Kam kráčíš, Green Deale?

Pařížská dohoda je úmluva o ochraně klimatu, která byla přijata na mezinárodní klimatické konferenci v Paříži v roce 2015. Té se zúčastnily smluvní strany Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC). Dohoda vstoupila v platnost v listopadu 2016 a Česká republika ji ratifikovala o rok později. Společně s ostatními členskými státy EU se tak mj. přihlásila ke snížení emisí skleníkových plynů nejméně o 40 % ve srovnání s rokem 1990.

Dlouhodobým cílem Pařížské dohody (.pdf, str. 2) „je zlepšit globální reakci na hrozby změny klimatu, a to v návaznosti na udržitelný rozvoj a úsilí o vymýcení chudoby“. Klíčové je dle této dohody udržet nárůst průměrné globální teploty pod hranicí 2 °C v porovnání s obdobím před průmyslovou revolucí. Současně by státy měly usilovat o to, aby nárůst teploty nepřekročil hranici 1,5 °C, a to opět oproti preindustriálním časům (.pdf, str. 2). Výrok Marcela Kolaji tak hodnotíme jako pravdivý.

Piráti, jmenovitě lídr kandidátky do evropských voleb Marcel Kolaja a další europoslanec Mikuláš Peksa společně s ministrem pro místní rozvoj Ivanem Bartošem, představili stranický plán na pozměnění Green Dealu v první polovině dubna. Podle Pirátů by jejich návrh dohodu upravil tak, aby byla efektivnější v boji s klimatickou krizí a ochránila ty, kteří jsou dopady klimatických změn nejvíce ohroženi (.pdf, str. 1).

Je vhodné uvést, že všichni tři pirátští zástupci Green Deal v Evropském parlamentu podpořili (.pdf, str. 218). Z dubnového vyjádření předsedy strany Ivana Bartoše vyplývá, že Piráti považují tento plán za krok správným směrem, vadí jim ovšem nízké investiční prostředky. Jejich plán se tak dle jejich slov snaží tento nedostatek napravit.

Pirátský návrh

Návrh se skládá ze tří hlavních pilířů, kterými jsou inspirace u americké legislativy s názvem Inflation Reduction Act (IRA), posílení investic prostřednictvím zavedení dobrovolného důchodového spoření na evropské úrovni a podpora domácností (.pdf, str. 1).

Piráti navrhují např. zavést výjimku z korporátní daně pro investice do čistšího průmyslu, čímž by se dle nich podpořila i konkurenceschopnost ekonomiky (.pdf, str. 2–3). Další investice by podle plánu přineslo zavedení evropského důchodového systému, ve kterém by každý občan EU měl možnost vstoupit do dodatečného penzijního spoření u Evropské investiční banky (.pdf, str. 4). Kromě toho Piráti chtějí zabránit cílení evropských dotací na největší koncerny a jejich projekty a místo toho více podpořit domácnosti (str. 5).

Závěr

Piráti skutečně přišli s vlastním plánem na provedení změn v evropském Green Dealu, přičemž dokument shrnuje návrhy do tří pilířů. Výrok Marcela Kolaji tak hodnotíme jako pravdivý.

Během superdebaty na CNN Prima News se moderátorka Tezerie Tománková ptala lídrů kandidátek ve volbách do Evropského parlamentu na jejich pohled na Green Deal a na to, co by v něm změnili, odstranili či zachovali. Kateřina Konečná, lídryně koalice Stačilo!, říká, že podle ní není pravda, že by Green Deal nešel zrušit, protože lid je dle české Ústavy zdrojem veškeré moci, a proto lze podobná legislativa vždy anulovat. V našem odůvodnění neověřujeme, zdali se Green Deal dá zrušit, ale pouze to, jestli se taková formulace v Ústavě nachází.

Hned na začátku Ústavy, konkrétně v článku 2, stojí, že lid je zdrojem veškeré moci. Dále se v něm specifikuje, že lid tuto moc vykonává prostřednictvím orgánů zákonodárné, výkonné a soudní moci. Vedle toho ale ústavní zákon může určit, kdy lid státní moc vykonává přímo. Je vhodné uvést, že zákonodárnou moc má v Česku na základě Ústavy Parlament a vrcholným orgánem výkonné moci je vláda.

Ústava tedy výslovně stanovuje, že lid je zdrojem veškeré státní moci. Výrok Kateřiny Konečné tak hodnotíme jako pravdivý.

Frans Timmermans, člen nizozemské levicové Strany práce a toho času zástupce frakce Progresivní aliance socialistů a demokratů (S&D) se po evropských volbách v roce 2019 ujal nové pozice výkonného místopředsedy Evropské komise (EK) pro Green Deal. Jeho ambice původně směřovaly na nejvyšší post v EK, tedy na jejího předsedu. Čelil ale odporu několika členských států včetně Česka, takže se tohoto místa ujala Ursula von der Leyen.

Timmermansova role

Ursula von der Leyen následně Timmermanse pověřila vedením politik EU v oblasti klimatu (.pdf, str. 2), jejichž cílem je stát se klimaticky neutrálním kontinentem do roku 2050. Vyzvala ho také k tomu, aby nastavil nové, ambicióznější snahy ve snižování emisí. Timmermans tedy vedl portfolio, které bylo pro EK pod vedením von der Leyen klíčové.

V dopise, který Timmermans od šéfky EK v roce 2019 dostal, stálo, že má za úkol „prověřit výrobu energie, odblokovat soukromé investice a podpořit nové čisté technologie“. Až do svého odchodu z Evropské komise v roce 2023 vedl vyjednávání legislativy, do které spadá například postupný zákaz spalovacího motoru, uhlíková daň či systém obchodování s emisními povolenkami pro silniční dopravu a budovy.

Mezi Timmermansovy úkoly spadala i jednání o klimatu se světovými lídry nebo farmářskou lobby. Klimatický balíček přijel v roce 2021 představit i tehdejšímu českému premiérovi Andreji Babišovi. V pozici výkonného místopředsedy EK pro Green Deal ho v srpnu 2023 nahradil slovenský eurokomisař Maroš Šefčovič (taktéž S&D), který v tomto evropském orgánu působí už od roku 2009.

Závěr

Nizozemský politik Frans Timmermans, člen levicové Strany práce, skutečně vedl vyjednávání o Green Dealu. Činil tak ze své pozice výkonného místopředsedy Evropské komise. Výrok Kateřiny Konečné proto hodnotíme jako pravdivý.

OPRAVA: V odůvodnění jsme původně na základě přehledu Legislative Train Schedule zmiňovali, že Kateřina Konečná podpořila celkem 30 dílčích návrhů, které jsou součástí Zelené dohody. Po upozornění Kateřiny Konečné a dalším přezkumu obsahu jednotlivých návrhů a průběhu jednotlivých hlasování jsme text upravili.

Takzvaný Green Deal neboli Zelenou dohodu pro Evropu představila Evropská komise (EK) v prosinci 2019. Cílem tohoto plánu je připravit Evropskou unii (EU) na udržitelné hospodaření a snížení emisí skleníkových plynů. EK chce konkrétně do roku 2030 snížit produkci veškerých skleníkových plynů, včetně oxidu uhličitého, alespoň o 55 % oproti hodnotám z roku 1990 (.pdf, str. 4). Do roku 2050 chce EU dosáhnout klimatické neutrality.

Projednávání Green Dealu

V Evropském parlamentu se dohoda začala projednávat v prosinci 2019, přičemž hlasováním na plenárním zasedání si Green Deal prošel v lednu 2020. Pro jeho přijetí tehdy hlasovalo 482 europoslanců, 136 bylo proti a 95 se zdrželo (.pdf, str. 218–219). Europoslankyně za KSČM Kateřina Konečná hlasovala proti (str. 219).

Návrh následně v prosinci 2020 schválila Evropská rada, která se také rozhodla tento plán zakomponovat do evropského právního rámce pro klima a navrhla jeho urychlené schválení (.pdf, str. 5). Díky tomu se z ambic o dosažení klimatické neutrality do roku 2050 stala právní povinnost.

Evropský parlament o evropském právním rámci pro klima hlasoval v červnu 2021, přičemž Kateřina Konečná byla pro jeho přijetí (.pdf, str. 11). Zástupci všech členských států s výjimkou Bulharska v Radě EU posléze tento rámec schválili.

Další hlasování

Green Deal ale není jen jeden návrh, jedná se totiž o soubor iniciativ, do kterého kromě zmíněného právního rámce pro klima patří také např. balíček s názvem Fit for 55, strategie EU pro přizpůsobení se změně klimatu nebo další iniciativy, které se věnují zemědělství či průmyslu.

Webové stránky Legislative Train Schedule, které vytvořil Europarlament, sledují celkem šest politických priorit, které si Evropská komise stanovila pro toto volební období. Jednou z nich je právě Green Deal. Ne všechny položky, které Legislative Train Schedule vyjmenovává v kategorii Green Deal, jsou součástí Zelené dohody, prosazují ale cíle v Green Dealu obsažené.

Podle těchto záznamů Kateřina Konečná hlasovala například pro přijetí dvou nařízení, která jsou součástí balíčku Fit for 55. Prvním z nich bylo nařízení o vytvoření Sociálního fondu pro klimatická opatření (.pdf, str. 16). Jeho cílem je pomocí výnosů z emisních povolenek financovat zvyšování energetické účinnosti budov nebo využívání nízkoemisní dopravy a dočasně také poskytovat přímou finanční podporu zranitelným skupinám obyvatel (.pdf, str. 70). Ve druhém případě Konečná podpořila nařízení o zavádění infrastruktury pro alternativní paliva (.pdf, str. 111), jehož záměrem je např. zajistit větší množství veřejně přístupných elektrických dobíjecích stanic.

Kromě toho Konečná dále podpořila rozhodnutí o všeobecném akčním programu Unie pro životní prostředí na období do roku 2030 (.pdf, str. 565). Ten se „zaměřuje na urychlení přechodu na klimaticky neutrální, čisté a oběhové hospodářství efektivně využívající zdroje spravedlivým a inkluzivním způsobem a podporuje cíle Zelené dohody pro Evropu“.

Dalším podpořeným dokumentem je nařízení o látkách poškozujících ozonovou vrstvu (.pdf, str. 4), jehož účelem je především uvést starší opatření do souladu se Zelenou dohodou tak, že stanoví další snížení emisí (.pdf, str. 2). Zpřísněním limitů, tentokrát u znečišťujících organických látek, se v souladu s Green Dealem zabývalo nařízení, pro které Konečná hlasovala v říjnu 2022 (.pdf, str. 24).

Kladně hlasovala i pro nařízení o vytvoření rámce pro certifikaci pohlcování uhlíku (.pdf, str. 133). Jeho cílem je usnadnit provozovatelům zavádění pohlcování uhlíku a tím dosáhnout „cíle klimatické neutrality do roku 2050 stanoveného v evropském právním rámci pro klima a dalších environmentálních cílů Zelené dohody pro Evropu“.

Závěr

Europoslankyně za KSČM Kateřina Konečná má tedy pravdu v tom, že nehlasovala pro přijetí samotného Green Dealu. Následně však podpořila řadu dílčích návrhů, které jsou jeho součástí, počínaje právním rámcem pro klima, který mění některé cíle Grean Dealu na právní povinnost pro členské země. Její výrok tak hodnotíme jako zavádějící.

Europoslankyně za KSČM Kateřina Konečná v kontextu výroku tvrdí, že Green Deal, neboli Zelená dohoda pro Evropu, a s tím spojený přechod na udržitelnější ekonomiku poškozuje evropský průmysl. Obdobné ustanovení podle ní stojí i v Antverpské deklaraci.

Obsah deklarace

Antverpskou deklaraci pro Evropskou průmyslovou dohodu (.pdf) v únoru 2024 podepsalo více než 70 zástupců průmyslových podniků. Summitu se zúčastnil se také belgický premiér Alexander De Croo a předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen. Firmy mohou dokument stále podepsat, ke dni vysílání námi ověřované debaty tak učinilo přes 1 000 organizací z 25 průmyslových odvětví.

Deklarace primárně žádá, aby příští Evropská komise vytvořila Evropskou průmyslovou dohodu, která by doplnila stávající Zelenou dohodu a podpořila průmysl v Evropské unii (EU). V deseti bodech navrhuje např. to, aby se komise zaměřila na vybudování potřebné infrastruktury, podpořila inovace v průmyslu nebo zajistila surovinovou bezpečnost (.pdf).

V žádném ze svých bodů neříká, že průmyslníci kvůli Green Dealu z Evropy odejdou nebo že je pro ně tato dohoda likvidační. V závěru deklarace se píše, že „konkurenceschopný evropský průmysl, založený na Evropské průmyslové dohodě, je nezbytný pro úspěšné naplnění Zelené dohody pro Evropu“ (.pdf).

Závěr

Kateřina Konečná obsah Antverpské deklarace nepopisuje přesně. Ani jeden z jejích bodů neobsahuje tvrzení, že by průmyslníci byli kvůli Green Dealu z Evropy donuceni odejít nebo že pro ně přechod na udržitelnější ekonomiku není životaschopný. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Cíle, které popisuje kandidátka do Evropského parlamentu za STAN Danuše Nerudová, spadají do jedné z iniciativ Evropské unie (EU), která je součástí tzv. Green Dealu, tedy Zelené dohody pro Evropu. V rámci „Strategie EU v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2030“ EU navrhla sadu opatření, jejichž záměrem je tuto biodiverzitu podpořit.

Vysázené stromy

Jedním ze závazků strategie je vysazení až tří miliard nových stromů po celé EU. Kolik stromů a kde již bylo v rámci této iniciativy vysazeno lze zjistit na webové stránce Map My Tree, přičemž od roku 2021 se zasadilo 15 milionů nových stromů.

Obnova toků řek

V rámci zmiňované strategie chce EU také změnit nejméně 25 tisíc kilometrů řek na volně tekoucí řeky, aby obnovila jejich přirozené funkce a sladkovodní ekosystémy. Toho hodlá EU dosáhnout zejména odstraněním zastaralých překážek a obnovením záplavových území, což má podle EU potenciál i k eliminaci znečištění řek živinami (.pdf, str. 12–13).

Iniciativa EU týkající se opylovačů

Strategie pamatuje také na opylovače, o kterých se v iniciativě mluví jako o jednom z ukazatelů zdraví zemědělských ekosystémů, kteří současně mají zásadní význam pro zemědělskou produkci a potravinové zabezpečení (.pdf, str. 8). Na pokles opylovačů chce Evropská komise reagovat přijetím opatření, která do roku 2030 sníží používání chemických pesticidů o 50 %, což jejich úbytek podle ní pomůže zvrátit (.pdf, str. 8). Komise zároveň revidovala svou starší iniciativu, která se týkala opylovačů.

Závěr

EU chce tedy v rámci své Strategie v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2030 vysázet tři miliardy nových stromů a zastavit úbytek opylovačů. Jejím cílem je také obnovit alespoň 25 tisíc kilometrů řek na volně tekoucí řeky, což podle ní povede i k odstranění znečištění. Výrok Danuše Nerudové tak hodnotíme jako pravdivý.

Kandidátka do europarlamentu za STAN Danuše Nerudová v kontextu výroku mluví o nedořešeném financování Green Dealu. Podle ní se Evropská unie musí připravit na rozsáhlé investice, které z části budou muset pokrýt nové eurobondy, tedy dluhopisy vydané jménem EU.

Financování Green Dealu

Takzvaný Green Deal neboli Zelenou dohodu pro Evropu představila Evropská komise v prosinci 2019. Cílem tohoto plánu je připravit Evropskou unii na udržitelné hospodaření a snížení emisí skleníkových plynů. Evropská komise chce (.pdf, str. 4) do roku 2030 snížit produkci veškerých skleníkových plynů (včetně oxidu uhličitého) alespoň o 55 % oproti hodnotám z roku 1990. Do roku 2050 by pak EU dle plánu měla dosáhnout klimatické neutrality. Tyto cíle, které v roce 2020 odsouhlasila Evropská rada, byly později zakomponovány i do evropského právního rámce pro klima. 

Co se týče financování, počítá Evropská komise s několika zdroji. Zaprvé se na investice do klimaticky prospěšných opatření použije nejméně 30 % plánovaného dlouhodobého rozpočtu EU na roky 2021 až 2027. Dalším zdrojem financí dle plánu bude 30 % prostředků z nástroje NextGenerationEU (NGEU), v rámci kterého si členské státy prodejem dluhopisů půjčily na hospodářské oživení po pandemii covidu-19. 

Z dlouhodobého rozpočtu a nástroje NGEU, které dohromady tvoří 1,8 bilionu eur (v cenách roku 2018; .pdf, str. 6), tedy EU na financování zelených investic poskytne jednu třetinu. To je přibližně 540 miliard eur.

Dalším zdrojem příjmů jsou podle unijního plánu výnosy z prodeje emisních povolenek. Finance získané dražbou emisních povolenek v současnosti putují z velké části do rozpočtů členských států, které je od roku 2024 mohou využívat jen pro účely spojené s ochranou klimatu. Menší část nyní směřuje i do Modernizačního a Inovačního fondu, jejichž cílem je urychlit přechod k nízkoemisnímu hospodářství. Od roku 2026 část výnosů z povolenek poputuje do nově vytvořeného Sociálního klimatického fondu. 

Pro období let 2024 až 2030 Evropská komise počítá s tím, že obchodování s emisními povolenkami „může přinést přibližně 220 miliard eur“ (.pdf, str. 10). Dalších 113 miliard eur by podle Komise mohlo v letech 2027–2030 přinést zpoplatnění emisí z vytápění budov a silniční dopravy, které státy EU schválily loni na jaře. 

Splnění klimatických cílů mají podle unijního záměru financovat také přímo jednotlivé členské země a soukromý sektor. EU počítá s prosazením opatření, která firmy, banky a další subjekty motivují k investicím do ekologických a udržitelných projektů. Směrnice Rady EU týkající se daně z přidané hodnoty například umožňuje členským státům uplatňovat snížené sazby na aktivity, které jsou šetrné k životnímu prostředí. Zároveň státy zavazuje k postupnému ukončení daňového zvýhodnění činností, které na přírodu mají negativní dopad.

Kritika unijního plánu

I přes tyto finanční zdroje zaznívá kritika, že členské státy na financování projektů, které by vedly ke splnění klimatických cílů, nebudou mít peníze. Někteří europoslanci proto navrhují další zadlužení EU formou dluhopisů, přičemž by se tyto peníze podle nizozemského europoslance Base Eickhouta následně investovaly především do energetické infrastruktury. Na chybějící investice upozorňují i čeští politici, např. Piráti chtějí snížit daňovou zátěž pro firmy, které budou investovat do udržitelných odvětví.

Plán financování Zelené dohody ovšem nekritizují jen politici. Evropský účetní dvůr (EÚD) loni v červnu upozorňoval, že dle odhadů je ke splnění unijních klimatických cílů nutné investovat „jeden bilion eur ročně“. Prostředky, které EU plánuje vynaložit z unijních zdrojů, tak dle EÚD zjevně nebudou stačit a většina investic bude muset pocházet ze soukromých zdrojů nebo státních rozpočtů členských zemí. 

EÚD v této spojitosti zmiňoval, že státy EU ve svých národních energetických a klimatických plánech popisují financování příliš vágně a „neposkytují mnoho informací o tom, jak mezeru ve financování zaplnit“. Zástupci Evropského účetního dvora také uvedli, že soukromé investování zpomalují změny v unijních regulacích a prozatím existuje jen málo náznaků, že soukromé investice dosáhnou potřebné výše.

Samotná Evropská komise na začátku letošního dubna napsala, že soukromé investice „dosud nejsou dostatečně mobilizovány“. Právě soukromý sektor má přitom podle ní hrát vedoucí úlohu v investicích, které zajistí uvedení Green Dealu do praxe. 

Závěr

Evropská unie počítá s tím, že splnění unijních klimatických cílů bude vyžadovat financování z několika zdrojů. Část financí podle evropského plánu pokryje víceletý rozpočet EU, prostředky z nástroje NextGenerationEU a také příjmy z prodeje emisních povolenek. Jak ovšem upozorňuje např. Evropský účetní dvůr, tyto zdroje zjevně nebudou stačit, a EU z velké části spoléhá na investice soukromého sektoru. Soukromé investice přitom zatím zajištěny v potřebné výši nejsou, jak uvedla i samotná Evropská komise. Výrok Danuše Nerudové tak hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Lídryně hnutí STAN pro volby do Evropského parlamentu (EP) Danuše Nerudová mluví o dluhopisech, které společně vydávají státy Evropské unie (EU). Tvrdí, že během diskuzí o zavedení systému, tedy po vypuknutí pandemie, se proti tomuto návrhu stavěli zástupci euroskeptických stran. Podle ní argumentovali nízkým zájmem investorů o dluhopisy, což se ovšem v praxi neprojevilo.

Eurobondy

O zavedení tzv. „eurobondů“ se diskutovalo už během dluhové krize jižních států EU mezi lety 2009–2013. Systém byl ale nakonec zaveden až během pandemie covidu-19, přičemž cílem bylo pomoci nejvíce zasaženým ekonomikám Unie.

EU v roce 2020 vydala v rámci projektu „Next Generation EU“ společné dluhopisy za celkem 750 miliard eur. Podle podporovatelů této politiky se společnou odpovědností za dluh nejen dostává pomoci státům, které jsou krizí silně zasažené, ale také se zvyšuje pravděpodobnost splacení tohoto dluhu.

Postoj euroskeptických stran

Za hlavní euroskeptické strany jsou v českém stranickém systému považovány ODS, SPD a KSČM (.pdf, str. 29–30). Lídr koalice SPOLU ve volbách do EP a člen ODS Alexandr Vondra v minulosti zavedení eurobond připouštěl za podmínek, že by se jednalo o mimořádnou, nikoliv standardní záležitost a nedošlo by k navýšení evropského rozpočtu ani zavedení daní na celoevropské úrovni. Jeho stranický kolega Jan Zahradil se k návrhu stavěl odmítavě, o zájmu investorů ale nemluvil.

Předseda SPD Tomio Okamura se k návrhu stavěl dlouhodobě kriticky (video), svůj postoj ale obhajoval zejména odporem k dalšímu zadlužování EU, ke vzdálenému datu splatnosti či principu „sdílení“ tohoto dluhu, který by tak dopadl i na Českou republiku. Podobně se vyjadřoval i europoslanec za SPD Ivan David.

Petr Mach, lídr společné kandidátní listiny SPD a Trikolory do eurovoleb, svou kritiku eurobondů opíral o svou domněnku, že emisí společných dluhopisů by došlo k porušení zakládající smlouvy EU, podle které má být rozpočet Unie vyrovnaný.

Z řad zahraničních euroskeptických stran se k tématu vyjadřovali např. zástupci německé krajně pravicové strany Alternativa pro Německo (AfD). I ti argumentovali neochotou sdílet dluhy dalších členských států. Kriticky se vyjadřoval i předseda italské strany Liga Severu Matteo Salvini. Současná italská premiérka Giorgia Meloni, jejíž strana Bratři Itálie bývá rovněž označována za euroskeptickou, zavedení eurobondů ale naopak vítala.

Kritiku zavedení eurobondů kvůli potenciálně nízkému zájmu investorů se nám mezi vyjádřeními českých ani zahraničních politiků nalézt nepodařilo. Jelikož internetové vyhledávače ani např. databáze Hlídač státu shodu nenalézají, kontaktovali jsme tiskové oddělení hnutí STAN. Odpověď jsme ale ke dni vydání naší analýzy neobdrželi.

Závěr

O eurobondy tedy byl na trhu zájem a čeští i zahraniční euroskeptičtí politici se k jejich zavedení mnohdy vyjadřovali kriticky. Svou kritiku ale odvíjeli od jiných argumentů než které zmiňuje Danuše Nerudová. Většinou poukazovali na to, že by emise dluhopisů mohly vést k převedení odpovědnosti jednoho členského státu na další nebo také k většímu zadlužení EU. Výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Lídryně hnutí STAN pro volby do Evropského parlamentu (EP) Danuše Nerudová mluví o dluhopisech, které společně vydávají státy Evropské unie (EU). V kontextu výroku tvrdí, že během diskuzí o zavedení systému, tedy po vypuknutí pandemie, se proti tomuto návrhu stavěli zástupci euroskeptických stran. Nakonec však podle ní měli investoři o eurobondy zájem.

Eurobondy

O zavedení tzv. „eurobondů“ se diskutovalo už během dluhové krize jižních států EU mezi lety 2009–2013. Systém byl ale nakonec zaveden až během pandemie covidu‑19, přičemž cílem bylo pomoci nejvíce zasaženým ekonomikám Unie.

EU v roce 2020 oznámila vydat v rámci projektu „Next Generation EU“ společné dluhopisy za celkem 750 miliard eur v cenách z roku 2018. Podle podporovatelů této politiky se společnou odpovědností za dluh nejen dostává pomoci státům, které jsou krizí silně zasažené, ale také se zvyšuje pravděpodobnost splacení tohoto dluhu.

Plán je rozložit celkové vypuštění eurobondů od poloviny roku 2021 do roku 2026. Vydání prvních dluhopisů ve výši 20 miliard euro doprovázel podle agentury Reuters velký zájem –k polovině června 2021 si investoři objednali cenné papíry v celkové hodnotě více než 107 miliard eur. Největší podíl zájemců tvořily investiční společnosti, banky a centrální banky či jiné oficiální instituce. Výrok Danuše Nerudové tak hodnotíme jako pravdivý.

Lídr koalice Přísahy a Motoristů sobě Filip Turek v kontextu výroku mluví o Zelené dohodě pro Evropu, jejímž cílem je mimo jiné vybudování klimaticky neutrálního průmyslu. Evropská unie chce například do roku 2030 snížit emise skleníkových plynů o 55 % oproti hodnotám z roku 1990. Kromě toho se Rada EU shodla na záměru snížit emise oxidu uhličitého u nových osobních automobilů o 100 % do roku 2035. EU tak zakázala prodej nových aut se spalovacími motory právě od tohoto roku.

Zaměstnání v autoprůmyslu

Evropský parlament ve své zprávě zdůrazňuje, že řada regionů je v ohledu pracovních pozic závislá na automobilovém sektoru (.pdf, str. 1). Podle statistiky Evropské asociace výrobců automobilů (ACEA) z roku 2023 je přímo v automobilové produkci v Evropě zaměstnáno 2,4 milionu lidí. Nepřímo však tento průmysl živí 13 milionů pracovníků, což představuje 7 % celkové zaměstnanosti v EU.

Statistika zahrnuje zaměstnance, kteří se přímo i nepřímo podílejí na výrobě, montáži nebo konstrukci cest, mostů a tunelů. Počítají se i ti, pro které samotné automobily představují způsob obživy. Do této kategorie patří prodej, oprava a údržba aut nebo provoz půjčoven. Ze všech pracovních pozic ve výrobě v EU jich podle ACEA 11,5 % spadá do automobilového průmyslu.

Poradce společnosti EY Consulting Petr Kanp nicméně dodává, že „určitý vliv na tuto statistiku má určitě to, že ACEA má zájem ukazovat co nejvyšší počty zaměstnanosti v automobilovém sektoru“. Také upozorňuje, že započítán může být i zaměstnanec, který u dodavatele působí v jiné než automobilové oblasti. Číslo přibližně 13 milionů však uvádí i Evropská komise, podle které v automobilovém průmyslu pracuje 13,8 milionu obyvatel EU.

Závěr

Podle nejnovější statistiky Evropské asociace výrobců automobilů je v automobilové průmyslu v rámci EU zaměstnáno 13 milionů lidí, a lze tedy říci, že jsou na něm závislí, jak tvrdí Filip Turek. Jeho výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Lídr koalice Přísahy a Motoristů sobě, Filip Turek, reagoval v debatě na otázku týkající se budoucnosti Zelené dohody pro Evropu, jejímž cílem je mimo jiné vybudování klimaticky neutrálního průmyslu. Ve své odpovědi dohodu označil mj. za „útok na automobilový průmysl“, na kterém je dle jeho slov v Evropě závislých 13 milionů rodin. Následně uváděl, že by se podle něj Green Deal měl zrušit, a v této souvislosti zdůraznil, že „z automobilového průmyslu má Evropa skoro 7 %“. Z kontextu přitom výroku vyplývá, že je řeč o zaměstnanosti (video, čas: 9:50–11:30). Je vhodné doplnit, že uváděná čísla neodpovídají např. podílu autoprůmyslu na celkovém HDP.

Evropská unie

Evropská komise na svém webu uvádí, že automobilový průmysl v EU dohromady zaměstnává 13,8 milionu lidí. Část z tohoto počtu tvoří pracovní místa přímo ve výrobě automobilů, další část představují místa v související výrobě a napojených odvětvích. Celkově je automobilový průmysl v EU podle Komise zodpovědný za 6,1 % zaměstnanosti.

Výše popisovaná čísla jsou nicméně zjevně už několik let stará, citace z webu Evropské komise se stejnými daty se objevuje už v některých unijních dokumentech z roku 2019 (.pdf, str. 44). Jeden z nich zmiňuje (.pdf, str. 9), že se jedná o čísla zveřejněná Evropskou asociací výrobců automobilů (ACEA) za rok 2017 (.pdf, str. 11, 13). Nejnovější data ACEA ukazují, že je v automobilovém průmyslu zaměstnaných necelých 13 milionů lidí, což odpovídá 6,8 % veškeré zaměstnanosti v EU (.pdf, str. 9, 13). Podle těchto dat se tak skutečně jedná o téměř 7 %, jak uvádí Filip Turek.

Situace v Česku

Data o tom, jaký podíl tvoří automobilový průmysl na celkové zaměstnanosti v jednotlivých státech, ACEA na svém webu nezveřejňuje. K dispozici je jen statistika, která se týká pracovních míst přímo ve výrobě a nepopisuje zaměstnanost v celém hospodářství.

Přesná data pro Českou republiku se nám ve veřejně dostupných zdrojích dohledat nepodařilo. Podle odhadů Ministerstva průmyslu a obchodu z roku 2022 nicméně toto odvětví „zaměstnává 180 000 lidí přímo a 500 000 nepřímo“, dohromady tedy přibližně 680 tisíc lidí. Pokud bychom vycházeli z těchto informací, tvoří automobilový průmysl v Česku zhruba 13 % zaměstnanosti.

Slovensko

Podle Slovenské agentury pro rozvoj investic a obchodu (SARIO) zaměstnává celý automobilový průmysl na Slovensku dohromady zhruba 260 tisíc lidí (.pdf, str. 2). Stejný počet v lednu 2024 zmiňovalo i slovenské ministerstvo hospodářství. Okolo 250–270 tisíc se toto číslo dle slovenských zdrojů pohybuje už několik let (.pdf, str. 8), a z celkové zaměstnanosti na Slovensku tak podle uvedených odhadů tvoří přibližně 10 %.

Pro úplnost je nutné dodat, že české Sdružení automobilového průmyslu (SAP) v roce 2022 napsalo, že „automobilový průmysl zaměstnává na Slovensku 140 tisíc lidí přímo a 250 tisíc nepřímo“ (.pdf, str. 13). V takovém případě by odvětví bylo odpovědné za 16 % slovenské zaměstnanosti. Z dostupných informací, zveřejněných mj. slovenským ministerstvem, ale vyplývá, že SAP zjevně zaměňuje počet lidí „nepřímo“ zaměstnaných v automobilovém průmyslu a celkový součet pracovních míst v tomto sektoru.

Německo

Německý statistický úřad v roce 2019 uvedl, že „přímo i nepřímo, tedy včetně dodavatelských odvětví, je v Německu podle modelových výpočtů (…) napojeno na automobilový průmysl okolo 1,75 milionu zaměstnanců“. To podle něj přitom odpovídá „asi 4 % pracovní síly“. Spolkové ministerstvo hospodářství v současnosti na svém webu píše, že automobilový průmysl zajišťuje v Německu celkem 2,2 milionu pracovních míst. Z celkové zaměstnanosti tak tvoří necelých 5 %.

Závěr

Filip Turek tedy uvádí přesné číslo pouze u EU, ve které automobilový průmysl podle dat ACEA tvoří 6,8 % zaměstnanosti. Ve zbylých třech případech už hodnoty neodpovídají oficiálním odhadům. V případě ČR Ministerstvo průmyslu a obchodu odhaduje, že celkový počet zaměstnaných lidí v automobilovém průmyslu dosahuje až 680 tisíc, což v přepočtu odpovídá 13 % zaměstnanosti. Podle vyjádření slovenského resortu hospodářství zaměstnává automobilový průmysl dohromady 260 tisíc lidí, a tvoří tedy přibližně 10 % slovenské zaměstnanosti.

Stejně tak Turek nadhodnocuje hodnotu u Německa. Tamní autoprůmysl podle spolkového ministerstva tvoří pouze necelých 5 % zaměstnanosti, hodnota zmiňovaná ve výroku je přitom dvakrát vyšší. Výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Europoslanec Alexandr Vondra (ODS) uvádí, že prostřednictvím zákazů, příkazů a dotačních systémů v Evropě „vytváříme trh pro Čínu.“ Kritizuje tak Green Deal, neboli Zelenou dohodu pro Evropu, která si klade za cíl omezit dosavadní množství emisí skleníkových plynů vypouštěných v Evropské unii (EU). EU předpokládá, že díky přijetí jednotlivých pravidel, která s Green Dealem souvisejí, dojde do roku 2030 ke snížení emisí skleníkových plynů o 55 % ve srovnání s hodnotami z roku 1990.

Podle poslance Vondry bychom se v Evropě měli přizpůsobit zvyšujícím se teplotám. Podle jeho názoru obdobné množství emisí, které se členské státy za cenu velkých nákladů snaží limitovat, vypustí do atmosféry Čína. Tam dle něj vzniká jedna uhelná elektrárna za každé dva týdny.

Čínské uhelné elektrárny

Centrum pro výzkum energie a čistého ovzduší (CREA) v únoru 2023 publikovalo zprávu s názvem „Čína v roce 2022 povolila dvě nové uhelné elektrárny týdně“ (.pdf). Jedná se o nezávislou neziskovou organizaci, která je zaměřená na odhalování trendů, příčin, řešení a zdravotních dopadů souvisejících se znečištěním ovzduší. Organizace čerpala z dat Global Energy Monitor (GEM), americké nevládní organizace, která zpracovává a analyzuje mezinárodní údaje o energetické infrastruktuře.

Podle této analýzy čínské orgány v roce 2022 zrychlily povolování a výstavbu nových uhelných elektráren, ve které dosáhly nejvyšší úrovně od roku 2015 (.pdf, str. 2). Kapacita uhelných elektráren ve výstavbě byla za rok 2022 šestkrát větší než ve zbytku světa dohromady (str. 2).

Celkem Čína odsouhlasila projekty s celkovou kapacitou 106 gigawattů (GW), přičemž jeden GW je ekvivalentem jedné velké uhelné elektrárny (.pdf, str. 1). Velikost a kapacita uhelných elektráren se ale liší, v reportu CREA vydaného v únoru roku 2023 stojí, že se v Číně za rok 2022 konkrétně jednalo o povolení výstavby 168 uhelných bloků v 82 elektrárnách, což je podle CREA ekvivalent dvou velkých uhelných elektráren týdně.

Expandování uhelných elektráren v Číně pokračovalo i v roce 2023. Podle odhadu CREA sice Čína ve zmíněném roce nově povolila vybudování uhelných elektráren o kapacitě 114 GW, zahájila ale výstavbu elektráren o celkové kapacitě pouze 70 GW (.pdf, str. 1). Podle GEM se více než 95 % uhelných elektráren, jejichž výstavba započala v roce 2023, nachází právě v Číně. Ta tak zachovala tempo povolování výstavby z roku 2022.

V Číně se k lednu 2024 nachází 1155 uhelných elektráren, přičemž dalších 332 je ve stádiu povolení nebo se již buduje. Pro srovnání – na světě je v provozu dohromady 2 438 uhelných elektráren, v Číně tedy najdeme téměř polovinu z nich.

Na druhou stranu v zemi dochází také k velké odstávce uhelných elektráren. Od roku 2000 již odložila nebo přerušila výstavbu uhelných elektráren či odstavila do té doby fungující elektrárny o celkovém výkonu 775 GW. Většinou se jednalo o elektrárny, které vypouštěly největší množství emisí oxidu uhličitého na megawatthodinu (MW).

Čína a obnovitelné zdroje

Čína také býváoznačována za lídra v instalaci obnovitelných zdrojů energie. Například kapacita solární energie v Číně v prvním čtvrtletí roku 2023 dosáhla více než ve zbytku světa dohromady. Budování nových uhelných elektráren tak země zdůvodňuje snahou zajistit „podpůrnou“ kapacitu pro zajištění integrace a stability sítě obnovitelných zdrojů energie (.pdf, str. 2–3). Např. vlna veder a sucha v roce 2022 vedla k poklesu zásobovacích kapacit vodních elektráren a nedostatku energie. Právě to znovu odstartovalo zájem o schvalování uhelných elektráren.

Nové uhelné elektrárny podle GEM vznikají především v regionech, které jsou v růstu výroby čisté energie opožděné (.pdf, str. 2–3). Většina nových míst, kde se projekty realizují, má navíc velké množství uhelné energie na „podporu“ stávajících a plánovaných větrných a solárních elektráren. To je problémem země – ačkoliv je celková energetická kapacita Číny dostatečná k pokrytí poptávky, neefektivní síť nedokáže dodávat elektřinu do míst potřeby, a to zejména přes hranice jednotlivých provincií, což podporuje výstavbu dalších elektráren.

Závěrečné hodnocení

Dostupná data a analýzy z CREA a GEM hovoří pouze o počtu uhelných elektráren, jejichž výstavba byla v Číně povolena. Za rok 2022 to konkrétně bylo 82, což je podle CREA ekvivalent dvou velkých uhelných elektráren týdně. Samotná výstavba ovšem neznamená, že ve stejném období došlo i ke zprovoznění elektráren. Ani z jiných veřejně dostupných zdrojů se nám nepodařilo zjistit, kolik elektráren bylo v Číně otevřeno. Z těchto důvodů hodnotíme výrok Alexandra Vondry jako neověřitelný.

Na začátek je vhodné uvést, že pro životní úroveň domácností neexistuje jednotná definice. Tato úroveň se tedy liší v závislosti na tom, co přesně statistiky měří.

Ekonomická nálada

Například analytický ústav STEM ve spolupráci s poradenskou společností KPMG měří od roku 1993 index finanční situace domácností. Ten je založen na subjektivním hodnocení životní úrovně domácností, a to včetně výhledů do budoucna. Vrcholu dosáhl v roce 2020 a od května 2021 jeho hodnota indexu klesala (.pdf, str. 7). Ačkoliv index od září 2022 znovu mírně rostl, jeho poslední hodnota zůstává stále na nejnižší hranici za posledních devět let.

HDI

Dalším možným ukazatelem, který se používá k měření životní úrovně, je tzv. HDI (Human Development Index), tedy index lidského rozvoje. Ten se počítá jako průměr několika indexů, mezi které patří lidské zdraví, úroveň vzdělanosti a životní standard (.pdf, str. 10). HDI nabývá hodnot od nuly (u nejméně rozvinutých zemí) do jedné (u těch nejrozvinutějších).

Když se podíváme na hodnotu HDI v České republice, k dosažení maxima došlo v letech 2017 a 2019, kdy se jednalo o hodnotu 0,896. V roce 2020 ukazatel klesl na hodnotu 0,891, na které zůstal i po dobu následujícího roku. V roce 2022 se ovšem hodnota indexu zvýšila na 0,895, tedy na hodnotu blízkou historickému maximu. Novější data ovšem ještě nejsou k dispozici a HDI tak nelze použít k bližšímu porovnání životní úrovně za poslední tři roky.

Příjmy a výdaje domácností

Třetí možnou definicí životní úrovně je míra spotřeby domácností. Tu sleduje Český statistický úřad (ČSÚ), který má ovšem ucelená data pouze do roku 2022. Z jeho dat vyplývá, že průměrná roční spotřeba na osobu byla v roce 2022 přibližně o 21 tisíc korun vyšší než v roce 2021.

ČSÚ provádí také samostatné šetření s názvem „Životní podmínky v ČR“. Ačkoliv se pro rok 2024 data stále sbírají, lze se podívat na data ze všech předchozích let. Ve výsledcích se sice neobjevuje žádný index životní úrovně ani míra spotřeby domácností, dá se z nich ale vyčíst průměrný příjem a náklady na bydlení (.pdf). Z těchto dat vyplývá, že poměr cen bydlení vůči čistému příjmu dosáhl v měřených letech svého minima v roce 2021 a od té doby stoupá (.pdf). Domácnosti tedy musí na bydlení vynakládat větší část svých peněz než v předchozích letech.

Reálná mzda

Dalším ukazatelem, který se může použít k analýze životní úrovně, je reálná mzda. Tou se rozumí skutečná (nominální) mzda snížená o inflaci, která tak zohledňuje to, kolik si toho lidé za vydělané peníze koupí. Podobně jako u ekonomické nálady, či výdajů na bydlení došlo v případě reálných mezd od roku 2021 ke zhoršení situace. Jak je vidět na následujícím grafu vycházejícího z dat ČSÚ, reálné mzdy od poloviny roku 2022 stoupají, přesto na úroveň z roku 2021 se ještě nedostaly (.xlsx).

Závěr

Ohledně životní úrovně neexistuje jednotná definice, která by ji dokázala snadno změřit. Slova Lubomíra Zaorálka ale potvrzují data STEMu, který měří ekonomickou náladu domácností, jež v roce 2023 nedosahovala hodnot z let 2020 a 2021. Data ČSÚ navíc ukazují, že od roku 2021 musí domácnosti vynakládat větší procento svého čistého příjmu na náklady na bydlení. Ke zhoršení situace došlo také v případě reálných mezd, které se oproti roku 2021 propadly. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Green Deal

Takzvaný Green Deal neboli Zelenou dohodu pro Evropu představila Evropská komise v prosinci 2019. Cílem tohoto plánu je připravit Evropskou unii (EU) na udržitelné hospodaření a snížení emisí skleníkových plynů. Evropská komise chce do roku 2030 snížit produkci veškerých skleníkových plynů, včetně oxidu uhličitého, alespoň o 55 % oproti hodnotám z roku 1990 (.pdf, str. 4). Do roku 2050 chce EU dosáhnout klimatické neutrality.

V Evropském parlamentu se dohoda začala projednávat v prosinci 2019, přičemž hlasováním na plenárním zasedání si Green Deal prošel v lednu 2020. Pro jeho přijetí hlasovalo 482 europoslanců, 136 bylo proti a 95 se zdrželo (.pdf, str. 218–219).

Návrh Evropské komise v prosinci 2020 schválila Evropská rada, která se také rozhodla tento plán zakomponovat do evropského právního rámce pro klima a navrhla jeho urychlené schválení (.pdf, str. 5). Zástupci všech členských států s výjimkou Bulharska v Radě EU tento rámec schválili v červnu 2021.

Vyjádření ministra Kupky

Ministr dopravy Martin Kupka se k Zelené dohodě vyjadřoval na Radiožurnálu v dubnu 2024. Označil ji za v mnoha směrech realistickou a vyzdvihl hlavně změny, které se mu dle jeho tvrzení podařilo prosadit v oblasti energetiky. Pochvaloval si také zmírnění emisní normy Euro 7. Upozornil ale, že v zájmu ideologie nelze snižovat českou konkurenceschopnost ve světě.

Mluvil i o konci prodeje aut se spalovacími motory po roce 2035, který je součástí Zelené dohody. O něm uvedl: „S tím závazkem jsem nikdy nesouhlasil, pokládám ho totiž za zbytečný.“ Svůj nesouhlas s koncem prodeje vyjádřil už v roce 2021, kdy zákaz označil za „drsnou restrikci“. Na Kupkových sociálních sítích ani v záznamech jeho proslovů na půdě Poslanecké sněmovny jsme nenašli vyjádření, ve kterém by se k přijetí Green Dealu stavěl pozitivně.

Green Deal a Petr Fiala

Petr Fiala o Green Dealu psal v květnu 2021 na svém Facebooku, kde uvedl, že „Green Deal je realita“ a že o změnách, které mohly nastat, se už nemá spekulovat. Podle jeho vyjádření se musí využít příležitosti, jak investicemi do udržitelného rozvoje a obnovitelných zdrojů modernizovat českou ekonomiku.

Na toto téma došlo i při debatě před volbami do Poslanecké sněmovny v říjnu 2021, kdy Fiala uvedl, že „vláda musí dělat všechno pro to, aby to na lidi nedopadlo.“ Kritizoval zákaz prodeje aut se spalovacími motory, který už jako předseda vlády znovu odmítl v prosinci 2021. Zároveň také dodal, že Green Deal nesmí znamenat zchudnutí obyvatel, proto by se podle něj mělo využít nástrojů EU tak, aby dohoda byla pro Česko výhodná.

Petr Fiala v září 2023 vystoupil na konferenci Green Deal Summit v Praze, kde řekl, že dohoda svých ambicí z hlediska odpovědného života i životního prostředí naplňuje. Nedostatky ale viděl v příležitostech – Green Deal nás dle něj nedokázala nasměrovat k pokroku v oblasti inovací a v proměně evropské ekonomiky. Připustil také, že se svými výhradami ke Green Dealu nikdy netajil.

Stejně jako v případě ministra dopravy Kupky jsme na sociálních sítích Petra Fialy ani ve stenozáznamech Poslanecké sněmovny nedohledali tvrzení, kde by přijetí Green Dealu pozitivně komentoval.

Závěr

Premiér Petr Fiala i ministr dopravy Martin Kupka se v minulosti sice ke Green Dealu vyjadřovali, ani jeden z nich ale o jeho přijetí ve veřejně dostupných zdrojích nemluvil pozitivně. Výrok Petra Macha tak hodnotíme jako nepravdivý.

Systém pro obchodování s emisemi (EU ETS) je vytvořený Evropskou unií, který si klade za cíl snížit emise skleníkových plynů jejich zpoplatněním. Princip tohoto systému je jednoduchý – znečišťovatelé by za poškozování životního prostředí měli zaplatit. Společnosti tak na pokrytí svých emisí musí získat povolenky. Ty udávají cenu, kterou musí energetická společnost zaplatit za každou tunu ekvivalentu oxidu uhličitého vypuštěnou do atmosféry.

Emisní povolenky vydává Evropská unie (EU) každý rok, přičemž jejich množství postupně snižuje přibližně o 2 %. Část povolenek získávají některá zařízení zdarma, část musejí provozovatelé zařízení získat formou aukcí. Subjektům zapojených do systému jsou emise měřeny a pokud skleníkových plynů vypustí více, než ke kolika jej povolenky opravňují, dostanou pokutu ve výši 100 eur za každou vypuštěnou tunu CO₂ navíc a povolenky si také musí dokoupit.

Výnosy z emisních povolenek putují do státních rozpočtů členských zemí EU a také do Modernizačního a Inovačního fondu, jejichž cílem je podpořit státy při přechodu na klimatickou neutralitu a s tím spojené nízkouhlíkové hospodářství. Jednotlivé státy v minulosti musely použít polovinu výnosů na ochranu klimatu, od letošního roku už ale na tuto činnost musí odvádět veškeré příjmy z povolenek. Ke dni vysílání námi ověřované debaty se Fialův kabinet o novém rozdělení výnosů zatím nerozhodl.

Peníze, které elektrárny v aukcích za povolenky utratí, zvyšují výrobní cenu elektřiny, což se promítá i do koncové ceny pro zákazníky – čím dražší povolenky jsou, tím logicky vyšší je i cena elektřiny.

Ačkoliv bezemisní elektrárny tuto cenu nemusí platit, v České republice se většina elektřiny vyrábí z fosilních zdrojů. Emisní povolenky se tak podle ředitele strategie energetické poradenské firmy EGÚ Brno Michala Macenauera do ceny elektřiny vždy propisují.

Je vhodné uvést, že v letošním březnu emisní povolenky cenu elektřiny naopak snížily, ovšem pouze dočasně. Dlouhodobě ale její cenu skutečně zvyšují, a výrok Petra Macha tak hodnotíme jako pravdivý.