Přehled ověřených výroků

V České republice se k listopadu 2018 nachází 35 věznic, z toho 10 vazebních. Poslední budovou vystavěnou za účelem vytvořit výchovně nápravné zařízení byla vazební věznice Pankrác. Její historie sahá až do dob Rakouska-Uherska, otevřena byla v roce 1889.

Obecně jsou nejznámější a největší tuzemské věznice značně letité. Valdická věznice byla zřízena v roce 1857, kdy nahradila dřívější kartuziánský klášter založený v roce 1627. Plzeňská věznice na Borech zase funguje již od roku 1878.

Problém přeplněných českých věznic se snaží Ministerstvo spravedlnosti řešit výstavbou nového zařízení. Do roku 2022 by měla stát nová věznice ve Všechově u Tábora na jihu Čech, bude tak první věznicí vybudovanou po téměř 130 letech.

Trest domácího vězení byl zaveden s účinností nového trestního zákoníku 1. ledna 2010. Od září 2018 se spustil nový systém elektronické kontroly odsouzených. Elektronické náramky, které snímají, kde se monitorovaná osoba nachází či kolik má promile alkoholu v krvi, tak nahradily osobní kontroly probačního úředníka.

Dle Radiožurnálu je k začátku listopadu 2018 k trestu domácího vězení odsouzeno asi 130 osob, 73 z nich je na dálku hlídáno úředníky Ministerstva spravedlnosti prostřednictvím elektronických náramků. Což je vskutku neúměrné množství v poměru k 2 500 sadám elektronických náramků, které stát nakoupil od izraelského dodavatele SuperCom. Ministerstvo spravedlnosti počítá s tím, že v praxi postupně využije 600 elektronických náramků pro domácí vězně, přičemž však není jisté, kdy k dosažení tohoto počtu má dojít.

Těžko říct, co ministr spravedlnosti míní frází „trochu méně, než jsme předpokládali na začátku“, nicméně od spuštění projektu, tedy za měsíc a půl, se navýšil počet odsouzených s náramky o zhruba 20 osob. Ministerstvo spravedlnosti však věří, že potenciální finanční úspora uložení domácího vězení bude motivovat soudce k častějšímu ukládání tohoto alternativního trestu.

Vzhledem k metodice ověřování výroků považujeme výrok za pravdivý, neboť počet 65 lidí je uvozen slovem „zhruba“. Počet se tak sice od údajů uvedených Radiožurnálem rozchází o více jak 10 %, ale řečníkem byla naznačena nejistota ohledně přesného počtu, a proto lze tolerovat výslednou odchylku 11 %.

Trest domácího vězení byl zaveden s účinností nového trestního zákoníku 1. ledna 2010. Od září 2018 se spustil nový systém elektronické kontroly odsouzených. Elektronické náramky, které snímají, kde se monitorovaná osoba nachází či kolik má promile alkoholu v krvi, tak nahradily osobní kontroly probačního úředníka.

Z fungování systému prozatím neplynou výrazné problémy. Mezi zaznamenanými prohřešky odsouzených dle reportáže Českého rozhlasu pozdní příchody figurují. Pozdní příchod však mají probační úředníci možnost vyhodnotit v kontextu delikventovy předchozí cesty. Z mapové aplikace, kterou disponují úředníci, je možné okamžitě zjistit, v jakých časech a na jakých místech sledovaný pobýval.

Mapu s nahraným telefonátem, kterým probační úředníci upozorňují odsouzené na porušení jakékoli povinnosti, následně získá soudce. Ten by mohl při zjištění zásadního porušení povinností zpřísnit formu trestu a odsouzeného poslat do opravdového vězení.

Podle čl. 93 odst. 2 Ústavy ČR může být soudcem jmenován bezúhonný občan s vysokoškolským vzděláním. Další předpoklady, které musí soudce splňovat, stanoví zákon.

V návaznosti na tento článek stanoví další předpoklady a postup jmenování zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, který také odkazuje na zákon č. 451/1991 Sb., ten stanovuje některé předpoklady pro výkon funkce soudce související s jeho působením v letech 1948-1989 (negativní lustrační osvědčení).

Zákon o soudech a soudcích v §60 a násl. pak stanoví následující předpoklady:

• státní občanství - Česká republika

• plná svéprávnost

• bezúhonnost

• zkušenosti a morální vlastnosti, které dávají záruku řádného zastávání funkce

• věk 30 let

• souhlas ustavované osoby

• vysokoškolské vzdělání v Mgr. studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice

• složení odborné justiční zkoušky (případně jiné obdobné zkoušky dle § 60 odst. 5) a s tím spojená požadovaná právní praxe

• negativní lustrační osvědčení dle zákona č. 451/1991 Sb.

Pro postup jmenování zákon stanoví, že soudce jmenuje do funkce prezident republiky. Toto ustanovení navazuje již na zmíněný čl. 93 odst. 2 Ústavy ČR, avšak je ho nutné vnímat také v souvislosti s čl. 63 Ústavy ČR, dle kterého jde o kontrasignovanou pravomoc, u níž rozhodnutí prezidenta republiky vyžaduje k platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.

S postupem výběru soudců pak také částečně souvisí i podzákonná úprava ve vyhlášce č. 382/2017 o výběru, přijímání a přípravné službě justičních čekatelů a o odborné justiční zkoušce, k jejímuž vydání je ministerstvo spravedlnosti zmocněno na základě § 113 odst. 3.

Dle rozsudku (.pdf, str. 14) 4 Ans 9/2007-197 Nejvyššího správního soudu ze dne 21. května 2008 lze k postupu jmenování říct také toto:

„Obsahem dodržované ústavní zvyklosti při jmenování soudců v novodobé historii České republiky je reakce prezidenta republiky na podnět ministra spravedlnosti, od druhé poloviny devadesátých let minulého století pak na podnět vlády, kterým je předložen soubor kandidátů do funkcí soudců spolu s doprovodnými podklady. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že obsahem konvence je, že prezident reaguje na předložený podnět;(...) Skutečnost, že se určitý kandidát ocitne na seznamu přiloženém k usnesení vlády, neznamená povinnost hlavy státu tohoto kandidáta jmenovat do funkce soudce. Předložením seznamu vhodných kandidátů pouze dává druhá složka moci výkonné, která je v konečné fázi skrze ústavní akt kontrasignace prováděný předsedou vlády, odpovědná za rozhodnutí prezidenta republiky, najevo svoji vůli v případě souhlasu prezidenta republiky dané rozhodnutí spolupodepsat. ... Schválením konkrétních kandidátů usnesením vlády je tak ze strany veřejné moci v materiálním smyslu zahájen proces vedoucí ke jmenování daných kandidátů do funkcí soudců“

Doktrínou jsou pak okolnosti tohoto postupu popisovány následovně:

„Protože však podle ústavních zvyklostí a z povahy věci výběr kandidátů a ověřování splnění zákonných podmínek spočívá na bedrech exekutivních orgánů, konkrétně Ministerstva spravedlnosti, formálnímu procesu jmenování předchází předběžné schválení kandidátů, jež mají být na návrh ministra spravedlnosti předestřeni prezidentu republiky ke jmenování vládou, která tím dává prezidentu republiky najevo, že jejich případné jmenování nebude vetovat odepřením kontrasignace." (Rychetský a kol., Komentář WK)

Můžeme tedy dojít k závěru, že to, že návrh ke jmenování soudce podává ministr spravedlnosti či vláda jako celek, není jako takové upraveno v zákoně, avšak vyplývá to z ústavní zvyklosti.

Minimální věk pro ustanovení do funkce soudce byl v roce 2003 zákonem č. 192/2003 Sb., zvýšen z původních 25 na 30 let.

Pro zajímavost doplňujeme, že v roce 1957 byl minimální věk soudce pouze 23 let, poté byl tento předpoklad zvýšen na 24 let a od roku 1991 činil již zmiňovaných 25 let.

S ohledem na tyto věkové údaje je tedy možné, že na místa justičních čekatelů nastupovali i čerství absolventi právnických fakult.

Již v původním znění zákona č. 6/2002 Sb., byla pro justiční čekatele stanovena povinnost absolvovat přípravnou službu (do níž se započítává i jiná právní praxe) v délce trvání 36 měsíců, s tím, že do konce předposledního měsíce trvání jejich pracovního poměru mohli požádat o vykonání odborné justiční zkoušky. Tato úprava zůstala zachována i v nynějším znění zákona.

Pro postup jmenování zákon stanoví, že soudce jmenuje do funkce prezident republiky. Toto ustanovení navazuje již na čl. 93 odst. 2 Ústavy ČR, avšak je ho nutné vnímat také v souvislosti s čl. 63 Ústavy ČR, dle kterého jde o kontrasignovanou pravomoc, u níž rozhodnutí prezidenta republiky vyžaduje k platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.

S postupem výběru soudců pak také částečně souvisí i podzákonná úprava ve vyhlášce č. 382/2017 o výběru, přijímání a přípravné službě justičních čekatelů a o odborné justiční zkoušce, k jejímuž vydání je Ministerstvo spravedlnosti zmocněno na základě §113 odst. 3. K původnímu znění zákona pak byla vydána vyhláška č. 303/2002 Sb., k jejímuž vydání bylo Ministerstvo spravedlnosti zmocněno na základě § 114 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb, v původním znění.

Dle rozsudku (.pdf, str. 14) Nejvyššího správního soudu ze dne 21. května 2008 lze k postupu jmenování říct také následující:

„Obsahem dodržované ústavní zvyklosti při jmenování soudců v novodobé historii České republiky je reakce prezidenta republiky na podnět ministra spravedlnosti, od druhé poloviny devadesátých let minulého století pak na podnět vlády, kterým je předložen soubor kandidátů do funkcí soudců spolu s doprovodnými podklady. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že obsahem konvence je, že prezident reaguje na předložený podnět; (...) Skutečnost, že se určitý kandidát ocitne na seznamu přiloženém k usnesení vlády, neznamená povinnost hlavy státu tohoto kandidáta jmenovat do funkce soudce. Předložením seznamu vhodných kandidátů pouze dává druhá složka moci výkonné, která je v konečné fázi skrze ústavní akt kontrasignace prováděný předsedou vlády, odpovědná za rozhodnutí prezidenta republiky, najevo svoji vůli v případě souhlasu prezidenta republiky dané rozhodnutí spolupodepsat. (...) Schválením konkrétních kandidátů usnesením vlády je tak ze strany veřejné moci v materiálním smyslu zahájen proces vedoucí ke jmenování daných kandidátů do funkcí soudců.“

Doktrínou jsou pak okolnosti tohoto postupu popisovány následovně:

„Protože však podle ústavních zvyklostí a z povahy věci výběr kandidátů a ověřování splnění zákonných podmínek spočívá na bedrech exekutivních orgánů, konkrétně Ministerstva spravedlnosti, formálnímu procesu jmenování předchází předběžné schválení kandidátů, jež mají být na návrh ministra spravedlnosti předestřeni prezidentu republiky ke jmenování, vládou, která tím dává prezidentu republiky najevo, že jejich případné jmenování nebude vetovat odepřením kontrasignace.“ (Rychetský a kol., Komentář k Ústavě)

Z výše zmíněného rozsudku NSS a Komentáře k Ústavě vychází ústavní zvyklost navržení kandidátů na soudce ke jmenování prezidentovi ministrem spravedlnosti.

Podle čl. 93 odst. 2 Ústavy ČR může být soudcem jmenován bezúhonný občan s vysokoškolským vzděláním. Další předpoklady, které musí soudce splňovat, pak stanoví zákon.

Na základě tohoto článku je dle §60 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, jedním ze stanovených předpokladů pro ustanovení soudce do funkce dosažení věku nejméně 30 let v den, kdy k ustanovení dochází.

Průměrný plat justičního čekatele pak byl v loňském roce dle údajů ze Závěrečného účtu kapitoly 26 833 Kč (.pdf, str. 51).

Pro srovnání ještě uveďme, že průměrný plat soudce byl v minulém roce 126 314 Kč (.pdf, str. 52). V souvislosti s tímto číslem je však nutné brát také v potaz, že do tohoto průměru jsou zahrnuty všechny soudy z celé soudní soustavy, tedy třeba i Nejvyšší soud nebo Vrchní soudy, u jejichž soudců je průměrný plat o poznání vyšší (okolo 150–160 tis. Kč).

Dodejme, že se nezabýváme otázkou „mizernosti“ mzdy justičních čekatelů, neboť každý může individuálně posoudit, nakolik odpovídá gáže justičních čekatelů náplni jejich práce. Je však nesporné, že platové poměry justičních čekatelů dosahují přibližně čtvrtiny platu soudců okresních soudů.

Ministr spravedlnosti Jan Kněžínek výrok pronesl v kontextu zavedení nového kariérního řádu soudců. Ten má být v roce 2019 zaveden v rámci návrhu na změnu zákona o soudech a soudcích a zákona o státním zastupitelství. U soudců i státních zástupců by se v jeho rámci zavedla pravidelná hodnocení, od kterých by se mohlo odvíjet i případné povýšení. To také uvedl ministr spravedlnosti Jan Kněžínek v rozhovoru pro Českou justici: „V zásadě by soudci prováděli pravidelné hodnocení soudců, od něj by se pak odvíjely další věci, jako třeba splnění podmínek pro postup na vyšší instanci nebo případně i nějaký finanční postih. Protože všichni soudci mají stejný plat, ale určitě všichni nesoudí stejně kvalitně.“

Myšlenku nového kariérního řádu podporuje i prezidentka Soudcovské unie Daniela Zemanová. V jejím rozhovoru pro Českou justici zaznělo: „Je nutno přijmout zákonnou úpravu výběru soudců, protože ten systém by nebyl funkční. Bez hodnocení se dá žít, ale výběr soudců je nutno upravit. Současná úprava de facto už naprosto kolabuje a ten systém je paralyzovaný. Zákon o soudech a soudcích bude změněn, budou stanovena kritéria pro výběr soudců a my jsme se snažili v podmínkách, které považujeme za nedostatečné, pojmenovat minimální standardy, které je nutno dodržet, aby nedocházelo k hrubému porušování ústavy.“

Jinde se Zemanová vyjadřuje k problematice výběru nových soudců takto: „Neexistence pravidel vytváří prostor pro přímluvy, pro nepřípustnou osobní korupci. Nemůžeme vědět, zda se to děje či v jaké míře, ale podstatné je, že to není vyloučené. A když by se někdo stal soudcem díky osobním kontaktům, jak pak bude soudit? To je přece nepřijatelné pro celou společnost, pro uchazeče o funkci soudce je to navíc demotivující a ponižující. (...) Navzdory naprosté anarchii si nemyslím, že by do systému byly přijímány výrazně problémové osoby. Ale mám velké pochybnosti, že to jsou ti nejlepší.“

Z předešlých kárných řízení vyplývá, že nejčastějším proviněním soudců jsou zbytečné průtahy řízení. Zemanová uvádí: „Soudce je za to nutno postihovat, pokud zbytečně prodlužuje řízení a je nečinný. Ale je vždy nutno ověřit, zda měl podmínky ke své práci.“

Zbytečné průtahy jsou nejčastějším důvodem podnětu veřejnému ochránci práv. Situace se postupně zlepšuje, avšak na severu Čech jsou soudní průtahy stále časté, jak vyplývá ze zprávy (.doc, str. 19) Ministerstva spravedlnosti.

Zavedení nového kariérního řádu může přirozeně vytvářet tlak na rychlejší řízení v právních případech. Soudci možná zavedení nového systému kritizují, s danou kritikou však nevystupují veřejně v médiích, nelze ji tedy ověřit.

Na začátek uveďme, že ministr Kněžínek hovoří o úpravě systému hodnocení soudců a možnosti jejich odvolání na základě „nevyhovujících výsledků hodnocení“ dle zákona č. 6/2002 Sb.

Novely systému hodnocení soudců a možnost jejich odvolání byly předmětem zkoumání Ústavního soudu. Vždy šlo o podezření na porušení principu dělby moci. K tomu docházelo v případech, kdy soudci mohli být odvoláváni na základě hodnocení zástupce moci výkonné, nikoli soudní. To se stalo v letech 2006 a 2010. Podobná situace nastala i v roce 2003, v tomto případě však nešlo o zrušení novely, ale původního znění zákona.

Mediálně známý byl případ revize v rámci novely č. 192/2003 Sb. zákona o soudech a soudnictví. Kauza byla spojena s odvoláním tehdejší předsedkyně Nejvyššího soudu, Ivy Brožové.

Novela obsahovala sporný bod 26, který měnil znění 1. odstavce § 106: „(1) Předseda a místopředseda soudu může být ze své funkce odvolán tím, kdo ho do funkce jmenoval, jestliže závažným způsobem nebo opakovaně porušuje zákonem stanovené povinnosti při výkonu státní správy soudů. Předseda kolegia Nejvyššího soudu nebo kolegia Nejvyššího správního soudu může být ze své funkce odvolán tím, kdo ho do funkce jmenoval, jestliže neplní řádně své povinnosti.“

Dle nálezu (.pdf, část IX.) Ústavního soudu z 11. července 2006 vedla příslušná právní úprava k porušení principu dělby moci a porušení nezávislosti soudů. Dle usnesení tak Ústavní soud ustanovení § 106 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. ve znění zákona č. 192/2003 Sb. zrušil.

V případě nálezu Ústavního soudu z roku 2010 šlo o ustanovení § 100 odst. 1 písm. b), zákona č. 6/2002 Sb., které upravovalo podmínky dočasného zproštění z funkce předsedů a místopředsedů soudů prostřednictvím ministra spravedlnosti.

Dle zjištění Ústavního soudu postrádala tato novela opravný prostředek pro soudní funkcionáře a ÚS k tomu následně uvádí: „I taková úprava musí respektovat ústavní principy dělby moci a nezávislosti soudní moci, tzn. že v daném případě musí mít předseda nebo místopředseda soudu možnost dovolat se ochrany před zásahem do svého veřejného ústavně zaručeného subjektivního práva, ale i právě ochrany před zásahem moci výkonné do moci soudní způsobem, který umožňuje § 100a odst. 1 písm. b) zákona o soudech a soudcích, a to tím spíše, že uplatnění takového zásahu je v dispozici ministra spravedlnosti jak z hlediska podání návrhu na kárné řízení před Nejvyšším správním soudem, tak z hlediska dočasného zproštění výkonu funkce.“

Jednou z podmínek pro vykonávání soudcovské funkce je dle § 60 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích i složení odborné justiční zkoušky: „Předpokladem pro ustanovení soudcem je též vysokoškolské vzdělání získané řádným ukončením studia v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice a složení odborné justiční zkoušky.“

K rovnocennosti odborné justiční zkoušky u soudců a právníků pak § 60 odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích uvádí: „Za odbornou justiční zkoušku se považuje též advokátní zkouška, závěrečná zkouška právního čekatele, notářská zkouška a odborná exekutorská zkouška. Stejné účinky má výkon funkce soudce Ústavního soudu alespoň po dobu 2 let.“

Rovnocennost odborné zkoušky soudců a elity z řad právníků tak platí, resp. umožňuje těmto právníkům vykonávat funkci soudce při splnění dalších podmínek dle § 60 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích.

Správní soudnictví je specifické v požadavcích na odbornou praxi soudců. Požadavkem je standardní odborná justiční zkouška dle § 60 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích. Pro připuštění ke zkoušce je pak nutné splnit přípravnou službu, kdy jsou čekatelé vázáni ve standardním pracovním poměru na dobu určitou. Délka služby je 36 měsíců a spadají pod ní kategorie ,,státního zástupce, asistenta státního zástupce, právního čekatele, soudce Ústavního soudu a asistenta soudce, praxe advokáta a advokátního koncipienta, notáře, notářského kandidáta, notářského koncipienta, soudního exekutora, exekutorského kandidáta, exekutorského koncipienta, činnost zaměstnance ministerstva, který získal vysokoškolské vzdělání v rámci magisterského studijního programu v oblasti práva na vysoké škole a který se samostatně podílí na tvorbě návrhů obecně závazných právních předpisů, a asistenta Veřejného ochránce práv“.

V případě, že čekatel dříve vykonával jinou právnickou činnost, která mu zajistí zkušenosti potřebné pro výkon soudcovské funkce, může být čekateli tato činnost započtena Ministerstvem spravedlnosti do povinné přípravné služby. Nejdelší možný úsek pro započtení je však 24 měsíců. Zbylých 12 měsíců musí čekatel splnit v rámci standardní povinné přípravy.

Vedle povinné praxe pro připuštění k odborné justiční zkoušce musí dále adepti na funkci správního soudce prokázat absolvovanou praxi v oboru ústavního, správního nebo finančního práva nebo vědeckou, popřípadě pedagogickou činnost nebo odůvodňují-li to výsledky jeho přípravné služby a justiční zkoušky. V případě krajských soudů je požadovaná délka této praxe 5 let, v případě Nejvyššího správního soudu platí 10 let.

Zaměstnanci u soudů a státních zastupitelství mohou dle § 303 odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb. bez omezení provozovat „činnost vědeckou, pedagogickou, publicistickou, literární nebo uměleckou a správu vlastního majetku“. Možnost podnikání je ale u zaměstnanců soudů a státních zastupitelství dle § 303 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb. vázána na předchozí písemný souhlas zaměstnavatele, u kterého jsou zaměstnáni.

Zanechání původního pracovního poměru pro umožnění výkonu povinné přípravné služby není ze zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích vyžadováno, resp. daná problematika zde není nijak upravována. Z povahy práce koncipienta či soudního asistenta se však předpokládá plnění tříleté přípravy na plný úvazek. Dle § 79 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb. vyplývá standardní pracovní doba při plném úvazku 40 hodin týdně. Vzhledem k tomuto nastavení je současné plnění další výdělečné činnosti značně nepravděpodobné, ale teoreticky možné je. Taková situace se řešila například v kauze s ex-ministryní spravedlnosti Taťánou Malou (ANO). Ta si měla plnit povinnou praxi v letech 2012–2016 na středním Slovensku v Dolním Kubíně v Žilinském kraji, kam měla denně dojíždět vzdálenost 300 kilometrů z Brna, kde v tu dobu žila a pracovala jako mediátorka.

V akademické sféře je známo několik příkladů plnění povinné praxe a akademické činnosti současně. Jako příklad uveďme JUDr. Jaromíra Hořáka, Ph.D., který je v současnosti na plný úvazek zaměstnán jako asistent soudce u Ústavního soudu a zároveň působí na poloviční úvazek jako odborný asistent na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.

Dalším akademikem plnícím současně i povinnou praxi je například JUDr. Jiří Krupička, Ph.D. V současnosti je na plný úvazek zaměstnán jako asistent soudce při Vrchním soudu v Praze a na 0,6 úvazek pracuje jako odborný asistent na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.

Nakonec uvádíme i příklad akademika s odborností správního práva, které je předmětem Kněžínkova výroku. JUDr. Radislav Bražina působí jako odborný asistent na Katedře správní vědy a správního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Současně pak vykonává funkci asistenta soudce u Nejvyššího správního soudu.