Přehled ověřených výroků

Nepravda
Průměrný příspěvek z národních zdrojů v rámci kofinancování (spolufinancování) projektů s unijní účastí činí 27 %. Nejčastější podíl kofinancování z národních zdrojů je pak pouze 15 %.

Kofinancováním (spolufinancováním) se rozumí procentuální vyjádření objemu prostředků, kterými do projektu přispívá členský stát, respektive Evropská unie. V programovém období 2014—2020 poskytují fondy EU maximálně (.pdf, str. 5) 85 % alokace a domácí spolufinancování tak činí alespoň 15 % (státní rozpočet, veřejné rozpočty, soukromé zdroje). V určitých případech pak může být financování z evropských prostředků i vyšší než zmíněných 85 %, jedná se o případy, kdy projekt realizuje Iniciativu na podporu zaměstnanosti mladých lidí či pokud je prioritní osa určena pro sociální inovace nebo nadnárodní spolupráci nebo pro jejich kombinaci. Minimální podíl evropských dotací na projektu je pak 20 %.

Pokud se podíváme do nejnovější verze (1. dubna 2019) národního seznamu (xls) operací (příjemců), který obsahuje všech 34 285 projektů/operací v období 2014-2020, u kterých bylo rozhodnuto o poskytnutí či převodu podpory, můžeme vidět, že průměrná míra spolufinancování z národních zdrojů je přibližně 27 %. Národní zdroje se dále dělí na soukromé, které celkem činí 15 % a veřejné 12 %. Průměrná účast Evropské unie je 71 %.

Ve všech z více než 34 tis. projektů programového období 2014-2020 se kofinancování z národních zdrojů ve výši 20 % vyskytuje jen 186krát. Nejčastější podíl kofinancování je 15 % z národních zdrojů, tedy maximum (85 %) ze zdrojů EU, který se vyskytuje v 11 633 případech.

Není tedy pravdou, že by příspěvek z národních zdrojů činil 20 %, a to ani z pohledu průměru, ani četnosti.

Neověřitelné
Nizozemská obchodní komora a správce obchodního rejstříku, Nizozemský statistický úřad, Český statistický úřad a Ministerstvo průmyslu a obchodu neposkytují údaje o počtu českých firem se sídlem v Nizozemsku.

Nizozemská obchodní komora a správce obchodního rejstříku neumožňuje vyhledávání firem podle země. Nizozemský statistický úřad poskytuje informace o celkovém počtu firem, ale také neumožňuje vyhledávání podle země. Český statistický úřad neumožňuje vyhledávání českých firem v Nizozemsku. Ministerstvo průmyslu a obchodu také neposkytuje informace o počtu českých firem se sídlem v Nizozemsku.

Podle společnosti Bisnode, která sleduje počet českých společností, které mají vlastníka se sídlem v daňovém ráji, bylo v roce 2018 celkem 3 637 českých společností s vlastníkem sídlícím v Nizozemsku. Tato statistika však není natolik podrobná, aby v ní byly uvedeny konkrétní firmy a jejich vlastnická struktura. Tedy není možné přesně určit, zda se jedná o firmy, které mají sice své sídlo v Nizozemsku, ale jsou ovládány českými vlastníky, nebo se jedná například o dceřiné společnosti zahraničních firem, které mají své sídlo v Nizozemsku, ale působí i v České republice.

 

Nepravda
Lucembursko i Nizozemsko bývají často zmiňovány v kontextu daňových rájů. Sazba daně z příjmů právnických osob obou zemí se však dlouhodobě pohybuje nad průměrnou sazbou zemí EU.

Dle zprávy Evropské komise (.pdf, str. 36) zaměřující se na daňové trendy v Evropské unii byla základní sazba daně z příjmů právnických osob, tedy včetně přirážek, v roce 2018 stanovená na 25 % v Nizozemí a na 26 % v Lucembursku. Evropský průměr této sazby k roku 2018 činil 21,9 %. Obě země se tedy v tomto případě pohybovaly nad průměrem. Naopak mezi země s nejnižší sazbou daně z příjmů právnických osob se zařadily například Bulharsko (10 %), Maďarsko (10,8 %), Kypr a Irsko (obě země 12,5 %). V České republice je dlouhodobě zakotvena sazba 19 % z příjmů právnických osob.

Dále podle databáze OECD činila sazba z příjmů právnických osob bez započtení daňových přirážek a dodatečných daní 18 % v Lucembursku a již zmiňovaných 25 % v Nizozemsku.

Naopak z hlediska transparentnosti a zejména spravedlnosti zdanění by se obě země propadly. Podle informací neziskové organizace Oxfam se obě země řadí mezi 15 největších daňových rájů na světě. Podle zprávy organizace Oxfam (.pdf, str. 9) poskytují daňová zvýhodnění velkým firmám.

Mimo jiné, podle statistik společnosti Bisnode počet českých firem, které mají vlastníka se sídlem v daňovém ráji, dlouhodobě ubývá. Konkrétně k roku 2018 eviduje 887 českých firem vlastněných z Lucemburska a 3637 firem vlastněných z Nizozemska.

Přestože jsou obě země neoficiálně považovány za daňové ráje, z výše uvedených zdrojů nelze tvrdit, že by země měly zavedené nízké daňové sazby ve vztahu ke zdanění právnických osob.

Nepravda
Boj proti daňovým rájům spadá do jedné z 10 priorit Evropské komise pod vedením Jean-Claude Junckera. Za dobu jejího pětiletého působení bylo předloženo přes 25 legislativních návrhů, více než polovina z nich byla přijata před koncem roku 2018.

Daňová problematika patří od samého začátku mezi priority (priorita č.4) současné Evropské komise.

Z lednového reportu (.pdf, str.8) o aktivitě Evropské komise v daňové oblasti je patrné, že Evropská komise provádí kroky s cílem snížit daňové podvody. Například bylo předloženo přes 25 návrhů, ze kterých byla již polovina schválena (např. směrnice o správní spolupráci, díky níž se zlepšila kooperace na mezinárodní úrovni, dále byly uvedeny změny ve zdanění podniků i změny v DPH). Komise podotýká, že tento problém není možné vyřešit daňovými autoritami samotnými, bez pomoci ostatních autorit na globální úrovni. Z tohoto důvodu byl mimo jiné v roce 2015 navržen „Tax Transparency Package“, který slouží ke zvýšení transparentnosti v korporátní daňové sféře. Aktivity tohoto typu (více aktivit v reportu) jsou podložené snahou o zvýšení dostupnosti informací a podporou jejich sdílení mezi daňovými institucemi EU a členských států. Výsledkem má být značné snížení daňové kriminality. V neposlední řadě byl Evropskou unií vydán seznam států vykazujících rysy daňových rájů, který je součástí boje proti daňové kriminalitě.

Navzdory těmto aktivitám není možné říci, že by byl problém daňových rájů vyřešen. Nicméně nelze tvrdit, že Evropská unie v boji proti daňovým podvodům nic nepodniká.

Počet občanů Evropské unie, kteří si myslí, že Evropská komise může dělat více pro zlepšení situace v oblasti daňových podvodů, se výrazně nemění. Mezi lety 2016 a 2018 klesl o pouhé jedno procento na 74 % (pdf, s. 4).

Pravda
V rámci připomínky stého výročí přijetí Martinské deklarace Miloš Zeman mj. prohlásil, že by si přál, aby měla EU kvalifikovanější projektanty.

Prezident Miloš Zeman výrokem odkazuje ke svému projevu a řeči slovenské hlavy státu Andreje Kisky z 30. října 2018, kdy si oba státníci v Martině připomněli slovenskou deklaraci příslušnosti k nově vzniklému československému státu. Andrej Kiska ve svém proslovu prohlásil: „Nyní jsme zase spolu v úžasném projektu jménem Evropská unie.“

Miloš Zeman navázal na slovenského prezidenta projevem, ve kterém na adresu nyní rozdělených států zmínil: „Setkali jsme se v Evropské unii, která je skvělým projektem, jen bych si někdy přál, aby jeho projektanti byli poněkud kvalifikovanější a aby dosáhli úrovně otců zakladatelů Evropské unie.“ (první video, čas 12:10)

Andrej Kiska svůj kladný vztah k EU prezentuje dlouhodobě, například na půdě Evropského parlamentu. Na pozitivních přínosech evropského projektu se shodli začátkem října 2018 i všichni lídři V4: „Slovenský prezident Andrej Kiska poukázal na potřebu »vzájemné empatie v EU, aby si jednotlivé země vzájemně naslouchaly. Každá má svou historii, své problémy a v mnoha ohledech i jiný pohled na Evropskou unii,« uvedl Kiska. Zdůraznil přitom, že prezidenti V4 považují EU za úžasný projekt.“

Miloš Zeman EU naopak kritizuje za některé její kroky, například sankce proti Maďarsku. Podpořil by referendum o vystoupení, přestože on sám by si něco takového nepřál.

Nepravda
Evropský parlament nemá přímo možnost zákonodárné iniciativy, i když je sám nedílnou součástí legislativního procesu EU. V některých případech ale existuje možnost nepřímé zákonodárné iniciativy. U mezinárodních parlamentů pak není absence legislativní pravomoci neobvyklá.

Dle čl. 17 odst. 2 Smlouvy o Evropské Unii má Evropská komise výhradní právo zákonodárné iniciativy (konsolidovaná verze, .pdf, str. 25), jediným orgánem s právem zákonodárné iniciativy je Evropská komise. Smlouva o EU či Smlouva o fungování EU však umožňují ve specifických případech tuto iniciativu i dalším subjektům - například skupině států, Evropské centrální bance či Evropskému soudnímu dvoru (.pdf., str.12).

Evropský parlament ze své funkce nemá možnost sám od sebe předkládat legislativní návrhy, ačkoli je nedílnou součástí celého legislativního procesu EU. Přesto dle článku 225 Smlouvy o fungování EU i zde existuje institut umožňující Evropskému parlamentu nepřímou zákonodárnou iniciativu:

„Evropský parlament může většinou hlasů všech svých členů požádat Komisi, aby předložila vhodný návrh ve věcech, u nichž má za to, že je k provedení Smluv potřeba aktu Unie. Pokud Komise návrh nepředloží, sdělí Evropskému parlamentu důvody.“

Je také zavádějící srovnávat Evropský parlament jako nadnárodní orgán s parlamenty národními, které takovouto zákonodárnou iniciativu mají. Evropský parlament je svojí povahou nadnárodním orgánem, a pokud jej budeme porovnávat s jinými parlamenty mezinárodních organizací, pak absence legislativní iniciativy není výjimečná, existují i parlamenty a shromáždění, které nemají žádnou zákonodárnou pravomoc.

Pravda
Tvrdý a měkký Brexit se stále jeví jako dvě nejpravděpodobnější varianty odchodu Velké Británie z Evropské unie. Smlouva upravující odchod UK z EU opravdu přesahuje svou délkou 500 stran.

V současné době je možné chápat Tvrdý Brexit (Hard Brexit) jako vystoupení Velké Británie z EU bez smlouvy, tudíž jako přetrhání veškerých smluvních vazeb mezi těmito celky. Tato možnost má stále silnou podporu mezi některými poslanci uvnitř vládní Konzervativní strany, ke kterým se řadí i bývalý ministr zahraničí Boris Johnson.

Měkký Brexit (Soft Brexit) je označení pro odchod Velké Británie na základě dojednané smlouvy s EU, která upravuje právní vztahy mezi oběma aktéry. Měkký Brexit má však ze své podstaty mnoho možných podob, o kterých v tomto a minulém týdnu neúspěšně hlasoval britský parlament. Z hlasování poslanců je zřejmé, že mezi možné varianty, vedle smlouvy předkládané premiérkou Theresou Mayovou, patří zachování celní unie nebo potvrzení odstupové dohody referendem. V úvahu přichází také řešení, při kterém by Velká Británie měla podobné postavení jako Norsko, a s EU by tedy byla stále úzce provázaná.

V neposlední řadě není možné vyloučit případné neuskutečnění Brexitu s ohledem na odložení Brexitu do 31.října 2019 a ujištění předsedy Evropské rady Donalda Tuska o možnosti stáhnout žádost o výstup z EU. Tuto variantu již dříve připustil i Soudní dvůr Evropské Unie. (O odložení Brexitu však nemohl Miloš Zeman v době vyřčení výroku vědět, protože rozhodnutí je novějšího data.)

Zmíněná smlouva je 584 stan dlouhá (toto číslo nezahrnuje obsah dlouhý 13 stran).

Neověřitelné
Státy Evropské unie neuvádí zákon o úpravě některých vztahů v souvislosti s vystoupením Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie, který přijala Česká republika, jako inspirativní. O reciprocitě jednaly státy Evropské unie i před přijetím zákonu.

Zákon o úpravě některých vztahů v souvislosti s vystoupením Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie byl poslancům rozeslán 9. ledna 2019 a prezident ho podepsal 7. března 2019. Evropská komise už 14. listopadu 2018 navrhla reciproční cestování bez víz. O reciprocitě Evropská unie jednala dříve, než byl zákon navržen.

Unijní země neuvedly český zákon jako inspirativní pro jejich jednání s Velkou Británií. Český zákon nebyl ve stejné formě přejat do jiných evropských zemí. V Německu budou mít v případě tvrdého brexitu Britové 3 měsíce na to, aby zažádali o povolení k pobytu. Ministerstvo práce a sociálních věcí v Německu uvádí, že dopad odchodu Velké Británie z Evropské unie na německý trh práce není jasný. Členové Evropské unie budou moct ve Velké Británii zažádat o pobyt. Ve Francii mohou po brexitu Britové žít 12 měsíců bez povolení k pobytu. Plány zemí Evropské unie týkající se brexitu se liší od schváleného českého zákona.

Pravda
Skutečný počet Čechů žijících ve Velké Británii není jistý. Samotné úřady často uvádějí, že jde pouze o velmi hrubé odhady, které nemusí odpovídat realitě. Počet sto tisíc Čechů však odhaduje Konzulární služba českého velvyslanectví v Londýně.

Přesný počet Čechů žijících ve Velké Británii není znám. Konzulární služba českého velvyslanectví v Londýně odhaduje (.pdf - str. 2), že ve VB žije přes 100 000 občanů ČR. O sto tisících Čechů pak píše i web Euractiv.cz.

Podle nejnovějších odhadů (.xsl - 2.3) Britského statistického úřadu (ONS, Office for National Statistics pozn. Demagog) žije ve Velké Británii 49 tis. (odchylka +/- 10 tis.) Čechů. Z 22 publikovaných zemí EU je ČR na 16. místě. Z dat také vyplývá, že mezi Čechy převažují ženy. Těch ve Velké Británii žije asi 32 tis. (+/- 8 tis.), mužů pak 14 tis. (+/- 6 tis.)

Ze všech národností, kromě té britské, převažuje (.xsl - 2.3) podle ONS národnost polská. V Británii žije asi 985 tis. Poláků (+/- 47 tisíc). Dále jsou v populaci nejvíce zastoupeni Rumuni, kterých je 433 tis. (+/- 31 tis.) a Indové s počtem 374 tis. (+/- 29 tis.).

Pravda
Za první československé republiky byla zavedena povinná volební účast volebním zákonem z roku 1920. Po druhé světové válce byla povinná volební účast opět zavedena a zrušena byla v roce 1954.

Povinná volební účast byla zavedena zákonem č. 123/1920 Sb. (.pdf, str. 275, 283). Výjimku z povinné účasti měly ty osoby, které:

  • byly starší než 70 let, nebo
  • se nemohly dostavit pro nemoc nebo tělesnou vadu do volební místnosti, nebo
  • nemohly k volbám přijít z důvodu neodkladné povinnosti svého úřadu či povolání, nebo
  • byly v den volby vzdáleny od místa volby nejméně 100 km, nebo
  • byly zdrženy přerušením dopravy nebo jinými nepřekonatelnými překážkami

Neomluvená účast se trestala pokutou od 20 do 5000 Kč nebo vězením od 1 dne do 1 měsíce.

Po druhé světové válce byla opět stanovena povinná volební účast, a to v zákoně č. 67/1946 Sb. Úprava zákona byla téměř totožná se zákonem z první republiky, byla zde pouze přidána možnost vhodit tzv. bílý lístek (nezvolit žádnou stranu). Stejné podmínky povinné volební účasti jsou uvedeny i ve volebním zákoně z roku 1948. Tento zákon byl zrušen zákonem č. 27/1954 Sb., který volební povinnost vypustil. Od poloviny roku 1954 tedy volební povinnost formálně neexistovala, přesto dle údajů Českého statistického úřadu volební účast nespadla až do voleb v roce 1990 pod hranici 99%.

Komunisté tedy povinnou volební účast v pravém slova smyslu nezavedli, pouze převzali již dříve účinný zákon, který byl zaveden již v roce 1920 (resp. 1946). Volební zákon v této podobě nakonec také zrušili.