Andrej Babiš

Pro rozpočtové období 2014–2020 bylo pro Českou republiku prealokováno (.pdf) v rámci kohezní a zemědělské politiky 31,33 mld. EUR, tedy cca 840 miliard korun. Z toho zatím Česko vyčerpalo (.xls) za roky 2014–2018 dohromady 24,160 mld. EUR, tedy asi 650 miliard korun. V roce 2019 pak bylo vyčerpáno dalších 120 miliard. Celkem tedy Česko z evropských fondů načerpalo od roku 2014 již 770 miliard korun.

Z prozatímního návrhu evropského rozpočtu, jak byl uveden v roce 2018, by ČR z kohezní politiky mělo připadnout (dle tehdejších projekcí a cen) 17,85 mld. EUR a ze zemědělských dotací by ČR měla dostat 7,73 mld. EUR. To dohromady dělá 25,58 mld. EUR pro ČR z pohledu roku 2018, tedy asi 680 miliard korun.

Oba tyto údaje přibližně odpovídají tomu, co ukazuje (čas 2:44) premiér Babiš v tabulce na videu, tedy 31,9 mld. EUR na období 2014–2020 a 25,7 mld. EUR na období 2021–2027 pro ČR.

Rozdíl za tyto dvě období je, dle námi doložených údajů, tedy optikou roku 2018, 5,75 mld. EUR. To je dle kurzu ke dni 31. května 2020 (29. května 2020) 154,76 mld. Kč. Tato hodnota sedí v rámci desetiprocentního intervalu s tou, kterou uvádí premiér Babiš ve výroku.

Protože ale víceletý finanční rámec prozatím nebyl schválen, nemusí být tato částka finální.

Nejdříve je důležité uvést kontext, ve kterém byl tento výrok vyřčen. V prvních několika minutách svého videa Andrej Babiš hovořil o rozpočtech EU a o penězích, které jsme od Evropské unie obdrželi. Zmínil zároveň, že výše příspěvků do a z evropského rozpočtu, které poskytují, resp. dostávají jednotlivé členské státy, je vypočítávána na základě HDP těchto států (toto tvrzení je předmětem samostatné analýzy). Dále pak zmiňuje, že tento přístup je dle jeho názoru nespravedlivý, neboť nezohledňuje odliv dividend vyplácených zahraničním mateřským společnostem. Zatímco tedy podle premiéra Babiše ČR z EU obdržela již o 809 miliard více, než do jejího rozpočtu poskytla, investoři prostřednictvím dividend „vyvedli“ z České republiky zmíněných 3 227 miliard. Tito investoři přitom dle slov Andreje Babiše pocházejí především ze zemí, „které nám platí“, tedy ze zemí, které přispívají do unijního rozpočtu více, než z něj dostávají (tzv. „čistí plátci“).

Co se týče dividend vyplácených do zahraničí, jejich výši sleduje Česká národní banka. Údaje pro rok 2019 jsou však pouze předběžné.

Pokud se podíváme na strukturu zahraničních investorů v Česku, zjistíme, že většina investorů (.pdf, str. 7) pochází především z Rakouska, Německa, Nizozemska, Lucemburska či Francie, což skutečně jsou čistí plátci do rozpočtu Evropské unie (zde a zde). V tomto ohledu má tedy premiér Babiš pravdu.

Celkově však výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť příspěvky z a do unijního rozpočtu a vyplacené dividendy jsou na sobě nezávislé veličiny, které spolu nesouvisí. Dividendy by byly do zahraničí vypláceny i v případě, že by Česká republika nebyla členem EU. Je možné, že pokud by algoritmus, na základě kterého se určuje výše příspěvků z a do unijního rozpočtu, zohledňoval výši vyvedených dividend, mohlo by to na Českou republiku dopadnout kladně. V tomto případě by ale bylo potřeba do výpočtu zahrnout i dividendy, které naopak putují z ostatních členských států do České republiky a také zohlednit bilanci příchozích a odchozích dividend ostatních členských států. Bilance ostatních států totiž může být horší než bilance České republiky. Navíc, i řada českých podnikatelů má své mateřské firmy usídlené v zahraničí, jmenovitě Petr Kellner, Marek Dospiva či Daniel Křetínský. Dividendy, které dceřiné firmy z České republiky posílají svým mateřským firmám, tedy budou vedeny jako dividendy vyplacené zahraničním investorům, i když jsou vlastněny českými podnikateli.

Dividendy, tedy finanční plnění podílu na zisku akciové společnosti, odcházejí z České republiky do zahraničí každý rok, a to v řádech stovek miliard korun.

V roce 2019 si zahraniční vlastníci podle dat Českého statistického úřadu rozdělili ve formě dividend 319 miliard korun. Reinvestováno zde pak bylo dalších 82 miliard.

Lehce odlišná data pak poskytuje Česká národní banka. Dle jejích předběžných dat za rok 2019 si zahraniční investoři rozdělili celkem 283,6 miliard dividend, tedy přesně tolik, kolik premiér Babiš tvrdí. Reinvestováno zde pak bylo až 180 miliard. Starší data ČNB jsou k dispozici zde.

V následujícím grafu jde vidět vývoj odlivu dividend na základě dat Českého statistického úřadu za poslední čtyři roky.

Zdroje dat v grafu: 2016, 2017, 2018, 2019

V minulosti jsme již jiný výrok Andreje Babiše o dividendách hodnotili zde.

Podle posledních statistik o přímých zahraničních investicích, které jsou uvedeny na webu ČNB, v roce 2018 pocházelo 94,2 % celkového objemu zahraničních investic v ČR z evropských zemí. Z těch mimoevropských pak převažují investice z Jižní Koreje, Japonska a Spojených států amerických. 

Teritoriální struktura přímých zahraničních investic v ČR k 31. 12. 2018 (tamtéž, str. 7)

Největší investice v České republice tak přišly z Nizozemí, Lucemburska, Německa, Rakouska a Francie. Tyto údaje můžeme srovnat s hodinovými náklady mzdy v jednotlivých evropských zemích, které na svém webu uvádí Eurostat (str. 3, údaje pro rok 2018).

Hodinové náklady na mzdy (viz graf níže) v jednotlivých státech Evropské unie v České republice opravdu vycházejí na přibližně třetinu nákladů oproti státům, ze kterých k nám proudí nejvíce investic. Zatímco v Česku jsou hodinové náklady na mzdy 12,6 euro, tedy asi 334 korun, v Německu, Rakousku, Lucembursku či Nizozemí je to skutečně přibližně 3x více.

Náklady na mzdy se samozřejmě liší podle odvětví a ne ve všech domovských státech investorů odpovídají trojnásobku – v Lucembursku jsou o něco vyšší, v Rakousku naopak nižší. Při určitém zjednodušení se však skutečně dá říci, že většina zahraničních investorů v České republice musí počítat asi se třetinovými náklady na mzdy oproti své zemi. 

Dne 27. května 2020 zveřejnila Evropská komise návrh víceletého finančního rámce na roky 2021–2027 a s ním související dokumenty, ve kterých představuje plán hospodářského oživení ve státech EU. Jednou ze součástí tohoto plánu je také nástroj nazvaný Next Generation EU, jenž by měl „pomoci napravit bezprostřední ekonomické a sociální škody způsobené pandemií koronaviru“.

Dočasný nástroj Next Generation EU se, tak jak ho představila Evropská komise, skládá ze tří pilířů (.pdf, str. 2):

1. „Podpora oživení v členských státech“ (např. posílené programy rozvoje venkova)
2. „Nastartování ekonomiky a podpora soukromých investic" (např. posílený Program InvestEU)
3. „Poučení se z krize" (např. posílené programy pro výzkum, inovace a vnější činnost nebo nový program Zdraví)

V rámci nástroje Next Generation EU mají být členským státům poskytnuty finanční prostředky v celkové výši až 750 miliard eur (.pdf, str. 2). Tuto částku si Evropská komise jménem Evropské unie plánuje vypůjčit na finančních trzích, a to vydáním dluhopisů (.pdf, str. 4). Takto získané finanční prostředky se pak „budou splácet z budoucích rozpočtů EU po roce 2027 a nejpozději do roku 2058“ (.pdf, str. 2).

Dle Evropské komise by těchto 750 miliard eur mělo být investováno do zmiňovaných tří pilířů prostřednictvím dotací a půjček jednotlivým členským zemím EU. Na dotace by skutečně mělo být vyčleněno (.pdf, str. 4) 500 miliard eur, jak ve výroku uvádí předseda vlády Andrej Babiš. Částka určená na půjčky by pak měla dosahovat 250 miliard eur.

Zda je vynaložení finančních prostředků na půjčky „skandální“, jak uvádí Babiš, nehodnotíme. 

Premiér Andrej Babiš popisuje tento graf, který sdílel na svém facebooku. Ukazuje vývoj státního dluhu České republiky v procentuálním vyjádření vůči HDP v letech 1993 až 2019. Premiér ve svém výroku neuvádí, v jakých jednotkách uvedená čísla jsou, ale z grafu je zřejmé, že hovoří o % HDP. Má tedy na mysli snížení dluhu ze 41,1 % na 29 % HDP.

Česká republika má podle dat Eurostatu skutečně jedno z nejnižších zadlužení v Evropě. Graf níže ukazuje, že vyjadřuje-li se výše vládního dluhu jako procento z HDP, má ČR 4. nejmenší zadlužení mezi státy Evropské unie. Méně zadlužené už je jen Lucembursko, Bulharsko a Estonsko. Největšího dluhu vůči HDP naopak dosahují Řecko, Itálie a Portugalsko.

Při vyjádření v absolutní velikosti státního dluhu má pak Česká republika až 11. nejmenší dluh v rámci EU. Tento ukazatel ale nereflektuje mnoho faktorů, například velikost jednotlivých státních ekonomik.

Andrej Babiš se stal ministrem financí v lednu roku 2014 a je pravda, že od tohoto roku státní dluh v % HDP skutečně kontinuálně klesá (viz graf níže). Za rok 2013 odpovídal státní dluh, jak říká Andrej Babiš, 41,1 % HDP a od té doby klesnul na 29,0 % HDP v roce 2019. Absolutní výše dluhu vyjádřená v korunách pak podle dat Ministerstva financí spíše kolísá. V této perspektivě od roku 2012 státní dluh podstatně neroste, ale ani výrazně neklesá. Například za rok 2019 se státní dluh zvýšil z 1 622,0 mld. korun na 1 640,2 mld. korun oproti předchozímu roku.

Vývoj státního dluhu České republiky

Andrej Babiš ve svém výroku hovoří o snížení poměru dluhu k HDP, ke kterému skutečně došlo, nehledě na absolutní výši dluhu vyjádřenou v korunách. Je přitom zřejmé, že růst HDP je důsledkem více faktorů, nikoliv jen vlivu Andreje Babiše jako ministra financí či premiéra (HDP v posledních letech rostlo ve všech zemích EU). Neinterpretujeme proto vyjádření „snížil jsem dluh“ jako přivlastnění veškeré zásluhy za snížení státního dluhu. Výrok proto považujeme za pravdivý, byť míru zodpovědnosti Andreje Babiše za popsaný vývoj nemůžeme plně určit. Pravdivá je i část, ve které tvrdí, že současná výše zadlužení s koronavirem nesouvisí, protože se do tohoto žebříčku ještě nemohly promítnout důsledky pandemie, která Českou republiku a další evropské země zasáhla až v tomto roce.

Premiér před výrokem samotným nejprve ukazuje graf státního dluhu ČR, na němž ukazuje jeho pokles, když se stal ministrem financí. Poté se ptá na to, jak si stojí jiné země, přičemž ukazuje graf, na kterém jsou hodnoty státního dluhu zemí EU odkazující na Eurostat (na videu jsou chybně označené jako hodnoty veřejného dluhu). 

Andrej Babiš ve videu tedy na tištěném grafu ukazuje hodnoty státního dluhu vyjádřené v procentech HDP. Jmenuje přitom dvě nejvýše zadlužené země, kterými jsou Řecko a Itálie. Státní dluh těchto zemí nabývá hodnot 176,6 a 134,8 % HDP. 

Již pouze pro dokončení uvádíme, že rozdíl mezi veřejným a státním dluhem spočívá v šíři jeho záběru. Veřejný dluh je pojem širší, obsahující (.pdf, str. 9) jak státní dluh, tak veškeré zadlužení veřejného sektoru včetně mimorozpočtových fondů či zdravotních pojišťoven. Státní dluh pak tvoří část veřejného dluhu obvykle nabývající 90 % velikosti veřejného dluhu. Na státní dluh můžeme nahlížet jako na „pohledávku ostatních subjektů vůči centrální vládě nebo dluh ostatních subjektů vůči subjektům přímo vázaných na centrální vládu“.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, ačkoliv se premiér Babiš dopouští mírného zmatení, kvůli špatnému popisu ukazovaného grafu, na němž je státní dluh, a nikoliv veřejný. Předseda vlády však ve výroku hovoří o státním dluhu a uvádí i správné hodnoty.

Andrej Babiš ve výroku hovoří o jedné z částí maastrichtských konvergenčních kritérií, jejichž smyslem je posoudit míru ekonomické schopnosti uchazečské země integrovat se plynule do měnového režimu eurové oblasti (eurozóny) bez vzniku nestability pro zemi samotnou i pro eurozónu jako celek.

Konvergenční kritéria jsou stanovena v čl. 140 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie (Maastrichtská smlouva).

Jsou sledovány tyto kritéria:

• kritérium cenové stability,
• kritérium dlouhodobých úrokových sazeb,
• kritérium kurzové stability,
• kritérium udržitelnosti veřejných financí.

K přijetí do eurozóny je nezbytné, aby v okamžiku evaluace (hodnocení) byla splněna všechna maastrichtská kritéria současně.

Takzvaná Maastrichtská konvergenční kritéria však označují podmínky, které musí splnit členský stát, který chce vstoupit do eurozóny. Tyto podmínky se tedy nevztahují na státy, které již členy eurozóny jsou. Toto však neznamená, že by se státy eurozóny nemusely chovat rozpočtově odpovědně. I pro ně platí článek 126 odst. 1 Smlouvy o fungování EU, podle kterého se mají všechny státy vyvarovat nadměrných schodků veřejných financí. Významný je pak taktéž odstavec druhý.

2.   Komise sleduje vývoj rozpočtové situace a výši veřejného dluhu v členských státech, aby bylo možno zjistit závažné chyby. Zkoumá zejména dodržování rozpočtové kázně na základě těchto dvou kritérií:

a) zda poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu nepřekračuje referenční hodnotu, ledaže by:

— buď poměr podstatně a nepřetržitě klesal a dosáhl úrovně, která se blíží referenční hodnotě,

— nebo by překročení referenční hodnoty bylo pouze výjimečné a dočasné a poměr zůstával blízko k referenční hodnotě;

b) zda poměr veřejného dluhu k hrubému domácímu produktu nepřekračuje referenční hodnotu, ledaže se poměr dostatečně snižuje a blíží se uspokojivým tempem k referenční hodnotě.

Referenční hodnoty jsou stanoveny v Protokolu o postupu při nadměrném schodku připojeném ke Smlouvám.

Zmiňovaným protokolem je Protokol č. 12 O postupu při nadměrném schodku. Dle článku 1 tohoto protokolu:

Článek 1

Referenční hodnoty uvedené v čl. 126 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie jsou:

— 3 % pro poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu v tržních cenách,

— 60 % pro poměr veřejného dluhu k hrubému domácímu produktu v tržních cenách.

Z tohoto tedy vyplývá, že by všechny členské země EU měly celkovou výši státního dluhu udržet pod 60 % HDP, pokud však tuto hodnotu překročí, neznamená to automaticky porušení povinnosti ze Smlouvy o fungování EU, a to mimo jiné i v případě, že se tento dluh snižuje a uspokojivým tempem se blíží zmíněným 60 % HDP.

Podobné pravidlo je obsaženo i v nařízení Rady č. 1466/97, které je součástí tzv. Paktu stability a růstu, který mimo jiné upravuje i rozpočtové povinnosti států eurozóny. Z článku 5 tohoto nařízení pak můžeme vyčíst, že státy eurozóny mají držet výši svého státního dluhu pod 60 % HDP. Pokud však tento poměr dlouhodobě překračují, opět to neznamená automatické porušení Paktu, pokud tyto státy snižují svůj dluh, a to alespoň o 0,5 % HDP ročně. Vůči ostatním členským státům je pak podobná povinnost obsažena v článku 9.

V praxi tak na snižování poměru svého dluhu k HDP o alespoň 0,5 % ročně ze států eurozóny, jejichž státní dluh je, či ještě nedávno byl větší než 60 % HDP pracuje Německo, Rakousko, Slovinsko, ale i Řecko.

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící, protože pokud státy eurozóny překročí hranici 60 % HDP svého státního dluhu, neporušují tím automaticky své povinnosti. Pokud je například překročení této hranice pouze jednorázové nebo pokud státy pracují na snižování svého dluhu, své povinnosti stále plní. Další nepřesností je pak skutečnost, že premiér Babiš označil tyto povinnosti států eurozóny nesprávně jako Maastrichtská konvergenční kritéria. Ty se vztahují speciálně na země, které mají do eurozóny vstoupit. Z Maastrichtské smlouvy (Smlouva o fungování EU) pak plynou požadavky na výši dluhu pro všechny členské země EU, nikoli pouze pro členy eurozóny.

Předně uveďme kontext tohoto výroku. Andrej Babiš ve svém videu mluví o tzv. maastrichtských konvergenčních kritériích, která mají zavazovat státy eurozóny. Mezi tato kritéria pak má patřit i podmínka, podle které mají tyto státy udržovat výši svého dluhu pod 60 % HDP.

Je pravdou, že podmínkou členství v eurozóně je splnění tzv. „konvergenčních kritérií“. (Kritérium, o kterém je ve výroku řeč, je, že podíl veřejného dluhu na HDP nesmí překročit 60 %, ledaže by se tento poměr dostatečně snižoval a blížil se uspokojivým tempem k referenční hodnotě.)

Konvergenční kritéria jsou ekonomické a právní podmínky, které byly dohodnuty v Maastrichtské smlouvě. Členské státy mají povinnost euro po splnění uvedených kritérií přijmout a připojit se tak k eurozóně. V Maastrichtské smlouvě (resp. dnes v Smlouvě o Evropské unii (.pdf) a Smlouvě o fungování Evropské unie) není přesně stanoveno, kdy má který stát euro přijmout. Záleží tedy na každém z nich, aby si vypracoval svou vlastní strategii, která mu dopomůže uvedené podmínky splnit a euro přijmout. 

Tyto podmínky jsou známy rovněž jako „maastrichtská kritéria“. Sledována jsou čtyři ekonomická kritéria: kritérium cenové stability, kritérium dlouhodobých úrokových sazeb, kritérium kurzové stability, kritérium udržitelnosti veřejných financí.

Jedním z kritérií udržitelnosti veřejných financí je, že podíl veřejného dluhu na HDP nesmí překročit 60 %, ledaže by se tento poměr dostatečně snižoval a blížil se uspokojivým tempem k referenční hodnotě.

Pro členy eurozóny je pak namísto maastrichstkých kritérií (které se uplatní jen při vstupu do eurozony) závazný Pakt o stabilitě a růstu ve svém kodexu chování (code od conduct) specifikuje, že členské státy by neměly (.pdf str. 4) přesahovat hranici 60 % poměru veřejného zadlužení k hrubému domácímu produktu (HDP) a pokud hranici překračují, tak by se k ní měly svým chováním usilovně blížit. 

Podobné pravidlo je obsaženo i v nařízení Rady č. 1466/97, které je součástí tzv. Paktu stability a růstu, který mimo jiné upravuje i rozpočtové povinnosti států eurozóny. Z článku 5 tohoto nařízení pak můžeme vyčíst, že státy eurozóny mají držet výši svého státního dluhu pod 60 % HDP. Pokud však tento poměr dlouhodobě překračují, opět to neznamená automatické porušení Paktu, pokud tyto státy snižují svůj dluh, a to alespoň o 0,5 % HDP ročně. Obsahově je tedy povinnost pro státy eurozóny stejná, jako povinnost stanovená v tzv. maastrichtských konvergenčních kritériích.

Země, které tvoří eurozónu, jsou Rakousko, Belgie, Kypr, Estonsko, Finsko, Francie, Německo, Řecko, Irsko, Itálie, Lotyšsko, Litva, Lucembursko, Malta, Nizozemsko, Portugalsko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko.

Pravda je, že Německo tuto hranici splňuje. Není ale pravda, že ostatní státy toto kritérium nesplňují. Estonsko, Lucembursko, Litva, Lotyšsko jsou hluboko pod touto hranicí. Kritérium splňuje i Malta, Slovensko, Nizozemsko, Irsko a Finsko.

Nad je pouze Řecko, Itálie, Portugalsko, Belgie, Francie, Kypr, Španělsko, Rakousko a Slovinsko. Jak ale plyne z grafu či dalších dat Eurostatu, v Řecko, Rakousko či Slovinsko svůj dluh v posledních letech snižují, což je v souladu s povinnostmi dle Paktu stability a růstu.

Český veřejný dluh se v souladu s výrokem pohybuje kolem 30 % HDP. Jak je patrné z následujícího grafu, jedná se o jednu z nejnižších hodnot mezi členskými zeměmi EU.

Zdroj: Eurostat

Z grafu lze vyčíst, že dluhy některých zemí jako je např. Řecko (ve výši 181 % HDP), Itálie (132 % HDP), ale také Francie (98 % HDP) několikanásobně překračují míru zadlužení ČR. Česko patří spolu s Bulharskem, Lucemburskem a Estonskem mezi nejméně zadlužené země EU.

Podle dat Eurostatu tedy český státní dluh v roce 2018 činil 32,7 % HDP. Podle Ministerstva financí dosahoval státní dluh v roce 2018 ještě nižší hodnoty, a to 30,5 % HDP, a v průběhu roku 2019 se pak snížil na 29 %.