Obrana Česka v evropském kontextu

Jan Bartošek se vyjadřoval k francouzským prezidentským volbám, konkrétně k výsledkům jejich druhého kola, které byly oznámeny v neděli 24. dubna. V rámci našeho hodnocení se proto zaměříme především na výsledky druhých kol francouzských voleb, pro kontext nicméně zmíníme také kola první.

První kolo prezidentských voleb se ve Francii konalo 10. dubna 2022. Největší počet hlasů v tomto případě získal dosavadní prezident Emmanuel Macron za hnutí Republiko vpřed! (La République En marche!), které se řadí na střed politického spektra. Konkrétně jeho zisk odpovídal 9,8 milionu hlasů, tedy 27,9 %. Do druhého kola s ním postoupila Marine Le Pen za krajně pravicovou stranu Národní sdružení (Rassemblement National), která získala 23,2 %, tedy přes 8,1 milionu hlasů. Volební účast prvního kola činila 73,7 %, tedy více než 35,9 milionu hlasů.

Podle přehledu francouzské zpravodajské agentury AFP dalšími pravicovými kandidáty v letošních volbách byli: Eric Zemmour za stranu Znovudobytí (Reconquête); Valérie Pécresse za stranu Republikáni (Les Républicains); Nicolas Dupont-Aignan za stranu Vzhůru, Francie (Debout la France). Zisky jednotlivých kandidátů lze nalézt v tabulce níže.

Abychom mohli posoudit, zda pravice skutečně posílila, musíme se vrátit zpět do roku 2017, kdy se konaly předešlé prezidentské volby. Také v těchto volbách v prvním kole získal nejvíce hlasů Emmanuel Macron, a to 24,01 %, tedy přes 8,6 milionu volebních lístků. Druhá skončila Marine Le Pen se ziskem 21,3 % a přes 7,6 milionu hlasů. Volební účast prvního kola byla 77,77 %, což představovalo 37 milionů hlasů.

Dalšími pravicovými kandidáty v roce 2017 dle deníku The Wall Street Journal byli: Francois Fillon za stranu Republikáni (Les Républicains) a Nicolas Dupont-Aignan za stranu Vzhůru, Francie (Debout la France).

Pokud tedy porovnáme zisky pravicových kandidátů v prezidentských volbách v roce 2017 a 2022, zjistíme, že v roce 2017 získali pravicoví kandidáti o skoro 3,5 milionu hlasů více.

Pokud bychom se soustředili pouze na druhé kolo prezidentských voleb, dojdeme k opačnému výsledku. V roce 2017 získala Marine Le Pen v druhém kole prezidentských voleb 33,9 % hlasů a přes 10,6 milionu hlasů. O pět let později získala 41,46 % a skoro 13,3 milionů hlasů, tedy o cca 2,7 milionů hlasů více, a jako zástupce pravice tak posílila. 

Sílící podpora pro Le Pen je zapříčiněna i tím, že se ve volbách v roce 2022, respektive již před nimi, „rozhodla normalizovat, změkčit a uhladit svůj jazyk“, jak uvedla Cecile Alduyová, expertka na francouzskou krajní pravici a politickou komunikaci ze Stanfordské univerzity. Zatímco v roce 2017 vstoupila do prezidentských voleb se slibem (.pdf, str. 3) vypsání referenda o vystoupení Francie z EU (tzv. frexit), v roce 2022 svůj protievropský postoj zmírnila a o hlasy francouzských voličů se ucházela se slibem (.pdf, str. 19) zásadní reformy Evropské unie a jejího přetvoření do aliance „svobodných a suverénních národů“.

Vzhledem k tomu, že se Jan Bartošek vyjadřoval k vítězství Emanuela Macrona ve druhém kole voleb a následně zmínil, že výsledky (druhého kola) ukazují, že pravice ve Francii posílila, hodnotíme výrok jako pravdivý.

V roce 2014 bylo v reakci na okupaci Krymu v rozhodnutí (.pdf, str. 2) Rady EU uvaleno embargo na přímý i nepřímý prodej, dodávky, převod a export zbraní ze států EU do Ruské federace. Zákaz se týkal i souvisejícího zbrojního materiálu všech kategorií včetně „zbraní a střeliva, vojenských vozidel a vojenského vybavení, polovojenského vybavení“ a náhradních dílů k nim. Embargo platilo pro občany členských zemí EU a uvedený materiál nemohl být Rusku poskytován ani z území členských států nebo za použití plavidel či letadel pod vlajkou členských zemí. Nezáleželo přitom na tom, jestli zboží pochází přímo z území států EU, či odjinud.

Fakticky však od roku 2014 k úplnému zastavení vývozu zbraní a ostatního vojenského materiálu do Ruska nedošlo. Například Německo totiž využilo mezeru, která umožňovala do Ruska exportovat tzv. zboží dvojího užití. Tedy zboží, které je vyráběno primárně pro civilní použití, vzhledem k jeho charakteru a vlastnostem ho lze ale využít i pro vojenské účely. Ruská federace se v tomto případě zavázala k čistě civilnímu využití.

Francie poté využila možnosti naplnit smlouvy dojednané před rokem 2014, kdy Rada rozhodnutí o embargu vydala. Podle informací, které zveřejnil britský deník The Telegraph, bylo z Francie do Ruska zasláno vybavení jako bomby, rakety, torpéda, naváděcí systémy pro stíhačky a vrtulníky nebo infračervené kamery.

Mezi země, které do Ruské federace vyvážely zbraně a vojenský materiál po uvalení embarga, patří i Česká republika.

I přes nespecifikovatelný počet „mnoho“, který uvedl poslanec Bartošek, lze na základě dat hodnotit jeho výrok jako pravdivý. Francie a Německo totiž skutečně navzdory embargu patří od roku 2014 mezi hlavní evropské vývozce zbraní a vojenského vybavení do Ruské federace. Hodnota jimi vyvezeného materiálu přitom několikanásobně převyšuje vývoz ostatních států EU.

Předně uveďme, že poslanec Bžoch mluví o plánech Evropské unie na snižování energetické závislosti na Rusku. V rozhovoru dodává, že by podle něj měla Česká republika závislost na ruských surovinách ukončit dříve než před zmiňovanými lety 2027 či 2030.

Poukazuje tak na plán REPowerEU, jehož nástin představila 8. března Evropská komise. Jeho cílem je zbavit Evropu závislosti na ruských fosilních palivech „v dostatečném předstihu před rokem 2030“ a snížit do konce roku 2022 poptávku EU po ruském plynu o dvě třetiny. 10. března poté předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová uvedla (.pdf, str. 2–3), že v květnu 2022 Komise předloží plán, podle něhož by mělo postupně dojít k ukončení odběru zemního plynu, ropy a uhlí z Ruska nejpozději do konce roku 2027. 

Podle Komise si vývoj energetických trhů a zejména drastická změna v evropské bezpečnostní situaci žádají zrychlení přechodu na energii z udržitelných zdrojů a také energetickou nezávislost Evropy. Projekt RePowerEU Evropská komise koncipuje tak, aby zvýšil odolnost a efektivitu energetického systému EU. 

Komise tento plán staví na dvou pilířích. Prvním z nich je diverzifikace dodávek zemního plynu, kdy by mělo dojít ke zvýšení dovozu zkapalněného zemního plynu a plynu od neruských dodavatelů a k většímu využívání biometanu či vodíku. Druhým pilířem je poté rychlejší snižování závislosti na fosilních palivech – například zvyšováním energetické účinnosti a větším využíváním obnovitelných zdrojů. Doplňme, že plán se zaměřuje například i na dekarbonizaci průmyslu či na udržení maloobchodních cen energií pod kontrolou.

Podle informací Evropské komise z března 2022 Evropa importuje 90 % své spotřeby plynu, z toho 45 % z Ruska. Dále také z Ruska odebírá 27 % celkové dovážené ropy a 46 % dováženého uhlí (.pdf, str. 1). Prozatím tedy Rusko dovozu plynu do EU výrazně dominovalo.

Evropská unie tedy prostřednictvím Evropské komise skutečně připravuje plány, podle nichž by mělo dojít k ukončení dodávek energetických surovin z Ruska do konce roku 2030. Později představitelé Komise hovořili o roku 2027. Vzhledem k uvedeným informacím hodnotíme výrok jako pravdivý.

Na začátek uveďme, že zde Jan Bartošek reagoval na otázku, která se týkala návštěvy ministryně Černochové v USA a s tím související vládní nákupy vojenské techniky a obrannou dohodu s USA. Bartošek ve své odpovědi výslovně neuvádí, jestli hovoří o vládní podpoře, nebo o podpoře jednotlivců a filantropů z řad občanů. Proto se v rámci našeho hodnocení zaměříme na podporu, která zahrnuje vládní i nevládní pomoc.

Koordinační centrum pro humanitární a sociální záležitosti zřízené ukrajinským prezidentem Volodomyrem Zelenským vydalo 16. dubna zprávu o humanitární pomoci. Zde píše, že Češi jsou na 3. místě v množství darovaných peněz pro Ukrajinu. Konkrétně se jedná o 11 % z celkové částky 924 milionů dolarů, tedy zhruba 100 milionů dolarů. Na prvním místě je Spojené království se 47 procenty a na druhém Nizozemsko s 18 procenty, na čtvrtém místě poté USA s 8 %. Tato statistika ovšem zahrnuje dárcovské příspěvky z řad českých občanů či od českých společností, nikoli oficiální vládní podporu. 

Výši celkové vládní pomoci (vojenské, humanitární a finanční) monitoruje německý Kielský institut pro světovou ekonomiku ve svém přehledu „Ukraine Support Tracker“. Data sledují období ode dne vypuknutí ruské invaze 24. února až do dne 27. března. Česká republika se nachází na 11. místě a pokud bychom tuto podporu přepočetli na procenta HDP, tak se umístíme na 7. místě. Na stejném 7. místě se nacházíme i v případě, když se započítá pouze vojenská pomoc.

Kdybychom sečetli vládní a nevládní pomoc, neposunula by se Česká republika z uváděného 11. místa v žebříčku nominální pomoci na vyšší než 10. příčku. Česká vládní podpora Ukrajině totiž dle Kielského institutu činila cca 77 milionů eur (.xlsx). I kdybychom k této částce přičetli 100 milionů dolarů od českých občanů a firem, tedy přibližně 92 milionů eur, činila by celková částka 169 milionů eur. Stále by se tak jednalo o menší sumu, než kterou na pomoc Ukrajině vynaložila vláda Kanady (.xlsx), která se umístila na 9. místě s téměř 180 miliony eur.

Složitější je situace v případě přepočtu na procenta HDP. Známe totiž pouze přibližné částky pomoci od občanů a firem, a to jen pro Česko, Spojené království, Nizozemsko a USA; čísla pro ostatní státy však ukrajinské Koordinační centrum pro humanitární a sociální záležitosti nezveřejnilo. Po sečtení této a vládní pomoci by se ČR sice v žebříčku, který vyjadřuje celkovou pomoc v přepočtu na % HDP (.xlsx), posunula na třetí místo, ale toto pořadí by se mohlo změnit po započítání nevládní pomoci i u ostatních států. Jelikož nemáme k dispozici potřebná data, nemůžeme jednotlivé pořadí států včetně ČR určit.

Na závěr shrňme, že Česká republika se podle dostupných přehledů v případě vládní pomoci zařadila na 11. místo v absolutních číslech a na 7. místo při přepočtu na HDP. Třetí příčku Česko obsadilo pomocí od občanů a firem, nicméně ta nezahrnuje „dodávky zbraní“, které Jan Bartošek ve výroku zmiňuje. Nemůžeme přesně určit výsledné pořadí ČR při sečtení uváděné vládní a nevládní pomoci, výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Poslanec Bžoch podle svých slov předpokládá, že hnutí ANO vyjádří podporu pro plánovanou česko-americkou dohodu o obranné spolupráci (DCA), a to díky jejímu rámcovému charakteru. Dohoda navíc podle něj neumožní pohyb cizích vojsk na českém území. Na zahájení jednání o obranné smlouvě s USA se dohodla ministryně obrany Jana Černochová se svým americkým protějškem Lloydem Austinem, když v dubnu navštívila Washington. 

Jak uvádí Ministerstvo obrany, primárním účelem smlouvy DCA (Defense Cooperation Agreement) má být právní zajištění působení amerických vojáků na území České republiky, pokud se budou na našem území nacházet. Konkrétně má jít o dílčí otázky, jako je jurisdikce nad příslušníky ozbrojených sil Spojených států nebo odpovědnost za škody způsobené na českém území.

Smlouva má podle Ministerstva obrany pojednávat i o zařízeních a prostorách v České republice, které budou po dohodě obou stran ozbrojené síly USA moci využívat. Na přesných podmínkách, které budou v České republice pro americké vojsko platit, se vzájemně domluví oba státy. Resort obrany i Česká tisková kancelář zároveň uvádí, že samotné nasazení amerického vojska by musela schválit vláda a následně podle čl. 43 Ústavy České republiky i parlament.

Taková spolupráce s USA není ničím výjimečným. Z 30 členských států NATO má obdobnou dohodu o obranné spolupráci s USA sjednanou 24 zemí. Podle ministryně Černochové by na rozdíl od těchto smluv měla být česko-americká dohoda obecnější. Zároveň podle ČTK půjde o mezinárodní smlouvu prezidentskou, která bude v České republice podléhat souhlasu vlády a parlamentu a ratifikaci prezidentem republiky. Oproti tomu Spojené státy dohodu sjednají na exekutivní úrovni, bez nutnosti souhlasu Kongresu.

Jaroslav Bžoch zmiňuje očekávanou podporu hnutí ANO pro smlouvu DCA právě kvůli její rámcové povaze. Podle vyjádření Nejvyššího soudu rámcová smlouva „stanoví smluvní podmínky následně uzavíraných konkrétních, realizačních smluv“ a nestanovuje žádné konkrétní závazky. Poradce českého premiéra pro bezpečnost a EU Tomáš Pojar pak pro Seznam zprávy výslovně uvedl, že má jít o rámcovou dohodu. Pro srovnání uveďme příklad slovensko-americké obranné dohody (.pdf), kterou označuje jako rámcovou slovenská prezidentka Čaputová a ministr obrany Naď.

O nákupu dvanácti vrtulníků pro armádu hovořilo Ministerstvo obrany (MO) již v roce 2016, kdy post ministra zastával Martin Stropnický (za ANO) během vlády Bohuslava Sobotky. Konkrétnější podobu poté výběr vrtulníků dostal až za vlády Andreje Babiše. V roce 2018 ministryně obrany Karla Šlechtová (za ANO) uvedla, že nákup helikoptér proběhne bez vypsání veřejné soutěže, resort obrany sám osloví vybrané dodavatele a z nich následně vybere, komu zakázku zadá. V roce 2019 poté MO pod vedením Lubomíra Metnara (za ANO) rozhodlo, že 12 vrtulníků v hodnotě 14,6 mld. korun (bez DPH) nakoupí od americké společnosti Bell. K uzavření smlouvy došlo v prosinci 2019.

Uveďme, že Armáda České republiky vlastní dva druhy (video, čas 1:10) vrtulníků – bitevní a transportní. Ještě v roce 2017 měla (.pdf, str. 7, 27) Armáda ČR 17 bojových a 34 víceúčelových (transportních) vrtulníků. Většina vrtulníků, které Armáda ČR používá, je ještě sovětského, respektive ruského původu.

Staré sovětské vrtulníky tak mají nahradit nové stroje od firmy Bell. Jedním z hlavních důvodů pro nákup nových helikoptér byla snaha zbavit se závislosti na ruské technice. Využívání těchto starých vrtulníků s sebou totiž podle Metnara nese „potíže při servisu, údržbě, dodávkách náhradních dílů nebo při spolupráci se západními spojenci“. Nově by některé tyto stroje mělo nahradit 8 víceúčelových vrtulníků UH-1Y Venom a 4 bitevní AH-1Z Viper. Stroje má firma Bell dodat do konce roku 2023. 

Vzhledem k tomu, že ke konkrétním krokům týkajícím se nákupu nových vrtulníků pro armádu skutečně došlo za vlády Andreje Babiše, hodnotíme výrok Jaroslava Bžocha jako pravdivý.