Nicméně tento zákon (tzv. Církevní restituce)je nešťastný v tom, že na jednu stranu bere katolické církvi spoustu majetku ve prospěch jiných církví, které nikdy žádný majetek neměly a zároveň neřeší financování církví.
Zákon (.pdf) o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), tedy takzvané církevní restituce se například mimo výše finančních náhrad pro jednotlivé církve zabývá také v §17 příspěvkem na podporu činnosti dotčených církví a náboženských společností, kdy má stát po dobu 17 let vyplácet určitý (výše určena v odst. 2 a 3) příspěvek.
Mimo tento příspěvek se tématem financování církví zabývá v §19 s názvem Zrušovací ustanovení, kde zrušuje mj. také Zákon (.doc) č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem a další zákony, které tento později měnily. Např. Ministerstvo kultury zmiňuje, jak financování na základě tohoto zákona funguje. Není tedy pravda, že by tento zákon vůbec neřešil financování církví.
Navrhoval bych daňové určení tak jako v Německu, aby si každý plátce daně mohl u části určit, komu ji dá.
V Německu funguje tzv. systém církevní daně, kdy mohou církve a náboženské společnosti od svých věřících vybírat na svou činnost od členů jejich církve prostředky formou srážky příjmu (podrobněji o tom např. pojednává tento či tento text). Nejedná se ovšem o systém daňové asignace, o kterém hovoří Okamura (a který funguje např. v sousedním Slovensku), kdy může plátce daně prakticky volně odvést část svého příjmu na libovolnou veřejně prospěšnou službu (německá církevní daň se vztahuje pouze na příslušníky dané církve a navíc je pro ně povinná). Hodnotíme proto výrok jako nepravdivý.
