Přehled ověřených výroků

Nález Ústavního soudu označil stokorunové poplatky za hospitalizaci jako protiústavní z důvodu přílišné finanční náročnosti, nicméně nestavil se proti snížení poplatků na dřívějších 60 Kč. Pokud by poplatky reflektovaly výši příjmů pacienta, nebyly by dle ÚS protiústavní, a mohly by tak i nadále být účtovány.

Zrušení ambulantních poplatků v lékárnách a při návštěvě lékaře (s výjimkou poplatku na pohotovosti) schválené vládou dne 2.7.2014 (Vláda ČR), vychází z šestého bodu programových priorit vlády: "Rozvoj kvalitních a všeobecně dostupných veřejných služeb v oblasti školství, zdravotnictví, sociálního systému, dopravy a bezpečnosti. Všestrannou podporu vzdělání, vědy, kultury a sportu.", které jsou výsledkem společného jednání všech tří koaličních stran (ČSSD, ANO, KDU-ČSL), v čemž má nicméně Němeček pravdu.

Poslanecká sněmovna schválila v květnu roku 2014 vládní návrh novely zákona o zdravotním pojištění, která navyšuje platby státu za státní pojištěnce a určuje pojišťovnám povinnost platit poskytovatelům hospitalizačních zdravotnických služeb (vč. lázeňské péče) kompenzační částku ve výši zrušených hospitalizačních poplatků. Dle odhadů v samotném návrhu tyto poplatky do zdravotnického systému navrátí do konce roku 2016 až 10,5 mld. Kč, tedy o něco více, než ministr Němeček odhadoval.

kompenzační částka (PSPČR)20142,1 mld. Kč20154,2 mld. Kč20164,2 mld. Kčcelkem10,5 mld. Kč

Na základě studie Parlamentního institutu, na kterou se Jaroslav Faltýnek odkazuje, hodnotíme výrok jako nepravdivý. Ve studii se dočteme, že omezení podnikání politiků platí mimo zmíněné Rakousko i v Itálii.

Parlamentní institut v únoru 2016 zveřejnil studii (.pdf) ohledně úprav majetkového prohlášení a zákazů podnikatelské činnosti v šestnácti evropských zemích. Už shrnutí zprávy uvádí, že zákazy se mohou týkat členství v orgánech obchodních společností, nebo vlastnictví podílů v obchodních či jiných společnostech - přičemž jsou tyto zákazy upraveny jen v některých státech (str. 3).

Následující výčet se týká firemního podílového vlastnictví, na které Jaroslav Faltýnek odkazuje:

Ve Velké Británii možný střet zájmů u ministrů upravuje kodex se sedmi principy, tzv. Code of Conduct. De facto je dle tohoto kodexu na osobní odpovědnosti každého z ministrů, aby se vyvaroval činnostem, které by mohly mít povahu střetu zájmů (str. 20-21).

Ve Francii pro ministry existuje povinnost zveřejnit své obchodní podíly a jiný důležitý majetek a to i ve spoluvlastnictví. Zákaz podnikatelské činnosti se ovšem týká jen volených funkcí ve veřejném sektoru a výkonu zaměstnání (str. 9-10).

V Německu nesmí členové vlády zastávat žádné placené funkce, ani podnikatelské, profesní, nebo obchodní aktivity. Výjimka může být učiněna v případě zákazu členství v dozorčí či správní radě společností sledujících zisk (str. 23-24).

V Itálii nesmí být předseda vlády, ministři a náměstci ministrů mimo jiné zapojeni do činnosti obchodních společností nebo jiných ziskových společností (str. 10).

V Rakousku jsou členové spolkové vlády povinni neprodleně po nástupu do funkce vlastnictví podniku nebo majetkového podílu v podniku nahlásit Národní radě pro střet zájmů, a to i za svého manžela či manželku. Omezení uvedené Jaroslavem Faltýnkem skutečně existuje - pokud součet podílů člena vlády a jeho manžela či manželky činí více jak 25 %, nesmí být společnosti udělena od Spolku ani od země, do které spadají, přímo ani nepřímo zakázka (str. 17-18).

Ve Švédsku mají členové vlády povinnost zveřejňovat příjmy a dary za období výkonu ministerské funkce. Zákonné omezení dalších činností v zemi neexistuje (str. 25).

Údaje ohledně Belgie, Nizozemska a Švýcarska zpráva Parlamentního institutu neobsahuje. Některým z těchto zemí se věnuje další report (.pdf) institutu, který se ale oproti tomu předchozímu věnuje spíše povinnosti podávat prohlášení o činnosti. V Belgii souhrnný právní předpis neexistuje, zákon z 2. května 1995 ovšem mluví o povinnosti podat seznam vykonávaných funkcí a majetkové prohlášení, což se týká i ministrů (str. 4). V Nizozemí taková povinnost podávání informací neexistuje vůbec (str. 22). Konečně ve Švýcarsku pro poslance existuje povinnost písemného nahlášení svých profesních aktivit a funkcí, není ovšem stanovena případná sankce za nepodání tohoto prohlášení (str. 28-29).

Hlasování Senátu o návrhu usnesení k jednání a výrokům prezidenta se zúčastnilo 35 senátorů, z toho 18 z nich hlasovalo pro. Vzhledem k tomu, že Senát ČR se skládá z 81 členů, jedná se o necelou čtvrtinu Senátu.

K přijetí návrhu je třeba souhlas nadpoloviční většiny přítomných senátorů, v tomto případě tedy 18. O přijetí návrhu tedy skutečně rozhodl jeden hlas.

V návrhu usnesení s pozměňovacími úpravami senátorky Wagnerové Senát:

"I. Připomíná, že prezident republiky není podle ústavního článku 54 odst. 3 z výkonu své funkce odpovědný, avšak jeho činy a výroky jsou ve smyslu mezinárodního práva ČR přičitatelné přesto, že ústavně vrcholným orgánem výkonné moci je vláda. Prezident republiky by měl být ve svých vyjádřeních natolik zdrženlivý, aby nemohla vzniknout žádná pochybnost ohledně ohrožení spojeneckých závazků ČR a její ústavně deklarované hodnotové orientace.
b) Princip vzájemné loajality ústavních orgánů podle kterého při výkonu svých kompetencí jsou ústavní orgány povinny harmonicky spolupůsobit a zdržet se všeho, co poškozuje vážnost funkce a oprávněné zájmy jiných ústavních orgánů, či je dokonce ohrožuje.

II. Konstatuje, že prezident republiky jako hlava státu má být garantem řádu s posláním společnost sjednocovat a zmírňovat v ní konflikty. A proto by neměl z této své ústavní funkce vystupovat a svými projevy a činy společnost rozdělovat.

Podobný výrok jsme u ministra Chovance hodnotili již dříve, v Otázkách Václava Moravce z 1. listopadu 2015 dokládal Chovanec svoje tvrzení i fotkami ukazovanými na kameru. I nyní hodnotíme výrok jako pravdivý, i přes výtku k časové souslednosti. Označování uprchlíků fixem v Itálii probíhalo dříve než u nás, fotografie byly publikovány v českých médiích. Je ale možné, že ministr Chovanec se o této praxi skutečně dozvěděl až po vlně kritiky, kterou vyvolal případ z Břeclavi.

Chovanec odkazuje na kritiku, které byla Česká republika podrobena v souvislosti s označováním uprchlíků čísly napsanými fixem na ruku v září 2015. Podle zpráv se jednalo o zhruba 200 uprchlíků, kteří byli takto označeni. Po vlně kritiky se policie rozhodla od této praxe ustoupit a využívat ke značení speciální pásky.

Ve svém dřívějším vystoupení na toto téma ministr Chovanec použil jako důkaz podobného chování v Itálii fotky z fotogalerie Reuters z 30. května 2015, které u nás publikoval server aktuálně.cz 10. července 2015, tedy ještě před zmíněným případem v Česku. Přitom v Itálii se jedná o mnohem větší počty, už v té době připlouvaly k italským břehům stovky uprchlíků denně. Podle fotografií jsou příchozí skutečně označeni identifikačním číslem na ruce.

TOP 09 své stanovisko ke kvótám publikovala již v květnu 2015, tedy v době, kdy se o nich stále jednalo. V tomto stanovisku uvádí:

" Česká republika se musí jednoznačně postavit proti plánu Evropské komise stanovit jednotlivým zemím kvóty pro migranty. Pokud její záměr projde, mělo by Česko podle politiků TOP 09 použít i oficiální brzdu v podobě žluté karty. "

Proti kvótám se vyslovil také tehdejší předseda TOP 09 Schwarzenberg na konci září 2015 v České televizi. Doslova uvedl:

" ...já jsem byl taky proti povinným kvótám a jsem dodnes. Ze dvou důvodů. Za prvé, Česká republika a mnoho jiných států byly připraveny dobrovolně přijmout větší počet uprchlíků. Ale nikdo to nemá rád, když se mu to nařídí. Za druhé to také není dobrý vývoj. Zbaví to odpovědnosti naše politiky. Oni teď můžou říci: no, my za nic nemůžeme, to rozhodl Brusel. My s tím problémem nemáme co dělat, my jsme ex obligo. A to je ještě horší, protože to vede k nezodpovědnosti a k většímu protievropskému postoji našeho obyvatelstva. "

Podobné prohlášení Schwarzenberg v září 2015 opakoval, namísto kvót byl pro přijetí většího počtu uprchlíků na dobrovolné bázi. Např. v rozhovoru pro slovenský Denník N.

Kalousek má tedy pravdu, že TOP 09 jako strana odmítá kvóty již doby, kdy se o nich jednalo. Doplňme ovšem, že 3 ze 4 europoslanců zvolených na kandidátce TOP 09 a Starostové hlasovali v Evropském parlamentu pro návrh Komise, který kvóty obsahoval. Záznam z hlasování (str. 21-22) ze 17. září 2015 uvádí, že pro toto hlasovala trojice Niedermayer, Polčák a Štětina, proti pak poslední z poslanců TOP 09, Jiří Pospíšil.

I přes tento zdánlivý rozpor je výrok hodnocen jako pravdivý, vedení strany TOP 09 je od počátku konzistentně proti kvótám.

Případ soudce Jiřího Berky a dalších osmi lidí, kteří měli manipulovat s konkurzy, řeší soudy již od roku 2003 a týká se skutků, ke kterým mělo docházet v letech 2000-2003. Obžaloba vinila skupinu lidí okolo Berky ze zneužití pravomoci veřejného činitele, účasti na zločinném spolčení, poškození věřitele, porušování povinnosti při správě cizího majetku nebo nepravdivého znaleckého posudku.

Zatím poslední rozsudek ve věci padnul v listopadu 2015, kdy táborský soud odsoudil Berku na 8,5 roku odnětí svobody. Ač obhájci naznačovali, že se patrně odvolají, z veřejných zdrojů není možné zjistit, zda k odvolání došlo nebo zda rozsudek nabyl právní moci. Proto výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Miloš Zeman skutečně kritizoval inkluzivní vzdělávání už při jejím projednávání ve Sněmovně na začátku roku 2015:

„Nejsem zastáncem názoru, že by děti, které jsou určitým způsobem handicapovány, měly být umísťovány do tříd s nehandicapovanými žáky, protože je to neštěstí pro oba. Opakuji neštěstí pro oba, že? Mohl bych to samozřejmě rozvádět, mohl bych mluvit o šikaně, mohl bych mluvit o tom, že rychlost kolony je určena rychlostí nejpomalejšího vozidla, takže učitelé se nemohou věnovat těm, řekněme, talentovanějším dětem. Ale sám se domnívám, a to není žádný rasismus, to není preference nějaké etnické skupiny, že děti jsou daleko šťastnější, když jsou v rovnocenné komunitě, než tehdy, když jsou zasazeny do komunity.“

Tím rozpoutal debatu o selektivním vzdělávání a jeho názor vyvolal rozbouřené reakce řady politiků i dalších aktérů (MF Dnes, 28. 1. 2015, str. 5), přičemž tyto reakce byly téměř bez výjimky zamítavé.

S prezidentovým vyjádřením nesouhlasili, nebo jej za něj přímo kritizovali: Jan Michalíkz Ústavu speciálněpedagogických studií Univerzity Palackého, Klára Laurenčíková z České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání, Petr Fiala, Alena Gajdůšková, Marcel Chládek, ombudsmanka Anna Šabatová, Národní rada osob se zdravotním postižením, Tereza Laubeová, která je kvůli mozkové obrně na vozíku, Jiří Dienstbier (ČT24.cz, 15. 1. 2015), Bohuslav Sobotka, Jiří Zlatuška, Jiří Mihola, František Vácha, Michaela Marksová Tominová, Anna Putnová, ředitel Jedličkova ústav Petr Hrubý (ČT 24, 15. 1. 2015, Události, komentáře), poslanci Bohuslav Svoboda a Ivana Dobešová (ČRo Plus, 15. 1. 2015, 18:00 zprávy), Petr Gazdík, Soňa Marková, Jiří Junek, Jana Drápalová, europoslankyně Věra Jourová, Tomáš Feřtekz EDUinu, Markéta Adamováa rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek.

Vojáka v poli Miloše Zemana tak obhajoval jeho mluvčí a Jan Veleba. Marta Semelováa Rudolf Volejníkzaujali spíše neutrální postoj a ještě před výrokem prezidenta se proti inkluzi ve vzdělávání vymezil Radek Pokornýv Protiproudu, který věc popsal jako „cikánskou výbušninu“.

Ani debata ve Sněmovně nepřinesla výroky proti inkluzi, jak podrobněji popisujeme u ověření výroku Jiřího Zlatušky.

Tento výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože jsme nenašli žádný oficiální dokument o zadání vyšetřování kauzy Fajád premiérem Sobotkou. Našli jsme pouze toto vyjádření premiéra: " Je důležité zjistit, proč vůbec ti lidé jeli do Libanonu a proč tam jeli právě v tom složení, v jakém tam byli."

Zaslali jsme v této věci dotaz řediteli odboru komunikace Vlády ČR. V době publikování výroku jsme však neobdrželi odpověď.

Současná německá podoba institutu oddlužení podle některých studií působí edukativně na dlužníka i na další potenciální dlužníka. Informace o dopadech na celkovou ekonomickou situaci Německa se však nepodařilo dohledat.

V německé právní úpravě probíhá podle zákona Insolvenzordnung (anglický překlad) oddlužení tak, dlužník po dobu několika let odvádí veškeré své příjmy opatrovníkovi, který je poté rozděluje mezi věřitele a část vrací dlužníkovi. Dlužník má povinnost po tuto dobu provozovat přiměřenou výdělečnou činnost. Pokud plní všechny své povinnosti, je poté osvobozen od dluhů. (§ 286 - § 295 InsO)

Informace o vlivu institutu oddlužení na celkovou ekonomickou situaci v Německu se nepodařilo dohledat. Ve studii (.pdf) profesor práva Jason J. Kilbourn porovnává německý a americký způsob oddlužení (přičemž americký nepracuje s několikaletým procesem, ale s jednorázovým zbavením dluhů). Píše, že tyto dva systémy produkují podobné ekonomické výsledky, nicméně německý způsob obsahuje lepší sociální cíle (s. 259). Předchozí německá úprava, která se více zaměřovala na věřitele a méně cílila na práci s dlužníky, nesla v porovnání s tou současnou větší riziko, že se dlužník místo poctivého splácení zapojí do černé ekonomiky (s. 264 - 265).

Ve studii (.pdf) z pohledu behaviorální ekonomie tentýž autor popisuje, že německý (a obecně evropský) způsob je edukativní pro budoucnost dlužníka a má větší potenciál působit odstrašujícím způsobem na další potenciální dlužníky (s. 29).

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť existuje řada odhadů příjmů Dáiš, velmi se ovšem různí a není tak možné určit, jaká část příjmů této organizace pocházejí z "daní" a z prodeje ropy.

Z uniklých dokumentů zveřejněných na Jihadology.net (nezávislý web spravovaný Aaronem Y. Zelinem, který mapuje aktivity džihádistů) vyplývá, že ropa tvoří 27,7 % příjmů Dáiš a daně 23,7 %. Tyto statistiky jsou však i přes jejich unikátnost (další podobné dokumenty zveřejněny nebyly) přímo spojené s provincií města Dajr az-Zaur, nikoli celého území ovládaného Dáiš.

Další veřejné zdroje tématem se zabírající jsou pak odbornými analýzami:

Dle Financial Times tvoří příjmy z ropy 450 milionů dolarů za rok, což je 50 % z celkových 900 milionů dolarů. Daně, konfiskace a vydírání pak dohromady tvoří druhou polovinu příjmů.

Dle CNN tvoří daně 360 milionů dolarů za rok (cca. 18 % z 2 miliard) a ropa 500 milionů dolarů za rok (cca. 25 %).

Dle IHS tvoří příjmy Dáiš z 50 % daně a ze 43 % ropa.

Dle RAND Corporation (zveřejněno v The New York Times) získal Dáiš v roce 2014 600 milionů dolarů za daně (cca. 49 %) a 100 milionů dolarů za ropu (cca. 8 %). Podobná čísla však již k roku 2015 neplatí. Jak se můžeme dozvědět ve zprávě z ledna 2016 (.pdf, str. 6), ropa tvoří cca. 40 % (480 milionů dolarů z 1,2 bilionů dolarů).

Posledním příkladem může být grafika (níže) Aktuálně.cz, podle které tvoří daně cca. 21 % rozpočtu Dáiš a ropa 53 %.

Podrobnější čísla k daním na území obsazeném Dáiš uvádí např. CNN:

• Daň z příjmů: 10%
• Daně z podnikání: 10% -15%
• Daň z prodeje: 2%
• Veškeré bankovní hotovostní výběry: 5%
• Léky: 10% -35%

Další poplatky jsou placeny jako školné (od základních po vysoké školy) či dle Aktuálně.cz daně za služby a v případě k křesťanů pak poplatky "za ochranu" – tzv. džizja.

Zdroj: Aktuálně.cz - Kde bere Islámský stát peníze?