Mezinárodní reakce na ruskou agresi

Místopředsedkyně Evropského parlamentu Dita Charanzová (nestr. za ANO) se v pořadu ČT24 Události, komentáře vyjadřovala ke slovům ministryně obrany Jany Černochové. Ta dříve mluvila o tom, že by OSN měla vyslat na Ukrajinu mírové síly, známé jako modré přilby či modré barety. V následujících odstavcích se zaměříme na to, jakou funkci plní mírové síly OSN a zda je k jejich vyslání skutečně potřeba rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN.

Mírové mise jsou dle Organizace spojených národů „zásadním nástrojem mezinárodního společenství k prosazování míru a bezpečnosti“. Již v roce 1948 Spojené národy vytvořily první takovou misi – Organizaci OSN pro dohled nad dodržováním příměří na Blízkém východě. Za první mírovou operaci, na níž vojáci OSN použili později typické modré přilby, lze označit misi do Suezského průplavu, která se uskutečnila (.pdf, str. 3) roku 1956. Zde mírové jednotky dohlížely (.pdf, str. 3) na dodržování dohod mezi válčícími stranami na konci druhé arabsko-izraelské války. V současnosti probíhá celkem 12 mírových operací OSN na třech kontinentech.

Tzv. peacekeeping, neboli udržování míru, se řídí třemi základními pravidly – mírové síly jsou vyslány v případě souhlasu hlavních účastníků konfliktu, mírové jednotky jsou nestranné a používají sílu pouze v případě sebeobrany či obrany mandátu. Upřesněme, že obrana mandátu je chápána jako zajištění bezpečnosti a svobody pohybu účastníků mise, případně ochrana civilního obyvatelstva před bezprostřední hrozbou fyzického násilí.

Co se týče vyslání mírových sil OSN, je skutečně nutné, aby takový krok schválila Rada bezpečnosti OSN (RB). Ta má pravomoc rozhodnout, zda „došlo k ohrožení míru, porušení míru nebo agresi a jakými prostředky mají být světový mír a stabilita případně obnoveny“. Následně pak Rada bezpečnosti oficiálně schválí mírovou operaci prostřednictvím přijetí rezoluce. 

Uveďme, že Rada bezpečnosti se skládá z celkem 15 států OSN, z toho pět jsou stálí členové – Francie, Rusko, Čína, Velká Británie a USA. Tito členové přitom mají v Radě právo veta. Rozhodnutí Rady o podstatných záležitostech vyžaduje devět hlasů včetně hlasů všech stálých členů. „Práva veta již v minulosti využil každý z pěti stálých členů. Postupně se vyvinula praxe umožňující zdržení se hlasování některého ze stálých členů Rady bezpečnosti, aniž by to znemožnilo přijetí rezoluce,“ uvádí k tomu české Ministerstvo zahraničí. V posledních letech se nicméně ozývají četné hlasy pro reformu fungování Rady bezpečnosti, výtky směřují především k rozhodovacímu mechanismu včetně práva veta.

Vzhledem k výše popsaným skutečnostem hodnotíme výrok Dity Charanzové jako pravdivý. Pro úplnost doplňme, že v pořadu Interview uvedl bezpečnostní analytik a poradce premiéra Petra Fialy Tomáš Pojar, že obecně je mírová mise „možná i bez mandátu Rady bezpečnosti OSN“. Dále také dodal, že v minulosti již do míst konfliktu vyslaly mírové jednotky ty země, které k tomu byly ochotné, a to i bez rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Upřesněme však, že by se v tomto případě nejednalo o misi OSN, ale o misi jednotlivých států či jiné organizace, např. NATO.

Mezinárodní soudní dvůr v Haagu, který je základním soudním orgánem Organizace spojených národů, 16. března nařídil Rusku, aby okamžitě zastavilo všechny své válečné operace na Ukrajině (.pdf). Západní země a Ukrajina ruskou armádu obviňují z toho, že na Ukrajině, zejména ve městech, záměrně útočí na civilní cíle. Kvůli tomu umírají stovky lidí nezapojených do bojů včetně desítek dětí.

Uveďme, že Ukrajina již 26. února podala k Mezinárodnímu soudnímu dvoru na Rusko žalobu, která se týkala sporu o „výklad, provádění a plnění Úmluvy o genocidě“. Jedná se o dokument z roku 1948 (.pdf), který ratifikovala Ukrajina i Rusko a který těmto státům umožňuje projednat své spory u Mezinárodního soudního dvora (.pdf, str. 1). Připomeňme, že právě údajnou genocidou ruských obyvatel v Doněcké a Luhanské oblasti Rusko od počátku odůvodňuje zahájení války na Ukrajině.

Ruská federace jednání soudu, které proběhlo na začátku března, bojkotovala. Nedostavila se na něj a stížnost Ukrajiny označila za absurdní.

K nařízení soudního dvora OSN o zastavení vojenských operací se vyjádřil tiskový mluvčí Vladimira Putina Dmitrij Peskov. „Ne, nemůžeme brát toto rozhodnutí v úvahu. U Mezinárodního soudního dvora existuje pojem ‚souhlas stran'. Tady žádný souhlas být nemůže. V tomto případě to nemůžeme brát v úvahu,“ uvedl Putinův mluvčí Peskov podle agentury TASS. Mluvčí ruského ministerstva zahraničí Marija Zacharovová se k rozhodnutí soudu také vyjadřovala odmítavě a tvrdila, že „v případu této konkrétní žaloby soud nemá jurisdikci“.

Doplňme, že rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora je pro členské státy OSN, tedy i pro Rusko, závazné (.pdf, str. 18). V případě neuposlechnutí může soud věc přednést před Radu bezpečnosti OSN. V Radě bezpečnosti OSN ale Rusko patří mezi pět stálých členů se zvláštními pravomocemi, tudíž má neomezené právo veta. Může tedy blokovat jakékoliv rozhodnutí rady.

Předně uveďme, že Dita Charanzová (ANO) v rozhovoru zmiňuje (video, 3:54), že Evropa v reakci na aktuální dění na Ukrajině musí „dělat víc“. V této souvislosti pak poukazuje právě na postoj Německa k některým sankčním opatřením.

Připomeňme nejdříve, jak se Německo stavělo k sankcím vůči Rusku v minulosti. Ještě na konci roku 2021, kdy Ruská federace začala u hranic s Ukrajinou soustřeďovat vojenské síly a kdy Spojené státy varovaly před možnou ruskou invazí, Německo váhalo například obětovat spuštění plynovodu Nord Stream 2. Ten měl po dně Baltského moře přivádět zemní plyn z Ruska přímo do Německa, k uvedení do provozu však musel ještě získat od německých regulačních úřadů povolení. 

Německý kancléř Olaf Scholz nejdříve v prosinci uváděl, že je Nord Stream 2 soukromý projekt a o povolení k provozu rozhodnou německé úřady bez ohledu na politické hledisko. Kvůli tomuto postoji následně německá vláda čelila značné kritice. Plán, aby nedošlo k otevření Nord Stream 2 v případě napadení Ukrajiny Ruskem, prosazovaly především Spojené státy americké. Přes počáteční váhání pak nakonec zástupci německé vlády v lednu potvrdili, že tehdy připravovaný sankční balíček EU počítá i s případnou blokací plynovodu Nord Stream 2. Poté, co Vladimir Putin 22. února uznal nezávislost samozvané Doněcké a Luhanské lidové republiky a vyslal do těchto oblastí ruskou armádu, německý kancléř Olaf Scholz oznámil, že Nord Stream 2 povolení nedostane.

24. února 2022 následně Rusko napadlo Ukrajinu, čímž začal otevřený konflikt. Evropská unie začala téměř okamžitě jednat o uvalení dalších sankcí na Rusko, některé státy přitom navrhovaly odpojení Ruska od mezinárodního platebního systému SWIFT. I v tomto případě Německo nejdříve drželo spíše nesouhlasný postoj a váhalo, i když už většina evropských států s tímto krokem souhlasila. Jedním z důvodů bylo i to, že by odpojením Ruska od SWIFTu byly ohroženy ruské dodávky zemního plynu, na nichž je Německo z velké části závislé. Už 25. února odpoledne nicméně Německo oznámilo, že je připraveno Rusko od SWIFTu odstřihnout. Doplňme, že Česká republika podporovala vyřazení Ruska ze systému SWIFT od začátku.

O tom, že se Německo stále potýká s energetickou závislostí na Rusku, poté v březnu mluvila například i německá ministryně zahraničí Annalena Baerbock. Dle jejího vyjádření by zákaz dovozu ruské ropy, ke kterému přistoupily Spojené státy, Kanada nebo Austrálie, v Německu způsobil chaos. 

K okamžitému zastavení dodávek ropy, ale i plynu z Ruska pak státy EU vyzývá i otevřený dopis, ke kterému podpis připojila řada europoslanců (.pdf). Mezi nimi například právě i Dita Charanzová (.pdf, str. 4) a další čeští europoslanci, včetně zástupců vládní ODS či KDU-ČSL.

Uveďme, že dle zpráv z 12. března si německá vláda vytyčila cíl, aby import ropy a uhlí z Ruska klesl téměř na nulu už do konce roku 2022. Zakázat dovoz plynu, jak vyzývají poslanci Evropského parlamentu, však Německo neplánuje. Ve svém vyjádření to uvedl německý ministr hospodářství Robert Habeck, podle něhož by takový krok způsobil nedostatek plynu „příští zimu, což by vedlo k propadu hospodářství, vyšší inflaci i stovkám tisíc nezaměstnaných“.

Na závěr tedy shrňme, že Německo v několika případech váhalo se zavedením sankčních opatření vůči Rusku, byť s nimi v některých případech posléze souhlasilo. Která opatření jsou „razantnější“, je do značné míry na subjektivním posouzení. V poslední době však Německo například odmítlo přistoupit k zákazu dovozu ruského plynu. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako pravdivý.

Na mimořádném zasedání Evropského parlamentu, které se konalo 1. března 2022, přednesl svůj projev ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Ve své téměř osmiminutové řeči se vyjadřoval k ruské invazi na Ukrajinu a ke konci apeloval na Evropskou unii, aby přijala Ukrajinu mezi své členy: „Bojujeme za to, abychom se stali rovnoprávnými členy Evropy. Věřím, že dnes celému světu ukazujeme, co v nás je. Evropská unie bude mnohem silnější s námi – to je jisté. Bez vás bude Ukrajina osamocená. Dokázali jsme naši sílu. Dokázali jsme, že jsme přinejmenším stejní jako vy. Tak dokažte vy, že stojíte s námi. Dokažte, že nás nenecháte na holičkách. Dokažte, že jste skutečně Evropané.“

Několik hodin poté, co prezident Zelenskyj pronesl svou řeč, schválili europoslanci usnesení. V něm vyzývali orgány Evropské unie, aby pracovaly na tom, že Ukrajině bude udělen status kandidátské země EU. Pro usnesení hlasovalo 637 europoslanců ze 676 hlasujících, a to včetně (.pdf, str. 157) europoslankyně za hnutí ANO Dity Charanzové. Status kandidátské země je první ze tří fází k přijetí země do Evropské unie. Jednání o přijetí pak mohou začít, pokud se na něm shodnou všechny vlády EU formou jednomyslného rozhodnutí Rady EU.

Pro kontext ještě doplňme, že Volodymyr Zelenskyj již 28. února podepsal žádost o přijetí Ukrajiny do Evropské unie, a to společně s premiérem Denysem Šmyhalem a předsedou ukrajinské Nejvyšší rady Ruslanem Stefančukem. „Jsem přesvědčen, že jsme si to zasloužili. Jsem přesvědčen, že vše je možné,“ uvedl k věci prezident Zelenskyj.

Ve výroku Dity Charanzové se objevují dvě nepřesnosti. Prezident Zelenskyj totiž Evropskou unii kritizoval pouze nepřímo a výslovně se nezmínil o kandidátském statusu. S jistou mírou zjednodušení tak ale lze jeho apel na europoslance chápat, především ve spojitosti s dříve podanou žádostí o přijetí do EU. Druhá nepřesnost se týká samotného usnesení. Dita Charanzová říká, že je namířeno na premiéry zemí Evropské unie. To není úplně přesné, protože výzva europarlamentu zmiňuje pouze obecně orgány EU. Nicméně vzhledem k tomu, že se mezi tyto orgány řadí i Evropská rada, která je tvořena předsedy vlád nebo prezidenty, hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou.

Pro kontext nejdříve uveďme, že Marek Ženíšek (TOP 09) tu mluví o změně postoje Německa v reakci na ruskou agresi na Ukrajině.

Po začátku ruské invaze na Ukrajinu 24. února Německo nejdříve postupovalo zdrženlivě co se týče schvalování nových, tvrdších sankcí proti agresorovi. Odmítalo například odpojit Rusko od mezibankovního platebního systému SWIFT. Nakonec nicméně německá vláda 25. února odpoledneotočila a oznámila, že sice posuzuje důsledky odstřižení Ruské federace od SWIFTu, ale není proti.

Na konci roku 2021, kdy Rusko začalo u ukrajinských hranic soustřeďovat vojenské síly, čelilo Německo kritice pro neochotu obětovat spuštění plynovodu Nord Stream 2. Ten měl po dně Baltského moře přivádět zemní plyn z Ruska přímo do Německa. Uveďme, že v současnosti je již dostavěný a podle vyjádření provozovatele z konce roku 2021 také naplněný plynem. 

Plynovod ale dosud nezískal od německých regulačních úřadů povolení k provozu. Jedním z důvodů bylo také to, že ostatní evropské státy poukazovaly na nebezpečí, které může zvýšená závislost na ruském plynu představovat. Plán, aby nedošlo k otevření Nord Stream 2 v případě napadení Ukrajiny, prosazovaly především Spojené státy americké. Na konci ledna 2022 vyjádřil mluvčí amerického ministerstva zahraničí Ned Price postoj USA: „Chci to říct úplně jasně: pokud Rusko jakýmkoli způsobem napadne Ukrajinu, Nord Stream 2 se nespustí.”

Německá ministryně zahraničí Annalena Baerbock následně ve čtvrtek 27. ledna na půdě německého parlamentu potvrdila, že tehdy připravovaný sankční balíček EU počítá i s případnou blokací Nord Stream 2. Když Vladimir Putin 22. února uznal nezávislost Doněcké a Luhanské lidové republiky a vyslal do těchto oblastí ruskou armádu, německý kancléř Olaf Scholz oznámil, že plynovod povolení nedostane. 

„Dnes jsem požádal spolkové ministerstvo hospodářství, aby stáhlo stávající zprávu k analýze zásobovací bezpečnosti u Spolkové agentury pro sítě. Zní to možná technicky, ale je to nezbytný správně-právní krok, aby nyní produktovod nemohl získat certifikaci,“ uvedl tehdy Scholz s tím, že bez certifikace nemůže být Nord Stream 2 zprovozněn. V této fázi se tedy skutečně jedná o „konec Nord Stream 2“, jak ve výroku zmiňuje Marek Ženíšek.

Dále uveďme, že na Německo před vypuknutím invaze směřovala kritika také za to, že Ukrajině v době stupňujícího se napětí mezí ní a Ruskem nechtělo poslat pomoc v podobě zbraní. Nad rozhodnutím Německa poslat Ukrajině vojenské přilby místo zbraní či munice se na konci ledna pozastavoval například starosta Kyjeva Vitalij Kličko: „Pro chování německé vlády nemám slov. Ministryně obrany patrně nepochopila, že máme co do činění s perfektně vyzbrojenou ruskou armádou, která může každou chvílí začít s další invazí.“

Ačkoli ještě na začátku února Olaf Scholz uváděl, že je striktně proti dodávkám smrtících zbraní na Ukrajinu, po zahájení ruského útoku na Ukrajinu Německo svůj postoj v otázce dodávek zbraní kompletně přehodnotilo. 26. února tak kancléř Scholz oznámil, že Německo dodá Ukrajincům protitankové střely a rakety.

Rada Evropy (RE) je mezinárodní celoevropská organizace, která funguje nezávisle na Evropské unii. Vznikla roku 1949 uzavřením tzv. Londýnské dohody a sídlí ve Štrasburku. Jedná se o společenství, jež zaštiťuje spolupráci členských zemí především v oblasti podpory demokracie a ochrany lidských práv. „Misí a cílem Rady Evropy je vytvoření společného demokratického a právního prostoru, který zaručuje dodržování lidských práv, demokracii a respektování zákonů,“ upřesňuje český web věnovaný této organizaci. Doplňme, že k 1. lednu 2022 se Rada Evropy skládala z celkem 47 členských států, mezi které patří i Česká republika.

Základním rozhodovacím orgánem RE je tzv. Výbor ministrů, který tvoří ministři zahraničních věcí jednotlivých zemí. Právě Výbor ministrů již den po zahájení ruské invaze na Ukrajinu, tedy 25. února, rozhodl o pozastavení členství Ruské federace v tomto společenství. Podle italského ministra zahraničí Luigiho di Maia byl tento krok nezbytný, neboť Rusko svou agresí vůči Ukrajině porušuje mezinárodní právo. Ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba zároveň vyzval členské země k úplnému vyloučení Ruska z Rady.

Upřesněme, že pozastavení členství pro daný stát znamená, že se jeho diplomaté nesmějí účastnit aktivit Rady a jeho zákonodárci nemají možnost zasedat v Parlamentním shromáždění RE. Země s pozastaveným členstvím se nicméně stále může podílet na chodu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Ten se tak např. nadále může zabývat podněty, které z této země vzešly. Pro zajímavost doplňme, že podle agentury AFP se uvedený soud nejčastěji zabývá právě kauzami Ruské federace.

Ruská tisková agentura TASS 10. března informovala o tom, že se Rusko dál nehodlá účastnit jednání Rady Evropy. Oficiálně o záměru Ruska vystoupit z RE informoval 15. března šéf ruské delegace při Parlamentním shromáždění Rady Evropy Pjotr Tolstoj. „Rozhodnutí o vystoupení (z RE) bylo učiněno v souvislosti s protiruskou debatou v Parlamentním shromáždění Rady Evropy, jejímž výsledkem může být lživá rusofobní rezoluce, založená na smyšlenkách, které nemají žádný vztah k realitě,“ dodal. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov tento záměr oznámil v dopise adresovaném generální tajemnici RE Marije Pejčinovićové Burićové.

Zmíněné Parlamentní shromáždění RE se mezitím mimořádně sešlo ve dnech 14. až 15. března, aby projednalo právě otázku členství Ruské federace. Na jeho výzvu poté Výbor ministrů rozhodl o definitivním vyloučení Ruska z Rady. Členství mu bylo definitivně ukončeno k 16. březnu.

Doplňme, že odchod Ruska z Rady Evropy znamená zároveň ukončení jeho účasti ve všech mechanismech tohoto společenství, tzn. i Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Rusko tak nadále nebude vázáno například Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv (.pdf).

Výbor ministrů tedy skutečně Rusko den před konáním rozhovoru s Ditou Charanzovou s okamžitou platností vyloučil z Rady Evropy. Učinil tak na základě výzvy, na níž se 15. března dohodlo Parlamentní shromáždění RE. Tento výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Nejprve dejme výrok do kontextu. Rada pro lidská práva patří mezi orgány Organizace spojených národů (OSN) a má 47 členů, kteří jsou voleni Valným shromážděním OSN. Jak už název napovídá, zabývá se dodržováním lidských práv. Každý člen zasedá v radě tři roky a není možné vykonávat více než dvě funkční období za sebou. Jednotlivá křesla jsou rozdělena podle regionů, například východní Evropě je tak přiřazeno 6 míst. Předsednictvo rady se skládá z jednoho předsedy a čtyř místopředsedů a každý rok se obměňuje. 

Europoslankyně Charanzová pak v rozhovoru vyjadřuje kritiku vůči OSN. Kuba je totiž dlouhodobě považována za nedemokratickou zemi porušující lidská práva (.pdf, str. 186–193). Například nezisková organizace Člověk v tísni uvádí, že z hlediska dodržování Všeobecné deklarace lidských práv OSN, což je dokument (.pdf, str. 3) OSN přijatý v roce 1948, zůstává Kuba na nejhorší příčce v celé Latinské Americe. Pojďme se tedy podívat na to, zda Kuba a případně i jiné země porušující lidská práva předsedaly Radě pro lidská práva OSN.

Kuba je, s výjimkou let 2013 a 2020, řadovým členem rady od roku 2006, kdy tento orgán OSN vznikl. Co se týče zastoupení Kuby v předsednictvu Rady pro lidská práva, v červnu 2010 se na jeden rok stal místopředsedou kubánský představitel Rodolfo Reyes Rodríguez. Nikdy jindy se žádný další Kubánec v čele rady neobjevil, a to ani přímo na předsednickém postu.

Uveďme, že v roce 2010 se Kuba mezi nedemokratické země řadila například podle analýzy (.pdf, str. 177) americké nevládní organizace Freedom House. Ta už od roku 1972 monitoruje stav politických práv a občanských svobod v jednotlivých zemích světa a na základě těchto dat pak pravidelně sestavuje tzv. index svobody ve světě. Freedom House rozděluje státy do tří kategorií – svobodné, částečně svobodné a nesvobodné. Například Česká republika se v současnosti řadí do první kategorie, tedy ke svobodným zemím, zmiňovaná Kuba pak mezi nesvobodné země.

Abychom posoudili, jestli se v předsednictvu Rady pro lidská práva OSN vyskytly i další státy, které jsou kritizovány za porušování lidských práv a svobod, využijeme v rámci našeho hodnocení právě index sestavovaný organizací Freedom House.

Seznam států, které měly své zastoupení v předsednictvu Rady a které v té době společnost Freedom House označila jako nesvobodné (.xlsx), vyjmenovává následující přehled:

• 2008/2009 – Ázerbájdžán (.pdf, str. 56);
• 2009/2010 – Egypt (.pdf, str. 231);
• 2010/2011 – Kuba (.pdf, str. 177) a Angola (.pdf, str. 31);
• 2011/2012 – Kamerun (.pdf, str. 127);
• 2013 – Mauritánie (.pdf, str. 452);
• 2014 – Gabon (.pdf, str. 265);
• 2015 – Kazachstán (.pdf, str. 350);
• 2016 – Etiopie (.pdf, str. 231);
• 2017 – Egypt (.pdf, str. 152), Irák (.pdf, str. 251);
• 2018 – Rwanda (.pdf, str. 816);
• 2020 – Afghánistán (.pdf, str. 31);
• 2021 – Súdán (.pdf, str. 1108), Somálsko (.pdf, str. 1049);
• 2022 – Libye (.pdf, str. 667) a Uzbekistán (.pdf, str. 1278).

Zastupitel za Gabon dokonce zastával pozici předsedy Rady pro lidská práva, všichni ostatní zástupci ze zemí, které jsme zmínili, se stali pouze místopředsedy. Pro úplnost ještě dodejme, že v případě Iráku, Afghánistánu, Somálska a Libye bylo jejich zařazení na seznam ovlivněno probíhajícími válkami a konflikty uvnitř země. 

Jak lze vyčíst z přehledu výše, od roku 2006 nezískaly státy hodnocené jako nesvobodné post v předsednictvu rady pouze ve třech funkčních obdobích – v letech 2006/2007, 2007/2008 a 2019. Lze tedy říci, že země, které jsou podobně nesvobodné a nedemokratické jako Kuba, skutečně mají dlouhodobě své zastoupení ve vedení Rady pro lidská práva OSN. Vzhledem k těmto skutečnostem hodnotíme výrok Dity Charanzové jako pravdivý. 

Švédsko a Finsko dlouhodobě patří k neutrálním státům, nejsou tedy ani členy Severoatlantické aliance. V roce 1994 se přidaly k programu Partnerství pro mír, v jehož rámci s NATO spolupracují. Následně v roce 1995 spolu s Rakouskem, další neutrální zemí, vstoupily do EU. Podle Dity Charanzové se však nálada v těchto státech mění ve prospěch možného připojení k NATO.

Nejprve se zaměřme na Finsko. Z průzkumu agentury Kantar TNS vyplývá, že současná podpora finských obyvatel vstupu do NATO je nejvyšší za dvacet let, kdy agentura postoj Finů k této otázce zjišťuje. Se vstupem země do Severoatlantické aliance souhlasilo na přelomu února a března 2022 celkově 48 % Finů, 26 % nevědělo a 27 % bylo proti. Ještě v lednu letošního roku, tedy před začátkem ruské invaze na Ukrajinu, vypadaly výsledky značně odlišně. Vstup do Aliance totiž tehdy podporovalo pouze 28 % Finů. Mezi lety 2002 a 2019 se podpora pro členství pohybovala v rozmezí 15 až 27 %.

Podle dalšího průzkumu veřejného mínění, který publikovalo finské veřejnoprávní vysílání Yle, podporovalo v březnu letošního roku členství v NATO 63 % obyvatel, 16 % bylo proti a zbývající nevěděli. Stejný průzkum, který probíhal od 23. do 25. února, ukázal 53% podporu připojení Finska k Alianci. Toto bylo vůbec poprvé v historii, kdy více než polovina Finů souhlasila se vstupem do NATO.

Finský prezident Sauli Niinistö i premiérka Sanna Marinová letos ve svých novoročních projevech zdůraznili právo Finska kdykoliv požádat o vstup do Severoatlantické aliance. Finský ministr zahraničí nicméně 14. ledna dodal, že v současnosti jeho země vstup neplánuje. Po ruském útoku na Ukrajinu se pak premiérka Marinová vyjádřila pro členství v NATO, pouze pokud bude ohrožena finská národní bezpečnost.

Co se týče Švédska, v březnu letošního roku švédský list Aftonbladet zveřejnil průzkum, který ukázal, že poprvé v historii by většina obyvatel se členstvím v NATO souhlasila. Celkem 51 % obyvatel se vyslovilo pro a 27 % proti. Ještě v lednu uvedlo souhlasné stanovisko 42 % respondentů, nesouhlasné potom 37 %. 

Rekordní podporu pro vstup do NATO potvrdily i průzkumy švédské veřejnoprávní televize SVT. Podle dřívějšího šetření z konce února pro hlasovalo 41 % dotázaných, na začátku března poté vstup do Severoatlantické aliance podpořilo až 49 % oslovených.

Hlavní představitel největší švédské opoziční strany Ulf Kristersson podporuje začlenění Švédska do struktur NATO. Švédská premiérka Magdalena Anderssonová ale odmítla výzvy opozice, aby země podala přihlášku do Severoatlantické aliance, protože by to podle premiérky vedlo k nárůstu napětí a destabilizaci severní Evropy.

Dodejme ještě, že se Finsko i Švédsko účastnily summitu NATO, který se konal 25. února v reakci na ruský vpád na Ukrajinu.

Na závěr shrňme, že finská vládnoucí politická reprezentace vstup do Aliance nevylučuje, pokud by byla země ohrožena. Švédská vláda připojení v tuto chvíli odmítá, ačkoliv je mu opozice nakloněna. Pro naše hodnocení je nicméně nejpodstatnější, že průzkumy veřejného mínění v obou severských zemích skutečně ukazují rekordní, nadpoloviční, podporu obyvatel pro vstup do NATO. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.