Přehled ověřených výroků

O služební návštěvě rakouské Vídně ve dnech 24. a 25. června 2019 informoval poslanec Michálek na svém facebookovém účtu statusem a fotografiemi. Cesty se podle všeho účastnil jakožto člen delegace Mandátového a imunitního výboru Poslanecké sněmovny.

Rakouská republika má dvoukomorový parlament. V jeho dolní komoře parlamentu je aktuálně zformováno pět poslaneckých klubů na půdorysu politických stran. Těmi jsou: ÖVP – Rakouská lidová strana (61 poslanců), SPÖ – Sociálně demokratická strana Rakouska (52 posl.), FPÖ – Svobodná strana Rakouska (51 posl.), NEOS – Nové Rakousko a Liberální fórum (10 posl.), JETZT – Nyní (7 posl.). Další 3 členové dolní komory jsou bez poslaneckého klubu.

V horní komoře parlamentu, Spolkové radě, se nacházejí zástupci pouze tří politických formací: ÖVP (22 mandátů), SPÖ (21 mandátů) a FPÖ (15 mandátů). Všechny tyto 3 strany mají zároveň zastoupení i v dolní komoře. 3 členové horní komory jsou nezařazeni.

V rakouském parlamentu tak skutečně nalezneme 5 politických stran.

Marie Benešová kandidovala ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013 na kandidátce ČSSD bez politické příslušnosti. Byla zvolena a v období od 26. 10. 2013 do 26. 10. 2017 patřila v Poslanecké sněmovně pod Poslanecký klub ČSSD. Od roku 2013 byla poradkyní Miloše Zemana pro justici.

Z informací pro rok 2018 dle projektu Media Projekt Unie vydavatelů plyne, že je skupina Mafra nejsilnějším hráčem, který ovládá 28 % trhu tiskovin (včetně magazínů, časopisů apod.). Tato pozice vznikla koupí společnosti Bauer, která byla dokončena v prosinci 2018 poté, co byla schválena antimonopolním úřadem.

Zdroj: Unie vydavatelů (.pdf, str. 37)

Skupina Mafra je součástí holdingu Agrofert. Premiér Andrej Babiš, dle svých slov a informací z holdingu, převedl svoje vlastnictví firmy Agrofert na dva svěřenské fondy v únoru 2017, aby splnil požadavky nového zákona o střetu zájmů. I přes oficiální naplnění zákona stále zaznívají rozporné názory na to, zda se premiér Andrej Babiš vzdal kontroly své firmy i de facto.

Pokud se však zaměříme pouze na trh tištěných deníků (novin), je podíl vydavatelství MAFRA nižší. V roce 2017 byl jeho podíl pouze 24,3 % trhu, v roce 2018 tento podíl klesl na 23,8 %. Nejsilnějším vydavatelstvím je v obou případech Czech News Center, vydávající např. deník Blesk či Sport.

Pokud jde o média, je otázka, zda je možné posuzovat jejich vliv na odchod ministrů. Stejně tak se lze ptát, do jaké míry se může projevovat vliv majitele na témata a zaměření jejich článků. Vliv médií na svůj odchod v době obou Babišových vlád či vlády Bohuslava Sobotky otevřeně přiznaly pouze bývalá ministryně obrany Karla Šlechtová a bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková. Obě ministryně za hnutí ANO obvinily ze svého odchodu Lidové noviny spadající pod vydavatelství Mafra.

V současné vládě zatím od července 2018 proběhlo šest výměn ministrů, přičemž žádný z nich svoje odvolání nespojoval přímo s mediálním tlakem. U ministrů Taťány Malé (ANO) a Petra Krčála (ČSSD) měly být důvodem jejich problémy s diplomovými pracemi, u navrhovaného ministra zahraničí Miroslava Pocheho (ČSSD) nedošlo k jeho jmenování prezidentem, ministr dopravy Dan Ťok (ANO) skončil na vlastní žádost, ministryně průmyslu Marta Nováková (ANO) byla vyměněna premiérem a vedením hnutí ANO. Ministr spravedlnosti Jan Kněžínek (ANO) jako jediný přiznal, že ho v odchodu utvrdil i mediální tlak vůči jeho osobě, ale jen ve smyslu spekulací o jeho odvolání.

Předesíláme, že nehodnotíme, jak se vlastnictví mediálního domu MAFRA může projevovat na novinových titulcích. Za faktický obsah výroku považujeme Michálkův poukaz na odůvodnění ministerských rezignací.

V době obou Babišových vlád či vlády Bohuslava Sobotky otevřeně přiznaly vliv médií na svůj odchod bývalá ministryně obrany Karla Šlechtová a bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková. Obě ministryně za hnutí ANO obvinily ze svého odchodu Lidové noviny spadající pod vydavatelství Mafra.

V současné vládě zatím od července 2018 proběhlo šest výměn ministrů, přičemž žádný z nich svoje odvolání nespojoval přímo s mediálním tlakem. U ministrů Taťány Malé (ANO) a Petra Krčala (ČSSD) měly být důvodem jejich problémy s diplomovými pracemi, u navrhovaného ministra zahraničí Miroslava Pocheho (ČSSD) nedošlo k jeho jmenování prezidentem, ministr dopravy Dan Ťok (ANO) skončil na vlastní žádost, ministryně průmyslu Marta Nováková (ANO) byla vyměněna premiérem a vedením hnutí ANO. Ministr spravedlnosti Jan Kněžínek (ANO) jako jediný přiznal, že ho v odchodu utvrdil i mediální tlak vůči jeho osobě, ale jen ve smyslu spekulací o jeho odvolání.

Václav Klaus mladší byl z ODS vyloučen 16. 3. 2019. Důvodem byly především jeho názory a vystupování, které se rozcházely s hodnotami ODS.

V den vyloučení se Klaus k situaci vyjádřil na svém facebookovém profilu. Napsal, že se bude snažit nabízet vize, pozitivní program, a slíbil, že nebude měnit své názory. Uvedl také, že bude v budoucnu spolupracovat s některými členy ODS.

V podobném duchu hovořil také v rozhovoru pro Českou televizi, kde uvedl, že své voliče bude dál hájit. Otázku ohledně svých dalších politických kroků odmítl zatím komentovat s odkazem na budoucí oznámení a konferenci.

O tom, že Václav Klaus chystá novou stranu, informoval 10. 4. 2019 server Aktuálně.cz s odkazem na Hospodářské noviny.

Stranu Trikolóra – hnutí občanů pak Klaus junior představil 10. 6. 2019 na konferenci v Praze. Hnutí chce hájit konzervativní hodnoty a pracující lidi. V nové straně působí také bývalá poslankyně za ODS Zuzana Majerová Zahradníková a v synově straně se bude angažovat také exprezident Václav Klaus.

Poslední konflikt mezi samostatnými Spojenými státy a tehdejší koloniální Kanadou proběhl v letech 1812–1815. Formálně vzato se nejednalo o konflikt Kanady a USA, protože samostatná Kanada vznikla až v roce 1867, ale o válku mezi Britským impériem a Spojenými státy.

ČR se účastní současné mise NATO v Afghánistánu Resolute Support na základě schválení návrhu Ministerstva obrany vládou a následným schválením Poslaneckou sněmovnou. Aktuální nasazení schválila vláda 11. dubna 2018 a následně tyto schválila i Poslanecká sněmovna. ČR se tedy účastní zahraničních misí ze svého samostatného rozhodnutí, takové rozhodnutí je však nutné ke každému dlouhodobému vyslání vojáků do zahraničí. Povahu tohoto rozhodnutí popisuje ve své řeči při projednávání nasazení sil a prostředků MO v zahraničních misích na půdě Poslanecké sněmovny dne 1. června 2018 bývalý ministr zahraničních věcí Martin Stropnický, a jak v případě Afghánistánu ukazují například i jednotlivá prohlášení hlav států na summitech NATO od roku 2016:

„Česká republika musí prokázat, že je důvěryhodným, předvídatelným a aktivním spojencem v NATO a partnerem a aktérem mezinárodního společenství, který je připraven se aktivně podílet na společné obraně i zajišťování mezinárodní bezpečnosti a stability. Jedním z výrazů tohoto úsilí je právě předkládaný návrh na vyslání sil a prostředků Armády České republiky.“

Je pravdou, že po událostech 11. září 2001 byl aktivován článek 5 Washingtonské smlouvy, který zavazoval členy NATO k akci. Zde je podstatná tato pasáž, která určuje míru účasti:

„...poskytne okamžitou pomoc napadené smluvní straně nebo napadeným smluvním stranám, individuálně a ve shodě s ostatními smluvními stranami, způsobem, který uzná za nutný, včetně použití ozbrojené síly, pro obnovení a udržení bezpečnosti Severoatlantické oblasti.“

V kontextu angažmá v Afghánistánu je také podstatným faktem, že se USA rozhodly nevyužít této aktivace článku 5 a neřešit situaci v rámci struktur NATO. V podstatě vedly nezávislou paralelní operaci Enduring Freedom, ke které se dobrovolně i mimo NATO přidala ČR poskytnutím svých speciálních sil.

Síly ISAF byly ustanoveny na základě smlouvy o prozatímním uspořádání Afghánistánu z 5. prosince 2001 uzavřené mezi OSN a afghánskou vládou. Vznik mise pak 20. prosince 2001 schválila Rada bezpečnosti OSN. V roce 2003 řízení této mise převzalo NATO. Česká republika se na misi ISAF podílela téměř od jejího začátku. Misi ISAF pak od 1. ledna 2015 vystřídala již výše zmíněná operace Resolute Support.

Na druhou stranu, ani v rámci NATO, či v průběhu americké operace Enduring Freedom neexistovala žádná smlouva, která by ČR zavazovala k přímé účasti na misích v Afghánistánu. ČR a její armáda se účastnila a účastní spojeneckých operací zcela dobrovolně, aby prokázala svůj spojenecký potenciál (.pdf, s. 11–12).

Hodnocení situace v Afghánistánu je velice komplikovanou záležitostí vzhledem k obtížnosti sběru ověřených dat a poměrně fluidní situaci, která je navíc navázaná na pravidelná období nižší intenzity konfliktu.

Doposud nejvýznamnější, otevřená a nejkomplexnější data představovaly čtvrtletní zprávy z úřadu Zvláštního generální inspektora pro rekonstrukci Afghánistánu (SIGAR) pro americký Kongres. A zde je podstatná kapitola Bezpečnost, která kompilovala data od mise NATO Resolute Support (RS), zpráv OSN a případně z projektu The Armed Conflict Location & Event Data Project (ACLED).

Velice významným ukazatelem byla data z mise RS, která zpracovávala stabilitu a vliv v jednotlivých okrscích v Afghánistánu, jak ukazuje tabulka.

Zdroj: SIGAR (quartly 30/1/2019, s. 70)

Podobně významný je i přehled kontroly nad populací, který mají vláda či povstalci v Afghánistánu.

Zdroj: tamtéž.

Bohužel od ledna 2019 přestala mise NATO RS poskytovat data k stabilitě a populaci v rámci jednotlivých okrsků v Afghánistánu.

Z dostupných dat je možné vysledovat, že ústřední vláda ztrácí pozice v přímé kontrole okrsků, na druhé straně je zisk povstalců minimální a je patrné, že získané okrsky jsou spíše ty s menším počtem obyvatel. Zcela to tedy odpovídá trendu, že ústřední vláda kontroluje centra a povstalci rurální zázemí. Ani jedna ze stran není schopna za současné situace dosáhnout vítězství.

Obecně lze tedy souhlasit, že situace není ideální, jak dokazují také závěry zprávy rakouské pobočky Červeného kříže a výzkumného centra ACCORD, která navíc využívá údaje o civilních obětech ze zprávy OSN a její mise na pomoc Afghánistánu (UNAMA) a ukazuje rostoucí zastoupení civilistů jako obětí bojů a situace v posledních letech.

Zdroj: UNAMA (.pdf,s. 1)

Pokud jde o snižování vojenské přítomnosti, je pravdou, že oba poslední prezidenti USA měli alespoň deklaratorní snahu o stažení z oblasti. Barack Obama však potvrdil pokračování vojenské přítomnosti i po roce 2017 a Donald Trump přednesl jen obecnou proklamaci ke stažení a prozatímního snížení počtu vojenského personálu v roce 2018.

Tyto snahy ale zatím nikdy nebyly prakticky uskutečněny, i když došlo alespoň k omezení vojenské přítomnosti USA v oblasti. Od listopadu 2017 do současnosti se dle informací SIGAR počty amerického vojenského personálu ustálily na počtech kolem 14 tisíc osob (.pdf, s. 81). Pro představu v grafu vidíme vývoj počtu amerických jednotek v Afghánistánu od roku 2001.

Zdroj: BBC

Podle posledních informací jsou ale jakékoliv plány o stažení z Afghánistánu čistě hypotetické a žádné praktické kroky se nečiní, alespoň podle vojenských představitelů či zástupců amerického Senátu. V každém případě počet amerických jednotek v zemi od roku 2011 prudce poklesl z přibližně 100 tisíc na aktuálních přibližně 14 tisíc.

Není pravdou, že by hnutí Taliban ovládalo drtivou část území Afghánistánu. Podle dat ze zprávy SIGAR (data přelom 2018/2019) o kontrole území – okresů v těchto hodnotách – Taliban kontroluje asi 12 % okresů a vláda 54 %, zbývajících 34 % je sporných.

Zdroj: SIGAR (.pdf, s. 70)

Stejná zpráva ukazuje, že podobný poměr je i v kontrole obyvatelstva, kdy Taliban kontroluje cca 11 % proti vládním 64 %.

Dodejme, že nehodnotíme míru úspěšnosti koaličních sil. Cíle operace se vyvíjely od svržení režimu podporujícího mezinárodní terorismus až po postkonfliktní rekonstrukci a podporu nového režimu. Situace v Afghánistánu je přitom po 18 letech konfliktu zřejmě jiná. Současný Taliban není zcela stejnou organizací jako ten existující na počátku války a mezi stranami konfliktu navíc probíhají mírová jednání.

Zároveň může docházet i k proměně veřejného mínění u obyvatelstva, jak ukazuje zpráva speciálního představitele UNIMA nebo skutečnost, že podpora Talibanu u afgánské populace je překvapivě nízká, jen mezi 18-20% (pdf., s. 43).

Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) je seskupení vědců z celého světa zabývající se zejména poznáním podstaty změny klimatu a hodnocením jejích environmentálních a sociálních důsledků. Panel byl založen Programem OSN pro životní prostředí a Světovou meteorologickou organizací v roce 1988 z důvodu potřeby objektivního hodnocení problému změny klimatu. IPCC pravidelně připravuje hodnotící zprávy; technické a speciální zprávy, které se věnují klíčovým problémům z oblasti změny klimatu.

Zprávy IPCC nejsou pro členské státy závazné. Vzhledem ke své odborné povaze jsou relevantní pro tvorbu enviromentálních politik, ale nikdy nepředepisují podobu přijímaných opatření. IPCC ve svých zprávách upozorňuje na rizika spojená se změnou klimatu a dává doporučení k předcházení negativním vlivům změny klimatu.

Pokud se podíváme na Klausem ml. zmíněné čtyři státy, žádný z jejich představitelů ani oficiálních orgánů nikdy neuvedl, že by daný stát přestal respektovat IPCC samotný. Donald Trump však například naznačil, že je skeptický ohledně nezávislosti autorů zvláštní zprávy IPCC ke globálnímu oteplování o 1,5 °C, která byla vypracovaná na základě výzvy Konference OSN o změně klimatu v Paříži. Spojené státy, Kuvajt, Saudská Arábie a Rusko na klimatické konferenci v Katowicích v prosinci 2018 zablokovaly rezoluci ke zmíněné zprávě IPCC.

Zvláštní zprávu IPCC ke globálnímu oteplování o 1,5 °C připravilo 91 autorů a recenzentů, přičemž jedním z jejích hlavních je Jiang Kejun z čínského polostátního Energetického výzkumného ústavu. Čína také v souladu s touto zprávou již stanovila rok 2030, jako rok od kterého začne snižovat celkové emise. Na rozdíl od Indie, která zatím žádné takovéto kroky nepřijala.

IPCC v současné době tvoří celkem 195 států světa, včetně zmíněných Spojených států, Číny, Indie a Brazílie. V roce 2017 činila celková světová populace 7,53 mld. Kromě toho, že číslo uvedené Václavem Klausem ml. neodpovídají skutečnosti, nelze také bez dalšího zaměňovat postoj vlád jednotlivých zemí k Mezinárodnímu panelu pro změnu klimatu za postoj každého jednotlivého obyvatele daného státu.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, přestože lze zablokování rezoluce ke zvláštní zprávě IPCC ke globálnímu oteplování o 1,5 °C chápat, jako možné nerespektování IPCC ze strany USA. Avšak žádný z představitelů ani oficiálních orgánů USA se nikdy nevyjádřili ve smyslu, že by přestali akceptovat IPCC jako samotnou instituci. Ostatní země vyjmenované Klausem ml. celkově akceptují IPCC a jeho zprávy. Například Čína podniká kroky v souladu se zprávou IPCC.