Marek Benda

Marek Benda reaguje na otázku moderátorky, která se ptá, zda zemědělci účastnící se protestní blokády Prahy v pondělí 19. února mají opodstatněné problémy, či zda byla demonstrace politicky zneužita. Benda odpovídá právě tvrzením, že tato akce podle něj byla zneužita, což dle jeho názoru tvrdili i samotní zemědělci.

Nejdříve uveďme, že tuto protestní akci společně (video) organizovali podnikatel Zdeněk Jandejsek a Odborový svaz pracovníků zemědělství a výživy – Asociace svobodných odborů ČR (OSPZV-ASO). Právě ASO se ohradilo například proti slovům ministra zemědělství Marka Výborného, který ještě před protestem tvrdil, že organizátoři uspořádáním akce sledují své vlastní politické cíle a nezastupují ostatní zemědělce.

Někteří zemědělci skutečně svou účast na akci ukončili předčasně a z Prahy odjeli okolo jedné hodiny odpoledne. Dle plánu měl být přitom oficiální program zahájen až v 15:00. Zdeněk Jandejsek jako reakci na brzký odjezd některých zemědělců prohlásil, že dotyční museli odjet „pracovat na svá pole“. Tomu ovšem odporuje vyjádření koordinátora akce pro Ústí nad Labem a Litoměřice Miloše Malého, který tvrdil, že akci podle něj ukradli nezvaní lidé, kteří provolávali protivládní hesla. Což dle jeho vyjádření nebylo to, co organizátoři zamýšleli (video, čas: 05:10).

Malý se o předčasném ukončení protestu ze strany několika zemědělců vyjádřil také pro server Novinky.cz, kterému řekl, že odjelo přibližně 230 lidí. Jako důvod odchodu popsal, že se tito účastníci už neztotožňovali s obsahem stávky, kterou považovali za ukradenou.

Část zemědělců tedy skutečně protestní akci předčasně ukončila a přibližně okolo jedné hodiny odpoledne odjela. Tito protestující tak podle Miloše Malého, koordinátora akce pro Ústí nad Labem a Litoměřice, učinili kvůli pocitu, že jim demonstrace byla ukradena, kvůli čemuž se už zcela neztotožňovali s jejím obsahem. Výrok Marka Bendy tak hodnotíme jako pravdivý.

Nejprve uveďme kontext výroku. Podle předsedy poslaneckého klubu ODS Marka Bendy se strany, které stojí napravo od středu politického spektra, historicky stavěly k členství v Severoatlantické alianci mnohem pozitivněji než levicoví politici. Jako příklad uvádí Jana Kavana, který byl mezi lety 1998 až 2002 ministrem zahraničí za ČSSD v tehdejší Zemanově vládě. V našem odůvodnění se zaměříme na to, zda tehdejší ministr Kavan skutečně v kontextu vstupu Česka do NATO řekl něco ve smyslu „Jako já to teda podepisuju, ale jak se dá vystoupit?“, jak tvrdí Marek Benda.

Česko vstoupilo do Severoatlantické aliance v březnu roku 1999, což svým podpisem stvrdil právě tehdejší ministr zahraničí Jan Kavan. Již v roce 1994 se Česko zapojilo do nově vzniklého programu NATO Partnerství pro mír a v roce 1997 obdrželo oficiální pozvánku do Aliance.

Na začátku března roku 1998 přijel do Prahy generální tajemník NATO Javier Solana (Lidové noviny, 6. března 1998). Během diskuze s poslanci a senátory 5. března mu Jan Kavan, tehdy ještě senátor a expert sociální demokracie na zahraniční politiku, položil otázku: „Bylo by možné z NATO vystoupit, kdyby některá země ratifikovala svůj vstup do Severoatlantické aliance a po zamítavém výsledku referenda chtěla zase NATO opustit?“. Javier Solana následně odpověděl: „Když členské země řeknou "ano, můžete vstoupit", a potom by kandidátská země řekla "promiňte, já jsem se rozmyslela, já nechci" (...) To by bylo skutečně velmi podivné.“ 

Někteří sociálnědemokratičtí politici tehdy chtěli uskutečnit referendum o členství v Alianci (Lidové noviny, 6. března 1998). Referendum prosazoval třeba místopředseda ČSSD Vladimír Špidla a Miloš Zeman, který v té době stál v čele strany.

Ostatní politické subjekty na snahu uspořádat o členství v Severoatlantické alianci referendum ostře reagovaly (Lidové noviny, 6. března 1998). Poslanec za ODS Ivan Langer označil Vladimíra Špidlu za „totálního šílence“. Libor Kudláček z ODA označil nápad za „šílený“, Jiří Vlach z Unie Svobody dokonce za „naprosto šílený“. Místopředseda Unie Svobody Petr Matějů řekl, že na „prohlášení, které se vymyká zdravému rozumu, není nutné reagovat“. I tehdejší předseda legislativní rady vlády Miloslav Výborný za KDU-ČSL se k možnosti referenda stavěl kriticky.

Prezident Václav Havel pár dní po Solanově návštěvě označil nápad uspořádat referendum o vstupu NATO za bezdůvodný a „hazardérství“ (Právo, 10. března 1998). O výrocích Vladimíra Špidly a Jana Kavana ohledně referenda řekl, že jsou „přinejmenším nezodpovědné“.

Jiní politici ze sociální demokracie, jako třeba pozdější premiér Stanislav Gross, však nepovažovali v dané situaci referendum za vhodné (Lidové noviny, 13. března 1998). Lidové noviny tehdy napsaly, že se v této otázce ČSSD „rozdělila na dva tábory“. Poslanecký klub ČSSD si dokonce odhlasoval usnesení, že poslanci budou členství v Alianci podporovat i bez konání referenda.  

O rok později v rozhovoru pro MF DNES Jan Kavan řekl, že lituje neuskutečnění referenda o vstupu do NATO. Vstup do Aliance v té době nicméně podporoval i bez něj. Zároveň uvedl, že dva týdny poté, co svou otázku ohledně vystoupení z NATO položil, Javieru Solanovi zavolal. Generální tajemník mu měl sdělit, že jeho otázka byla „dobrá a legitimní“.

Výrok poslance Bendy není úplně přesný. Jan Kavan jako ministr zahraničí skutečně svým podpisem v roce 1999 stvrdil vstup do Severoatlantické aliance. O rok dříve se generálního tajemníka NATO Solany zeptal, zda je možné Alianci opustit, kdyby si to některá země odhlasovala v referendu. Byť Marek Benda Kavanovu otázku a následný podpis slučuje do jednoho momentu, jedná se zjevně o parafrázi tehdejšího postoje Jana Kavana. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Nejdříve uveďme, že ve Sněmovně před patnácti lety zasedaly ODS, KDU-ČSL, ČSSD, KSČM a Strana Zelených. Poslední tři zmíněná politická uskupení již nyní sněmovními stranami nejsou. KSČM v současnosti nemá žádného zástupce ani v Senátu, sociální demokraté zde nicméně stále mají tři senátory, Strana Zelených jednoho. Z kontextu debaty však vyplývá, že Marek Benda mluví o stranách, které přestaly mít své zastoupení v Poslanecké sněmovně, ne obecně v celém dvoukomorovém Parlamentu České republiky. V rámci našeho ověření se proto zaměříme jak na KSČM, tak i na Stranu Zelených a především na sociální demokracii, která byla mezi lety 2006–2010 největší stranou, jež se nyní nestala součástí Sněmovny.

O zřízení radaru v Brdech se v amerických médiích začalo hovořit v roce 2006. Podle serveru Novinky.cz se tuzemská diskuze politiků o radaru rozeběhla až po sněmovních volbách v témže roce. Radar v Brdech měl být součástí americké protivzdušné obrany proti balistickým střelám. Konkrétně měl sloužit k navádění antiraket z Polska.

Sociální demokracie se k základně v Brdech stavěla z počátku příznivě. Už v roce 2002 tehdejší ministr za ČSSD Jaroslav Tvrdík konzultoval s americkou administrativou možnost zřízení protiraketové obrany v Česku a k celému plánu se stavěl poměrně pozitivně. Tehdejší premiér a předseda sociální demokracie Vladimír Špidla pak řekl, „že Česko postaví prapory na obranu proti zbraním hromadného ničení.“

Na sněmovní schůzi 1. prosince 2006 se na návrh komunistického poslance Václava Exnera hlasovalo o prohlášení, které požadovalo po vládě a prezidentovi, aby se už dále nepokračovalo v jednání s USA o raketové obraně na území Česka. Poslanci ČSSD se tehdy zdrželi hlasování, pro naopak hlasovali komunističtí zákonodárci.

V lednu roku 2007 tehdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek uvedl: „Pokud se bude jednat o malé zařízení, které nenaruší život občanů, které nenaruší například letový provoz, tak si umím představit, že bychom o tom mohli jednat s kladným výsledkem.“ Zmínil také, že by ke schválení umístění radaru v Brdech mohlo dojít, aniž by předtím bylo vypsáno referendum o této otázce. Všelidové hlasování však – na rozdíl od Jiřího Paroubka – požadovala většina ČSSD.

První jednotné stanovisko sociálních demokratů bylo zveřejněno v únoru 2007, kdy grémium ČSSD radar odmítlo a zároveň podpořilo vypsání referenda. Lidové noviny se následně zeptaly předsedy ČSSD Paroubka, proč změnil názor, když se ještě v lednu stavěl k případnému referendu kriticky. Jiří Paroubek argumentoval, že v té době neznal dostatečné parametry americké základny. Dodejme, že v srpnu 2008 poskytl Lidovým novinám rozhovor bývalý premiér Stanislav Gross, který stál v čele ČSSD v roce 2005. K prvotnímu postoji ČSSD k radaru Gross uvedl: „Pokud vím, tak ta debata (o americkém radaru, pozn. Demagog.cz) začala již někdy zkraje roku 2000, 2001. V té době začaly první sondáže a v té době jsme tedy nedávali najevo, že je pro nás radar na našem území nepřijatelný.“ 

Strana Zelených vydala své stanovisko k americkému plánu na zřízení radaru v Brdech v únoru roku 2007. Usnesení, pro které se vyslovila většina delegátů stranického sjezdu, radar neodmítlo. Zároveň ale požadovalo, aby se Spojené státy zavázaly, že se radar začlení do vedení a řízení Severoatlantické aliance. Už tehdy se však na sjezdu začaly ozývat kritické hlasy proti plánovanému radaru. 

O rok později nebylo zcela jasné, zda by všichni poslanci Strany Zelených ve Sněmovně americkou protiraketovou obranu podpořili. Zelení tehdy ve svém postoji k radaru nebyli jednotní a proti radaru se výrazně stavěli někteří členové strany. Širší vedení Strany Zelených později 5. dubna 2008 výstavbu radaru v České republice odmítlo, zároveň ale v čele strany podpořila někdejšího předsedu Martina Bursíka, který radar podporoval (Lidové noviny, 7. dubna 2008).

KSČM naproti tomu zaujímala vůči této otázce jasné stanovisko. Americký radar v Brdech dlouhodobě ostře odmítala. Doplňme, že Občanská demokratická strana, za kterou sedí ve Sněmovně Marek Benda, naopak americký radar podporovala.

Dodejme, že veřejné mínění se vesměs stavělo proti stavbě radaru. Podle agentury STEM souhlasilo (.pdf, str. 4) v březnu roku 2007 s umístěním radaru v Česku 32 % respondentů, o dva roky později pak 28 % populace. Debata o radaru se završila v roce 2009, kdy tehdejší prezident Spojených států Barack Obama probíhající jednání o radaru v Brdech ukončil.

Na závěr shrňme, že KSČM myšlenku výstavby amerického radaru v České republice od začátku ostře kritizovala. Postoje Strany Zelených byly značně komplikovanější a nejednotné. Na stranickém sjezdu v únoru 2007 Zelení možnost umístění radaru v Brdech neodmítli, již tehdy se však v rámci strany objevovala kritika tohoto rozhodnutí. Širší předsednictvo Zelených se později v roce 2008 postavilo proti výstavbě radaru, předseda strany Martin Bursík ji ale stále podporoval. Co se týče sociální demokracie, její postoj k radaru nebyl ze začátku příliš vyhraněný, např. někdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek v lednu 2007 výstavbu radaru v Česku připustil. Později však ČSSD radar v Brdech podporovat odmítla.

Z výroku Marka Bendy není úplně zřejmé, kterou politickou stranu má přesně na mysli. Z trojice stran KSČM, Strany Zelených a ČSSD lze nicméně o názorovém obratu hovořit především v případě ČSSD a do jisté míry také v případě Strany Zelených. Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako pravdivý.

Německo dlouhodobě dováží velkou část primárních energetických surovin z Ruska. Jedná se především o zemní plyn, ale také např. ropu a uhlí. Tuto energetickou politiku Německo ještě podpořilo, když v reakci na havárii ve Fukušimské jaderné elektrárně v roce 2011 Spolkový sněm schválil vládní návrh na úplné opuštění jaderné energetiky v Německu. Současně s utlumováním jaderných elektráren v Německu probíhala výstavba plynovodů vedoucích z Ruska.

Pravděpodobně nejvýraznějším symbolem německé energetické závislosti na Rusku se stal plynovod Nord Stream 2. Projekt kritizovaly například Ukrajina, Polsko nebo Spojené státy americké. Uveďme, že v roce 2021 v Německu pocházelo z Ruska 55 % spotřebovaného plynu. Z Ruska se také importovalo 50 % uhlí a 35 % ropy.

K vybudování plynovodu Nord Stream a později i ramene Nord Stream 2 přispěla plynová krize v roce 2009, kdy po rozepřích mezi Ukrajinou a Ruskem ruský Gazprom zastavil dodávky plynu přes ukrajinské území. V letech 2011 a 2012 tak nejdříve došlo k dokončení plynovodu Nord Stream, který vede z Ruska po dně Baltského moře přímo do Německa a který vybudovala ruská státní plynárenská společnost Gazprom spolu s německými, nizozemskými a francouzskými firmami.

Na novém projektu Nord Stream 2, který kopíruje trasu plynového potrubí Nord Stream, se poté Gazprom dohodl v roce 2015 s firmami z Německa, Rakouska, Francie, Velké Británie a Nizozemska. V roce 2018 následně Německo „schválilo výstavbu a provoz plynovodu Nord Stream 2 ve svých vodách“. Nord Stream 2, jehož zprovoznění mělo zdvojnásobit vývoz ruského plynu přes Baltské moře do Evropy, byl dostavěn v září 2021 a na konci roku 2021 i naplněn plynem. 

Na přelomu let 2021 a 2022, kdy Rusko začalo u ukrajinských hranic soustřeďovat vojenské síly, Německo čelilo kritice kvůli neochotě obětovat spuštění plynovodu Nord Stream 2. Projekt totiž stále od německých regulačních úřadů nezískal povolení k provozu, zároveň ale německý kancléř Olaf Scholz uváděl, že rozhodnutí je pouze záležitostí úřadů a nebude odrážet politickou stránku věci. Zástupci německé vlády nicméně přes toto počáteční váhání nakonec v lednu potvrdili, že tehdy připravovaný sankční balíček EU počítá i s případnou blokací plynovodu Nord Stream 2. Poté co Vladimir Putin 22. února uznal nezávislost samozvané Doněcké a Luhanské lidové republiky a vyslal do těchto oblastí ruskou armádu, kancléř Scholz oznámil, že Nord Stream 2 povolení nedostane.

Německá spolková vláda si vytyčila za cíl do konce roku 2022 skoncovat s dovozem ruské ropy a uhlí, nicméně problém vidí v zastavení dodávek ruského plynu. Podle ministra hospodářství Habecka totiž Německo nedisponuje terminálem na dovoz zkapalněného plynu, díky kterému by země mohla získávat zemní plyn z jiných částí světa. Německá vláda má také obavy z těžkých dopadů na hospodářství a z vyšší inflace, které by přerušení dodávek plynu z Ruska mohlo způsobit, a tak v této otázce zůstává opatrná. Podle Habecka by k ukončení německé závislosti na ruském plynu mohlo dojít až v létě roku 2024. Zmiňme, že v současnosti již u našich západních sousedů klesl podíl dovozu plynu z Ruska zhruba na 40 %.

Německo skutečně do značné míry dlouhodobě budovalo svoji energetickou politiku na dovozu surovin (především zemního plynu) z Ruska. V minulosti proto realizovalo např. projekt Nord Stream 2. Výrok Marka Bendy tak hodnotíme jako pravdivý.

Teď již bývalý slovenský prezident Kiska oficiálně oznámil založení nové politické strany v dubnu 2019, i když se v minulosti vyjádřil, že založení politické strany neplánuje. Nově vzniklou stranu Za ľudí pak bývalý slovenský prezident Kiska blíže představil dne 17. června 2019 v Banské Bystrici. Začátkem srpna 2019 odevzdal ministerstvu vnitra SR potřebné podpisy pro registraci strany. Na programu strany by mělo pracovat více než 16 pracovních skupin.

V rozhovoru, který poskytl Denníku N ještě v březnu 2019, na otázku, zda nebyl problém v jeho prezidentských pravomocích, uvedl: „Když jsem nastupoval, přesně jsem věděl, jaké jsou. Určitě bych je neposílil. Odcházím však s pocitem, že dnes toho vím podstatně víc. Proto chci pomoci této zemi mít novou, slušnou, kompetentní a spravedlivou vládu. Chci to udělat a přesně vím, co jdu udělat. Jdu do toho, proto neodcházím s žádným smutkem, spíše mnohem více nabitý energií.“

Dále v rozhovoru pro SME v dubnu 2019 uvedl (přibližně od 21:40): „Zase se udály věci, které změnily mé rozhodnutí. (...) To co se událo v 2018, kdy zavraždili Jana Kuciaka, Martinu Kušnírovou, kdy se vyplavila všechna ta arogance vládní moci, taková jejich představa, že tento stát vlastní mohou si dělat, co chtějí. Ta obrovská špína a ta arogance vyplula. Tak jsem si řekl, poslouchej, ale stále tě lidé asi mají rádi, neměl by si vyzkoušet této zemi ještě znovu pomoct? (..)“

Bývalý slovenský prezident Kiska skutečně zakládá novu politickou stranu. Podle jeho vyjádření je také pravdou, že si uvědomoval omezenost pravomocí, které měl jako prezident. Nikdy však nevyjádřil názor, že by strana mohla mít více vlivu nebo toho dělat více než prezident, z toho důvodu hodnotíme výrok jako zavádějící.

Anglie, potažmo od roku 1707 Velká Británie, byla v posledních tisíci letech vždy svázána s děním v kontinentální Evropě. Anglie nikdy nebyla v tomto období izolovaným ostrovem, po celé období více či méně ovlivňovala nebo byla ovlivňována zeměmi kontinentální Evropy.

Od doby Normanské invaze do Anglie v roce 1066 do roku 1475 se řešil nárok a feudální vztahy anglického krále k francouzské koruně. V době zámořských objevů a počátků kolonialismu poprvé musela Anglie řešit otázku kontinentální dominance, která vyvrcholila pokusem o španělskou invazi do Anglie v roce 1588. Od konce 17. století můžeme pozorovat vzestup Anglie jako obchodního centra světa a zastánce politiky mocenské rovnováhy v Evropě. Až do období první světové války se politika VB dala shrnout slovy: obchodovat globálně a blokovat vzestup dominantní kontinentální mocnosti.

I přes krátké období tzv. Splendid isolation na konci 19. století byla VB zapojena do dění v Evropě. V roce 1907 opět v rámci udržení kontinentální rovnováhy vstupuje do diplomatických spojenectví, v tomto případě na straně Francie a Ruska do tzv. Trojdohody. Narušení neutrality Belgie a neochota Německa ukončit boje vedly ke vstupu VB do 1. světové války 4. srpna 1914 (.pdf, str. 3-4).

Ani ve 2. světové válce nezůstala VB stranou, když těsně před válkou ztroskotala britská politika appeasementu obsazením Československa v březnu 1939. Následoval seznam kroků, který vedl k válce. VB se společně s Francií zavázala bránit Polsko, nejdříve poskytnutím garancí v březnu a pak spojeneckou smlouvou v srpnu 1939 . Po napadení Polska Německem vstupuje VB 3. září 1939 do války na straně Polska. Opět se nejednalo o nezištnou pomoc, Německo představovalo hrozbu britské bezpečnosti a VB proto musela vstoupit do války na ochranu velmocenské rovnováhy v Evropě a zachování pozice VB ve světě.

V moderních dějinách po druhé světové válce se musela Británie vypořádat nejen s rozpadem impéria, ale také balancovat svoje postavení v rámci transatlantických vztahů mezi Evropou a USA.

O britském impériu nelze hovořit jako o časově neomezené skutečnosti. První počátky lze položit do konce 17. století, kdy Anglie získala své první kolonie v Severní Americe, Karibiku a v Indii. Vrcholem pak bylo 19. století, kdy Velká Británie kontrolovala čtvrtinu zemského povrchu a tehdejší světové populace.

Je tedy zavádějící tvrdit, že by Anglie lavírovala na pozici v Evropě. Během posledních 1000 let byla její integrální součástí. Nelze také tvrdit, že by se v období od 16. do 19. století VB nějak zásadně odlišovala od trendů v Evropě. Pokud vezmeme například imperialismus, tak i mnohé další státy Evropy procházely svým obdobím kolonialismu a budováním imperií. Jediná zásadní faktická odlišnost je skutečnost, že Velká Británie je evropským ostrovem, respektive souostrovím.

Politici ODS dlouhodobě hovoří o tom, že Spojené království hraje důležitou roli v evropské politice i evropské bezpečnosti. ODS má blízko zejména k britské Konzervativní straně (jsou ve stejné politické frakci Evropských konzervativců a reformistů), což v posledních letech také určovalo vztah ODS ke Spojenému království.

Bývalý předseda britských konzervativců David Cameron, toho času budoucí premiér, přijel před evropskými volbami v roce 2009 do Prahy, „aby pomohl ODS v kampani.“ Premiér Topolánek tehdy uvedl, že s Cameronem mají „společnou vizi Evropy a EU. Evropu otevřenou, spolupracující, Evropu, která je pružná a dokáže reagovat na všechny výzvy globálního světa.“

Zdroj: idnes.cz

Rok poté se Cameron stal britským ministerským předsedou a dobrý vztah navázal i s dalším premiérem za ODS, Petrem Nečasem. Tito dva v roce 2012 dokonce společně vyrazili z Londýna vlakem na summit do Bruselu, aby tam hájili společnou pozici České republiky a Spojeného království.

Zdroj: novinky.cz

Kromě blízkého vztahu s britskými konzervativci hovoří často politici ODS o výjimečné pozici Spojeného království zejména ve vztahu k USA a také ve vztahu k evropské politice.

Předseda ODS Petr Fiala po referendu o brexitu uvedl, že „dochází nebo dojde ke změně geopolitické rovnováhy v rámci Evropské unie. Odchodem Velké Británie ztrácí Evropská unie něco, co bychom mohli nazvat atlantickou kotvou. A naším úkolem bude nastavit vztahy s Británií tak, aby byla i nadále mostem transatlantické vazby se Spojenými státy americkými, aby byla také naším spolehlivým a klíčovým partnerem nejenom v otázce obrany, ale i v otázce bezpečnosti a zpravodajské spolupráce.“

V roce 2017 uvedl europoslanec za ODS Jan Zahradil, že „transatlantická vazba, kde bude Spojené království i nadále figurovat jako most mezi Spojenými státy a Evropou,“ je pro nás „životně důležitá“.

Další europoslanec za ODS, Alexandr Vondra, v květnu letošního roku napsal: „S odchodem Velké Británie přichází EU o vnitřní rovnováhu, která ji drží pohromadě. Až dosud dominantně určovaly agendu i výsledky vyjednávání tři klíčové evropské mocnosti: Francie, Německo a Velká Británie. Vnitroevropská rovnováha byla výsledkem komplexního balancování uvnitř pomyslného trojúhelníku s vrcholy v Berlíně, Londýně a Paříži. [...] Díky Británii a jejím zvláštním vztahům s USA celý trojúhelník držel EU v gravitačním poli Západu. Vnitřní soudržnost a vzájemnou komunikaci posilovala angličtina jako unijní lingua franca.“

Z letošního březnového průzkumu veřejného mínění vyplývá, že druhé referendum podporuje až 43 % britských občanů. Ve stejný měsíc pak v Londýně protestovalo na 1 milion lidí, jednalo se tedy o největší demonstraci od roku 2003.

Z politických stran podporuje druhé referendum menší strana Liberálních demokratů, Skotská národní strana, nebo welšská strana Plaid Cymru. Jedna z nejsilnějších britských politických stran Labour Party se pak podle svého předsedy Jeremy Corbyna bude snažit přesvědčit nového britského premiéra Borise Johnsona, aby zorganizoval druhé referendum, přičemž v případné kampani by Labour Party podpořila stanovisko "Remain", tedy zůstat v EU.

Dle bulvárního deníku The Sun pak druhé referendum přímo podporuje celkem 59 z celkového počtu 650 poslanců Dolní sněmovny. V březnu pro konání druhého referenda hlasovalo celkem 85 poslanců, 334 bylo proti.

Proti druhému referendu je pak nový britský premiér Boris Johnson. Ten si jako jeden z hlavních úkolů své vlády vytyčil uskutečnění brexitu 31. října 2019. Podle Nicol Sturgeonové (předsedkyně vlády Skotska) navíc prosazuje Johnson tzv. „Hard Brexit“, tedy brexit bez dohody.

Podle BBC by uskutečnění nového referenda trvalo minimálně 22 týdnů, což by znamenalo nutnost posunutí současného data brexitu z konce října.

Volební systém, který byl v Maďarsku uplatňován v parlamentních volbách v letech 1990 až 2010 lze označit jako systém zvýhodňující větší strany (.pdf, str. 11). Maďarský parlament v roce 2011 za vlády strany Fidesz v koalici s křesťanskými demokraty schválil nový volební zákon, který od voleb v roce 2014 snížil počet poslanců z 386 na 199, zrušil druhé kolo většinové části smíšeného systému (106 mandátů je rozděleno většinově v jediném kole a 93 poměrně na základě stranických kandidátek), překreslil volební okrsky a bylo přiznáno volební právo početně významné skupině etnických Maďarů žijících v zahraničí. Dále se například mění i přesouvání nevyužitých hlasů. Nově má být 93 mandátů rozděleno na celostátní úrovni na základě poměrného systému a použití d´Hondtova dělitele. Systém, podobně jako ten dřívější, obsahuje metodu přesouvání nevyužitých hlasů, ovšem s jistou změnou (.pdf, str. 17).

V roce 2014 parlamentní volby v Maďarsku vyhrála konzervativní strana Fidesz premiéra Orbána, která v koalici s křesťanskými demokraty získala 133 křesel, tedy ústavní většinu. Fidesz v koalici s křesťanskými demokraty obhájila ústavní většinu i v parlamentních volbách v roce 2018.

Fidesz čelí kritice, že volební obvody byly vytvářeny s přihlédnutím k síle vládnoucí strany v konkrétních regionech, a tedy že z reformy má mít výhody právě vládnoucí koalice. Kritizované je také přesouvání nevyužitých hlasů, protože dochází k tomu, že si je mohou kompenzovat všichni včetně vítěze, čímž se silný vítěz stává ještě silnějším (.pdf, str. 18). Po volbách v roce 2018 byla také uspořádaná demonstrace proti „nespravedlivému volebnímu systému.“

V ukrajinských parlamentních volbách se volí smíšeným systémem jednou za pět let. Polovina z celkových 450 poslanců jednokomorové Nejvyšší rady je volena poměrně a strana musí překonat pětiprocentní hranici. Druhá polovina je volena většinově. Politolog z Katedry ruských a východoevropských studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Jan Šír upozorňuje, že v části volené většinově často nevítězí straníci, ale lidé napojení na organizovaný zločin nebo korupční systémy, kteří si mohli popularitu v okrsku koupit a sami potřebovali imunitu.

20. května 2019 proběhla inaugurace nově zvoleného ukrajinského prezidenta Zelenského, kde ohlásil, že že zákonodárný sbor rozpustí. Den poté požádal poslance, aby se sešli ve středu 22. května na mimořádné schůzi, na které by měli změnit volební zákon. Avšak nový ukrajinský prezident Zelenskyj se svými návrhy na změnu volebního systému neuspěl. Požadoval, aby parlament ještě před předčasnými volbami zavedl poměrný volební systém a snížil volební práh pro vstup do parlamentu z pěti na tři procenta.

Ukrajinská prezidentská strana Sluha národa získala většinu v předčasných parlamentních volbách, které se konaly koncem července 2019. Poprvé za téměř čtvrtstoletí ukrajinské nezávislosti tedy ovládla parlament jediná politická strana. Zástupci Sluhy národa podle očekávání ovládli celostátní hlasování, ale překvapením bylo, že i volby v okrscích. Často neznámí lidé poráželi jak místní mocné podnikatele a zavedené politiky, tak známé reformisty, které do politiky vynesla revoluce z roku 2014. 

Volební reforma v Maďarsku, kterou prosadila v roce 2011 tehdejší vládní koalice, podle kritiků změnila volební systém v prospěch vládních stran za účelem větší šance na získání většiny v parlamentu v dalších volbách. Má také posilovat vítěznou stranu (.pdf, str. 17). V případě Ukrajiny se volební systém neměnil a není ani nakloněn k posílení vítěze voleb. Je pravdou, že po posledních parlamentních volbách na Ukrajině získala strana Sluha národa v parlamentě většinu, avšak nepomohl jí v tom zásadně volební systém, dokázala si získat dostatek voličů. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Internetový projekt mandaty.cz sdružuje volební modely CVVM, Kantar TNS, Median a STEM. My jsme se zaměřili na ty nejaktuálnější z posledních tří měsíců.

Od začátku května do dnešního dne bylo zveřejněno 9 volebních modelů. Z toho šestkrát Česká pirátská strana obhájila druhé místo a třikrát byla třetí.

Nejnovější volební model zveřejněný 29. července 2019 agenturou Median přičítá Pirátům 14 %, čímž se umístili na druhém místě za hnutím ANO. Za Piráty by se v hypotetických červencových sněmovních volbách umístila ODS s 12,5 %. Pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do dolní parlamentní komory by ještě překročily SPD, ČSSD, KSČM, STAN a KDU-ČSL. TOP 09 by se ale již do Sněmovny nedostala.

Od voleb do Poslanecké sněmovny, které byly v říjnu 2017, pak bylo celkově zveřejněno 54 volebních modelů. Z toho dvacetkrát Česká pirátská strana obhájila druhé místo, sedmkrát se o druhé místo dělila s ODS, jednou se o druhé místo dělila s ČSSD, čtyřiadvacetkrát byla třetí, jednou čtvrtá a jednou se umístila až na 5. místě.

Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR se uskutečnily 20. a 21. října 2017. Piráti v nich získali 10,79 %, v přepočtu na mandáty získali 22 křesel. Volební účast byla 60,84 %.