Přehled ověřených výroků

Není dohledatelný žádný výrok Andreje Babiše, který by potvrdil Kalouskovo tvrzení. Babiš sám to označuje za nesmysl a nabídku ke spolupráci popírá, nelze však doložit, že by jím nabídka ke spolupráci navržena nebyla. Navíc údajná nabídka ke spolupráci měla být předmětem soukromého rozhovoru, který není veřejně přístupný. Loni v březnu mluvil Kalousek v rozhovoru pro Aktuálně.cz o údajné nabídce ke spolupráci, kterou dostal od Babiše, a řekl následující:

„Je rok 2004, střecha hotelu Aria, kde mi Andrej Babiš řekl, že si vybrali tři mladé nadějné politiky, každého z jiné strany: Stanislava Grosse (ČSSD), Ivana Langera (ODS) a mě. A že stojí o spolupráci. Že bude kompenzovat politickou kariéru s tím, že politická rozhodnutí ve prospěch Agrofertu jsou samozřejmostí.“

Miroslav Kalousek byl v té době poslancem a předsedou KDU-ČSL, Stanislav Gross premiérem a Ivan Langer místopředsedou Poslanecké sněmovny. Langer s Grossem dle Kalouska nabídku údajně přijali a jezdili za Babišem do Průhonic.

Andrej Babiš na toto Kalouskovo tvrzení pro Aktuálně.cz reagoval následovně: „Zoufalství Kalouska v boji proti mně a ve lžích dosáhlo nového rozměru. Jsou to lži a nesmysly.“
Redakce Aktuálně.cz se dotázala i Langra, který odpověděl: „V Průhonicích jsem byl mnohokrát, s panem Babišem dvakrát: při oficiálním otevření sokolovny, kam jsem byl pozván, a pak poté, co jsem ukončil působení ve veřejných funkcích kolem roku 2011.“

Z veřejně dostupných zdrojů se nepodařilo dohledat, zda Miroslav Kalousek skutečně nějakou žalobu v minulosti podal, respektive kolik jich bylo a jak dopadly. Žalobami v průběhu své kariéry hrozil veřejně ve více případech.

Již v roce 2001 hrozil Kalousek žalobou na ochranu osobnosti tehdejšímu spolustraníkovi Cyrilu Svobodovi. Ten jej měl nařknout z Kalouskovi nemilých věcí, které se pojily s účinkováním na ministerstvu obrany.

V roce 2012 Kalousek prohlásil, že žalobu podá na policejního prezidenta Lessyho. Lessy tehdy prohlásil, že na něj Kalousek tlačil kvůli vyšetřování Kalouskovy stranické kolegyně Parkanové za nákup vojenských letadel CASA. Kalousek zareagoval slovy: „Petr Lessy zákeřně osočil Miroslava Kalouska. Věřím v nezávislost českých soudů. Podám prostou občanskoprávní žalobu. Nechci nic jiného než omluvu.“

Ve stejném roce se Kalousek dostal do konfliktu i s podnikatelem Radimem Jančurou, který o něm prohlásil: „Nechali jsme nejbohatšího člověka v této zemi - díky miliardovým tendrům na obraně, díky smlouvě na výběr mýta s firmou Kapsch, což je také jeho práce, i díky softwaru ministra Drábka, v němž má dle mých informací také prsty - dělat ministra financí. Jak může politik, který toto organizoval a s velkou pravděpodobností si nakradl hezké miliardy, být šéfem státní pokladny?“

Tyto případy mají společné to, že nelze konkrétně dohledat, jak nakonec dopadly. Reálně tak lze usuzovat, že Kalousek v těchto věcech žádné žaloby nepodal a šlo spíše o veřejné apely.

V neposlední řadě Kalousek hrozil žalobou Andreji Babišovi. Ten s ním měl, dle Kalouskova názoru, uzavřít a prohrát sázku o 10 milionů korun. Kalousek po zhruba dvou měsících od tohoto nápadu upustil a žalobu nakonec nepodal.

Miroslav Kalousek ve svém výroku popisuje skutečnost, že v české politice dříve odcházeli členové vlády ze svých funkcí často při podezřeních z nekalých činů, a nemuselo jít ani o trestní stíhání. V tom má Kalousek pravdu.

Zmiňovaným ministrem financí byl Ivo Svoboda, který byl ve vládě Miloše Zemana rok. V červenci 1999 pak Zeman navrhl prezidentu Havlovi odvolání Svobody, jelikož policie zahájila jeho trestní stíhání v kauze Liberta za vytunelování pěti a půl milionu korun z mělnického podniku na výrobu kočárků. Svoboda spolu se svou poradkyní Barborou Snopkovou nastoupili k výkonu pětiletých trestů v roce 2005.

Kapitolou samou pro sebe je rozpad vlády Stanislava Grosse a jeho odstoupení z pozice předsedy ČSSD i celého kabinetu. Gross v roce 2004 nahradil Vladimíra Špidlu v obou pozicích, na vrcholu vydržel však jen jeden rok. Kvůli pochybnostem ohledně financování svého majetku (konkrétně nákupu bytu), které se objevily v lednu 2005, odstoupil v dubnu z funkce předsedy vlády; v září pak oznámil, že rovněž opouští post předsedy ČSSD. Gross v souvislosti s touto věcí nebyl trestně stíhán.

Dále pokračujme ke jménu Jiřího Čunka. Ten podlehl v listopadu 2007 celoročnímu tlaku médií, který vyvolaly jeho kritické názory ohledně sociálních dávek, ale také znovuotevření případu jeho údajné korupce v roce 2002. Ačkoli se v roce 2008 do vlády vrátil, byl Čunek objektem přestavby druhé Topolánkovy vlády v lednu 2009.

Odchody z vlády kvůli nejrůznějším podezřením pak probíhaly také během fungování kabinetu Petra Nečase. V roce 2012 jej opustil např. Alexandr Vondra kvůli kauze ProMoPro (šlo o předražené ozvučení, které bylo spojeno s českým předsednictvím EU), kde Vondra měl „pouze“ politickou odpovědnost. Dále vládu opustil ministr průmyslu Martin Kocourek, který měl před manželkou „odklonit“ část majetku během rozvodu (kauza se tak netýkala jeho politické funkce).

V neposlední řadě můžeme jmenovat případ Jiřího Bessera, ministra kultury v Nečasově vládě. Ten ve funkci skončil poté, co v majetkovém přiznání zatajil spoluvlastnictví společnosti, která kupovala jeho byt na Floridě. Sám Besser trestně stíhán nebyl.

Ač výše uvedený výčet není vyčerpávající, obecně platí, že ministři minulých vlád při podezření z nekalého jednání (natož ze spáchání trestného činu) své posty opouštěli. Trestně stíhaný člen vlády je skutečně unikum. Z tohoto důvodu je Kalouskův výrok hodnocen jako pravdivý.

Miroslav Kalousek na konferenci s názvem Budoucnost pravicové politiky v pražské kavárně Louvre dne 3. listopadu 2016 skutečně vyzval k vytvoření společného bloku, který by se skládal z pravicových a středových stran. Konference se zúčastnil i předseda ODS Petr Fiala a předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek. Spojení těchto stran před sněmovními volbami se nakonec nepodařilo.

Rozdíly mezi stranami panovaly zejména v názoru na míru spolupráce. Fiala se návrhu na spojení stran nebránil: „Jsme připraveni diskutovat o užší spolupráci s našimi partnery od středu napravo,“ řekl v sále Galerie Louvre.

Bělobrádek nebyl zastáncem spojení stran, za zásadní považoval sebereflexi stran a nový styl komunikace. Za problém považoval právě Kalouska, který v období 2003–2006 působil jako předseda KDU-ČSL. V roce 2009 poté stranu opustil a založil novou politickou stranu TOP 09.

„Dost těžko si dovedu představit, že by naši členové a myslím i podstatná část voličů snesla, že má volit na kandidátce i Mirka Kalouska,“ řekl proti návrhu Bělobrádek.

Kalousek 4. listopadu 2016 v rozhovoru pro Aktuálně.cz řekl, že by se vzdal i své kandidatury v případě, že by jeho jméno bylo jedinou překážkou spojení zmíněných stran pro sněmovní volby v roce 2017.

„Pokud by skutečně jedinou překážkou toho projektu mělo být moje jméno, je řešení prosté. Samozřejmě bych nekandidoval. Protože pokud hovořím o bolestivých personálních a programových kompromisech, tak k tomu musím být připravený i já sám,“ odpověděl Kalousek na dotaz Aktuálně.cz.

V parlamentních volbách v roce 2017 zvítězilo hnutí ANO, které získalo 29,64 procenta. ODS skončila na druhém místě se ziskem 10,79 procenta hlasů. TOP 09 získala 5,31 procenta a KDU-ČSL 5,8 procenta.

Sociální demokracie během jednání o vládě s ANO měla vznést požadavek na novou volbu některých míst, které ve Sněmovně obsadili členové hnutí SPD. Nikde však není uvedeno, že je mají nahradit právě poslanci za ČSSD. Zároveň se Jan Hamáček vyjádřil, že zásadně odmítá, aby případně uvolněná místa připadla ČSSD.

Nevíme, o čem přesně mezi sebou ČSSD a ANO jednají a zda součástí jejich rozhovorů je i debata o případném přepuštění pozic ve prospěch ČSSD. Jelikož by šlo o jasnou spekulaci, výrok je hodnocen jako neověřitelný.

Dodejme, že ČSSD ve volbách skutečně ztratila oproti těm minulým velké množství hlasů (cca 650 tisíc) a umístila se až za SPD.

Pokud se podíváme na jednotlivá hlasování, sociální demokraté nejčastěji hlasují (kromě lidovců) s hnutím ANO a komunisty. Tedy se stranami, které v současnosti jednají o vytvoření kabinetu, resp. o důvěře vládě. Z dat nevyplývá, že by ČSSD tvořila nějakou integrální součást Okamurou uvedeného bloku.

Projekt Kohovolit.eu vytvořil analýzu dosavadních hlasování schůzí Sněmovny. Z analýzy lze odvodit, jaké poslanecké kluby volí jednotně a jak si jsou jednotlivé strany v hlasování blízké. Sociální demokraté od začátku volebního období do poloviny dubna nejčastěji hlasovali spolu s KDU-ČSL, ANO a KSČM (v tomto pořadí).

Naopak nejméně často hlasují sociální demokraté s poslanci ODS, TOP 09 a STAN. S poslanci zvolenými za hnutí SPD pak hlasují průměrně často.

V tomto volebním období proběhly v Poslanecké sněmovně tři mimořádné schůze. V případě schválení programu schůze, která se měla zabývat odvoláním Tomia Okamury z pozice místopředsedy Sněmovny, hlasovala velká část ČSSD skutečně pro schválení – společně s Demokratickým blokem.

Podobně tomu tak bylo při mimořádné schůzi Sněmovny, kdy se poslanci měli zabývat personálními výměnami, které prováděla vláda bez důvěry v demisi. Půlka poslanců sociální demokracie hlasovala s Demokratickým blokem a Piráty pro schválení programu.

Naopak při mimořádném jednání, na kterém se měl projednávat tlak vlády na odvolání šéfa GIBS Murína, poslanec Faltýnek (ANO) navrhl, aby jednání bylo kvůli citlivosti informací neveřejné. V následném hlasování byl tento návrh přijat hlasy ANO, KSČM, SPD a ČSSD.

V rámci praktické politiky pak poslanci ČSSD hlasují pro různé návrhy, jak vládní, tak i poslanecké. Podpořili v tomto období i návrhy, které nevycházejí od klubů, o nichž Okamura mluví. Když se např. hlasovalo o novele trestního zákoníku, kterou předložilo hnutí SPD, pro zamítnutí tohoto návrhu byli jen dva sociální demokraté; čtyři se vyjádřili tak, že má být zákon dál projednáván. Jde pouze o ilustrativní příklad a v rámci probíhajícího volebního období jich lze předložit celou řadu, což je však nad rámec tohoto odůvodnění.

Výrok předsedy SPD Tomia Okamury hodnotíme jako faktickou pravdu. Okamura s největší pravděpodobností vychází z mediálních zpráv, jelikož k bližším informacím o probíhajícím případu, a tedy též výslechu svědka, nemá (stejně jako my) přístup.

V březnu 2016 byl v kauze zneužívání evropských dotací z ROP Severozápad odsouzen k sedmi letům vězení bývalý ředitel ROPu Petr Kušnierz. Ten se následně rozhodl s vyšetřovateli spolupracovat, na základě čehož policie obvinila celkem 24 lidí včetně bývalé hejtmanky za ČSSD Jany Vaňhové nebo ex-senátora ODS Alexandra Nováka.

Podle Českého rozhlasu Kušnierz u výslechu vypovídal například takto: „Byla třeba alokace 200 milionů na nějakou výzvu a vím, že 100 milionů mělo jít pro ČSSD, 100 milionů pro ODS.“ Následuje popis osob, které měly finance dále rozdělovat. V sociální demokracii mělo jít mimo jiné právě zmiňovanou bývalou hejtmanku Vaňhovou, v ODS pak například o podnikatele Dana Ježka.

Zástupci ústeckých stranických buněk Jaroslav Foldyna (ČSSD) a Drahomíra Miklošová (ODS) svorně vyvozují, že strany o takovémto jednání nevěděly a jedná se spíše o individuální selhání obviněných. Další veřejně dostupné informace o čtyřiadvaceti vyšetřovaných zatím z médií neplynou.

Dodejme, že nehodnotíme, zda se dané osoby něčeho dopustily, resp. zda docházelo ke korupci. Jde o obvinění, které je součástí kroků orgánů činných v trestním řízení a vyřknout verdikt může ve finále pouze nezávislý soud.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, protože oficiálním důvodem k odvolání Jiřího Dienstbiera měla být větší kompaktnost vládního týmu a také to, že jde o reakci na výsledek ČSSD ve volbách. Není možné zhodnotit, co bylo konkrétním důvodem k jeho odvolání z vlády; mohlo jít o celou řadu důvodů.

Dienstbier zastával funkci ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu od 29. ledna 2014 do 30. listopadu 2016, kdy ho vystřídal Jan Chvojka. Spolu s ním byl také odvolán ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček, kterého nahradil Miloslav Ludvík.

Bohuslav Sobotka oznámil dne 11. listopadu 2016, že předloží prezidentovi návrh na odvolání Dienstbiera. Týden předtím svým spolustraníkům z ČSSD zaslal dopis, kde avizoval změny ve vládě bez konkrétních jmen.

Ve svém oznámení pak Sobotka uvedl, že výměna ministrů Dienstbiera a Němečka není zapříčiněna jejich problémy nebo skandály, ale snahou mít kompaktní tým. Zároveň se vyjádřil, že výměna ministrů je reakcí na krajské a senátní volby. Vláda podle něj měla být dynamičtější. Vyzval také své koaliční partnery, aby udělali změny, což ale odmítli.

Ještě před tím, než bylo známo, kdo bude odvolán, média spekulovala o tom, že by to mohl být Dienstbier. Ten 10. listopadu 2016 zveřejnil na twitteru prohlášení, že za jeho odvoláním stojí „pučisti z Lán Tejc a Zimola pražská mafie-pračka peněz Poche a podvodník Březina“.

Po svém odvolání se Dienstbier v rozhovoru vyjádřil, že Sobotka neměl k jeho práci žádnou výtku a za jeho odvoláním měly být stranické důvody.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože nelze tvrdit, že ČSSD nikdy nic ze svých slibů nesplnila. Dokládají to splněné body z programového prohlášení vlády Bohuslava Sobotky, které měla ve svém programu i ČSSD před volbami v roce 2013.

Obecně platí, že politické strany nesplní během funkčního období všechny své předvolební sliby. Může za to několik faktorů: strany nemají potřebnou sílu, jsou v opozici (což jejich schopnost prosazovat své představy snižuje), v rámci koaličního vládnutí vytváří programové kompromisy nebo sliby prostě poruší.

Sobotkova vláda splnila zhruba polovinu z jejího programového prohlášení, jak jsme zjistili při speciální analýze plnění slibů. Vláda plnila i body, které měla ČSSD vytyčeny ve svém volebním programu (.pdf) před volbami v roce 2013.

Podle volebního programu ČSSD vláda splnila například zvýšení minimální mzdy na 12 tisíc Kč, dobudování čističek odpadních vod v obcích nad 2 000 obyvatel (.pdf, str. 9), zavedení posledního roku předškolního vzdělání jako povinného (.pdf, str. 10) , nezavedla školné na vysokých školách (.pdf, str. 11), pokračovala v tzv. kotlíkových dotacích (.pdf, str. 9), zasadila se o neplacení poplatků ve zdravotnictví (.pdf, str. 8) a také zvýšila minimální mzdu (.pdf, str. 14).

Na druhou stranu ČSSD také nesplnila všechny body z volebního programu, které slíbila. Jako příklady můžeme uvést kariérní řád pro učitele (.pdf, str. 10), podmínky pro trenéry a bývalé sportovce (.pdf, str. 10) nebo snížení finančních prostředků církvím v rámci restitucí (.pdf, str. 30).

Okamurova SPD sice přímo do vlády s Babišem jít nechtěla, ale to zaprvé nechtělo ani hnutí ANO a zadruhé sám Okamura v únoru na svůj facebookový profil napsal, že by SPD mohlo podpořit vládu sestavenou premiérem Babišem. A to v době, kdy trestní stíhání dále běží. Výrok je tudíž hodnocen jako zavádějící, protože Okamurovi zjevně trestní stíhání v jistém okamžiku přestalo vadit, když uvedl, že jeho hnutí by podpořilo i vládu sestavovanou trestně stíhanou osobou.

Tomio Okamura uvedl v den voleb, že trestně stíhaný premiér je pro jeho hnutí problematický. Jako hlavní argument Okamura v této souvislosti uvedl právě to, že by to mohlo mít vliv na stabilitu vlády.

V lednu 2018 k jednáním SPD a hnutí ANO Okamura uvedl:

„My máme samozřejmě problém být přímo součástí vlády a naší přítomností podpořit vládu, kde je trestně obviněný premiér. To říkáme celou dobu. Taková vláda nebude stabilní, může dojít k nějakým krokům v rámci vyšetřování a vláda tím pádem padá. A my potřebujeme mít čas na prosazení našich zákonů.“

Okamurova pozice se ovšem vyvinula. Dne 19. února na svém facebookovém profilu napsal:

Tedy Okamura již v únoru počítal s tím, že SPD sice nemusí být členem vlády, ale mohla by podpořit vznik vlády vedenou trestně stíhaným premiérem. Zde je ovšem třeba dodat, že hnutí ANO s účastí Okamurova hnutí ve vládě ani nepočítalo – od března ANO jedná exkluzivně s ČSSD na přímé účasti a s KSČM na podpoře vlády.