, když mezi důvody této ztráty započítává i vlakové dopravce, kteří dle informací krajského úřadu nesou ztráty ze svého, na celkovém vyznění výroku to však nic nemění.

V zákoně o Státním fondu dopravní infrastruktury se k sestavování rozpočtu uvádí:

„Fond sestavuje pro každý rozpočtový rok návrh rozpočtu Fondu, který předkládá prostřednictvím ministra vládě vždy do 30. září. Vláda předkládá návrh rozpočtu Fondu po případných změnách, které v něm provede, ke schválení Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky současně s návrhem státního rozpočtu České republiky. “

V současné době rozpočet ještě není předložen v Poslanecké sněmovně, ale můžeme do něj nahlédnout zde.

V úvodu rozpočtu je uvedeno (.zip obsaženo v TEXT ROZPOČTU.doc, str. 5): „Celkový rozpočet ve výši 128,7 mld. Kč umožňuje financovat výše uvedené požadavky včetně investičních akcí. Na neinvestiční výdaje je alokováno celkem 45,7 mld. Kč a na investiční výdaje je alokováno celkem 83 mld. Kč.“

SFDI v rozpočtu uznává (str. 23) nutnost finančně pomoci krajům se silnicemi II. a III. třídy a uvádí, že:

„Na základě dohody krajů s vládou ČR byly finanční prostředky na opravy a rekonstrukce silnic II. a III. třídy ve výši 4 mld. Kč alokovány v rozpočtu SFDI pro rok 2021.“

S touto částkou pak rozpočet počítá v přílohách uvádějících výdaje ve výše odkazovaném archivu souborů (.zip podkapitola Kraje silnice II. a III. tříd, soubor „3 PŘÍLOHY – 4.pdf“, str. 9). 

Daný návrh mohl být do 15. září připomínkován a v blízké budoucnosti jej bude projednávat vláda a schvalovat Parlament. Navržená částka se tak ještě může změnit.