Andrej Babiš

Taťána Malá ve své diplomové práciMikroklimatické podmínky v chovu králíků pro Mendelovu univerzitu nenapsala totéž co někdo jiný, ale doslova opsala, co napsal někdo jiný. Slovy Jana Macha, experta na odhalování plagiátů:

„Konkrétně z 25 stran teorie je originální text jen na osmi až devíti stranách. Ve zbytku, tedy na šestnácti až sedmnácti stranách, jsou doslova převzaty odstavce, celé kapitoly textů, pouze je to občas přeskládáno. V případě, kdy jsou takto přepsány takto rozsáhlé pasáže, jedná se o plagiátorství.“

Bývalá ministryně spravedlnosti si počínala obdobně i u své magisterské práce z roku 2011 na Panevropské univerzitě v Bratislvě, kdy bez udání citace či zdroje zkopírovala obsah diplomové práce Rodičovská zodpovědnost od Veroniky Grossové z roku 2006. Dle Jana Macha:

„V práci paní Malé je minimálně pět procent textu shodného s prací paní Grossové. Lze ale předpokládat, že množství bude vyšší. Paní Malá některé pasáže parafrázovala, použila trochu jiné formulace, než uvedla paní Grossová. Přesto třeba struktura odstavců, jak jsou použity termíny, je shodná.“

Současně kopírovala a nedostatečně parafrázovala odbornou publikaci České rodinné právo M. Hrušákové a Z. Králíčkové a doslova opisovala z internetového článku na serveru epravo.cz.

Andrej Babiš tedy plagiátorství Taťány Malé zužuje pouze na jednu z obou prací, kde se dopustila této věci, navíc ji bagatelizuje na jeden konkrétní spíše bizarní výsek. To je ovšem zavádějící, neboť problém je mnohem širší.

Podle předběžného návrhu Ministerstva financí bude Česká republika v roce 2019 hospodařit s rozpočtem, který bude deficitní o 50 miliard.

Co se týče vládního dluhu, je nutné, jak jsme již dříve upozornili, rozlišovat absolutní výši dluhu a poměrný ukazatel dluhu ku HDP, který se obvykle používá pro mezinárodní srovnávání. Dle dat Eurostatu vládní dluh v posledních letech klesá, a to zejména díky rostoucímu HDP, byť absolutní výše dluhu se od roku 2013 výrazně nemění.

Zdroj: Ministerstvo financí

I podle dat Ministerstva financí nedošlo v posledních šesti letech k žádnému výraznějšímu snížení státního dluhu (ten se od vládního dluhu liší pouze tím, že nezahrnuje dluhy obcí, krajů, vládních příspěvkových organizací, státních fondů a zdravotních pojišťoven).

Prezident Miloš Zeman dne 10. července 2018 jmenoval Jana Kněžínka na návrh předsedy vlády ministrem spravedlnosti.

Dočasného pověření se využívá v situacích, kdy ještě nedošlo ke jmenování ministra. V takové situaci je pak některý z jmenovaných členů vlády dočasně pověřen řízením ministerstva do doby, než bude jmenován ministr.

Dočasné pověření při jmenování nové vlády má zejména zamezit problémům s možným výkladem čl. 62 písm. d) Ústavy, dle kterého „prezident pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády“.

Nebo je využíváno v situaci, kdy není jisté, kdo odvolaného ministra nahradí nebo jsou se jmenováním nového ministra problémy. Tak tomu bylo kupříkladu s dočasným pověřením místopředsedy vlády Zdeňka Škromacha řízením Ministerstva zdravotnictví. Kdy měl prezident Václav Klaus jisté výhrady k jmenování Davida Ratha ministrem zdravotnictví.

Článek 5 Ústavy ČR stanovuje princip fungování politického systému České republiky, který „je založenna svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“

Z tohoto článku je pro výrok podstatná zejména ta jeho část, která zakotvuje volnou soutěž politických stran a hnutí, které musí respektovat základní demokratické principy. Pokud tomu tak není, jedná se o výjimečný případ, který po překročení jistých mezí opravňuje stát, aby v zájmu zachování demokratické společnosti dle čl. 20 odst. 3 Listiny v zákonem stanovených případech zasáhl.

Možnost vměšování se státu do politické soutěže je dále upravena v § 4 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, který stanovuje limity, jež by měly mj. sloužit jako preventivní prostředky k obraně nedotknutelných hodnot demokratické společnosti.

Dle písmene a) § 4 je jedním z těchto kritérií nemožnost vzniku a vyvíjení činnosti strany, která porušuje Ústavu a zákony nebo má za cíl odstranění demokratických základů státu. Podle rozsudku NSS ze dne 17. února 2010 sp. zn. Pst 1/2009 se ve smyslu výše zmíněného ustanovení jedná o protiprávnost až v případě, že politická strana překročí jisté meze, vychází z totalitní ideologie a ve své činnosti vyzývá a podněcuje k násilí.

Písmeno b) § 4 stanovuje nutnost demokratických stanov a ustavování orgánu strany demokratickým způsobem neboli respektování vnitrostranické demokracie. V souvislosti s tím je nutné zmínit následující nález ÚS ze dne 27. prosince 2011, sp. zn. II. ÚS 1969/10 dle něhož: „Reálná a efektivní kontrola dodržování principů a pravidel vnitrostranické demokracie (byť formálně zakotvených ve stanovách již registrovaných politických stran) není právním řádem téměř vůbec upravena anebo je zakotvena velmi vágně.“ Obdobně se pak ÚS vyjadřuje k možnosti přezkumu těchto pravidel u obecných soudů a obrany základního práva svobodně se sdružovat v politických stranách, v praxi může jít například o problematiku výběru kandidátu pro kandidátní listinu apod.

Avšak pro účely hodnocení výroku a v rámci veřejně dostupných zdrojů se formální požadavek demokratických stanov a demokraticky ustanovených orgánu strany zdá být stanovami KSČM (.pdf) respektován. Pro ilustraci lze uvést například část III. bod 6. (.pdf, str. 1), který stanovuje: „Se členstvím v KSČM je neslučitelná podpora a propagace hnutí směřujících k potlačování práv a svobod občanů nebo jiná činnost, která je v rozporu s Listinou základních práv a svobod a s mezinárodními dokumenty o lidských a občanských právech.“

Písmeno c) § 4 stanovuje třetí kritérium pro nemožnost vzniku či vyvíjení činnosti strany, která „směřuje k uchopení a držení moci zamezujícímu druhým stranám a hnutím ucházet se ústavními prostředky o moc nebo které směřují k potlačení rovnoprávnosti občanů.“V této části nám nezbývá jiná možnost než čerpat informace o směřování KSČM z veřejně dostupných informací, které strana uvádí ve svém Volebním programu pro volby do Poslanecké sněmovny a Parlamentu ČR 2017.

Z tohoto volebního programu lze k otázce demokratičnosti směřování strany například zjistit, že KSČM vybízí (.pdf, str. 17) k „zahájení diskuse o zdokonalení Ústavy ČR z roku 1993 a klíčových zákonů s cílem upevnit demokratický právní stát a prosadit princip suverenity lidu a svobodné soutěže politických stran v rámci parlamentního systému.“

Písmeno d) § 4 pak uzavírá skupinu kritérií fungování politických stran a hnutí v demokratickém právním státě, stanovením nemožností vzniku a činnosti takových stran a hnutí „jejichž program nebo činnost ohrožují mravnost, veřejný pořádek nebo práva a svobodu občanů.“

Pro doplnění také uvádíme, že si v roce 2011 tehdejší vláda nechala od Ministerstva vnitra vypracovat právní analýzu týkající se možnosti pozastavení činnosti KSČM. V závěru (.pdf, str. 28) této analýzy ministerstvo uvedlo, že dle jeho právního názoru „v tuto chvíli nejsou žádné důvody k právním krokům vůči KSČM, a to ani ve formě návrhu na pozastavení činnosti.“

Nepřísluší nám hodnotit, zdali jednotlivé politické strany a hnutí dodržují ústavní pořádek a zákony. KSČM je však řádně registrovaná politická strana, která se jeví tak, že jako celek splňuje požadavky, jež zákon a Ústava demokratické straně ukládají.

Před krajskými volbami v říjnu 2016 Bohuslav Sobotka opravdu naznačil obavu, že hnutí ANO bude nemocnice privatizovat. V rozhovoru pro deník Právo na otázku týkající se popularity hnutí ANO uvedl: „Vidím nebezpečí, že se do hry vrátí úvahy o privatizaci a pronájmech nemocnic, o tom, že kraje mají zbytečný majetek, funkce a měly by se jich zbavit, aby fungovaly jako firmy.”

Ve svém předvolebním programu ČSSD zdůrazňuje: „Odmítáme návrhy na privatizaci veřejných služeb v krajích. Ani kraje nejsou firma.” Tím na obavy ze zájmů hnutí ANO opět naráží.

Protože Andrej Babiš byl před krajskými volbami proti privatizaci nemocnic a předvolební program hnutí ANO toto stanovisko potvrdilo, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Právní teorie sice nezastává shodný názor na bezvýhradnou závaznost návrhu předsedy vlády při jmenování jednotlivých členů vlády, avšak doktrína je spíše nakloněna ke konzervativnějšímu výkladu. Dle Rychetského a kol. není v pravomoci prezidenta, aby odmítl návrh, který je v souladu s ústavním pořádkem či obecnou právní úpravou (Ústava České republiky: ústavní zákon o bezpečnosti České republiky: komentář, 2015).

O rozpor s ústavním pořádkem by šlo například v případě inkompatibility činností vykonávaných navrženým ministrem dle čl. 70 Ústavy ČR. Dalšími výjimečnými důvody, které se v doktríně objevují, by pak mohla být kandidátova nezletilost či omezení jeho svéprávnosti v rozsahu, v jakém by to souviselo s výkonem jeho funkce.

Opačného názoru, tedy že prezident nemá povinnost ministra jmenovat, je například Jan Bárta z Ústavu státu a práva Akademie věd ČR, který v jednostránkovém memorandu vyjádřil tento názor: „Prezident návrh předsedy vlády buďto provede, nebo neprovede… Ona věta v ústavě je tak jednoznačná, že já ji neumím přečíst způsobem, že prezident musí okamžitě poslechnout předsedu vlády a najmenovat mu, na koho si předseda vlády ukáže.“

Co se týče Slovenska, jsou zde jisté odlišnosti, a nelze tak považovat výklad či obsah ústav obou států za totožné.

V minulosti zde došlo ke sporu mezi prezidentem Kováčem a předsedou vlády Mečiarem o povinnosti prezidenta odvolat člena vlády na návrh předsedy vlády, kdy Ústavní soud SR v usnesení ze dne 2. června 1993 I. ÚS 39/93 (.pdf) rozhodl, že prezident má pouze povinnost se návrhem zabývat, nemusí mu však vyhovět. Tehdejší soudce slovenského ústavního soudu Ján Drgonec pak v souvislosti s povinností jmenování ministra na návrh předsedy vlády napsal v komentáři k Ústavě SR následující: „Prezident SR může odmítnout jmenovat navrhnutého kandidáta, ale nemůže jmenovat za člena vlády osobu, kterou nenavrhl předseda vlády.“

Současné znění čl. 111 slovenské ústavy bylo posléze změněno, avšak panují pochybnosti (.pdf, .str 11) o tom, zdali je učiněná jazyková změna dostatečná pro zakotvení povinnosti prezidenta návrhu předsedy vlády vždy vyhovět.

K případům, kdy prezident mluvil do sestavování vlády na Slovensku, opravdu došlo. Aktuálně lze kupříkladu zmínit odmítnutí návrhu jmenování vlády Petra Pellegriniho prezidentem Andrejem Kiskou. I tento krok se však neobešel bez kritiky. Svůj nesouhlas vyjádřil bývalý soudce slovenského ústavního soudu a poradce Roberta Fica Eduard Bárány, který v rozhovoru pro deník Pravda o tomto odmítnutí řekl: „Keď sa mierne vyjadrím, tak sa týmto svojím krokom nachádza už mimo ústavy.“

V Itálii se také objevily jisté neshody při jmenování členů některých vlád. Z konkrétních případů lze zmínit například odmítnutí prezidenta Scalfara jmenovat ministrem spravedlnosti osobního advokáta tehdejšího předsedy vlády Silvia Berlusconiho v roce 1994. Aktuálnějšího data je pak odmítnutí kandidáta na ministra financí Paola Savona, euroskeptika, který je známý kontroverzním postojem k EU. Jeho jmenování ministrem financí by podle současného prezidenta Sergia Mattarella vedlo k závažným finančním rizikům, které by silně poškodily Itálii a její zájmy.

Odlišný názor týkající se povinnosti prezidenta kandidáty na ministry jmenovat opravdu existuje a k případům, které jsou zmíněny ve výroku Andreje Babiše, také skutečně došlo. Avšak příklady dotčených zemí nejsou zrovna nejvhodnějšími k porovnání se situací v České republice. A i tyto případy nebyly vždy jednoznačně přijaty mezi odbornou veřejností jednotlivých států.

V rozhovoru pro server Novinky.cz ze 3. června 2018 Milan Chovanec uvedl: „Pokud sociální demokraté podpoří vstup, tak se nebudu bránit vůli členské základny a vládu podpořím.“

Při vyslovování důvěry vládě dne 12. července 2018 byl ale Milan Chovanec z hlasování omluven, a druhou vládu Andreje Babiše tak nepodpořil, jak ukazuje přepis hlasování.

V den hlasování Chovanec veřejně prohlásil, že vyslovení důvěry této vládě je v rozporu s jeho poslaneckým slibem, který ho zavazuje vykonávat mandát dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Podle České televize vadí Chovancovi také to, že druhá vláda Andreje Babiše je závislá na toleranci KSČM, což je v rozporu s bohumínským usnesením. Tímto usnesením ČSSD v roce 1995 vyjádřila nepřípustnost spolupráce s jakoukoli extremistickou politickou stranou.

Výrok je hodnocen jako zavádějící. Andrej Babiš totiž uvádí dané příklady v odpovědi na otázku, která naznačuje, že přivádí komunisty k moci tím, že podporují Babišovu vládu. Ani jeden z dalších příkladů reálně komunistům nedal podíl či vliv na exekutivě.

U nepřímé volby prezidenta hlasující nemá žádný podíl na vládní moci už jen proto, že vrcholným orgánem výkonné moci je vláda, nikoli prezident. Příklad Kalouskova nápadu z roku 2006 není zcela přesný, protože byl takřka v okamžiku odmítnut a sám Kalousek z čela strany odešel. Naopak KSČM a hnutí ANO uzavřely v červenci 2018 dohodu, která konkrétně uvádí, jaký prospěch komunisté z tolerance Babišovy vlády budou mít. Jedná se především o včasné předkládání návrhů zákonů, které „jsou součástí dohodnutých priorit“.

Václav Havel byl poprvé zvolen prezidentem 29. prosince 1989 členy Federálního shromáždění, a to jednomyslně. Jak popisuje portál Moderní dějiny: „... Federální shromáždění, jež mělo nového prezidenta volit, sestávalo z komunistických poslanců či z poslanců do té doby plně loajálních starému režimu.“ Havel nakonec profitoval z dohody s premiérem Mariánem Čalfou o ustavení Alexandera Dubčeka do čela Federálního shromáždění výměnou za podporu komunistů pro Havla.

V českých prezidentských volbách, ve kterých Václav Havel zvítězil, podporu komunistických poslanců s jistotou potvrdit nelze, neboť hlasování probíhalo tajně. Nicméně lze předpokládat, že k ní ani v jednom případě nedošlo. V roce 1993 stála proti Havlovi kromě republikána Sládka kandidátka za Levý blok Marie Stiborová, o pět let později opět kromě Miroslava Sládka komunista Stanislav Fischer. Stiborovou i Fischera komunisté navrhli a můžeme se domnívat, že i ve volbě podpořili.

Co se týče Václava Klause ve volbě proti Janu Sokolovi v roce 2003, byl podpořen i hlasy komunistů, což v projevu implicitně vyjádřil i komunista Grebeníček: „Česká republika a její občané rozhodně nepotřebují na Hradě osobu nevýraznou, o které se teprve dozvíme, co vlastně chce. Český stát v hektické době potřebuje, třeba i ne všemi bez výhrad přijímanou, ale veřejně profilovanou, do určité míry vypočitatelnou autoritu...“

Klause pak v jeho druhé prezidentské volbě v roce 2008 komunisté pravděpodobně nepodpořili, což potvrdil bezprostředně po vyhlášení výsledku v rozhovoru pro ČT Mirek Topolánek (čas: 8:58:17). „Prezident má přirozené volitele, přirozenou podporu. Cením si, že kandidáti byli nejlepší z celé volby. Že koalice je přirozená, není vytvářena uměle, není korupční a je bez komunistů.“

Pokud jde o návrh vlády sociálních demokratů spolu s lidovci za tolerance KSČM, jedná se o podobný koncept jako aktuální druhá Babišova vláda, nicméně z jiných pohnutek. Tehdejší předseda lidovců Kalousek připustil 24. srpna 2006 vznik menšinové vlády ČSSD a KDU-ČSL, tolerované komunisty, aby „z abránil dohodě ČSSD a ODS na změně volebního systému, který by nově omezil politickou pluralitu a omezil menší strany“. Tuto myšlenku však o den později odmítlo širší předsednictvo lidovců a Kalousek na funkci předsedy strany rezignoval.