Přehled ověřených výroků

Europoslanec Ivan David mluví o hlasování Evropského parlamentu z 21. listopadu 2023, kdy europoslanci schválili usnesení, které usiluje o zapsání zásady přednosti práva Evropské unie před právem členských zemí do Smluv o EU. 

Podle Davidova vyjádření tak europoslanci chtějí docílit toho, že Česko a další unijní státy budou závislé na vůli Evropské komise, Evropského parlamentu a Evropské rady. Zjevně tak poukazuje na to, že o přijetí nové unijní legislativy rozhoduje právě Komise, europarlament a také Rada EU.

Pro upřesnění je nutné doplnit, že Evropská rada, kterou Ivan David zmiňuje, je jiný orgán než Rada EU (složená z ministrů) a nemůže schvalovat právní předpisy. Závěry jednání Evropské rady, kterou tvoří premiéři nebo hlavy států, nicméně představují „důležitý návod pro činnost Evropské komise i Rady EU“.

Původ principu nadřazenosti práva EU

Princip přednosti práva EU před právem jednotlivých členských zemí existoval už před tímto hlasováním Evropského parlamentu a je jedním ze základních pilířů právního řádu EU. Vychází z rozsudku Evropského soudního dvora z roku 1964 (.pdf, str. 23–25), který pojednával o tom, že právní systém Evropského hospodářské společenství (EHS, předchůdce EU) je nedílnou součástí právních systémů členských států a je pro ně závazný. Členské státy dle tohoto rozhodnutí zároveň nesmějí přijmout vnitrostátní právní předpisy, které by byly v rozporu s právem společenství.

Princip nadřazenosti evropského práva tedy vznikl ještě před přijetím Maastrichtské smlouvy (.pdf), na základě které EU v roce 1993 oficiálně vznikla. EU, která Evropský soudní dvůr (dnes Soudní dvůr EU) de facto zdědila, tak tuto zásadu aplikuje po celou dobu svého fungování.

Usnesení z listopadu 2023

Zmíněné usnesení doporučuje, aby byl nově tento princip přímo zakotvený ve Smlouvách o Evropské unii, tedy základních dokumentech EU. V takovém případě by už tedy nevycházel pouze z judikatury Soudního dvora EU. Pro schválení zvedlo ruku 430 europoslanců, 172 se jich vyslovilo proti.

Přijatý text poukazuje na skutečnost, že k nerespektování přednosti práva EU jednotlivými soudy dochází pouze zřídka. I přesto se ale domnívá, že neobvyklé případy zpochybňování tohoto principu představují riziko pro jednotnost a účinnost práva EU. Evropská komise má sice v současné době právo na zahájení soudního řízení s členským státem, jehož soud princip přednosti práva EU zpochybnil, v některých případech ale k tomuto kroku nepřistoupila.

Závěr

Zpráva o provádění přednosti práva EU, kterou Evropský parlament přijal 21. listopadu 2023, usiluje o zapsání tohoto principu do Smluv o Evropské unii. Členské státy a orgány EU, potažmo EHS, se ale nadřazeností evropského práva řídí už od 60. let minulého století. Ivan David svým tvrzením přitom vyvolává dojem, že usnesení z letošního listopadu chce nadřazenost práva EU zavést nově a v praxi tato zásada dosud používána nebyla. Výrok tak hodnotíme jako zavádějící. 

Ivan David mluví o hlasování Evropského parlamentu z 21. listopadu 2023, kdy europoslanci schválili usnesení usilující o to, aby byla v základních unijních smlouvách zakotvena zásada přednosti práva EU před právem členských zemí. David tento návrh nepodpořil (.pdf, str. 179–180) a v kontextu výroku kritizuje české europoslance, kteří tak učinili. Označuje je za zrádce, kteří z české ústavy chtějí udělat pouhý cár papíru.

Hlasování europoslanců 

Pro přijetí zmíněného usnesení se vyslovilo celkem 430 europoslanců. Dalších 172 hlasovalo proti a 29 se zdrželo. Z 21 českých europoslanců jich 9 usnesení podpořilo (.pdf str. 179–180) – konkrétně se jedná o Ditu Charanzovou, Markétu Gregorovou, Marcela Kolaju, Radku Maxovou (zvolena za ANO 2011, reprezentuje SOCDEM jako nezávislá), Luďka Niedermayera, Mikuláše Peksu, Stanislava Polčáka, Jiřího Pospíšila a Tomáše Zdechovského. Evžen Tošenovský nejprve hlasoval pro přijetí usnesení, poté se ale opravil a návrh nakonec odmítl. 

Usnesení Evropského parlamentu

Usnesení zdůrazňuje, že při svém přistoupení do evropského společenství se členské státy připojily k souboru evropského práva (včetně judikatury Soudního dvora Evropské unie, SDEU) a zavázaly se dodržovat evropské hodnoty a zásady. Europarlament připomíná, že mezi tyto zásady se řadí i přednost unijního práva, která má „zásadní význam pro zajištění jednotného uplatňování práva EU v celé Unii a zaručení rovnosti občanů EU před zákonem“. 

Vhodné je zmínit, že přednost evropského práva vychází z judikatury SDEU (respektive Soudního dvora Evropských společenství, předchůdce SDEU). Konkrétně se jedná o rozsudek z roku 1964 v případu Costa proti E.N.E.L., který detailněji popisujeme zde. Tento princip je také obsažen v prohlášení č. 17 připojeného k Lisabonské smlouvě, kterou po roce 2007 ratifikovaly všechny členské státy Unie.

Usnesení Evropského parlamentu z letošního listopadu poukazuje na to, že většina soudů členských států tuto zásadu respektuje. Současně uvádí, že případy, kdy soudy členského státu zásadu přednosti práva EU zpochybní, mohou mít negativní důsledky, jelikož ohrožují jednotnost a účinnost práva EU. Doporučuje tak, aby přednost evropského práva byla začleněna do zakládajících smluv.

Závěr

Ivan David ve svém výroku tvrdí, že návrh Evropského parlamentu podpořilo 12 českých europoslanců, z toho jich jmenuje sedm a připočítává tři europoslance zvolené za Piráty. Pro usnesení ovšem hlasovalo pouze devět z nich. Jím uvedení europoslanci kromě Evžena Tošenovského se ale vyslovili pro přijetí návrhu, a Davidův výrok tak hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Europoslanec Ivan David (SPD) v kontextu výroku kritizuje listopadové hlasování Evropského parlamentu, ve kterém se europoslanci vyslovili pro to, aby přednost práva Evropské unie (EU) před právem členských zemí byla zapsána do Smluv o EU. To podle Davida podkopává suverenitu členských států a argumentuje tím, že EU nemá vlastní ústavu, neboť její přijetí v referendu opakovaně odmítlo několik států.

Úvahy o evropské ústavě

Diskuse o evropské ústavě sahají až do poloviny 20. století (.pdf, str. 2), tedy počátku evropské integrace, kdy probíhaly snahy o  politickou a ekonomickou spolupráci mezi evropskými státy. Už v roce 1948 (tedy před vznikem Evropského společenství uhlí a oceli) se objevil první návrh „federální ústavy pro Spojené státy evropské“ od Françoise de Menthona.

K úvahám o evropské ústavě přispěl také návrh evropského poslance Altiera Spinelliho z roku 1984, tzv. „Spinelliho zpráva“ (.pdf, str. 40). Ta sjednocovala a pozměňovala dosud existující smlouvy o založení Evropských společenství a mimo jiné zavedla pojem Evropské unie, která měla mít právní subjektivitu (.pdf, str. 6).

Vznik EU a následné snahy o ústavu

Evropská unie oficiálně vznikla 1. listopadu 1993, tedy dnem, kdy vstoupila v platnost tzv. Maastrichtská smlouva. Ta pojednávala mj. o třech pilířích evropské integrace. Prvním z nich bylo seskupení tradiční činnosti, pracovních a rozhodovacích postupů tří původních organizací (Evropské hospodářské společenství, Evropské společenství uhlí a oceli a Euroatom) pod jednotnou organizaci, kterou byla právě Evropská unie. Druhým pilířem Maastrichtské smlouvy byla společná zahraniční a bezpečností politika, třetím pak spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí.

Ústavodárné iniciativy Evropského parlamentu pokračovaly Hermanovou zprávou z roku 1994, která vyzývala členské státy, aby podpořily snahy vypracovat text evropské ústavy. Tato zpráva o evropském společenství např. mluvila jako o „společenství založeném na zásadách právního státu, které je schopné vytvářet zákony, jež členské státy musí dodržovat, a které se mohou přímo uplatňovat na jejich občany“ (.pdf, str. 6).

Evropská ústava a referenda

Na začátku tohoto tisíciletí se uskutečnil Konvent o budoucnosti Evropy, jehož cílem bylo mj. vypracování návrhu ústavy EU. Návrh měl sjednotit různé existující smlouvy a poskytnout jasnější a srozumitelnější právní rámec pro EU. Konvent svůj návrh Smlouvy o Ústavě pro Evropu představil v létě 2003, což vyústilo v podpis Evropské ústavy v Římě v říjnu 2004.

V době, kdy byla evropská ústava připravována, muselo dojít v jednotlivých zemích EU k její ratifikaci (.pdf, str. 1). Aby mohla ústava vstoupit v platnost, bylo nutné, aby ji schválily všechny členské státy, kterých tehdy bylo 25. Snahy o ratifikaci ale skončily, když v roce 2005 občané Francie a Nizozemska v referendech návrh evropské ústavy zamítli.

Ve Francii se referenda zúčastnilo přibližně 70 % obyvatel. Proti ratifikaci nové ústavy se vyjádřilo 54,67 % a návrh ústavy tak nebyl přijat. Premiér Jean-Pierre Raffarin v důsledku výsledku referenda rezignoval na svůj post. Tehdejší prezident Jacques Chirac se totiž snažil o zmírnění politických následků neúspěšného plebiscitu, jelikož to byl on, kdo rozhodl o ratifikaci cestou lidového hlasování namísto schválení v parlamentu.

V případě Nizozemí mělo rovněž dojít k ratifikaci evropské ústavy prostřednictvím referenda, kterého se zúčastnilo 62,8 % občanů. Ke schválení ale nedošlo, jelikož se proti návrhu vyjádřilo 61,6 % hlasujících. Dodejme, že referendum se konalo také v Lucembursku a Španělsku, kde se občané vyjádřili pro ratifikaci evropské ústavy.

Lisabonská smlouva

Návrh ústavy následně nahradila Lisabonská smlouva (.pdf), kterou podepsaly všechny členské státy v roce 2007. Ta převzala některé aspekty z neprosazené ústavy a zapracovala je do stávajících smluv EU. Ke vstupu Lisabonské smlouvy v platnost bylo zapotřebí (.pdf, str. 2), aby ji ratifikoval každý z 27 členských států v souladu se svými příslušnými ústavními předpisy. Přestože měla původně vstoupit v platnost už 1. ledna 2009, kvůli prodlení ratifikačního procesu smlouva nakonec začala platit až 1. prosince 2009.

Lisabonská smlouva např. udělila rozsáhlejší pravomoci Evropskému parlamentu, změnila systém hlasování v Radě a zavedla tzv. občanskou iniciativu či funkce stálého předsedy Evropské rady a vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku.

Shrnutí

Evropská unie opravdu nemá ústavu. Návrh Smlouvy o Ústavě pro Evropu byl v ratifikačním procesu odmítnut celkem ve dvou státech (z 25 členských zemí), a to konkrétně ve Francii a Nizozemsku. Z tohoto důvodu výrok hodnotíme jako pravdivý.

Ivan David ve svém videu nejdříve mluvil o listopadovém usnesení europarlamentu, které doporučuje, aby byla v základních smlouvách Evropské unie (EU) zakotvena zásada nadřazenosti práva Unie nad vnitrostátním právem jednotlivých členských zemí. Uvedená zásada totiž ve smlouvách dosud výslovně zmíněná není, ačkoli v praxi přednost práva EU vychází z judikatury Soudního dvora EU. 

David se proti tomuto usnesení ve svém videu vymezuje se slovy, že samotná EU nemá ústavu. Vzápětí dodává, že je EU „jen mezinárodní organizací“, která byla založena Smlouvou o EU, a že Unie „není ani smluvní stranou“ této smlouvy.

Mezinárodní organizace… svého druhu

EU je skutečně běžně označována za mezinárodní organizaci (str. 3–4), často však s dovětkem, že se jedná o mezinárodní organizaci sui generis, tedy atypickou organizaci svého druhu. Její zvláštní postavení (.pdf, str. 1) vyplývá mj. ze skutečnosti, že má vlastní, samostatný právní řád. Unijní nařízení jsou přitom pro jednotlivé členské země závazná. 

Jak jsme už zmínili výše, podle dřívějších rozsudků Soudního dvora EU je právní řád Unie nadřazený vnitrostátnímu právu, což má podle vyjádření EU zaručovat „jednotu a soudržnost unijního práva“.

O Evropské unii se také někdy mluví přímo jako o nadstátní (.pdf, str. 54–55) organizaci, vzhledem k tomu, že členské země část své suverenity (.pdf, str. 3) – v některých vymezených oblastech – přenesly na EU a její instituce. Tím se opět liší od „klasických“ mezinárodních organizací, jako je například Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) nebo Světová obchodní organizace (WTO). 

Smlouva o EU

Smlouvou o EU, kterou zmiňuje Ivan David, došlo v roce 1993 k vytvoření Evropské unie (jako nástupce dřívějších Evropských společenství). Spolu s dalšími smlouvami, zejména Smlouvou o fungování EU, patří mezi základní dokumenty EU, které ratifikovaly všechny členské státy. 

Europoslanec David má pravdu v tom, že samotná Evropská unie není smluvní stranou této smlouvy. Základní článek dokumentu totiž zní: „Touto smlouvou zakládají vysoké smluvní strany mezi sebou Evropskou unii (…), jíž členské státy svěřují pravomoci k dosažení společných cílů.“ Pokud by tedy měla být EU přímo smluvní stranou, ze znění smlouvy by vyplývalo, že založila sama sebe.

EU ale funguje na základě smluv, které jsou závazné nejen pro členské státy, ale také pro EU jako celek i pro její orgány. Článek 13 Smlouvy o EU například říká: „Každý orgán jedná v mezích působnosti svěřené mu Smlouvami a v souladu s postupy, podmínkami a cíli v nich stanovenými.“ EU je tedy právní entitou, která je tvořena těmito smlouvami, a proto jako organizace nestojí mimo tento smluvní rámec. 

Smlouva o EU podle článku 47 dále udává EU právní subjektivitu (.pdf, str. 43 ze 412). Z toho například vyplývá, že jí schválené mezinárodní dohody jsou závazné nejen pro členské státy, ale také pro její orgány (.pdf, str. 146 ze 412). 

Závěr

Evropská unie se sice označuje jako mezinárodní organizace, většinou ovšem s dodatkem, že se jedná o atypickou mezinárodní organizaci odlišnou od těch „klasických“, protože má vlastní právní řád a členské státy na ni přenášejí část své suverenity. V tomto ohledu je někdy popisována i jako nadstátní organizace. 

Je také sice pravda, že Evropská unie není ve Smlouvě o EU výslovně zmíněná jako jedna ze smluvních stran, zároveň ale podle tohoto dokumentu může jednat jen v mezích, které udávají základní unijní smlouvy. Protože tvrzení Ivana Davida vytváří dojem, že EU stojí mimo tento smluvní rámec, hodnotíme jeho vyjádření jako zavádějící.

Europoslanec Ivan David mluví o usnesení Evropského parlamentu z 21. listopadu 2023 o provádění zásady přednosti práva EU. Návrh usnesení předložený Výborem pro právní náležitosti (JURI) a Výborem pro ústavní záležitosti (AFCO) se týká zakotvení zásady nadřazenosti (jinak také přednosti) práva EU před právem členských států do Smluv o EU.

Zmiňme, že přijaté usnesení nespecifikuje, do kterých smluv má být přednost evropského práva doplněna. Mezi hlavní evropské smlouvy patří např. Lisabonská smlouva (.pdf), Niceská smlouva (.pdf) a zejména Maastrichtská smlouva (.pdf), též zvaná Smlouva o Evropské unii. Právě tu ve výroku zmiňuje Ivan David. Tato smlouva vymezuje především organizační strukturu EU a její pravomoci, jelikož právě na jejím základě EU v roce 1993 oficiálně vznikla.

Usnesení Evropského parlamentu

Jak je uvedeno ve zmiňovaném usnesení, v současném znění Smluv o EU není zásada přednostního práva EU výslovně zahrnuta. Vychází však z judikatury Soudního dvora Evropské unie (respektive Soudního dvora Evropských společenství, předchůdce SDEU). Přijaté usnesení se tak odkazuje alespoň k prohlášení č. 17 připojenému k Lisabonské smlouvě, dle kterého se zásada přednosti odvíjí právě od rozhodnutí evropského soudu. Konkrétně se jedná o rozsudek z roku 1964 v případu Flaminio Costa proti E.N.E.L., podle kterého se členské státy nemohou dovolávat práv, kterých se dobrovolně vzdaly, když vstoupily do evropského společenství. Z toho tedy podle soudu vyplývá, že evropské právo má přednost před právem vnitrostátním.

Je vhodné dodat, že zásada přednosti podle výkladu v přijatém usnesení nepředstavuje hierarchii mezi právním řádem EU a právem členských zemí. Říká ale, že vnitrostátní právo musí být v souladu s právem EU, a případné protichůdné předpisy tak mají být zrušeny nebo změněny.

Přijaté usnesení potřebu nadřazenosti unijního práva přímo odůvodňuje některými základními ustanoveními ve Smlouvě o EU, která by bez této zásady nebylo možné dodržet. Jedná se např. o článek 4 (.pdf, str. 6 z 34), který říká, že „členské státy učiní veškerá vhodná obecná nebo zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají ze smluv nebo z aktů orgánů Unie“. Jak usnesení Evropského parlamentu dále uvádí, bez uplatňování zásady nadřazenosti práva EU také nelze zajistit účinnost a jednotnost uplatňování a vymáhání práva ze strany SDEU a soudů členských států.

Závěr

V usnesení Evropského parlamentu z listopadu 2023 je skutečně uvedeno, že žádná z hlavních evropských smluv (tedy ani Maastrichtská smlouva, tzv. Smlouva o EU) výslovně nezahrnuje zásadu přednosti práva EU před právem členských států. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý. Dodejme ale, že tento princip vychází z judikatury evropského soudu, na kterou se odvolává např. prohlášení připojené k Lisabonské smlouvě.

Ivan David (SPD) ve svém příspěvku (video, čas 3:28) cituje slova, která údajně pocházejí od německého velvyslance v Česku Andrease Künneho. David dále zmiňuje ministra zahraničních věcí Jana Lipavského (Piráti), kterého označil za „sluhu cizích zájmů“, a dodal, že se mu tato slova „určitě líbí“.

Velvyslanec Künne se takto skutečně vyjádřil. V listopadovém rozhovoru pro server iDNES.cz odpovídal na dotaz redaktorky o roli Německa a celé Evropy v současných událostech, které se dle ní rychle mění. Künne uvedl, že žádná evropská země podle jeho názoru nemá dostatečně velkou váhu na to, aby na mezinárodní scéně vystupovala samostatně. Proto dle něj musí vystupovat společně jako celek v podobě Evropské unie (EU). V tomto kontextu následně prohlásil: „Pokud se dál budeme schovávat za to, že si potřebujeme symbolicky zachovat zdání státní suverenity, a prosazovat do společných ujednání vlastní banální proklamace, nesmíme se divit, až se brzy ocitneme na smetišti dějin.“

Europoslanec Ivan David tedy správně cituje německého velvyslance v Česku Andrease Künneho. Ten uvedené tvrzení řekl v rozhovoru pro iDNES.cz, kdy odpovídal na dotaz ohledně role Německa a Evropy v současném světě. Davidův výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Ivan David mluví o usnesení Evropského parlamentu (EP), které bylo přijato 21. listopadu 2023, a které usiluje o přidání zásady přednosti práva Evropské unie před právem členských států do smluv o Evropské unii (EU). V tomto usnesení je citován také rozsudek Evropského soudního dvora (dnes Soudní dvůr Evropské unie, SDEU) z 15. července 1964, zvaný Costa v. E.N.E.L. (.pdf, str. 23–25). EP se ve svém usnesení na tento rozsudek odkazuje jako na první případ, kdy SDEU rozhodl o přednosti práva EU.

Pro úplnost zmiňme, že SDEU mj. rozhoduje ve věcech týkajících se výkladu či porušení práva EU členskými státy. Tato rozhodnutí však neznamenají zrušení státu, ale zaměřují se na nápravu dané situace, v horším případě ukládají členskému státu pokutu.

Rozsudek Costa v. E.N.E.L.

Předmětem uvedeného soudního sporu byl mj. článek 177 (.pdf, str. 61) Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství (EHS, předchůdce Evropské unie). Ten soudnímu dvoru uděluje „pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se výkladu (…) smlouvy“.

Zmíněný rozsudek k tomuto bodu zmiňuje, že se členské státy EHS dobrovolně vzdaly určitých pravomocí a dobrovolně přenesly svá práva na jiný subjekt (tedy EHS), čímž vytvořily právo vztahující se „na své státní příslušníky i sebe samotné“. Z tohoto pak dle soudu vyplývá, že se členské státy nemohou dovolávat práv, kterých se dobrovolně vzdaly. Evropské právo má tak přednost před právem vnitrostátním. Členské státy dle tohoto rozhodnutí zároveň nesmí přijmout vnitrostátní právní předpisy, které by byly v rozporu s právem evropského společenství.

Dodejme, že toto soudní rozhodnutí je konkrétně zmíněno také v prohlášení připojeném k Lisabonské smlouvě. To připomíná, že v „souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie mají Smlouvy a právo přijímané Unií na základě Smluv přednost před právem členských států“.

„Duch“ a cíle smlouvy

Co se týče slov Ivana Davida o „duchu“ Smlouvy o Evropské unii (.pdf), judikát se o ní nijak nevyjadřuje – Smlouva o Evropské unii, taktéž zvaná Maastrichtská smlouva, totiž byla podepsána až v roce 1992, tedy 28 let po zmíněném rozsudku. Soud ale zmiňuje „ducha“ smlouvy v souvislosti se Smlouvou o založení EHS, a to v kontextu přednosti evropského práva. K cílům této smlouvy pak soud uvedl, že by byly ohroženy v případě, že by došlo k rozdílné vykonatelnosti práva v různých členských státech.

Judikát ovšem nikde neruší suverenitu evropských národních států. Takto se nevyjadřuje ani v úvodu zmíněné usnesení Evropského parlamentu, které naopak připomíná (.pdf, str. 6 z 34) zachování ústavních struktur členských států. Dodejme také, že Česká republika se k Evropské unii připojila v roce 2004, tedy v době, kdy Costa v. E.N.E.L. bylo již několik desetiletí platným rozhodnutím.

Závěr

Podle Ivana Davida tedy listopadové usnesení Evropského parlamentu tvrdí, že byla Česká republika zrušena judikátem Soudního dvora Evropské unie. Usnesení odkazuje na rozhodnutí evropského soudu v případu Costa v. E.N.E.L., ze kterého vyplynulo, že je právo evropského společenství nadřazené právu členských států. Ani judikát, ani usnesení ovšem o zrušení České republiky či ostatních národních států nemluví. Výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Dodejme, že jsme prohledali nedávné judikáty SDEU, ve kterých ale zrušení států ani „duch“ Smlouvy o EU či ohrožení jejich cílů nejsou zmíněny. Pro upřesnění jsme kontaktovali europoslance Davida a požádali ho o objasnění výroku. Na zaslané dotazy nám ovšem dosud neodpověděl.

Ivan David (SPD) ve svém příspěvku hovoří o „Čtvrté říši“ a nacistickém Německu a následně cituje slova (video, čas 3:28), která údajně řekl německý velvyslanec v Česku Andreas Künne. David dále zmiňuje ministra zahraničních věcí Jana Lipavského (Piráti), kterého označil za „sluhu cizích zájmů“, a dodal, že se mu tato slova „určitě líbí“.

Europoslanec David vedle tohoto výroku uvedl ještě další, správnou citaci německého velvyslance. Výše uvedené tvrzení ale už z Künnových úst nepochází. Věta se poprvé objevila ve vědeckém článku s názvem Konstitucionalismus a mnoho tváří federalismu, který byl publikovaný v roce 1990. Jeho autorem je Koen Lenaerts, současný předseda Soudního dvora Evropské unie (SDEU) a profesor na Katolické univerzitě v belgické Lovani. Pasáž textu (.pdf, str. 220) pojednává o tom, že v evropském společenství neexistuje ústavní ochrana suverenity členských států EU a výslovně v ní stojí, že „jednoduše neexistuje žádná úroveň suverenity, kterou by členské státy mohly uplatnit proti společenství“.

Dodejme, že v první polovině prosince tuto citaci v názorovém komentáři zmiňoval i advokát Zdeněk Koudelka, který v minulých senátních volbách kandidoval za Trikoloru. On ovšem tato slova přiřadil správnému autorovi.

Podle veřejně dostupných zdrojů uvedené tvrzení současný německý velvyslanec v Česku nikdy neřekl. Slova jsou z vědeckého článku z roku 1990, který napsal současný předseda SDEU. Výrok Ivana Davida tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Ministr zahraničí Jan Lipavský odpovídá na otázku, zda je správné, aby Evropská unie nadále finančně podporovala Palestinu. Redaktor se ptal i na to, jestli je možné zabránit tomu, aby tyto peníze skončily v rukou Hamásu. Lipavský v kontextu výroku zmiňuje, že „Česko trvá na pozastavení unijní rozvojové pomoci pro palestinská území, dokud nedojde k jasné identifikaci toků unijních peněz“. Dále uvádí, že humanitární pomoc považuje za nezbytnou, ovšem i v tomto případě je dle něj nutné vědět, kam přesně peníze směřují.

Přezkoumání finanční pomoci

Evropská komise (EK) v návaznosti na útok palestinského teroristického hnutí Hamás na Izrael oznámila, že dojde k urychlenému přezkoumání finanční pomoci, kterou EU posílá Palestině. EK revizi zdůvodnila nutností „zajistit, aby žádné finanční prostředky EU nepřímo neumožňovaly teroristickým organizacím provádět útoky na Izrael“.

Oficiální tiskové zprávě předcházelo vyjádření evropského komisaře pro rozšíření a sousedskou politiku Olivéra Várhelyiho na sociální síti Twitter (nově X). Ve svém příspěvku tento komisař, který mimo jiné zastupuje Evropskou komisi v Radě pro zahraniční věci EU, napsal, že EU „okamžitě pozastavuje všechny platby“ směřující Palestině.

Várhelyi svým samostatným výstupem vzbudil pozornost médií a některých členských států, které se proti takovému kroku vymezily. Ještě téhož dne nicméně Evropská komise Várhelyiho tvrzení upřesnila ve výše zmiňované tiskové zprávě. V ní mj. stojí, že „vzhledem k tomu, že nyní nebyly naplánovány žádné platby, nedojde v mezidobí k jejich pozastavení“.

Evropská pomoc Palestině

Dodejme, že po mimořádném neformálním jednání ministrů zahraničí členských států EU 10. října šéf unijní diplomacie Josep Borrell řekl, že „ne všichni Palestinci jsou teroristi, kolektivní trest pro všechny Palestince by byl nespravedlivý a nevede k dosažení míru“. Borrell mimo jiné uvedl, že většina členských států souhlasí s pokračováním spolupráce s palestinskou samosprávou.

16. října 2023 Evropská komise oznámila, že ztrojnásobí humanitární pomoc, kterou poskytuje Palestině. Upřesněme, že před navýšením pomoci poslala EU k 7. říjnu 2023 (kdy Hamás zaútočil na Izrael) Palestině v letošním roce téměř 28 milionů eur. Po navýšení má částka na humanitární pomoc dosáhnout 78 milionů eur.

Doplňme také, že EU je dle svých slov největším poskytovatelem pomoci Palestině. Vedle zmíněné finanční pomoci zajišťuje také rozvojové programy a poskytuje podporu palestinským uprchlíkům.

Závěr

Evropská unie se rozhodla přezkoumat finanční pomoc, kterou posílá Palestině. Jako hlavní důvod uvedla potřebu zajistit, aby finanční prostředky nebyly zneužity teroristickými organizacemi. Výrok Jana Lipavského proto hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničí Jan Lipavský reaguje na otázku, kolik Čechů se nachází v Izraeli, na který 7. října zaútočilo palestinské teroristické hnutí Hamás. Lipavský uvádí, že v židovském státě, kde stále probíhá válečný konflikt, zůstávají „vyšší desítky“ českých občanů. Právě v této souvislosti dodává, že kdo chce, zpět do Česka se dostat může, protože došlo k obnovení leteckého spojení mezi Prahou a Tel Avivem. V našem odůvodnění se zaměříme na to, jestli bylo toto spojení ke dni vydání rozhovoru skutečně obnoveno.

Letecké spojení po útoku Hamásu

Po vypuknutí konfliktu aerolinky některé komerční lety do Izraele zrušily, případně docházelo z jejich strany k opoždění. K 8. říjnu to například oficiálně uvedlo i pražské letiště na sociální síti X.

Podle informací z 9. října ale spousta Čechů své zakoupené lety z Izraele stále využila. Mluvčí Ministerstva zahraničí Daniel Drake řekl, že pokles počtu českých občanů v systému DROZD svědčí o tom, „že se Čechům daří odlétat zpět do vlasti komerčními lety“. Server iRozhlas ve stejný den napsal, že letecké spojení s Tel Avivem stále funguje, a potvrdil, že se někteří Češi vracejí do vlasti komerčními aerolinkami. Černínský palác ujistil, že ačkoliv některé lety zrušeny byly, návrat do Česka nebyl problém.

O dva dny později, 11. října, Seznam Zprávy informovaly, že komerční lety z této blízkovýchodní země jsou vyprodané. Česká velvyslankyně Veronika Kuchyňová-Šmigolová následně pro Radiožurnál uvedla, že „komerční lety stále existují, stále fungují. Létá zejména společnost El Al, ale protože teď chtělo odletět opravdu hodně lidí, tak lety jsou poměrně dost plné“. Právě kvůli vyprodaným letům měli někteří Češi potíže s návratem domů.

Tisková mluvčí letiště Václava Havla v Praze Klára Divíšková nám na náš dotaz odpověděla, že „v průběhu října došlo z důvodu útoku v Izraeli k redukci letů mezi Prahou a Izraelem, nedošlo ale k zastavení provozu“. Upřesnila, že letiště před útokem evidovalo přibližně 18 až 20 odletů do Izraele, v poslední době se jejich počet snížil na více než polovinu. Dodala také, že v současnosti (údaj k 8. listopadu) létá pouze aerolinka El Al Israel, jiní dopravci lety nevypravují. Např. společnost Smartwings vyslala poslední let do Tel Avivu 9. října.

Repatriační lety

Ještě 9. října Česko neuvažovalo o tom, že by zorganizovalo repatriační lety, kterými by se mohli Češi z Izraele vrátit. Hned následující den však Ministerstvo zahraničí o takovém letu začalo vyjednávat se společností Smartwings. Prvních 34 českých občanů se mezitím vrátilo do vlasti ministerským speciálem spolu s šéfem resortu Lipavským, který Izrael po říjnovém útoku Hamásu navštívil. Celkem se do ČR šesti repatriačními lety dostalo 228 lidí.

Závěr

V návaznosti na říjnový útok Hamásu tedy byly některé lety z Izraele zrušené či vyprodané. I přes rušení letů nicméně spojení mezi Prahou a Tel Avivem stále fungovalo, což nám potvrdila mluvčí letiště Václava Havla Klára Divíšková. O tom, že komerční aerolinky své lety vypravovaly, mluvila dříve také česká velvyslankyně v Izraeli. Mezi Prahou a Izraelem nyní létá pouze společnost El Al, jiní dopravci své lety nevypravují. Jelikož ministr zahraničí Lipavský naznačuje, že komerční lety na trase Tel Aviv – Praha byly zcela zrušeny a poté znovu obnoveny, hodnotíme jeho výrok jako zavádějící.