Přehled ověřených výroků

Ministr Kněžínek byl do funkce ministra spravedlnosti jmenován v červenci 2018 po rychlém odstoupení jeho předchůdkyně Taťány Malé. V jeden moment chtěl ministerstvo spravedlnosti dočasně vést i premiér Babiš, který po vlně kritiky od tohoto kroku ustoupil. Nakonec premiér Babiš navrhl právě Jana Kněžínka do funkce ministra spravedlnosti.

Andrej Babiš se po jmenování pana Kněžínka ministrem spravedlnosti v červenci 2018 vyjádřil tak, že nelze (cca od 5:15) odpovědět na to, jak dlouho ministr Kněžínek vytrvá ve své funkci. Dle něj to mělo záležet na tom, jak se bude ministru Kněžínkovi ve funkci dařit. Nevyloučil tedy ani krátké, ani dlouho působení. Kromě výše uvedeného se Andrej Babiš dále vyjádřil, že nikoho jiného do funkce ministra spravedlnosti nehledá. Avšak z důvodu rychlosti rozhodnutí a jmenování ministra Kněžínka s ním bude nadále hovořit o dané situaci.

Ministr Kněžínek na otázky (audio, cca od 0:35) ohledně délky svého působení ve vládě odpovídal tak, že je jmenován jako plnohodnotný člen vlády. Takové otázky dle něj mají směřovat spíše na premiéra vlády. Dále řekl, že dočasnost se může týkat všech členů vlády, jelikož je to spojeno s jejich jednotlivými výkony v rámci ministerstev. Avšak zdůraznil (cca od 0:32), že v úřadu bude pracovat naplno bez ohledu na to, jak dlouho by měl ve své funkci setrvat.

Až v dubnu 2019, tedy v období, kdy ministr Kněžínek oznámil rezignaci, se premiér vyjádřil tak, že ho rozhodnutí Kněžínka nepřekvapilo, jelikož bylo již od začátku dané, že ve funkci bude působit pouze dočasně. I proto dle Andreje Babiše měla zůstat bývalá funkce v Legislativní radě vlády pana Kněžínka neobsazená, aby se do ní mohl po svém skončení na ministerstvu spravedlnosti vrátit.

Odchod Kněžínka z vlády ale například překvapil vicepremiéra a předsedu ČSSD Jana Hamáčka. V rámci opozice se spekulovalo o nuceném konci Kněžínka ve funkci ministra a mimo jiné také o tom, že to může mít spojitost s trestním stíháním Andreje Babiše.

Dan Ťok byl ministrem dopravy během vlády Bohuslava Sobotky i během obou vlád kabinetu Andreje Babiše. Naposledy byl jmenován do funkce 27. června 2018 společně s ostatními členy druhého kabinetu Andreje Babiše. Dan Ťok 8. dubna 2019 oznámil svůj úmysl odstoupit z funkce . Dále také potvrdil, že se nejednalo o odvolání, nýbrž o dobrovolný odchod. Zmínil rovněž, že rezignaci podal již v lednu, nicméně premiér Babiš ji údajně tehdy nepřijal. Jako důvod pro rezignaci uvedl „únavu“ z útoků na jeho osobu. Dan Ťok byl ministrem dopravy až do 30. dubna 2019, kdy prezident Zeman přijal jeho demisi. Ve stejný den pak jmenoval jeho nástupce Vladimíra Kremlíka. Bývalý ministr Ťok také nakonec složil svůj poslanecký mandát.

Jan Volný také uvádí, že se Dan Ťok rozhodl rezignovat v „té době“. Z kontextu rozhovoru vyplývá, že má na mysli období, kdy policie podala návrh na podání obžaloby premiéra Andreje Babiše v souvislosti s kauzou okolo farmy Čapí hnízdo. Konkrétně tak reaguje na slova moderátorky Veroniky Sedláčkové, která se ptá na spojitost tohoto období s rezignací ministra spravedlnosti Jana Kněžínka. Podle dostupných informací předala policie spis státnímu zástupci společně s návrhem obžaloby premiéra Babiše 17. dubna 2019. 18. dubna 2019 pak Jan Kněžínek rezignoval na funkci ministra spravedlnosti. Všechny události spadají do jednoho měsíce (dubna), respektive se udály v horizontu 14 dní. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Jakub Michálek byl po volbách v letech 2014 až 2017 zastupitelem na pražském magistrátu.

Praha má 65 zastupitelů. Ve volbách (.xlsx) do Zastupitelstva hl. m. Prahy v roce 2018 zvítězila ODS se 14 mandáty. Piráti, Praha sobě a Spojené síly pro Prahu získali shodně 13 zastupitelů. Zástupci těchto tří stran se dohodli, že primátorem Prahy se stane Zdeněk Hřib z České pirátské strany.

Ve volebním období 2014–2018 měli Piráti v pražském zastupitelstvu čtyři křesla (Jakub Michálek, Mikuláš Ferjenčík, Ondřej Profant a Adam Zábranský). Zastupitelstvo ovládala koalice ANO, ČSSD a Trojkoalice (Zelení, KDU-ČSL, STAN).

Piráti tedy prosazovali návrhy z opozice. Je pravda, že při hlasování v zastupitelstvu jejich návrhy většinou neprošly. Týkalo se to jak návrhů na zařazení bodů, tak pozměňovacích návrhů či protinávrhů. Větší úspěšnost prokazovali Piráti u návrhů na oddělení hlasování, jak můžeme vidět například při 21. zasedání (.pdf, str. 3-5; str. 7-8).

Problémy s prosazením svých návrhů měli Piráti již zpočátku. Na 4. zasedání zastupitelstva byly zamítnuty (.pdf, str. 3; str. 7-8) jejich návrhy na zařazení bodů na pořad jednání či pozměňovací návrhy. Naopak při 10. zasedání pražského zastupitelstva byl schválen (.pdf, str. 4) návrh na zařazení bodu od zastupitele Zábranského. Bod byl projednán a také přijat jako usnesení K problematice nominací osob do městských společností (.pdf). Při projednávání návrhu usnesení ale již nebyly přijaty další návrhy na změny (.pdf, str. 3-4) v textu ustanovení, které Piráti předložili.

Situace se nezměnila ani ke konci volebního období. Na jednom z posledních zasedání pražského zastupitelstva se Pirátům nepodařilo (.pdf, str. 3-4) dostat na bod jednání ani jeden z jejich návrhů. Nepodařilo se jim prosadit ani vyřazení některých bodů z jednání zastupitelstva.

Po volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2017 postupně opustili zastupitelská místa Michálek, Ferjenčík a Profant. Nahradili je Ondřej Kallasch, Ivan Mikoláš a Viktor Mahrik.

Václav Klaus mladší kandidoval za ODS ve volbách do Poslanecké sněmovny v říjnu 2017. Kandidoval v Praze ze třetího místa kandidátní listiny. Celkem získal 22 635 preferenčních hlasů, což bylo nejvíc ze všech zvolených kandidátů za ODS.

Druhý největší počet preferenčních hlasů za ODS obdržel nynější předseda strany Petr Fiala, který kandidoval v Jihomoravském kraji, kde získal 13 006 hlasů.

Další dva kandidáti v pořadí přednostních hlasů získali okolo 12 000 hlasů.

Václav Klaus mladší tedy získal nejvíce preferenčních hlasů z ODS a získal téměř dvakrát více hlasů než další jednotliví kandidáti za stranu. Nelze ale tvrdit, že měl dvakrát více hlasů než ostatní kandidáti dohromady. Zbytek zvolených kandidátů za ODS obdržel přes 113 000 preferenčních hlasů.

Co se týče kandidátní listiny ODS v Praze, ze které byl Klaus zvolen, tak platí to stejné. Klaus sice získal dvojnásobek hlasů oproti jiným kandidátům (Jana Černochová či Bohuslav Svoboda), nezískal ale dvakrát více hlasů než všichni dohromady. Na pražské kandidátní listině figurovalo celkem 36 kandidátů, kteří dohromady získali 98 296 preferenčních hlasů. Bez započtení preferenčních hlasů Václava Klause mladšího tedy ostatní kandidáti z pražské kandidátní listiny získali společně 75 661 preferenčních hlasů. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Václav Klaus mladší byl z ODS vyloučen 16. 3. 2019. Důvodem byly především jeho názory a vystupování, které se rozcházely s hodnotami ODS.

V den vyloučení se Klaus k situaci vyjádřil na svém facebookovém profilu. Napsal, že se bude snažit nabízet vize, pozitivní program, a slíbil, že nebude měnit své názory. Uvedl také, že bude v budoucnu spolupracovat s některými členy ODS.

V podobném duchu hovořil také v rozhovoru pro Českou televizi, kde uvedl, že své voliče bude dál hájit. Otázku ohledně svých dalších politických kroků odmítl zatím komentovat s odkazem na budoucí oznámení a konferenci.

O tom, že Václav Klaus chystá novou stranu, informoval 10. 4. 2019 server Aktuálně.cz s odkazem na Hospodářské noviny.

Stranu Trikolóra – hnutí občanů pak Klaus junior představil 10. 6. 2019 na konferenci v Praze. Hnutí chce hájit konzervativní hodnoty a pracující lidi. V nové straně působí také bývalá poslankyně za ODS Zuzana Majerová Zahradníková a v synově straně se bude angažovat také exprezident Václav Klaus.

Poslední konflikt mezi samostatnými Spojenými státy a tehdejší koloniální Kanadou proběhl v letech 1812–1815. Formálně vzato se nejednalo o konflikt Kanady a USA, protože samostatná Kanada vznikla až v roce 1867, ale o válku mezi Britským impériem a Spojenými státy.

ČR se účastní současné mise NATO v Afghánistánu Resolute Support na základě schválení návrhu Ministerstva obrany vládou a následným schválením Poslaneckou sněmovnou. Aktuální nasazení schválila vláda 11. dubna 2018 a následně tyto schválila i Poslanecká sněmovna. ČR se tedy účastní zahraničních misí ze svého samostatného rozhodnutí, takové rozhodnutí je však nutné ke každému dlouhodobému vyslání vojáků do zahraničí. Povahu tohoto rozhodnutí popisuje ve své řeči při projednávání nasazení sil a prostředků MO v zahraničních misích na půdě Poslanecké sněmovny dne 1. června 2018 bývalý ministr zahraničních věcí Martin Stropnický, a jak v případě Afghánistánu ukazují například i jednotlivá prohlášení hlav států na summitech NATO od roku 2016:

„Česká republika musí prokázat, že je důvěryhodným, předvídatelným a aktivním spojencem v NATO a partnerem a aktérem mezinárodního společenství, který je připraven se aktivně podílet na společné obraně i zajišťování mezinárodní bezpečnosti a stability. Jedním z výrazů tohoto úsilí je právě předkládaný návrh na vyslání sil a prostředků Armády České republiky.“

Je pravdou, že po událostech 11. září 2001 byl aktivován článek 5 Washingtonské smlouvy, který zavazoval členy NATO k akci. Zde je podstatná tato pasáž, která určuje míru účasti:

„...poskytne okamžitou pomoc napadené smluvní straně nebo napadeným smluvním stranám, individuálně a ve shodě s ostatními smluvními stranami, způsobem, který uzná za nutný, včetně použití ozbrojené síly, pro obnovení a udržení bezpečnosti Severoatlantické oblasti.“

V kontextu angažmá v Afghánistánu je také podstatným faktem, že se USA rozhodly nevyužít této aktivace článku 5 a neřešit situaci v rámci struktur NATO. V podstatě vedly nezávislou paralelní operaci Enduring Freedom, ke které se dobrovolně i mimo NATO přidala ČR poskytnutím svých speciálních sil.

Síly ISAF byly ustanoveny na základě smlouvy o prozatímním uspořádání Afghánistánu z 5. prosince 2001 uzavřené mezi OSN a afghánskou vládou. Vznik mise pak 20. prosince 2001 schválila Rada bezpečnosti OSN. V roce 2003 řízení této mise převzalo NATO. Česká republika se na misi ISAF podílela téměř od jejího začátku. Misi ISAF pak od 1. ledna 2015 vystřídala již výše zmíněná operace Resolute Support.

Na druhou stranu, ani v rámci NATO, či v průběhu americké operace Enduring Freedom neexistovala žádná smlouva, která by ČR zavazovala k přímé účasti na misích v Afghánistánu. ČR a její armáda se účastnila a účastní spojeneckých operací zcela dobrovolně, aby prokázala svůj spojenecký potenciál (.pdf, s. 11–12).

Hodnocení situace v Afghánistánu je velice komplikovanou záležitostí vzhledem k obtížnosti sběru ověřených dat a poměrně fluidní situaci, která je navíc navázaná na pravidelná období nižší intenzity konfliktu.

Doposud nejvýznamnější, otevřená a nejkomplexnější data představovaly čtvrtletní zprávy z úřadu Zvláštního generální inspektora pro rekonstrukci Afghánistánu (SIGAR) pro americký Kongres. A zde je podstatná kapitola Bezpečnost, která kompilovala data od mise NATO Resolute Support (RS), zpráv OSN a případně z projektu The Armed Conflict Location & Event Data Project (ACLED).

Velice významným ukazatelem byla data z mise RS, která zpracovávala stabilitu a vliv v jednotlivých okrscích v Afghánistánu, jak ukazuje tabulka.

Zdroj: SIGAR (quartly 30/1/2019, s. 70)

Podobně významný je i přehled kontroly nad populací, který mají vláda či povstalci v Afghánistánu.

Zdroj: tamtéž.

Bohužel od ledna 2019 přestala mise NATO RS poskytovat data k stabilitě a populaci v rámci jednotlivých okrsků v Afghánistánu.

Z dostupných dat je možné vysledovat, že ústřední vláda ztrácí pozice v přímé kontrole okrsků, na druhé straně je zisk povstalců minimální a je patrné, že získané okrsky jsou spíše ty s menším počtem obyvatel. Zcela to tedy odpovídá trendu, že ústřední vláda kontroluje centra a povstalci rurální zázemí. Ani jedna ze stran není schopna za současné situace dosáhnout vítězství.

Obecně lze tedy souhlasit, že situace není ideální, jak dokazují také závěry zprávy rakouské pobočky Červeného kříže a výzkumného centra ACCORD, která navíc využívá údaje o civilních obětech ze zprávy OSN a její mise na pomoc Afghánistánu (UNAMA) a ukazuje rostoucí zastoupení civilistů jako obětí bojů a situace v posledních letech.

Zdroj: UNAMA (.pdf,s. 1)

Pokud jde o snižování vojenské přítomnosti, je pravdou, že oba poslední prezidenti USA měli alespoň deklaratorní snahu o stažení z oblasti. Barack Obama však potvrdil pokračování vojenské přítomnosti i po roce 2017 a Donald Trump přednesl jen obecnou proklamaci ke stažení a prozatímního snížení počtu vojenského personálu v roce 2018.

Tyto snahy ale zatím nikdy nebyly prakticky uskutečněny, i když došlo alespoň k omezení vojenské přítomnosti USA v oblasti. Od listopadu 2017 do současnosti se dle informací SIGAR počty amerického vojenského personálu ustálily na počtech kolem 14 tisíc osob (.pdf, s. 81). Pro představu v grafu vidíme vývoj počtu amerických jednotek v Afghánistánu od roku 2001.

Zdroj: BBC

Podle posledních informací jsou ale jakékoliv plány o stažení z Afghánistánu čistě hypotetické a žádné praktické kroky se nečiní, alespoň podle vojenských představitelů či zástupců amerického Senátu. V každém případě počet amerických jednotek v zemi od roku 2011 prudce poklesl z přibližně 100 tisíc na aktuálních přibližně 14 tisíc.