Přehled ověřených výroků

Vláda se ve svém programovém prohlášení a v koaliční smlouvě zavázala k některým opatřením (bod 5.1.) v rámci penzijního systému. Zejména slíbila, že zruší druhý důchodový pilíř, zavede důchodovou komisi a v souladu s jejími závěry navrhne úpravy zdanění práce a výplat důchodů od roku 2017.

Pravdou je, že vláda druhý pilíř zrušila a také sestavila důchodovou komisi. Poslední bod ovšem zůstal nesplněn, a z toho důvodu dáváme Kalouskovi za pravdu.

Odborná komise pro důchodovou reformu se poprvé sešla na konci května 2014, doposud se ale komise nedohodla a návrh reformy nepředložila. Několik návrhů (str. 11) komise ale vešlo v účinnost alespoň v zákonech.

Koalice od roku 2016 zrušila druhý důchodový pilíř. Tento systém umožňoval, aby si lidé dobrovolně spořili na důchod, po jeho zrušení jim byly peníze vráceny. Druhý pilíř byl zaveden právě v době, kdy byl ministrem financí Miroslav Kalousek.

Komise dále navrhla několik změn ve třetím (3.1–3.5) penzijním pilíři. Změny byly provedeny také v souvislosti s hranicí důchodového věku, která je ale pohyblivá, takže k úplnému „zastropování“ věku odchodu do důchodu nedošlo. Více se danému tématu věnujeme v našem výstupu, který sleduje, jak vláda plnila své sliby (sekce Péče).

Změny byly provedeny také v systému valorizace důchodů, který umožňuje, aby se výše důchodů mohla měnit se zvyšující se úrovní životních nákladů domácností.

Vláda tedy prostřednictvím komise učinila několik dílčích změn v rámci jednotlivých pilířů, k celkové změně důchodového systému ale nedošlo.

Za vlády Bohuslava Sobotky se skutečně zvýšil počet státních zaměstnanců o zhruba 30 tisíc.

Tento graf s „apokalyptickým filtrem“je obsažen přímo v návrhu státního rozpočtu na rok 2017, a to na straně 52. Jak je vidět, od roku 2014, kdy nastoupila sestava Bohuslava Sobotky, se počet státních zaměstnanců a zaměstnanců příspěvkových organizací zvedl o bezmála 30 000.

Budeme-li vycházet ze schválených zákonů o státním rozpočtu na období 2015–2017 (tedy z těch navržených současnou vládou), zjistíme následující:

Pro rok 2015 (.pdf, str. 40, sešit B) vláda posílila o 600 míst úřady práce a Generální finanční ředitelství. Rovněž ale přibylo 800 pedagogů v kapitole MŠMT. V roce 2016 (.pdf, str. 45–46, sešit B) pak přijala dalších zhruba 500 lidí na ministerstvo financí a Generální finanční ředitelství v souvislosti s rozjezdem EET, přes 700 nových lidí posílilo úřady práce a desítky nových míst pak přibyly v České inspekci životního prostředí, Státní zemědělské a potravinářské inspekci, Energetickém regulačním úřadu a České obchodní inspekci. Ovšem přibylo také necelých 1000 vojáků a zhruba podobný počet míst vznikl u Policie České republiky a v Hasičském záchranném sboru.

Pokud se podíváme na meziroční nárůst (.pdf, str. 48–51) pro rok 2017, jde o zhruba 7000 míst. Konkrétně:

• 2796 z nich přibývá v rámci kapitoly ministerstva školství.
• Nově má vzniknout 2001 vojáků.
• Ministerstvo financí na své nejrůznější agendy (EET, kontrolní hlášení, kontrolní oddělení, prokazování majetku, kontrola hazardního zákona) chce nabrat 607 lidí.
• 543 lidí chce získat ministerstvo spravedlnosti. Mají působit jako vychovatelé či vězeňská ostraha.
• Ministerstvo práce a sociálních věcí má v plánu posílit své řady o 284 lidí, zejména chce navýšit počty na úřadech práce a České správě sociálního zabezpečení.
• Další nárůsty jsou již o 140 lidí (ministerstvo průmyslu a obchodu) a nižší.

Obecně lze tedy říct, že vláda navyšuje počet státních zaměstnanců.

Podle webové aplikace Ministerstva financí Monitor byly výdaje na platy státních zaměstnanců v roce 2013 po změnách ve státním rozpočtu 91,8 mld. korun. O 4 roky pozdějí, v roce 2017, byly již výdaje po změnách státního rozpočtu už celých 119,6 mld. korun. V konečném důsledku je pak rozdíl mezi lety 2013 a 2017 až 27,8 mld. korun.

Nutno podotknout, že vláda Bohuslava Sobotky během svého funkčního období zvedala platy a tak statistika nevypovídá pouze o financích vydaných na nové zaměstnance státní správy, ale právě zohledňuje i zvýšení platů.

Výdaje na platy stoupají postupně. V roce 2013 padlo na platy zmíněných 91,8 mld. korun, o rok později částka vzrostla na 95,7 mld. korun (+3,9 mld.) a v roce 2015 to bylo již 103,3 mld. korun (+7,6 mld.). V roce 2016 pak se částka vyšplhala na 111,4 mld. korun (+8,1 mld.) a konečně v roce 2017 je to po změnách ve státním rozpočtu 119 mld. korun (+7,6 mld.).

Peníze určené na platy zaměstnanců státní sféry tak každý rok stoupají o několik miliard. Za současné vlády se výdaje skutečně zvýšily, fakticky se dá tvrdit, že výdaje na platy státních zaměstnanců stoupají každý rok o několik miliard. Pokud budeme sledovat celkový rozdíl ve výši mezd, skutečně jde o více než 20 miliard.

Vývoz z České republiky opravdu směřuje především do Evropské unie a Eurozóny. Vypovídají o tom statistiky národní pojetí zahraničního obchodu i přeshraniční pojetí zahraničního obchodu.

Podle Českého statistického úřadu národní pojetí zahraničního obchodu vypovídá o vývozní a dovozní výkonnosti české ekonomiky, tedy také o obchodní bilanci zahraničního obchodu české ekonomiky. Pojetí sleduje skutečný obchod se zbožím realizovaný mezi českými a zahraničními subjekty, tj. změnu vlastnictví mezi rezidenty a nerezidenty.

V této statistice dominuje export do zemí EU a do eurozóny. Export do ostatních států v posledních pěti letech nepřekročil nikdy ani 20 % českého exportu.

Česko nejvíce exportuje konkrétně do Německa, Slovenska, Polska, Francie a Velké Británie (.xls).

Zdroj: Český statistický úřad (.xls)

Obchodní bilanci má Česká republika nejvíce pozitivní s Německem, Velkou Británií, Slovenskem a Francií, kam Česká republika spíše vyváží. Naopak negativní saldo má Česká republika například s Čínou, Ruskem, Polskem a USA. V celkovém součtu se bilance českého obchodu dostává rok od roku do vyšších kladných čísel.

Přijetí evropské měny má přesně daná pravidla a postup, který kromě dalších podstatných informací obsáhle rozebírá Ministerstvo financí na k tomu vytvořených internetových stránkách www.zavedenieura.cz. Je dobré připomenout, že země uvažující o přijetí eura v podstatě jen zahajují proces zrušení vyjimky, protože každá země Evropské unie se zavázala společnou měnu přijmout.

Pokud jde o samotný proces, nejprve je potřeba, aby vstupující země splnila jednak tzv. konvergenční kriteria, která ve stručnosti ukazují na schopnost žadatelského státu přijmout euro.

Druhou podmínkou je přijetí tzv. ERM II, neboli evropského mechanismu směnných kurzů. ERM II v podstatě znamená, že vstupující země musí kurzové měny udržovat v povoleném maximálním fluktuačním pásmu ± 15 % od stanoveného středního kurzu (centrální parity) k euru.

Splnení ERM II je podmínkou úspešné konvergenční zprávy, která zahajuje samostatný realný proces přechodu k euru. Tyto zprávy se o všech neúčastnících dělají jednou za dva roky, poslední zpráva, která konstatovala nepřipravenost ČR vyšla v červnu roku 2016. V případě zájmu je možné zprávu vytvořit i dříve.

Česká národní banka ve svém stanovisku směrem k vládě již v roce 2003 argumentovala tím, že je žádoucí, abychom při případném vystupu do jednotné měny zůstali v ERM II déle, než kolik jsou povinné min. 2 roky. ČNB uvedla:

" ...na účast v mechanismu ERM II je nutno pohlížet pouze jako na bránu umožňující přistoupení k eurozóně a nikoli jako na kurzové uspořádání přispívající k makroekonomické stabilitě. V důsledku toho ČNB nedoporučuje setrvávat v mechanismu ERM II déle než povinné minimálně dvouleté období. "

Ve strategii přistoupení České republiky k Eurozóně (společný dokument Vlády České republiky a České národní banky) se také explicitně uvádí podmínka 2 let strávených v systému ERM II a to v rámci konvergenčních kritérií:

" Kurzové konvergenční kritérium spočívá v minimálně dvouleté účasti v mechanismu ERM II a dodržování normálního rozpětí v mechanismu v blízkosti centrální parity alespoň po období dvou let. "

Po splnění kriterií proběhne žádost vrcholnými články Evropské Unie. Následuje jednání Rady ECOFIN, která jako může jako jediná zrušit vyjimku a následně dle návrhu Komise a Evropské centrální banky určí neodvolatelný kurz měny pro přistupující zemi do jednotné měny (přepočítací koeficient).

Dne 1. ledna následujícího roku pak nahradí původní měnu euro.

Diagram

zdroj: www.zavedenieura.cz

Dne 2. září 2014 tehdejší vládní koalice schválila dohodu s názvem Smlouva koaličních stran o zajištění obrany České republiky, kde se ve čtvrtém bodě zavázala postupně do roku 2020 navyšovat armádní rozpočet tak, aby v roce 2020 dosáhl výše 1,4 % HDP (.pdf, str. 2).

Pokud jde o vývoj rozpočtu, tak podle poslední zprávy ministerstva obrany o svém rozpočtu je patrný nárůst z 1,01 % HDP v roce 2016 na 1,08 % HDP pro rok 2017. V červnu 2017 znovu potvrdili ministři obrany a financí cíl, kdy v roce 2020 půjde na obranu 1,4 % HDP.

Vládou schválený návrh (.zip) rozpočtu na rok 2018 počítá se schodkem ve výši 50 mld. korun (.xls, příloha 1). Zatímco příjmy mají tvořit 1 302 mld. Kč, výdaje mají být 1 352 mld. Kč.

Většinu příjmů tvoří opravdu daně a sociální odvody (1 198 mld., tedy 92 % z příjmů státní kasy), zbytek tvoří například kapitálové příjmy a peníze z Evropské unie (návrh počítá s 70 mld. Kč z evropského rozpočtu).

Vláda návrh schválila v pondělí 25. září, bude dále projednáván v Poslanecké sněmovně.

Základní způsob financování zdravotních pojišťoven prostřednictvím odvodu pojistného, které činí 13,5 % a dále se mezi zdravotními pojišťovnami přerozděluje, odpovídá výroku europoslance Macha. V rámci nabídky preventivních programů a doplňkových služeb se pojišťovny sice odlišují, jde ovšem o velmi malý segment v rámci celého systému. Výrok hodnotíme tedy jako pravdivý.

Veřejné zdravotní pojištění v rámci ČR poskytuje sedm zdravotních pojišťoven, z nichž největší je Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP). Stručný popis fungování systému zdravotního pojištění v ČR je dostupný na stránkách ministerstva zdravotnictví:

„V České republice je systém poskytování zdravotní péče založen na principu solidarity, kdy je podle Bismarckovského modelu zdravotnictví pro všechny občany povinné odvádět platbu za zdravotní pojištění do fondů zdravotních pojišťoven. Všichni pojištěnci odvádí platbu 13,5 % z vyměřovacího základu. Týká se to jak zaměstnanců (1/3 hradí zaměstnanec a 2/3 zaměstnavatel), tak osob samostatně výdělečně činných (OSVČ) a osob bez zdanitelných příjmů (OBZP). Za zákonem vymezené skupiny občanů (např. seniory, studenty, nezaopatřené děti atd.) je plátcem pojistného stát.“

Zdravotní pojišťovny se od sebe liší svou velikostí, nastavením preventivních programů a doplňkových služeb. Není tedy pravda, že by jejich nabídka byla totožná. Pojištěnci si mohou mezi pojišťovnami vybírat a maximálně jednou za 12 měsíců svou pojišťovnu změnit. Prezident Svazu zdravotních pojišťoven ČR v článku (.pdf) pro Medical Tribune uvádí, že tato konkurence mezi pojišťovnami není dosud plně využívána, ačkoliv je nutí pracovat efektivněji. Překážku vidí v legislativních omezeních a silné roli ministerstva zdravotnictví v otázce financování zdravotní péče.

Jednotlivé činnosti zdravotních pojišťoven jsou financovány prostřednictvím fondů, jejichž zůstatky jsou od ledna 2015 dostupné na stránkách ministerstva. Vybrané pojistné je mezi pojišťovnami přerozdělováno na základě zákona č. 592/1992 Sb. za účelem vyrovnání příjmů z pojistného a nákladů spojených s hrazením zdravotní péče.

Evropská komise nediktovala České republice kvóty na množství osob s vysokoškolským diplomem, pouze přijala strategický dokument, ve kterém určila jako jeden z cílů zvýšit podíl osob s vysokoškolským diplomem na 40 %. Tento dokument však nemá žádnou právní závaznost, členské státy tak nemůže vázat. Mach dále nemá pravdu ani v uplatnitelnosti vysokoškoláků.

Petr Mach naráží na strategický dokument Evropa 2020 (.pdf) z roku 2010, který reagoval na proběhlou hospodářskou krizi a jehož cílem bylo analyzovat strategické cíle, které povedou k udržitelné budoucnosti Evropské unie (. pdf, str. 5). Jedním z těchto cílů bylo „... zvýšit podíl osob ve věku 30 až 34 let, jež ukončily terciární vzdělání, z 31 % na 40 % v roce 2020.“ (.pdf, str. 11).

Tento dokument byl však vytvořen jako sdělení Evropské komise, kterým se podle Komise samotné „rozumí politický dokument bez právní závaznosti.“ Členské státy tak sdělení Komise vázat nemůže.

Pokud jde o uplatnitelnost, je zde rozdíl mezi uplatněním v oboru, který absolvent vystudoval, a obecným uplatněním – podle některých analýz totiž hrozí, že vysokoškoláci přeberou práci středoškolákům. Pokud ale necháme tento fakt stranou a podíváme se čistě na n ezaměstnanost, je u vysokoškoláků nízká – poslední údaje z prvního čtvrtletí 2017 hovoří o 1,5 % nezaměstnaných lidí s VŠ, v celé populaci je to 3,4 % (Míra nezaměstnanosti, .xls). Nižší je přitom nezaměstnanost u mladších vysokoškoláků (Nezaměstnanost podle úrovně vzdělání a věku, .xls). Pokud chceme srovnání, pak v roce 2010 (ze kterého pochází Evropa 2010) byla nezaměstnanost mezi vysokoškoláky 3,1 %, v celé populaci pak 8 %; jde však o léta finanční krize.

Analýza Českého rozhlasu z roku 2015 ukazuje zaměstnanost vysokoškoláků v jednotlivých oborech v čase. Tato analýza ukazuje, že ačkoliv se zvyšuje počet absolventů humanitních oborů (u kterých se o obtížné uplatnitelnosti mluví především), jejich nezaměstnanost klesá. „Počet absolventů vysokých škol se v závislosti na zaměření studia zvedl dvoj až trojnásobně. Podíl čerstvě vysokoškolsky vzdělaných lidí na pracovním úřadě se přitom ve stejné době nezvětšil, u většiny směrů se dokonce výrazně snížil.“ Nezvýšila se tedy ani nezaměstnanost absolventů sociálních a ekonomických oborů, které Mach zmiňuje.

Soukromé školy jsou státem financované méně, respektive jinak než školy státní. Na soukromých školách tedy rodiče platí školné v různé výši, oproti státním však mají také nesporné výhody: mohou například používat alternativní způsoby výuky, modernější pomůcky a vybavení, plusem může být třeba i menší počet žáků ve třídě a osobnější přístup. Poslat dítě studovat soukromou školu je tak čistě volba rodičů, kteří zváží tyto klady a zápory. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Regionálním školám jsou přidělovány finanční prostředky podle celorepublikového a krajského normativu. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy stanovuje celorepublikové normativy, tedy výdaje na jednoho žáka, poskytované krajům. Kraje potom rozdělují finance dle stejného principu mezi školy.

Soukromým školám jsou přiděleny dotace ze státního rozpočtu opět podle počtu žáků. Zařízení, které o dotaci požádá, musí být zapsáno ve školském registru. Soukromé školy neobdrží celou sumu na jednoho žáka, ale jen určitou část stanoveného normativu. Výše procentuálního podílu z normativu se liší podle typu školy, například střední školy dostávají 80 %, základní školy 60 %. Dotace jim mohou být zvýšeny po kontrole České školní inspekce, jestliže nezjistí porušení předpisů (.pdf).

Soukromé školy spojují poplatky za studium většinou s jimi prezentovanou vyšší kvalitou poskytovaného vzdělání a s benefity pro studenty, jako například individuální přístup, příprava na jazykové certifikáty, lepší vybavení školy nebo poskytnutí učebních pomůcek.

Přijatá novela školského zákona však přinese změnu ve financování regionálních škol od září 2018. Školám nebudou přidělovány peníze podle počtu žáků, ale na základě počtu odučených hodin a podle vzdělávacích programů. Tato změna se však netýká škol soukromých, které i nadále budou financovány podle počtu žáků.

Stát skutečně požaduje v rámci státní správy i Policie ČR vysokoškolské vzdělání pro část zaměstnanců. Ovšem Machovo konstatování, že je toto vyžadováno po velkém počtu lidí, neobstojí – např. u policie potřebují titul příslušníci v hodnosti kapitána a výše. Dodejme, že nehodnotíme, zda je správné, aby vysoce postavení vedoucí policisté měli titul, či zda jej nepotřebují. Hodnotíme pouze, zda je tento požadavek nějakou plošnou povinností, jak Mach naznačuje.

Pokud vyjdeme z rozřazení k platovým třídám, tak je zřejmé, že pro úředníky jsou dány jisté standardy na vzdělání spojené se zařazením k dané platové třídě. Těch je celkem 16 a vysokoškolské vzdělání je vyžadováno od 11. třídy výše. Popis jednotlivých platových tříd je pak ve služebním zákoně.

V roce 2016 média (například zpravodajský server televize ČT24) informovala, že Senát chce služební zákon změnit, protože kromě mnoha jiných změn přinesl požadavek na minimálně maturitní vzdělání úředníků. Tento požadavek znamenal pro téměř 2 000 úředníků státní správy hrozbu ztráty pracovního místa.

Senát předložil v březnu 2016 novelu zákona o státní službě (sněmovní tisk 798), Poslanecká sněmovna novelu schválila v únoru 2017. Tato změna iniciovaná senátory znamená výjimku pro úředníky nad 50 let s dvacetiletou praxí, na něž se tedy povinnost mít maturitní vzdělání nevztahuje. Pro ostatní státní úředníky platí povinnost i nadále.

U policistů vychází požadavky na vzdělání ze zákona o služebním poměru příslušníků v bezpečnostních sborech – konkrétně z § 7, který popisuje, ke které hodnosti je vyžadováno vysokoškolské vzdělání. Situace je taková, že tuto vzdělanostní úroveň u policie potřebují příslušníci v hodnosti kapitána a výše.

Z toho je zřejmé, že stát nepožaduje vysokou školu po všech možných policistech, ale pouze po těch vysoce postavených a ve vysokých hodnostech. Řadovým příslušníkům, kterých je drtivá většina, postačuje maturita.