Přehled ověřených výroků

Z informací pro rok 2018 dle projektu Media Projekt Unie vydavatelů plyne, že je skupina Mafra nejsilnějším hráčem, který ovládá 28 % trhu tiskovin (včetně magazínů, časopisů apod.). Tato pozice vznikla koupí společnosti Bauer, která byla dokončena v prosinci 2018 poté, co byla schválena antimonopolním úřadem.

Zdroj: Unie vydavatelů (.pdf, str. 37)

Skupina Mafra je součástí holdingu Agrofert. Premiér Andrej Babiš, dle svých slov a informací z holdingu, převedl svoje vlastnictví firmy Agrofert na dva svěřenské fondy v únoru 2017, aby splnil požadavky nového zákona o střetu zájmů. I přes oficiální naplnění zákona stále zaznívají rozporné názory na to, zda se premiér Andrej Babiš vzdal kontroly své firmy i de facto.

Pokud se však zaměříme pouze na trh tištěných deníků (novin), je podíl vydavatelství MAFRA nižší. V roce 2017 byl jeho podíl pouze 24,3 % trhu, v roce 2018 tento podíl klesl na 23,8 %. Nejsilnějším vydavatelstvím je v obou případech Czech News Center, vydávající např. deník Blesk či Sport.

Pokud jde o média, je otázka, zda je možné posuzovat jejich vliv na odchod ministrů. Stejně tak se lze ptát, do jaké míry se může projevovat vliv majitele na témata a zaměření jejich článků. Vliv médií na svůj odchod v době obou Babišových vlád či vlády Bohuslava Sobotky otevřeně přiznaly pouze bývalá ministryně obrany Karla Šlechtová a bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková. Obě ministryně za hnutí ANO obvinily ze svého odchodu Lidové noviny spadající pod vydavatelství Mafra.

V současné vládě zatím od července 2018 proběhlo šest výměn ministrů, přičemž žádný z nich svoje odvolání nespojoval přímo s mediálním tlakem. U ministrů Taťány Malé (ANO) a Petra Krčála (ČSSD) měly být důvodem jejich problémy s diplomovými pracemi, u navrhovaného ministra zahraničí Miroslava Pocheho (ČSSD) nedošlo k jeho jmenování prezidentem, ministr dopravy Dan Ťok (ANO) skončil na vlastní žádost, ministryně průmyslu Marta Nováková (ANO) byla vyměněna premiérem a vedením hnutí ANO. Ministr spravedlnosti Jan Kněžínek (ANO) jako jediný přiznal, že ho v odchodu utvrdil i mediální tlak vůči jeho osobě, ale jen ve smyslu spekulací o jeho odvolání.

Předesíláme, že nehodnotíme, jak se vlastnictví mediálního domu MAFRA může projevovat na novinových titulcích. Za faktický obsah výroku považujeme Michálkův poukaz na odůvodnění ministerských rezignací.

V době obou Babišových vlád či vlády Bohuslava Sobotky otevřeně přiznaly vliv médií na svůj odchod bývalá ministryně obrany Karla Šlechtová a bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková. Obě ministryně za hnutí ANO obvinily ze svého odchodu Lidové noviny spadající pod vydavatelství Mafra.

V současné vládě zatím od července 2018 proběhlo šest výměn ministrů, přičemž žádný z nich svoje odvolání nespojoval přímo s mediálním tlakem. U ministrů Taťány Malé (ANO) a Petra Krčala (ČSSD) měly být důvodem jejich problémy s diplomovými pracemi, u navrhovaného ministra zahraničí Miroslava Pocheho (ČSSD) nedošlo k jeho jmenování prezidentem, ministr dopravy Dan Ťok (ANO) skončil na vlastní žádost, ministryně průmyslu Marta Nováková (ANO) byla vyměněna premiérem a vedením hnutí ANO. Ministr spravedlnosti Jan Kněžínek (ANO) jako jediný přiznal, že ho v odchodu utvrdil i mediální tlak vůči jeho osobě, ale jen ve smyslu spekulací o jeho odvolání.

Václav Klaus mladší kandidoval za ODS ve volbách do Poslanecké sněmovny v říjnu 2017. Kandidoval v Praze ze třetího místa kandidátní listiny. Celkem získal 22 635 preferenčních hlasů, což bylo nejvíc ze všech zvolených kandidátů za ODS.

Druhý největší počet preferenčních hlasů za ODS obdržel nynější předseda strany Petr Fiala, který kandidoval v Jihomoravském kraji, kde získal 13 006 hlasů.

Další dva kandidáti v pořadí přednostních hlasů získali okolo 12 000 hlasů.

Václav Klaus mladší tedy získal nejvíce preferenčních hlasů z ODS a získal téměř dvakrát více hlasů než další jednotliví kandidáti za stranu. Nelze ale tvrdit, že měl dvakrát více hlasů než ostatní kandidáti dohromady. Zbytek zvolených kandidátů za ODS obdržel přes 113 000 preferenčních hlasů.

Co se týče kandidátní listiny ODS v Praze, ze které byl Klaus zvolen, tak platí to stejné. Klaus sice získal dvojnásobek hlasů oproti jiným kandidátům (Jana Černochová či Bohuslav Svoboda), nezískal ale dvakrát více hlasů než všichni dohromady. Na pražské kandidátní listině figurovalo celkem 36 kandidátů, kteří dohromady získali 98 296 preferenčních hlasů. Bez započtení preferenčních hlasů Václava Klause mladšího tedy ostatní kandidáti z pražské kandidátní listiny získali společně 75 661 preferenčních hlasů. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Václav Klaus mladší byl z ODS vyloučen 16. 3. 2019. Důvodem byly především jeho názory a vystupování, které se rozcházely s hodnotami ODS.

V den vyloučení se Klaus k situaci vyjádřil na svém facebookovém profilu. Napsal, že se bude snažit nabízet vize, pozitivní program, a slíbil, že nebude měnit své názory. Uvedl také, že bude v budoucnu spolupracovat s některými členy ODS.

V podobném duchu hovořil také v rozhovoru pro Českou televizi, kde uvedl, že své voliče bude dál hájit. Otázku ohledně svých dalších politických kroků odmítl zatím komentovat s odkazem na budoucí oznámení a konferenci.

O tom, že Václav Klaus chystá novou stranu, informoval 10. 4. 2019 server Aktuálně.cz s odkazem na Hospodářské noviny.

Stranu Trikolóra – hnutí občanů pak Klaus junior představil 10. 6. 2019 na konferenci v Praze. Hnutí chce hájit konzervativní hodnoty a pracující lidi. V nové straně působí také bývalá poslankyně za ODS Zuzana Majerová Zahradníková a v synově straně se bude angažovat také exprezident Václav Klaus.

Poslední konflikt mezi samostatnými Spojenými státy a tehdejší koloniální Kanadou proběhl v letech 1812–1815. Formálně vzato se nejednalo o konflikt Kanady a USA, protože samostatná Kanada vznikla až v roce 1867, ale o válku mezi Britským impériem a Spojenými státy.

ČR se účastní současné mise NATO v Afghánistánu Resolute Support na základě schválení návrhu Ministerstva obrany vládou a následným schválením Poslaneckou sněmovnou. Aktuální nasazení schválila vláda 11. dubna 2018 a následně tyto schválila i Poslanecká sněmovna. ČR se tedy účastní zahraničních misí ze svého samostatného rozhodnutí, takové rozhodnutí je však nutné ke každému dlouhodobému vyslání vojáků do zahraničí. Povahu tohoto rozhodnutí popisuje ve své řeči při projednávání nasazení sil a prostředků MO v zahraničních misích na půdě Poslanecké sněmovny dne 1. června 2018 bývalý ministr zahraničních věcí Martin Stropnický, a jak v případě Afghánistánu ukazují například i jednotlivá prohlášení hlav států na summitech NATO od roku 2016:

„Česká republika musí prokázat, že je důvěryhodným, předvídatelným a aktivním spojencem v NATO a partnerem a aktérem mezinárodního společenství, který je připraven se aktivně podílet na společné obraně i zajišťování mezinárodní bezpečnosti a stability. Jedním z výrazů tohoto úsilí je právě předkládaný návrh na vyslání sil a prostředků Armády České republiky.“

Je pravdou, že po událostech 11. září 2001 byl aktivován článek 5 Washingtonské smlouvy, který zavazoval členy NATO k akci. Zde je podstatná tato pasáž, která určuje míru účasti:

„...poskytne okamžitou pomoc napadené smluvní straně nebo napadeným smluvním stranám, individuálně a ve shodě s ostatními smluvními stranami, způsobem, který uzná za nutný, včetně použití ozbrojené síly, pro obnovení a udržení bezpečnosti Severoatlantické oblasti.“

V kontextu angažmá v Afghánistánu je také podstatným faktem, že se USA rozhodly nevyužít této aktivace článku 5 a neřešit situaci v rámci struktur NATO. V podstatě vedly nezávislou paralelní operaci Enduring Freedom, ke které se dobrovolně i mimo NATO přidala ČR poskytnutím svých speciálních sil.

Síly ISAF byly ustanoveny na základě smlouvy o prozatímním uspořádání Afghánistánu z 5. prosince 2001 uzavřené mezi OSN a afghánskou vládou. Vznik mise pak 20. prosince 2001 schválila Rada bezpečnosti OSN. V roce 2003 řízení této mise převzalo NATO. Česká republika se na misi ISAF podílela téměř od jejího začátku. Misi ISAF pak od 1. ledna 2015 vystřídala již výše zmíněná operace Resolute Support.

Na druhou stranu, ani v rámci NATO, či v průběhu americké operace Enduring Freedom neexistovala žádná smlouva, která by ČR zavazovala k přímé účasti na misích v Afghánistánu. ČR a její armáda se účastnila a účastní spojeneckých operací zcela dobrovolně, aby prokázala svůj spojenecký potenciál (.pdf, s. 11–12).

Hodnocení situace v Afghánistánu je velice komplikovanou záležitostí vzhledem k obtížnosti sběru ověřených dat a poměrně fluidní situaci, která je navíc navázaná na pravidelná období nižší intenzity konfliktu.

Doposud nejvýznamnější, otevřená a nejkomplexnější data představovaly čtvrtletní zprávy z úřadu Zvláštního generální inspektora pro rekonstrukci Afghánistánu (SIGAR) pro americký Kongres. A zde je podstatná kapitola Bezpečnost, která kompilovala data od mise NATO Resolute Support (RS), zpráv OSN a případně z projektu The Armed Conflict Location & Event Data Project (ACLED).

Velice významným ukazatelem byla data z mise RS, která zpracovávala stabilitu a vliv v jednotlivých okrscích v Afghánistánu, jak ukazuje tabulka.

Zdroj: SIGAR (quartly 30/1/2019, s. 70)

Podobně významný je i přehled kontroly nad populací, který mají vláda či povstalci v Afghánistánu.

Zdroj: tamtéž.

Bohužel od ledna 2019 přestala mise NATO RS poskytovat data k stabilitě a populaci v rámci jednotlivých okrsků v Afghánistánu.

Z dostupných dat je možné vysledovat, že ústřední vláda ztrácí pozice v přímé kontrole okrsků, na druhé straně je zisk povstalců minimální a je patrné, že získané okrsky jsou spíše ty s menším počtem obyvatel. Zcela to tedy odpovídá trendu, že ústřední vláda kontroluje centra a povstalci rurální zázemí. Ani jedna ze stran není schopna za současné situace dosáhnout vítězství.

Obecně lze tedy souhlasit, že situace není ideální, jak dokazují také závěry zprávy rakouské pobočky Červeného kříže a výzkumného centra ACCORD, která navíc využívá údaje o civilních obětech ze zprávy OSN a její mise na pomoc Afghánistánu (UNAMA) a ukazuje rostoucí zastoupení civilistů jako obětí bojů a situace v posledních letech.

Zdroj: UNAMA (.pdf,s. 1)

Pokud jde o snižování vojenské přítomnosti, je pravdou, že oba poslední prezidenti USA měli alespoň deklaratorní snahu o stažení z oblasti. Barack Obama však potvrdil pokračování vojenské přítomnosti i po roce 2017 a Donald Trump přednesl jen obecnou proklamaci ke stažení a prozatímního snížení počtu vojenského personálu v roce 2018.

Tyto snahy ale zatím nikdy nebyly prakticky uskutečněny, i když došlo alespoň k omezení vojenské přítomnosti USA v oblasti. Od listopadu 2017 do současnosti se dle informací SIGAR počty amerického vojenského personálu ustálily na počtech kolem 14 tisíc osob (.pdf, s. 81). Pro představu v grafu vidíme vývoj počtu amerických jednotek v Afghánistánu od roku 2001.

Zdroj: BBC

Podle posledních informací jsou ale jakékoliv plány o stažení z Afghánistánu čistě hypotetické a žádné praktické kroky se nečiní, alespoň podle vojenských představitelů či zástupců amerického Senátu. V každém případě počet amerických jednotek v zemi od roku 2011 prudce poklesl z přibližně 100 tisíc na aktuálních přibližně 14 tisíc.

Není pravdou, že by hnutí Taliban ovládalo drtivou část území Afghánistánu. Podle dat ze zprávy SIGAR (data přelom 2018/2019) o kontrole území – okresů v těchto hodnotách – Taliban kontroluje asi 12 % okresů a vláda 54 %, zbývajících 34 % je sporných.

Zdroj: SIGAR (.pdf, s. 70)

Stejná zpráva ukazuje, že podobný poměr je i v kontrole obyvatelstva, kdy Taliban kontroluje cca 11 % proti vládním 64 %.

Dodejme, že nehodnotíme míru úspěšnosti koaličních sil. Cíle operace se vyvíjely od svržení režimu podporujícího mezinárodní terorismus až po postkonfliktní rekonstrukci a podporu nového režimu. Situace v Afghánistánu je přitom po 18 letech konfliktu zřejmě jiná. Současný Taliban není zcela stejnou organizací jako ten existující na počátku války a mezi stranami konfliktu navíc probíhají mírová jednání.

Zároveň může docházet i k proměně veřejného mínění u obyvatelstva, jak ukazuje zpráva speciálního představitele UNIMA nebo skutečnost, že podpora Talibanu u afgánské populace je překvapivě nízká, jen mezi 18-20% (pdf., s. 43).

Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) je seskupení vědců z celého světa zabývající se zejména poznáním podstaty změny klimatu a hodnocením jejích environmentálních a sociálních důsledků. Panel byl založen Programem OSN pro životní prostředí a Světovou meteorologickou organizací v roce 1988 z důvodu potřeby objektivního hodnocení problému změny klimatu. IPCC pravidelně připravuje hodnotící zprávy; technické a speciální zprávy, které se věnují klíčovým problémům z oblasti změny klimatu.

Zprávy IPCC nejsou pro členské státy závazné. Vzhledem ke své odborné povaze jsou relevantní pro tvorbu enviromentálních politik, ale nikdy nepředepisují podobu přijímaných opatření. IPCC ve svých zprávách upozorňuje na rizika spojená se změnou klimatu a dává doporučení k předcházení negativním vlivům změny klimatu.

Pokud se podíváme na Klausem ml. zmíněné čtyři státy, žádný z jejich představitelů ani oficiálních orgánů nikdy neuvedl, že by daný stát přestal respektovat IPCC samotný. Donald Trump však například naznačil, že je skeptický ohledně nezávislosti autorů zvláštní zprávy IPCC ke globálnímu oteplování o 1,5 °C, která byla vypracovaná na základě výzvy Konference OSN o změně klimatu v Paříži. Spojené státy, Kuvajt, Saudská Arábie a Rusko na klimatické konferenci v Katowicích v prosinci 2018 zablokovaly rezoluci ke zmíněné zprávě IPCC.

Zvláštní zprávu IPCC ke globálnímu oteplování o 1,5 °C připravilo 91 autorů a recenzentů, přičemž jedním z jejích hlavních je Jiang Kejun z čínského polostátního Energetického výzkumného ústavu. Čína také v souladu s touto zprávou již stanovila rok 2030, jako rok od kterého začne snižovat celkové emise. Na rozdíl od Indie, která zatím žádné takovéto kroky nepřijala.

IPCC v současné době tvoří celkem 195 států světa, včetně zmíněných Spojených států, Číny, Indie a Brazílie. V roce 2017 činila celková světová populace 7,53 mld. Kromě toho, že číslo uvedené Václavem Klausem ml. neodpovídají skutečnosti, nelze také bez dalšího zaměňovat postoj vlád jednotlivých zemí k Mezinárodnímu panelu pro změnu klimatu za postoj každého jednotlivého obyvatele daného státu.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, přestože lze zablokování rezoluce ke zvláštní zprávě IPCC ke globálnímu oteplování o 1,5 °C chápat, jako možné nerespektování IPCC ze strany USA. Avšak žádný z představitelů ani oficiálních orgánů USA se nikdy nevyjádřili ve smyslu, že by přestali akceptovat IPCC jako samotnou instituci. Ostatní země vyjmenované Klausem ml. celkově akceptují IPCC a jeho zprávy. Například Čína podniká kroky v souladu se zprávou IPCC.

Z kontextu rozhovoru vyplývá, že varovnými slovy vědců, respektive politickým marketingem, jsou míněny závěry Mezivládního panelu pro ochranu klimatu – např. zpráva o změně klimatu z roku 2014 (zejména str. 44–46). Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) je seskupení vědců z celého světa zabývající se zejména poznáním podstaty změny klimatu a hodnocením jejích environmentálních a sociálních důsledků. IPCC spadá pod OSN a jeho členy je 195 států světa.

Autoři vědeckých zpráv jsou do pracovních skupin nominováni členskými státy IPCC a jsou vybíráni na základě své vědecké expertízy. Například na nejnovější hodnotící zprávě se podílelo 831 expertů, kteří byli vybráni z 3598 nominací. Pracovní skupiny IPCC jsou tedy složeny výhradně z odborníků nominovaných členskými státy. Kromě těch, kteří jsou vybráni přímo do pracovních skupin, mohou spolupracovat i ti, kteří byli členskými státy nominováni, ale nebyli vybráni. Všichni, kteří se podílí na práci panelu, jsou tedy nominováni členskými státy. Nelze s jistotou říct, zda jednotliví odborníci jsou aktivisty, případně zda je zaměstnává stát či soukromý subjekt. Odkazovat se tedy musíme na jejich odbornou způsobilost, kterou nelze obecně označit za politický marketing.

Pracovní skupiny neprovádí vlastní výzkum, ale jejich úkolem je zhodnotit vědeckou, technickou a socioekonomickou literaturu relevantní pro porozumění změně klimatu, jejím dopadům a rizikům včetně možností adaptace a zmírnění dopadů.

Otázka vymírání a vzniku nových druhů rostlin a živočichů je značně komplikovaná, a to zejména kvůli odlišným odhadům celkového počtu druhů na Zemi. Existuje mnoho odhadů, které sahají od 2 milionů druhů (přičemž 1,4–1,8 mil. druhů již bylo identifikováno) až po 1 bilion druhů. OSN ve svém reportu ohledně vymírání druhů odhaduje, že na Zemi v současné době existuje okolo 8 milionů druhů. Z tohoto počtu, podle OSN, čelí až 1 milion riziku vymizení v následujících dekádách. Stejně tak odhady rychlosti vymírání druhů se liší (0,01 % až 0,1 % ročně). Na míře vzniku nových druhů také neexistuje shoda. Zatímco někteří vědci tvrdí, že dochází k celkovému poklesu biodiverzity, někteří poukazují na vliv člověka na vznik nových druhů.

Ve věci korálových útesů existuje, stejně jako u rostlin a živočichů, několik možných budoucích vývojů. Na základě vědeckých článků a matematických modelů je možné, že korálové útesy do roku 2050 prakticky vymizí. Na druhou stranu se nedá ani vyloučit, že situace se v dalších 100 letech prakticky nezmění.

Tropické pralesy jsou ohroženy především aktivitou člověka. Podle informací OSN bylo mezi lety 1980 a 2000 zničeno na 100 milionů hektarů, což má negativní dopad na už tak problematické globální oteplování. Jak prokazují studie, tropické pralesy dokáží snižovat sílu globálního oteplování, ale jen v případě, že nejsou narušovány lidskou aktivitou. Mapa níže poukazuje na pokles zalesnění v jednotlivých státech od roku 1990 do roku 2015.

Zdroj: Our World in Data

Zprávy IPCC o změně klimatu a ohrožení živočichů a jejich prostředí lze jen stěží označovat za pouhé strašení veřejnosti. Výše zmíněná zpráva, podobně jako ostatní zprávy IPCC, je podložena tisíci odborných zdrojů (viz str. 1018–1037) a na její přípravě se podílely stovky odborníků z celého světa.