Přehled ověřených výroků

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, jelikož dle jednacího řádu Sněmovny (paragraf 75) jsou hlasování o volbě předsedů parlamentních komisí tajná. Nelze tedy objektivně doložit, jak poslanci hlasovali.

Volba předsedy stálé komise Poslanecké sněmovny pro kontrolu činnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů vzbuzuje mezi poslanci silné emoce. Poslanec Ondráček (KSČM) byl zvolen 2. března až ve druhém kole tajné volby. Ondráček získal 79 hlasů, zatímco jeho soupeřka Zuzana Majerová Zahradníková (ODS) získala 57 hlasů z celkových 155 hlasů. Minimum nutné pro zvolení bylo přitom 78 hlasů.

Sám Ondráček připustil, že byl na předsedu komise nominován na základě politických dohod. Nicméně nic konkrétnějšího k samotné volbě neřekl. Veřejně nominaci Ondráčka kritizovali zástupci řady stran (ODS, Piráti, KDU-ČSL, TOP 09, STAN), nicméně kdo reálně hlasy pro tuto volbu odevzdal, není možné vzhledem k tajnosti volby určit.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť prezident Zeman před poslanci podpořil návrh vlády v minulém volebním období, který ovšem nebyl projednán. V Poslanecké sněmovně leží aktuálně návrh nový, ten ovšem prezident ještě nemohl před poslanci hájit, navíc nejde o identické předlohy.

V prosinci 2017 předložili poslanci SPD do Poslanecké sněmovny návrh zákona o celostátním referendu. Návrh zákona ovšem dosud nebyl přijat do prvního čtení, proto je výrok hodnocen jako nepravdivý. Po předložení do Sněmovny byl návrh zaslán vládě k vyjádření stanoviska. Vláda přijala stanovisko k návrhu v lednu 2018 na svém zasedání.

Návrh zákona o celostátním referendu byl předložen do Poslanecké sněmovny již v minulém volebním období Sobotkovou vládou. Miloš Zeman během projednávání tohoto návrhu Sobotkovy vlády vystoupil v Poslanecké sněmovně a apeloval na poslance, aby návrh schválili.

Od té doby se postoj prezidenta Zemana k zákonu o celostátním referendu nezměnil, neboť kladně se o tomto zákonu vyjádřil např. na schůzkách s Tomiem Okamurou v listopadu 2017 a v lednu 2018.

Dodejme, že podobný výrok Zeman pronesl rovněž na celostátní konferenci hnutí SPD. Tehdy se ovšem zmýlil v tom, že jím veřejně před poslanci podpořeným návrhem jde vyvolat referendum o vystoupení z EU.

Přestože proces povolání je poněkud složitější, v zásadě může být v době ohrožení státu každý zletilý občan odveden a následně povolán k vojenskému cvičení (byť s výjimkami a nikoli všichni zletilí občané jedním odvodem) .

Takzvaný branný zákon v § 18 stanovuje jako první podmínku odvodu občanů (nikoli vojáků z povolání či v záloze) vyhlášení stavu ohrožení státu nebo válečného stavu. Vláda k tomuto vydá nařízení, kde také stanoví, kolik občanů je třeba nad rámec ozbrojených sil „nabrat“. Branci jsou určeni podle kvalifikace či ročníku narození.

Krajské vojenské velitelství pak povolá vybrané občany k odvodu, z nichž se v odvodním řízení vyberou ti, kteří jsou schopni vykonávat vojenskou činnou službu. Pokud je rozhodnutí pozitivní, stává se občan vojákem, resp. vojákem v záloze, kterými lze podle potřeb doplnit řady ozbrojených sil. Jde pochopitelně pouze o osoby starší 18 let a existují výjimky (např. § 6, § 7, § 25 a další) – například ženy však z branné povinnosti vyňaty nejsou.

V této fázi může voják požádat o vyslání na dobrovolné vojenské cvičení, nebo může být na vojenské cvičení vyslán povolávacím rozkazem a pak je povinen jej nastoupit. V obecné rovině je tedy Hynkův výrok pravdivý.

Článek, o kterém Zeman hovoří, nevyšel v Krasnej zvezdě, ale na webových stránkách televize Zvezda, nejedná se tedy o stejné médium. Zeman se tak dopouští touto záměnou zavádění.

Krasnaja zvezda je ruský (původně sovětský) armádní deník založený v roce 1923, který se zabývá vojenskou tématikou. Pokud se podíváme na webové stránky deníku, zjistíme, že shlédnutí jednotlivých nejnovějších článků se pohybují v řádech stovek čtenářů, tištěně vychází třikrát za týden. Dá se tedy za okrajové periodikum považovat.

Článek 68 Ústavy České republiky ve svém druhém odstavci uvádí: „předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Premiér tedy skutečně není žádným způsobem vybrán volbou a v Ústavě není ani stanoveno, že tuto funkci vykonává předseda vítězné strany. Prezident má ve svém rozhodnutí o jmenování předsedy vlády volnou ruku.

Např. v roce 2010 se po volbách stal předsedou vlády Petr Nečas, jehož ODS ve volbách nezvítězila. Měla ovšem větší koaliční potenciál a byla schopna sestavit většinu v Poslanecké sněmovně.

Jednání o belgické vládě, na které Miloš Zeman odkazuje, trvalo 589 dní (anglicky). Přesněji se jedná o 19měsíční období od 26. dubna 2010 do 6. prosince 2011. Sice se nejedná přesně o dva roky, toto rozmezí se k nim ale blíží, a proto výrok v tomto kontextu hodnotíme jako pravdivý.

Od poslední vlády, která rezignovala v roce 2010, vládl zemi úřednický kabinet. Dlouhá jednání zapříčinily neshody mezi valonským (francouzsky hovořícím) jihem a vlámsky hovořícím severem Belgie.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, protože z dostupných zdrojů je komplikované popsat, zda Havel projekt „nadšeně podporoval“. Lze dohledat, že Havel kuponovou privatizaci spíše „netlačil“ a pak také to, že ji následně poměrně ostře kritizoval. Jeho postoje z počátku 90. let lze ovšem komplikovaně hodnotit z pohledu „nadšené podpory“.

Hlavními strůjci kuponové privatizace byli Václav Klaus, Dušan Tříska a Tomáš Ježek. Cílem projektu bylo převést část státních firem do soukromého vlastnictví. Na základě zakoupení kuponové knížky mohl každý dospělý občan Československa, později České republiky, zakoupit akcie nabízené společnosti. Ona privatizace probíhala ve dvou vlnách od února 1992 do prosince 1994.

Ekonomická transformace spuštěná na začátku 90. let má na jedné straně silné příznivce, na druhé zatvrzelé odpůrce. Tehdejší prezident Václav Havel se k reformě vyjádřil neutrálně, nijak ji neznevažoval a výrazně proti ní nezbrojil. „Prezident kritiku hospodářské reformy v prvních letech každopádně nesdílel. I kdyby se Klausovi v roce 1992 nezavázal, že bude k jeho hospodářské politice loajální, stejně by ji nenapadl, neměl k ní totiž žádné výhrady“ (Kaiser, Daniel. 2014. Prezident: Václav Havel 1990-2003. Praha: Paseka. str. 138.).

Směrem k vládě Václava Klause zaujímal pozici zvědavého laika v otázkách ekonomiky i hospodářství, který přijímá prosazená ustanovení a rozhodování přenechává na povolanějších (Kaiser, 2014). Až později se Václav Havel od privatizace distancoval a začal s horlivou kritikou. V podstatě se přidal do dobového trendu, po pádu Václava Klause se nejvýrazněji odrážela argumentace, že privatizace byla šitá na míru podvodníkům a mafiánům (Kaiser, 2014: s. 139).

Podobně Havlův postoj popsala také Mladá Fronta v únoru 2004 nebo Ladislav Špaček, který popisoval Havlovy možnosti vlivu na danou problematiku jako limitované.

Miloš Zeman proti kuponové privatizaci vystupoval již od začátku. Avšak jeho pozdější vláda si s převáděním majetku do soukromých rukou taky zavdala, např. privatizace bank se nesla na vlně podpory ČSSD (Kaiser, 2014: s. 138-139). Nynější prezident označil „kupónovku“ za podvod století. Jeho krátké vyjádření z dané doby je dostupné i na YouTube.

Během konfliktu v Kosovu v roce 1999 přijala vláda ČR dne 21. dubna usnesení č. 378 o poskytování dočasného útočiště na území České republiky do 31. prosince 1999 občanům Svazové republiky Jugoslávie z provincie Kosovo. V rámci tohoto opatření (.pdf, str. 30) bylo poskytnuto útočiště 1034 osobám, ze kterých ke dni 25. ledna 2000 bylo navráceno zpět do Kosova 904 osob. Podobná čísla uvádí i organizace Člověk v tísni.

Vzhledem k tomu, že počet osob odpovídá hodnotám výroku včetně skutečností, že se vrátila zpět do Kosova podstatná část uprchlíků, hodnotíme výrok jako pravdivý.

K protestu proti transformaci univerzitních nemocnic došlo v květnu 2008. Marek Hilšer jako mluvčí studentské iniciativy složené ze zástupců studentů lékařských a farmaceutických fakult vystoupil proti záměru tehdejší Topolánkovy vlády provést přeměnu nemocnic. Studenti jednali i s ministerstvem zdravotnictví.

Julínek byl tehdy podle zpráv z médií z postoje studentů rozpačitý, nicméně jasné stanovisko o tom, že by nechtěl vést veřejný dialog se neobjevilo. Důvod, proč chtěl Julínek jednat se studenty, také stanovit nedokážeme. Zda bylo skutečným účelem jednání utišení studentů, aby se věc nedostala na veřejnost, nebo konstruktivní dialog o průběhu změn, se nám podložit nepodařilo. Jedná se tak o pouhou Hilšerovu spekulaci. I z tohoto důvodu výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Problematické je ovšem pojmenování „skrytá privatizace“. V jednom z minulých Hilšerových výroků jsme tento proces převodu fakultních nemocnic na akciové společnosti již ověřovali. Tento výrok je hodnocen jako neověřitelný. Interpretace, zda obsah navrhovaného zákona měl vést k privatizaci fakultních nemocnic, se u jednotlivých aktérů v dané době značně lišila a z našeho pohledu nelze autoritativně na základě dostupných zdrojů potvrdit, zda tomu tak skutečně bylo.

Podstatné je, že Hilšer byl tehdejším studentem a aktivně se účastnil protestů. Podle archivní tiskové zprávy Univerzity Karlovy byl Marek Hilšer mluvčím a předsedou Akademického senátu 1. LF UK. Podle serveru iDNES.cz přišli studenty podpořit i odborníci z řad lékařů. Julínek vyjádřil nesouhlas. „Byl bych raději, kdyby po čtyřhodinovém jednání, které jsme ve čtvrtek měli, od akce ustoupili,“ uvedl.

Tomáš Julínek jako tehdejší ministr zdravotnictví vyjádřil znepokojení se studentským postupem.

Podle ČT Julínek reagoval na protest studentů politováním, že nereflektovali společné několikahodinové jednání. „Myslím si, že studenti mají reprezentovat progres, nikoli boj proti progresu“.

1. prosince 1996 vstoupil v platnost zákon o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti. Tato legislativa umožnila českým občanům, na něž byly svazky vedeny, aby do nich nahlédli. Nešlo tedy o plošné uvolnění svazků StB, ale o opatření, které mělo dát možnost postiženým osobám zjistit, zda na ně StB vedla záznamy.

Novela tohoto zákona o zpřístupnění svazků Státní bezpečnosti vstoupila v platnost 20. 3. 2002. Ta umožňovala v podstatě plošnou dostupnost svazků StB s výjimkou těch, které by ohrožovaly životy občanů a které by mohly ohrozit bezpečnost státu.

Plošné otevření svazků StB tedy bylo v České republice legislativně umožněno zhruba 12 let po sametové revoluci. 7 let po revoluci ovšem byly dostupné svazky StB pro osoby, na něž tehdejší tajná komunistická policie vedla spis.

Zároveň je faktem, že byly v období po Listopadu ničeny svazky StB. Jejich přesný počet se ovšem nedá dohledat. I přes drobné nepřesnosti a nejasnosti je výrok hodnocen jako pravdivý.