Marek Benda

Ústavní žaloba na prezidenta republiky, postoupená Poslanecké sněmovně Senátem, je v systému Sněmovny evidována jako tisk č. 561. Poslancům byl tento tisk rozeslán 31. července 2019, 8. srpna pak předseda Sněmovny projednání žaloby doporučil.

V současné chvíli žaloba skutečně čeká na své projednání Ústavně právním výborem, zda žalobu tomuto výboru přikázal předseda Sněmovny a kdy tak případně učinil ještě před konáním ověřovaného rozhovoru dne 31. července však není možné z dostupných zdrojů zjistit.

Prezident ČSFR Václav Havel podal svoji rezignaci k 20. červenci 1992. Popudem k odchodu byla skutečnost rozpadu společného státu během roku 1992, která se projevila neochotou slovenských zástupců potvrdit Václava Havla jako federálního prezidenta v prezidentské volbě 3. července 1992. Svoje pocity popsal v době odchodu takto:

„To, že se nám nepodařilo vytvořit demokratickou, spravedlivou federaci založenou na rovnoprávnosti obou svých členů, v níž by se všichni cítili dobře, federaci, která by měla svůj základ v nové demokratické federální ústavě, to považuji za velký neúspěch nás všech, nejen můj osobní, ale samozřejmě i můj osobní.“

Nová vláda Václava Klause si byla vědoma, že slovenská strana pod vedením Vladimíra Mečiara bude chtít nezávislý slovenský stát. Proto již v červenci 1992 začala s přípravami na možný rozpad soustátí včetně tvorby nové ústavy.

Hlavní roli v tvorbě nové Ústavy ČR měla Komise vlády České republiky pro přípravu Ústavy České republiky. Dne 10. července 1992 došlo k zřízení této komise dle usnesení vlády č. 484, a práce této komise započala v polovině července 1992 (.pdf, str. 63). I když nikdy nebyla oficiálně ukončena, svůj účel naplnila předložením návrhu ústavy České národní radě 4. listopadu 1992 (tamtéž, str. 71).

V době volby prvního prezidenta České republiky 26. ledna 1993 byl Václav Havel favoritem voleb, vzhledem k podpoře poslanců vládní koalice ODS, ODA, KDU-ČSL a KDS s potřebnou většinou 105 hlasů. Výhra dalších kandidátů – Marie Stiborové nebo Miroslava Sládka – by byla velkým překvapením (archiv ČT, čas – 3:03).

Český prezident má některé pravomoci, k jejichž výkonu nepotřebuje spolupodpis premiéra anebo jím pověřeného ministra, které tedy může vykonávat samostatně. Mezi tzv. nekontrasignované pravomoci,, které jsou uvedeny v čl. 62 Ústavy, patří například některé jmenovací pravomoci prezidenta, jako je jmenování předsedy vlády a dalších členů vlády či například jmenování soudců Ústavního soudu. Mimo tyto jmenovací pravomoci má v rámci nekontrasignovaných pravomocí právo veta či může vládu v demisi pověřit prozatímním vykonáváním jejích funkcí.

Kontrasignované pravomoci prezidenta jsou uvedené v čl. 63 Ústavy. K platnosti těchto rozhodnutí je nutný spolupodpis předsedy vlády či některého z pověřených ministrů. Mezi ně patří například udělování amnestií, jmenování soudců či udělování a propůjčování státního vyznamenání. Do této kategorie také patří veškeré pravomoci, které prezidentovi uděluje zákon. Za rozhodnutí, která spadají do kontrasignovaných pravomocí prezidenta, je odpovědná vláda.

Již v prozatímní ústavě Československé republiky z roku 1918 (.pdf, str. 30) je uvedeno, že prezident k vládním úkonům potřebuje spolupodpis příslušného člena vlády, který bude za takové rozhodnutí odpovědný. V původní prozatímní ústavě chybí spojení spolupodpisu a platnosti vládního rozhodnutí prezidenta, a tak v novelizaci prozatímní ústavy z roku 1919 (.pdf, str. 373) je doplněno, že je potřeba spolupodpisu příslušného člena vlády k platnosti vládního rozhodnutí prezidenta.

Potřeba kontrasignace se nemění ani v ústavě z roku 1920 (.pdf, str. 262). V § 68 je uvedeno, že k platnosti rozhodnutí v rámci moci vládní či výkonné potřebuje prezident spolupodpis odpovědného člena vlády. Za výkon funkce prezidenta Československa byla dle § 66 odpovědná vláda (.pdf, str. 262).

Na začátek uveďme, že Ústava rozlišuje dvě odlišné situace. Tou první je, když ministr https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1993-1#cl73-1">rezignuje sám, tedy podá svou demisi prezidentu republiky. V takovém případě však prezident není povinen ministra odvolat. V druhém případě však https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1993-1#f1471342">odvolání ministra navrhuje prezidentu sám premiér, přičemž jde pouze o premiérovo rozhodnutí, v tomto případě je již prezident povinen dotčeného ministra odvolat, a to bez zbytečného odkladu.

Z kontextu rozhovoru je pak zřejmé, že Marek Benda, ač dlouholetý poslanec a člen, popřípadě předseda Ústavně právního výboru, tyto dvě situace zaměňuje, a ve skutečnosti mluví o druhém zmíněném případě, tedy o povinnosti prezidenta odvolat člena vlády, pokud to navrhne předseda vlády.

Debaty o tom, zda prezident republiky musí odvolat ministra, pokud tak navrhne premiér, se opět rozvířila poté, co premiér Babiš navrhl odvolání ministra kultury Staňka. Následovala však dvouměsíční nečinnost prezidenta, nicméně nakonec byl Staněk odvolán k 31. červenci 2019.

Miloš Zeman ale není výjimkou. S přijetím demise či odvoláním ministra váhali i Václav Havel a Václav Klaus. A to hned několikrát.

Václav Havel však oddaloval pouze přijetí ministerských demisí, na což má, jak bylo vysvětleno výše, dle Ústavy právo. Váhal s odvoláním Jana Kalvody, tehdejšího ministra spravedlnosti za ODA, nebo Jana Rumla, bývalého ministra vnitra za ODS. Dále měl problém s přijetím demise bývalého ministra zahraničí Josefa Zieleniece (ODS) a bývalého ministra životního prostředí Jiřího Skalického (ODA).

Co se týče Václava Klause, ten oddaloval odvolání Jiřího Rusnoka a jmenování Milana Urbana ministrem průmyslu. „Prezident Klaus reagoval vyhlášením, že Špidlovi vyhoví, ale nejprve chce vědět, jestli Urban ovládá alespoň jeden světový jazyk a zda je změna vlády konečná,“ popisuje tehdejší situaci web Česká justice, Rusnok byl pak odvolán o pět dní později, tedy 19. března 2003. V dubnu 2005 pak Klaus odmítl přijmout demise tří ministrů za KDU-ČSL a jednoho za US-DEU, a tím znemožnil tehdejšímu premiérovi Grossovi rychlou rekonstrukci kabinetu. 

Podobná situace se opakovala v dubnu 2011. Premiér Petr Nečas doručil prezidentovi rezignaci ministra dopravy Víta Bárty a návrh na odvolání ministrů vnitra Radka Johna a školství Josefa Dobeše (všichni za VV). Klaus pak oznámil, že demisi ani návrhy na odvolání nepřijme, přičemž očekává, že strany připraví plán dalšího vládního fungování. Krizi tedy ukončila až dohoda vládních stran. Ministr Dobeš ve funkci zůstal, John ztratil post ministra vnitra, ale zůstal členem vlády. Vít Bárta byl nakonec prezidentem odvolán.

Kauza ohledně odvolání ministrů Věcí veřejných v roce 2011, stejně jako kauza ohledně odvolání ministra Staňka, pak otevřela debaty ohledně pravomocí a postavení prezidenta. Podobně se pak o povinnostech prezidenta odvolat ministra, pokud je to navrženo premiérem, diskutovalo v případě návrhu na odvolání Andreje Babiše z postu ministra financí nebo odvolání Marcela Chládka z postu ministra školství, vše za trvání vlády Bohuslava Sobotky, v prvním prezidentském období Miloše Zemana.

Ústava České republiky byla schválena 16. prosince 1992 Českou národní radou a nabyla účinnosti 1. ledna 1993. Všichni poslanci České národní rady se po nabytí účinnosti Ústavy stali poslanci Poslanecké sněmovny České republiky a nadále pokračovali ve výkonu svých mandátů až do prvních voleb do Poslanecké sněmovny ČR v roce 1996.