Přehled ověřených výroků

Michal Horáček naráží na rozhovor Jiřího Drahoše pro pořad Štrunc serveru Info.cz z 15. srpna 2017.

Pavel Štrunc: „Pan Horáček tady byl a trochu se rozčiloval nebo podivoval nad tím, že nemáte program. Máte program?“

Jiří Drahoš: „Já nevím, co je to program prezidentský. Já mám základní teze, které mám na webu. Myslím si, že je to bohatě dostačující, psát sáhodlouhé programy nemá z mého pohledu valný smysl. Prezident není politická strana, která nějaký program pro voliče mít musí. Je zajímavé, že mi spousta lidí říká, pane profesore, vy jste náš program.“

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, protože Drahoš sice použil tezi o tom, že pro lidi je programem on, nicméně ji řekl v tom kontextu, že mu přijde zajímavé, že mu to říkají lidé. Neřekl, že kvůli tomu žádný program nepotřebuje. Drahoš dále upřesnil, že nemá program v obvyklém slova smyslu, disponuje však tezemi, které jsou podle něj dostatečné. Hloubku či přiměřenost „programu“ (resp. těchto tezí) nijak nehodnotíme, je ovšem faktem, že Drahoš svou vizi zveřejnil. Na svém webu (v části Moje vize) ji řadí do čtyř částí – Moderní a bezpečný stát, Naše vlast, Lidské schopnosti a Rodina na prvním místě.

Z devíti prezidentských kandidátů, které na konci listopadu 2017 zaregistrovalo ministerstvo vnitra, vykonávali nejvyšší politické funkce dva kandidáti – Mirek Topolánek a Miloš Zeman.

Někteří další kandidáti se ve veřejném prostoru angažovali rovněž, nicméně o reálné politice lze hovořit především v případě expremiéra Topolánka a současné hlavy státu.

Další kandidáti pak deklarují své politické zkušenosti různě, žádný z nich ovšem nevykonával mandát vzešlý ze všeobecných voleb. Jiří Drahoš pak např. své zkušenosti s politikou deklaruje na vyjednávání s politiky v době, kdy zastával post předsedy Akademie věd.

Jisté politické zkušenosti je třeba přiznat i Pavlu Fischerovi, který působil sedm let v diplomacii jako velvyslanec ve Francii a v Monaku, později pracoval na ministerstvu zahraničí jako politický ředitel (do roku 2013) a v 90. letech působil na Pražském hradě mimo jiné také jako ředitel Politického odboru.

Politickou zkušenost deklaruje také Michal Horáček. Ten spolu s Michaelem Kocábem založil v roce 1989 iniciativu Most, která se zaměřovala na zprostředkování dialogu mezi komunisty a disentem a také na odchod sovětských vojsk z Československa. Má tedy unikátní zkušenost, která je ovšem svázána s výjimečnou situací událostí Sametové revoluce.

Petr Hannig kandidoval patnáctkrát v různých typech voleb (sněmovní, senátní, evropské), nikdy však nebyl úspěšný.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť Hilšer zcela pomíjí současnou hlavu státu. Zkušenosti dalších kandidátů popisujeme spíše z pozice jejich vlastních deklarací, faktem je, že žádný z nich nezastával mandát vzešlý z voleb.

Dodejme, že Hilšer odpovídá na otázku, zda si myslí, že má šanci stát se prezidentem člověk, který nemá politické zkušenosti. Nereaguje tedy na dotaz, který by předpokládal vyloučení Zemana z případné odpovědi.

Pavel Bělobrádek má pravdu v tom, že lidovci mají své pevné jádro voličů (pohybující se podle Medianu dlouhodobě kolem 4 %), zatímco Starostové mají jádro spíše minimální (zhruba do 2 %). Starostové získali v krajských volbách 2016 4 % hlasů, což je pravděpodobně to, na co Pavel Bělobrádek odkazuje, když naráží na to, že Starostové mají spíše nejednoznačnou volební podporu.

Veřejně dostupných výzkumů, které by ukazovaly vývoj podpory koalice Lidovců a Starostů, však není dostatek na to, abychom mohli výrok ověřit. Je totiž spíše pravděpodobné, že si koalice zadávala soukromé výzkumy, ze kterých Bělobrádek vychází a na nichž také stavěli rozhodnutí o ukončení koaliční spolupráce se STAN.

Volební jádro tvoří voliči, kteří jsou již pevně rozhodnuti jít k volbám a jsou si svojí volbou jistí. Naopak volební potenciál ukazuje, kolik procent hlasů by mohla strana získat, pokud by ji volili všichni, kdo její volbu zvažují a nevylučují účast u voleb.

Vládní krize probíhala v květnu, kdy Babiš skončil ve funkci ministra financí.

Podívejme se na veřejně dostupné výzkumy. Agentura MEDIAN zohlednila existenci koalice KDU-ČSL a Starostů ve svém volebním modelu v červnu a červenci, přičemž volební model zobrazuje nejpravděpodobnější rozložení zisku stran. Poté se koalice rozpadla. V červnu by tato koalice dosáhla zisku 9 % hlasů, v červenci pak 9,5 % – sběr dat pro tento výzkum se již nicméně kryje s rozpadem koalice, takže tento průzkum nemohl být brán v potaz.

ANO by podle tohoto volebního modelu dosáhlo v červnu i červenci shodně 27,5 % hlasů. Vládní krize probíhala v květnu, kdy Babiš skončil ve funkci ministra financí.

Volební model a jeho vývoj podle MEDIANU vidíme v následujícím grafu (str. 6):

V červnu se skutečně voličské jádro ANO utvrdilo a poskočilo z 18 na 20 %. Zároveň ale MEDIAN uvádí, že ANO přišlo o 1,5 procentních bodů (.pdf, str. 7). Mezi červnem a červencem k výrazné změně jádra ANO nedošlo. Pak je zde patrný pokles na srpnových 17 %.

Podle těchto dat se nedá říci, že by potenciál koalice lidovců se Starosty výrazně poklesl. Květen přinesl potenciál 15 %, červen 14,5 % a červenec 14 %: Jádro se drželo na 4 a 5 %, což jsou podle MEDIANU hlavně dlouhodobí voliči lidovců.

Lidovci však už v červenci chtěli změnit formu spolupráce, proto nabídli Starostům místa na svých kandidátkách. Jednalo by se totiž o nepřímou koalici a nebylo by tak nutné získat 10 % hlasů, stačilo by pouze přeskočit pětiprocentní hranici. Starostové ale tuto nabídku odmítli a rozhodli se kandidovat samostatně.

Z dalších agentur na výzkumy veřejného mínění můžeme uvést STEM, který po vládní krizi potvrzuje posílení pozice ANO. Sílu koalice ale dle svého průzkumu nedokáže odhadnout.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože taková zvyklost ve skutečnosti všude ve světě nefunguje.

Obecně nelze v žádném případě konstatovat, že daný postup platí všude ve světě. V rámci zemí s demokratickým zřízením existuje řada modelů formování vlády. Vláda má také různá postavení a logika uspořádání v České republice je tak s řadou zemí jednoduše nesrovnatelná – jako příklad můžeme uvést země s prezidentským systémem, kde je hlavou exekutivy sám prezident (typicky USA).

Dále je třeba rozlišovat mezi pozitivním a negativním parlamentarismem. Jednoduše jde o to, že v některých zemích vláda nemusí vůbec o důvěru žádat. Její postavení je odvíjeno pouze od toho, že jí parlamentní většina může vyslovit nedůvěru.

V České republice funguje systém pozitivního parlamentarismu, vláda tedy musí získat důvěru poslanců. V rámci hodnocení výroku vycházíme z toho, že Kulhánek srovnává právě země s podobným přístupem k vládě, jak je tomu u nás.

Například v Nizozemsku a v Belgii je po parlamentních volbách ustaven institut tzv. informatéra (prostředníka). Toho jmenuje panovník, aby mezi parlamentními stranami zjistil, jaká kombinace stran (podle volebních výsledků) zajistí vládě většinu v parlamentu. V případě Nizozemska je často rolí informatéra pověřen lídr nejsilnější strany (Komparace politických systémů, 2004: str. 19 a 97). V obou zemích bývá kvůli volebnímu systému sestavování vlád dlouhé a velmi komplikované a stává se tak, že rolí informatéra je postupně pověřeno více osob. Při komplikovaném sestavování vlády v roce 2010 až 2011 byli ustaveni dva informatéři a dalších několik osob bylo pověřeno mediací mezi stranami.

Po posledních volbách v roce 2014 byl nejprve funkcí informatéra pověřen předseda vítězné strany, Bart de Wever. De Weverovi se ale nepodařilo v parlamentu najít dostatečnou většinu a belgický král jmenoval informatérem předsedu třetí nejsilnější strany, Charlese Michela. Ani on ale nebyl úspěšný a král Filip jmenoval informátery dva, Charlese Michela a Krise Peeterse, zastupujícího až čtvrtou největší stranu. Ti společně dosáhli shody a po necelých 200 dnech od voleb byla ustavena koaliční vláda v čele s Charlesem Michelem, lídrem Reformního hnutí.

Obecný princip v dané věci je takový, že se hledá většina, která je schopna postavit vládu. Například na Slovensku po volbách ke druhému pokusu prozatím nedošlo, na druhou stranu se již opakovaně stalo, že vítěz voleb nebyl jmenován předsedou vlády. Šlo o roky 1998, 2002 a 2010. V prvních dvou případech vyhrála Mečiarova HZDS, většinu v Národnej radě ale sestavil Mikuláš Dzurinda. V roce 2010 pak volby vyhrál SMER Roberta Fica, premiérkou se ovšem stala Iveta Radičová z SDKÚ-DS.

Tedy princip, že by se ve světě (v podobných systémech, jaký má ČR) při formování vlád postupovalo vždy v pořadí čistě podle volebních výsledků, nefunguje. Prioritní je schopnost získat většinu v parlamentu.

Vratislav Kulhánek, jenž je podporován obnovenou Občanskou demokratickou aliancí podnikatele Pavla Sehnala, oznámil svoji kandidaturu na začátku července 2017. Deklaroval, že chce nasbírat jak podpisy občanů, tak i podpisy senátorů a poslanců. Za necelé čtyři měsíce se podařilo Kulhánkovi a jeho týmu nasbírat přes 35 tisíc podpisů občanů a 20 podpisů poslanců, které mu zajistily se účastnit volebního klání.

Kulhánek se při sběru podpisů snažil využít i soutěže, ve které mohli petenti vyhrát osobní automobil.

Zdroj: Kulhaneknahrad.cz.

Pavel Fischer má mnoho pracovních zkušeností, z domova i ze světa. V době prezidentování Václava Havla působil mezi lety 1995 až 2003 v Kanceláři prezidenta republiky, zprvu jako tiskový specialista, poté jako zástupce prezidentského mluvčího, a nakonec se propracoval na pozici ředitele politického výboru. Byl sedm let českým velvyslancem ve Francii a Monaku, od roku 2003.

V době pobytu Pavla Fischera na Pražském hradě probíhala obě volební období Václava Havla, co by prezidenta nově utvořeného samostatného státu. V roce 1998 se odehrály několikeré důležité události, byly vypsány předčasné sněmovní volby následované tzv. opoziční smlouvou a V. Havel vstoupil do svého posledního funkčního období. Právě pakt oficiálně nazvaný Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice, mezi ODS a vítězem voleb ČSSD, se dotýká Fischerova výroku. Prezidentská kancelář musela řešit, zda svolit k takovému kroku, zda hlava státu posvětí tuhle nestandartní dohodu. Mimo jiné se taky projednávalo její znění, které mnohým zavánělo nedemokratickými principy. Ústředním bodem problému byl fakt, že opoziční ODS slibovala, že v době této vlády nevyvolá hlasování o nedůvěře. Předsedou takto vytvořené vlády se stal Miloš Zeman za ČSSD, na postu setrval až do července 2002. Dále Havlovo prezidentství, do posledního dějství vstoupilo 20. ledna 1998 a neslo se v duchu konečného upevnění ČR ve strukturách západních organizací – NATO, EU. Na summitu Evropské rady v Lucemburku v prosinci 1997 se rozhodlo o konečných 11 kandidátských zemích, které se na základě své přihlášky stanou novými členy EU v další vlně rozšíření. Samotný proces byl posléze zahájen v březnu následujícího roku, přičemž oficiálně se ČR stala součástí k 1. květnu 2004. Iniciativa ohledně Severoatlantické aliance se vyvíjela o něco rychleji než ta týkající se EU. V roce 1999 se Česká republika stala součástí NATO a již v roce 2002 organizovala historický pražský summit.

V souvislosti s výrokem Pavla Fischera je nutné zmínit, že všechny uvedené okolnosti se v době jeho pobytu na Hradě opravdu projednávaly. Je ovšem velice složité dokázat, že se na jejich rozhodnutí opravdu podílel. Pozice mluvčího prezidenta obnáší absolvování veškerých jednání hlavy státu a následné formulování stanovisek, je nutné, aby mluvčí znal názory svého nadřízeného, a aby je v jeho nepřítomnosti mohl reprezentovat. Nejsme však schopní z veřejných zdrojů odhalit, jak velký poradní hlas Pavel Fischer měl vůči Václavu Havlovi.

Z transparentního účtu Jiřího Hynka skutečně vyplývá, že na svou kampaň nepřispěl prozatím žádnou částkou. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože byť Chovancova bakalářská práce skutečně působí tak, že nese prvky opisování (navíc ze skutečně podivných zdrojů), oficiálně mu titul zůstal a orgány školy, která mu titul udělila, neseznaly, že by jej získal neoprávněně.

Když Bartoš označuje Milana Chovance za plagiátora, má pravděpodobně na mysli kauzu z roku 2016. Piráti tehdy poukázali na možný podvod při psaní Chovancovy bakalářské práce v roce 2009, za kterou získal titul Bc. Na svých stránkách uvedli, že Chovanec mimo jiné okopíroval úvod práce z přípravy na maturitní zkoušku volně publikovanou na internetu v roce 2003.

Další z argumentů proti bakalářské práci Milana Chovance bylo, že jejím vedoucím byl Ivan Tomažič, bývalý proděkan právnické fakulty. Ten byl v roce 2010 označen samotnou univerzitou za jednoho z hlavních aktérů kauzy s tzv. „rychlotituly“. I studium Milana Chovance tehdy prověřovalo správní řízení, to bylo ovšem zastaveno.

Milan Chovanec se ohradil proti obvinění a označil ho za „pokus o předvolební skandálek“. Podle něj jsou všechny zdroje práce doloženy. Například Mgr. Eva Lehečková, Ph.D. z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy ovšem poukázala na nedostatky práce, kvůli kterým by při obhajobě práce neuspěla. To je například neuvedení citace ze zdroje uvozovkami, což se týká právě úvodní části Chovancovy práce, kterou Piráti označili za plagiátorství. Dodejme, že Chovanec veřejně titul Bc. nepoužívá.

Předseda Pirátů dále uvádí, že Chovanec opakovaně nemluvil pravdu. Není jasné, čeho přesně se má toto týkat. Pokud se podíváme na „skóre“ ministra vnitra, jak jej zaznamenává náš projekt, u Chovance jsme identifikovali prozatím 24 nepravdivých výroků (ze 160 celkových). Nicméně je třeba konstatovat, že jistý podíl nepravdivých vyjádření lze dohledat víceméně u všech českých politiků (může jít o omyl, špatnou či starou informaci, špatně použitý kontext bez zlého úmyslu klamat atp.). Tedy zde by měl Bartoš pravdu, pokud budeme brát jeho prohlášení obecně.

Výrok i přesto hodnotíme jako nevěřitelný, neboť nejsme schopni doložit zmíněné plagiátorství, byť Chovancův případ ve skutečnosti nese přinejmenším vážná podezření, které se daného skutku týkají.

Výrok hodnotíme jako v současné době neověřitelný, vzhledem k tomu, že prozatím existují jen podezření z vměšování Ruské federace do prezidentských voleb 2016 v USA a do referenda o vystoupení z EU ve Velké Británii. Je nutné ale upozornit, že obě podezření jsou v obou zemích brána jako vážná a v současné době probíhá jejich vyšetřování.

V případě amerických prezidentských voleb 2016 je tu jednak hodnotící zpráva americké bezpečnostní komunity, která s velkou pravděpodobností tvrdí, že Rusko se vměšovalo do průběhu těchto voleb. Současný prezident Trump v rozhovoru pro CNN 11. listopadu 2017 prohlásil, že věří slovu prezidenta Putina, který mu prý řekl, že se nevměšoval do voleb.

"He said he didn't meddle. He said he didn't meddle. I asked him again. You can only ask so many times," Trump said.Trump spoke to Putin three times on the sidelines of summit here, where the Russia meddling issue arose."Every time he sees me, he says, 'I didn't do that,'" Trump said. "And I believe, I really believe, that when he tells me that, he means it."

Kromě bezpečnostní komunity se o ruské vměšování zajímají i úřady jako FBI a minimálně čtyři výbory amerického Kongresu, které vedou svá vyšetřování. Výrazný posun nastal v květnu 2017, kdy vyšetřování údajného vměšování převzal a vede bývalý šéf FBI Robert Mueller v čele zvláštní nezávislé vyšetřovací skupiny pod ministerstvem spravedlnosti. Vytvoření vyšetřovací skupiny je důsledkem sledu událostí, kdy se prezident Trump údajně pokusil ovlivnit svého tehdejšího ředitele FBI Jamese Comeyeho k ukončení vyšetřování Trumpova bývalého bezpečnostního poradce Michaela Flynna. V současné době došlo k obvinění několika osob s vazbami na Trumpovu kampaň. Zatím nejvýznamnější obviněnou osobou je bývalý vedoucí Trumpovy kampaně Paul Manafort a obvinění již jmenovaného Flynna se očekává brzy.

V případě otázky role Ruska v Brexitu se zatím jen spekuluje. Nejzávažnějším vodítkem je zatím zahájení vyšetřování britské volební komise, která bude zkoumat financování protievropsky zaměřených sdružení a stran, které dostávaly své příspěvky přes společnosti spojené s obchodníkem a politickým donorem Arronem Banksem. V současné době se komise bude zaměřovat kromě dodržení zákonem stanovených náležitostí Banksových darů také jejich původem. Dle médií by měl být původ těchto dotací spojen s ruským vlivem. Mezi další zprávy údajného ruského vměšování patří například údajné kontakty mezi britskými politiky, lidmi spojenými s Trumpovou kampaní a osobami s ruskými vlivem. Podobně média řeší i otázku twitterových příspěvků s napojením na Rusko.

V současné době nelze oficiálně potvrdit ruské vměšování do obou voleb, přesto je třeba říct, že množství jednotlivých stop a indícií může ukazovat na skutečnost, že se Ruská federace mohla pokusit ovlivnit v těchto případech jejich výsledek.

Komunisté dle svého volebního programu hodlají prosadit (5. téma: Bezpečnost a mírové soužití, 6. bod) celonárodní referendum o vystoupení České republiky ze Severoatlantické aliance. To potvrdil i předseda KSČM Vojtěch Filip v předvolební debatě České televize na téma zahraniční politiky 4. října 2017 (čas 1:39). Kromě toho Filip vyřkl myšlenku, že by mělo proběhnout referendum o setrvání ČR v Evropské unii, pokud by ho čeští občané požadovali.

Je třeba podotknout, že KSČM už v tomto volebním období, konkrétně v září 2016, podala návrh (.pdf) ústavního zákona o referendu o vypovězení Severoatlantické smlouvy. Ten se nedostal ani do prvního čtení, ale předseda Filip vyjádřil stanovisko, že podstatná je debata nad vojenskými závazky plynoucí České republice z účasti v NATO.