Informace týkající se programu MEDEVAC je pravdivá - od roku 2013 bylo v rámci projektu MEDEVAC podle stránek ministerstva vnitra uskutečněno 2 383 operací. Rozsah výdajů vynaložených na projekty spojených s migrací ale není zcela dohledatelný. Podle zprávy ministerstva vnitra během roku 2015 a 2016 Česká republika na takové projekty vynaložila dohromady cca 250 milionů korun. Ministerstvo vnitra nepřímo uvádí, že v roce 2017 to bylo alespoň 178 milionů korun a na konci března 2018 uvolnilo dalších 75 milionů na řešení problému migrace. Jelikož jsou ale zprávy ministerstva z roku 2017 a 2018 zatím neúplné, pravdivost tohoto výroku se nedá s jistotou určit.

Jan Hamáček byl jmenován ministrem vnitra i ministrem zahraničních věcí poté, co byl prezidentovi Andrejem Babišem předložen seznam ministrů obsahující Jana Hamáčka na obou postech. Zeman již dříve odmítal jmenovat navrženého kandidáta na post ministra zahraničí za ČSSD Miroslava Pocheho.

První informace o tom, že by Miloš Zeman nejmenoval navrženého kandidáta na post ministra zahraničních věcí Miroslava Pocheho, se objevily na konci dubna (Forum24.cz, Právo, MF Dnes). Jan Hamáček názor prezidenta Zemana zaznamenal a o ministrech za ČSSD s ním mluvil, ale dál trval na předložených jménech. Miloš Zeman 24. května v TV Barrandov (video, 41:42) uvedl, že se s Janem Hamáčkem dohodnul na tom, že předseda ČSSD navrhne jiné jméno na post ministra zahraničí, nicméně Hamáček tuto dohodu podle Zemana porušil.

Pátého černa jednal Jan Hamáček s Milošem Zemanem na Hradě o jménech kandidátů na ministry a po jednání uvedl, že žádné alternativy v otázce ministrů neřešili a že stále platí usnesení vedení sociální demokracie, které pětici nominantů schválilo.

O tom, že by dočasně řídil ministerstvo zahraničních věcí řídil Jan Hamáček, jakožto předseda koaliční strany, která má dané ministerstvo v gesci, se poprvé zmínil Miloš Zeman, a to v rozhovoru pro MF Dnes, který vyšel 22. června.

"Dalším plánem prý může být, že funkce ministra zahraničí zůstane dočasně neobsazená a resort by zatím řídil Jan Hamáček. Proti tomu bych vůbec nebyl."

Ještě ve stejný den proběhla dvě jednání v lánském zámku mezi Miroslavem Pochem, Janem Hamáčkem a Milošem Zemanem. Na tiskovém briefingu poté Hamáček uvedl:

"Za mě je akceptovatelné, že pokud by pan prezident odmítl nominovat Miroslava Pocheho, tak že by po nějakou dobu řízením ministerstva zahraničí byl pověřen předseda té koaliční strany, která toto ministerstvo má v gesci, to znamená sociální demokracie a to znamená moje osoba."

Samotnému jmenování předcházelo předložení seznamu ministrů Andreje Babiše Miloši Zemanovi. Dle prezidenta (video, 20:30) Andrej Babiš nejprve předložil seznam, na kterém nebylo uvedeno jméno ministra zahraničí a poté ještě dopis obsahující seznam ministrů, ve kterém byly uvedeny dvě jména - Miroslav Poche a Jan Hamáček.

Prezident tak jmenoval Jana Hamáčka do funkce ministra zahraničních věcí a vzhledem k tomu, že jmenoval ministry tak, jak mu je premiér navrhnul, dodržel Ústavou vyžadovaný postup.

Dalším faktorem, který mohl donutit Jana Hamáčka k tomu, aby byl jmenován do funkce ministra zahraničí, byť on i ČSSD navrhovali Miroslava Pocheho, byl odpor KSČM. Vojtěch Filip například 17. června v Otázkách Václava Moravce (video, 7:09) uvedl, že pro komunisty je Poche takovou překážkou, že by nemohli tolerovat vládu, ve které by byl ministrem.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, jelikož ČSSD sice schválila seznam pěti kandidátů na ministry do menšinové vlády Andreje Babiše v květnu 2018, nelze ovšem z dostupných zdrojů říci, zda bylo hlasování jednomyslné. Do vlády byla zvolena tato jména: Jan Hamáček (ministerstvo vnitra), Miroslav Poche (ministerstvo zahraničí), Petr Krčál (ministerstvo práce a sociálních věcí), Miroslav Toman (ministerstvo zemědělství) a Antonín Staněk (ministerstvo kultury). Dodejme ovšem, že na místo Pocheho nakonec usedl Jan Hamáček, který tak od června 2018 vede dvě ministerstva. Tato situace je ovšem podle něj pouze dočasná.

Kompetence i proces jmenování zmíněné ve výroku souhlasí se zněním zákona a podrobnosti ohledně výběrového řízení odpovídají skutečnosti (a to i s přihlédnutím k drobné číselné odchylce, kterou je třeba posuzovat v kontextu výroku).

K procesu jmenování ředitele Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) se vyjadřuje § 1 odst. 2 zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů:

“V čele inspekce stojí ředitel inspekce (dále jen „ředitel“), kterého jmenuje a odvolává1) na návrh vlády a po projednání ve výboru Poslanecké sněmovny příslušném ve věcech bezpečnosti předseda vlády, jemuž je ředitel z výkonu své funkce odpovědný.”

Prázdné místo šéfa GIBS bylo uvolněno poté, co se historicky druhý ředitel této instituce Michael Murín rozhodl rezignovat na svoji funkci. Učinil tak po sporech s předsedou vlády Andrejem Babišem, který na něj uvalil i kárné řízení.

Oficiálně svůj odchod odůvodnil tím, že by jeho “setrvání v čele GIBS mohlo zavdat příčinu k nedůvodnému zpochybňování výsledků její práce.” Do druhého výběrového řízení na post nového ředitele (kdy první bylo skončeno kvůli pouze jednomu kandidátovi) se přihlásilo 12 uchazečů. Nezávislá odborná komise následně zvolila šéfa Okresního státního zastupitelství v Lounech Radima Dragouna. Předseda vlády závěry komise plně akceptoval.

Vzhledem k výše uvedenému považujeme výrok za pravdivý, a to i přesto, že uchazečů o funkci bylo ve skutečnosti 12 narozdíl od 14 zmíněných.

ČSSD připadne ve vznikající vládě pětice ministerstev. Vedle zmiňovaného ministerstva práce a sociálních věcí se jedná o ministerstvo vnitra, zahraničí, kultury a zemědělství.

V programovém prohlášení vznikající vlády je obsažena řada priorit vyjmenovaných Janem Hamáčkem. V kapitole Sociální politika a zaměstnanost s mluví o proplácení prvních tří dnů nemoci: „Od 1. 7. 2019 obnovíme náhradu mzdy v prvních třech dnech pracovní neschopnosti ve výši 60 procent denního vyměřovacího základu a projednáme možnosti, jak tento krok kompenzovat zaměstnavatelům.“ Dále se vláda v programovém prohlášení mj. zavazuje neprivatizovat veřejné služby: „Nepřipustíme privatizaci veřejných služeb ani podniků se státní účastí.“ V kapitole Zdravotnictví vláda garantuje nezvyšování spoluúčasti pacientů: „Posílíme transparentnost zdravotnictví a postavení občanů v celém systému, přitom však nezvýšíme jejich spoluúčast.“ V programovém prohlášení je obsažena také část o zvyšování důchodů:„Prosadíme novelu zákona o důchodovém pojištění, která zvýší základní výměru důchodu na 10 % průměrné mzdy. (...) Novela zákona o důchodovém pojištění upraví navýšení důchodu o 1000 Kč lidem, kteří dosáhnou věku 85 let.“

Úkrok hnutí ANO doleva v rámci politického spektra názorně popisuje v rozhovoru pro DVTV sociolog Daniel Prokop ze společnosti Median. Prokop v rozhovoru říká, že ANO nyní reprezentuje novou levicovou stranu: „Ne levicovou deklarativně, ale z hlediska toho, kdo ho volí a jaké mají preference ve zdravotnictví, důchodové reformě, ekonomické politice, protože velká část jeho voličů jsou bývalí voliči ČSSD. Sociodemograficky odpovídají elektorátu ČSSD.“

Společnost Median představila data z volebních modelů od roku 2014, s nimiž lze různě pracovat. Tato data potvrzují úkrok ANO doleva a postupné přebírání voličů ČSSD přibližně od jara 2016, což v rozhovoru ukazuje i Prokop. Např. průměrný věk voličů ANO (53,4 let) byl velmi podobný průměrnému věku voličů ČSSD (55,8 let). Podobné to bylo s podílem voličů v důchodu u obou stran (39 % voličů ANO, 44 % voličů ČSSD).

Ve druhé části výroku Jan Hamáček zjevně naráží na Jaroslava Ungermana, který je blízkým spolupracovníkem Andreje Babiše a zároveň jeho poradcem na Úřadu vlády. Po roce 1990 byl Ungerman členem sociální demokracie, radil bývalému sociálnědemokratickému premiérovi Vladimíru Špidlovi. Ungerman nyní již několik let spolupracuje i s odboráři, konkrétně pracuje jako makroekonomický expert pro centrálu konfederace odborových svazů.

V době před parlamentními volbami 2013, na něž Andrej Babiš připravoval v té době nové hnutí ANO, se Ungerman začal setkávat s lidmi, kteří měli na starosti přípravu programu hnutí ANO. Poté, co se Andrej Babiš stal ministrem financí, úzká spolupráce obou mužů pokračovala a pokračuje až dodnes.

Výrok předsedy ČSSD Jana Hamáčka je hodnocen pravdivě, protože se podmínka demise vlády při demisi všech ministrů za sociální demokraty v návrhu koaliční smlouvy vyskytuje.

Sociální demokraté po shodě s hnutím ANO na programu budoucí vlády představili tři pojistky, které by měla koaliční smlouva obsahovat a které by umožnily vznik kabinetu s účastí ČSSD.

První bod se týká odstoupení člena kabinetu, jestliže bude odsouzen v první instanci. Druhý jednotného postupu sociálních demokratů a ANO při hlasováních ve vládě i Sněmovně. Třetí pojistkou je odstoupení poslanců SPD z funkcí předsedů výborů Poslanecké sněmovny.

Do návrhu koaliční smlouvy se nedostala pouze podmínka o odstoupení poslanců SPD z orgánů Sněmovny. Odstoupení prvoinstančně odsouzeného člena vlády je vyjádřeno v bodě 17, nepřehlasování ČSSD pak v bodě 5.

Bod 5 koaliční smlouvy: „Dojde-li v koalici i po dohodovacím řízení k situaci, kdy nedojde k dohodě o řešení koaličního sporu, v případě, kdy 5 ministrů jmenovaných za koaliční stranu ČSSD podá prostřednictvím předsedy vlády demisi do rukou prezidenta, podá do 7 dnů demisi předseda vlády a spolu s ním, jeho prostřednictvím, všichni ministři navržení hnutím ANO 2011.“

Bod 17 koaliční smlouvy: „V případě prvoinstančního odsouzení jakéhokoliv člena vlády, pokud ten v přiměřeném čase od vynesení rozsudku neodstoupí, pozbývá tato koaliční smlouva platnosti.“

Striktně vzato má předseda Hamáček podle koaliční smlouvy pravdu a kabinet by měl padnout do týdne, opustí-li jej všichni ministři ČSSD. Je však na místě zdůraznit, že se jedná o ryze politický dokument bez reálných sankcí za nesplnění jejích ustanovení.

Z ústavněprávního hlediska nemá koaliční smlouva žádnou reálnou moc, tj. je možný následující scénář: Smlouva bude uzavřena, koalice získá důvěru Sněmovny, nastane rozpor vládních stran, sociálnědemokratičtí ministři podají demisi a předseda vlády demisi naopak nepodá, jelikož koaliční smlouva poslední krok nijak nevymáhá.

Tento vývoj však napadá pouze první část Hamáčkova tvrzení, které se podle nás zakládá pouze na názoru. Jako faktický a pravdivý výrok je hodnocena až druhá polovina tvrzení.

Z vyjádření Josefa Středuly jednoznačně vyznívá, že účast ČSSD na vládě s hnutím ANO podporuje. Konkrétně se vyjádřil takto: „Mě samozřejmě velice těší to, že chcete hájit zájem zaměstnanců (...), jestliže chcete toto prosazovat, nemůžete být opoziční strana. Jestli chcete pro lidi něco dosáhnout, tak nebuďte opoziční strana...“

Pokud by došlo ke schválení současného návrhu koaliční smlouvy, pak by ve zmiňovaných situacích vláda skutečně padla. Aktuální návrh koaliční smlouvy mezi hnutím ANO a ČSSD je veřejně dostupný zde.

Jiří Hamáček zmiňuje článek 5, který říká: „Dojde-li v koalici i po dohodovacím řízení k situaci, kdy nedojde k dohodě o řešení koaličního sporu, v případě, kdy 5 ministrů jmenovaných za koaliční stranu ČSSD podá prostřednictvím předsedy vlády demisi do rukou prezidenta, podá do 7 dnů demisi předseda vlády a spolu s ním, jeho prostřednictvím, všichni ministři navržení hnutím ANO 2011.“ (. pdf, str. 1)

Pokud jde o druhý zmínění případ, smlouva jej řeší ve článku 10: „Smluvní strany se zavazují, že budou na půdě obou komor Parlamentu podporovat přijetí koaličních vládních návrhů zákonů. Pozměňovací nebo doplňující návrhy ke koaličním vládním návrhům zákonů podpoří smluvní strany v obou komorách Parlamentu jen po vzájemné dohodě. Současně se zavazují, že případné iniciativní návrhy zákonů a pozměňující návrhy zákonů předkládané poslanci a senátory koaličních klubů anebo připojení se poslanců a senátorů koaličních klubů k iniciativě poslanců či senátorů z jiných klubů budou předem konzultovány na úrovni předsedů koaličních klubů. Podmínkou pro jejich podporu bude dohoda smluvních stran. Nebude-li dohodnuto jinak, budou koaliční kluby při hlasování respektovat stanovisko vlády. Nerespektování tohoto ustanovení bude považováno za závažné porušení této koaliční smlouvy a bude postupováno v souladu s články 16, popř. 5.“ (. pdf, str. 2)

Podobný závazek se v koaličních smlouvách od vzniku samostatné ČR dá považovat za bezprecedentní, nicméně takový stav je důsledkem spíše výjimečné situace povolebního složení Sněmovny než vyjednavačského umu ČSSD. Žádná předchozí koalice se nemusela vůbec otázkou trestně stíhaného premiéra zabývat.

Když se podíváme do ustanovení koaličních smluv dostupných na oficiálních stránkách vlády ČR, tedy konkrétně na: koaliční smlouvu Špidlovy vlády z roku 2002, koaliční smlouvu Grossovy vlády z roku 2004, koaliční smlouvu Topolánkovy druhé vlády z roku 2007, koaliční smlouvu Nečasovy vlády z roku 2010 a koaliční smlouvu Sobotkovy vlády z roku 2013, tak podobné ustanovení doopravdy nenalezneme. Což je samozřejmé, protože takový stav, kdy by předseda vlády nepoložil vládu ani za úplného odstoupení jedné ze stran koalice, jsme tu ještě neměli. Podobnou problematiku tedy předcházející vlády vůbec nemusely řešit.

Předseda ČSSD Jan Hamáček navíc tuto podmínku prezentuje jako přelomovou páku na svého koaličního partnera, avšak koaliční smlouva je ze své samotné povahy pouze politickým dokumentem. Jeho právní irelevanci popsal ve svém nálezu již Ústavní soud v roce 2011 (Pl.ÚS 53/10, bod 87). Tudíž v případě odstoupení všech pěti ministrů za ČSSD z vlády by mohl Andrej Babiš bez jakýchkoli právních důsledků zůstat ve vládě a křesla zaplnit poslanci z jiné strany. Jeho jedinou sankcí by byla nepodpora ze strany poslaneckého klubu ČSSD (15 členů) ve Sněmovně. Dle Ústavy totiž předsedu vlády k demisi může dohnat buď jeho svědomí, konec volebního období, anebo nevyslovení důvěry či vyslovení nedůvěry jeho vládě, nikoli však koaliční smlouva.

V praxi jsme se s konfliktem Ústavy a koaliční smlouvy setkali již v květnu 2017 při politické krizi ohledně odvolání Andreje Babiše z postu ministra financí. V takovém případě má Ústava ČR jakožto nejvýznamnější právní dokument našeho právního řádu samozřejmou přednost před koaliční smlouvou. A to i přesto, že se to některým občas nemusí hodit.

Článek 5 nové koaliční smlouvy tedy lze považovat za bezprecedentní, nikoli však za naprosto přelomový v pozitivním slova smyslu. Předcházející vládní koalice nepotřebovaly zakomponovat podobné ustanovení do koaličních smluv, zejména proto, že nemohly očekávat setrvání vlády i po hromadné demisi jedné ze stran.