Andrej Babiš

Bývalý předseda vlády Andrej Babiš hovoří o Ministerstvu práce a sociálních věcí. V jeho čele nakonec stanul předseda lidovců Marian Jurečka. Markéta Adamová Pekarová za TOP 09 a Olga Richterová za Piráty usedly do vedení Sněmovny – Pekarová Adamová jako předsedkyně a Richterová jako místopředsedkyně. Pojďme se tedy podívat, zda tyto dvě političky opravdu slibovaly, že chtějí vést rezort práce a sociálních věcí.

Koalice Pirátů a Starostů představila (.pdf, str. 10) již 22. června tohoto roku kandidáty do případné vlády. Mezi navržené adepty na Ministerstvo práce a sociálních věcí patřila i Olga Richterová. Nebyla však jedinou kandidátkou na tento post. Mezi další patřil Marek Hilšer (senátor za STAN) a Věra Kovářová (poslankyně za STAN). Nutno podotknout, že koalice Pirátů a Starostů navrhovala více jmen na jedno ministerstvo i u většiny dalších rezortů. Dodejme, že místopředsedkyni Richterové je sociální problematika vlastní. V minulém volebním období totiž byla místopředsedkyní sněmovního Výboru pro sociální politiku.

Koalice SPOLU, složená z ODS, KDU-ČSL a TOP 09, naopak nikdy svou stínovou vládu nepředstavila. Potvrdil to i první místopředseda ODS Zbyněk Stanjura. Média však před volbami dokázala odhadnout, kdo se na jaké ministerstvo připravuje. Zmiňovaná Markéta Pekarová Adamová se o sociální problematiku zajímá dlouhodobě. Byla členkou a později i místopředsedkyní Výboru pro sociální politiku. Pro iDNES.cz pak v červnu tohoto roku řekla: „Myslím, že je jasně patrné z toho, že se osm let ve Sněmovně věnuji otázkám sociálním, stínuji prakticky ministerstvo práce a sociálních věcí po celou tu dobu, tak je to přirozeně to nejbližší ministerstvo“. 

Pekarová Adamová s Richterovou tedy patřily mezi hlavní favoritky na post ministryně práce a sociálních věcí. Piráti a Starostové zařadili místopředsedkyni Richterovou do užšího výběru na tento post, Markéta Pekarová Adamová sama naznačila, že právě na Ministerstvo práce a sociálních věcí by mohla směřoval. U obou političek tak existovaly indicie, že o post mají zájem, žádná z nich ale veřejně neřekla, že se v případě volebního úspěchu ministryní stane. Andrej Babiš nicméně mluví o tom, že Pekarová Adamová s Richterovou „slibovaly“, že na Ministerstvo půjdou. Vyvolává tím tak nepravdivý dojem, že daly veřejnosti určitý závazek. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Kandidátem Pirátské strany a STAN na ministra zdravotnictví je právník Ondřej Dostál. V poslední době je jeho jméno často skloňováno kvůli jeho názorům na vakcinaci proti covidu-19, především v souvislosti se skutečností, že sám očkován není. Jako důvod uvádí vysokou hladinu protilátek. Někteří členové Pirátské strany prohlásili, že by neměli problém s tím, že není očkovaný, ale vadí jim způsob, jakým tuto skutečnost prezentoval, a v důsledku poškození Pirátské strany.

Na svém blogu na Aktuálně.cz zdůvodňuje, proč není očkován. Zmiňuje také, proč pokládá za citlivý údaj, zda je člověk očkován, nebo nikoliv. „Nejsem odmítačem vakcinace,“ pokračuje Dostál a rozvíjí svůj pohled na očkování.

Na Twitteru se nicméně 8. října 2020, tedy téměř před rokem, Dostál vyjádřil takto: 

Aktuálně je už tweet smazán a je dostupný jen z internetového archivu. 

Premiér Babiš uvádí nepřesnou citaci, pro hodnocení je ale důležitý obsah Babišových a Dostálových slov. Andrej Babiš uvádí, že Ondřej Dostál nechtěl „žádné vakcíny“, čímž ale výrazně posouvá vyznění Dostálova tweetu. Ten totiž pouze uvedl, že je proti „vynucování vakcinace šikanou neočkovaných,“ nikoliv že by byl proti očkování jako takovému. Ostatně ani z dalších vyjádření Ondřeje Dostála z podzimu a zimy 2020 nevyplývá, že by kdy zpochybňoval očkování samotné. V prosinci 2020 například uvedl: „Můj názor: pro COVID-očkování nechť platí 2D - Dostupnost a Dobrovolnost.“

Andrej Babiš hovoří o jednání Evropské rady, které proběhlo ve dnech 28. a 29. června 2018. Vrcholní představitelé členských států EU na summitu jednali o migraci, otázce zdanění a také o obchodní politice. Uveďme, že první den se zasedání protáhlo až do ranních hodin.

Podle Deníku N byly tzv. migrační kvóty, tedy systém přerozdělování žadatelů o azyl, schváleny v září 2015 na jednání Rady ministrů. Proti návrhu se vyslovili Češi, Slováci, Maďaři a Rumuni. Finové se zdrželi. Za Česko tehdy zavedení kvót odmítl někdejší ministr vnitra Milan Chovanec (ČSSD). Podle platných unijních pravidel došlo k přijetí návrhu, protože nebylo potřeba souhlasu všech členských států, ale jen kvalifikované většiny.

V rozhodnutí Rady 2015/1601 z 22. září 2015, které kvóty zavádělo, se v článku 13 uvádí, že se toto rozhodnutí „použije do 26. září 2017“, a bylo tedy dočasné. V říjnu 2017 (.pdf) následně předsedové vlád zemí EU v rámci jednání Evropské rady, na níž Českou republiku zastupoval tehdejší premiér Bohuslav Sobotka, vyzvali k využívání dobrovolných programů přesidlování (.pdf, str. 2). „Povinné kvóty tak de facto padly již před nástupem Babiše do pozice premiéra,“ uvádí k tomu Deník N.

Na summitu v říjnu 2017 se také země EU dohodly, že nové uprchlické kvóty bude možné přijmout jen jednomyslně. Změny unijní migrační politiky a případné zavedení povinných uprchlických kvót by tak od té doby nemělo být možné schválit bez souhlasu České republiky. Upřesněme, že českým premiérem se Andrej Babiš stal až 6. prosince 2017, a změnu způsobu rozhodování o migračních kvótách tak spoludojednal ještě předchozí předseda vlády Bohuslav Sobotka.

Na výlučně dobrovolném přebírání migrantů se lídři EU dohodli až na zmíněném summitu na konci června 2018 (.pdf, str. 2, bod 6), kdy již funkci českého premiéra zastával Andrej Babiš. Jakou roli při vyjednávání hrál český a maďarský premiér, bohužel nedokážeme ověřit, jelikož z jednání neexistuje veřejně dostupný zápis.

Shrňme tedy, že lídři EU se na zrušení povinného přerozdělování migrantů de facto dohodli již v říjnu 2017, kdy se členské státy shodly na tom, že změny ohledně azylového systému musejí být schváleny jednomyslně. Jak upozornil server Aktuálně.cz, „to znamená, že státy odmítající povinné kvóty by už neměly být přehlasovány“. K definitivní dohodě ohledně dobrovolného přerozdělování uprchlíků došlo na summitu v červnu 2018, kdy už byl Andrej Babiš předsedou vlády.

Částečnou zásluhu na zrušení kvót tak premiéru Babišovi lze připsat, neboť dohoda z června 2018 zaručila, že žádný stát již nemůže přijít s návrhem na povinné kvóty. Zásadní posun v této problematice nicméně nastal již v říjnu 2017, kdy byl českým premiérem Bohuslav Sobotka. Jelikož Andrej Babiš svým výrokem, ale i svými dalšími slovy o tom, že  Bohuslav Sobotka „vůbec nic nedojednal“ (video, čas 8:51), vytváří dojem, že kvóty byly zrušeny čistě jeho zásluhou, hodnotíme výrok jako zavádějící.

Pro lepší zasazení výroku do kontextu slov Andreje Babiše uveďme i větu následující po výroku: „Dotace jsou vypláceny na základě pravidel. Když nějaká firma nastavené podmínky splní, pak jí to stát zaplatí a později to státu proplatí Komise. Tak to nastavili v Bruselu. A teď najednou nějací Wagenknechtovi kamarádi mezi auditory tvrdí, že se českému státu nemá co proplácet.“ Premiér Babiš tedy uvádí, že proplácení evropských dotací je postaveno na jasných pravidlech. Následně naznačuje, že tvrzení auditorů Evropské komise, že by se České republice nějaké dotace neměly proplácet, těmto pravidlům neodpovídá.

V pátek 23. dubna zveřejnila Evropská komise závěrečnou zprávu (.pdf) k auditu ke střetu zájmů Andreje Babiše. Český premiér je podle ní ve střetu zájmů dle § 4c zákona o střetu zájmů (.pdf, str. 235–236), neboť ovládá svěřenské fondy, do nichž v únoru 2017 vložil svůj majetek. Právě od února 2017 nemá podle auditu holding Agrofert na dotace nárok.

Premiér Andrej Babiš v námi ověřovaném rozhovoru mluví o 155 milionech, které firmy holdingu Agrofert čerpaly ze státního rozpočtu v mezidobí od února 2017 do prosince 2018. Na konci roku 2018 poté české úřady preventivně přestaly žádat Evropskou komisi o proplácení dotací pro firmy z holdingu Agrofert kvůli usnesení Evropského parlamentu, které Komisi k zastavení těchto dotací vyzývalo. Doplňme, že usnesení navazovalo na zavedení přísnějšího evropského nařízení o střetu zájmů, jež vešlo v platnost v srpnu 2018, a souviselo také s počátkem auditu na podzim téhož roku.

Podle premiéra Andreje Babiše holding zmíněné dotace České republice vracet nemusí, naopak by je měla Česká republika vymáhat po Evropské unii.

Dotace z fondů Evropské unie jsou (.pdf, str. 7) založeny na principu předfinancování ze státního rozpočtu. Po předložení žádosti o proplacení dotace ji kontrolují příslušné orgány členského státu (tzv. Řídící orgán a Platební a certifikační orgán). Jakmile se Platební a certifikační orgán ujistí, že peníze z fondů EU byly vynaloženy v souladu s danými pravidly (tzv. certifikace), žádost o platbu předfinancuje ze státního rozpočtu. Evropská komise následně proplatí podíl financování (až 85 %) do rozpočtu Ministerstva financí.

Kontrolu souladu s dotačními pravidly tedy provádí orgány členského státu, Evropská komise následně jen proplácí část celkové částky zpět členskému státu. To však neznamená, že Evropská komise nemůže kontrolovat účinnost řídících a kontrolních systémů operačních programů v členských státech. Umožňuje to článek 75 (.pdf, str. 378–379) Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 303/2013. Právě na tomto právním základě byl zahájen (.pdf, str. 7) také audit ke střetu zájmů Andreje Babiše.

Výrok Andreje Babiše hodnotíme jako zavádějící, jelikož obecný systém proplácení evropských dotací popisuje správně, nicméně vytváří mylný dojem, že Evropská komise nemůže poté, co členský stát schválí a proplatí dotaci, zpětně členskému státu část sporné dotace neproplatit.

Maďarsko je jedinou zemí v rámci EU, která schválila ruskou vakcínu a již s ní začala očkovat své obyvatelstvo. O vakcínu Sputnik V se kromě Maďarska zajímají i jiné státy Evropské unie, jako je třeba sousední Slovensko a Německo, Chorvatsko anebo Španělsko. 

Slovensko nakoupilo dva miliony dávek Sputniku V a svou první zásilku této látky dostalo již v pondělí 1. března, což vedlo k zatím největší krizi kabinetu Igora Matoviče, který ji „potají“ nakoupil a následně jí byla udělena i speciální výjimka podepsaná slovenským ministrem zdravotnictví. Dodejme, že slovenský premiér o možných dodávkách ruské vakcíny i její výrobě na Slovensku mluvil už na začátku února, tady několik týdnů před ověřovaným rozhovorem.

Německá kancléřka Angela Merkelová prohlásila, že vítá všechny vakcíny, i ty ruské, pokud je schválí Evropská agentura pro léčivé přípravky (EMA). Stejně se k tomu staví i španělská ministryně zdravotnictví Carolina Darias, která shodně jako německá kancléřka uvedla, že vláda uvítá jakoukoli vakcínu, která bude mít autorizaci Evropské agentury pro léčivé přípravky.

Rakouský kancléř Sebastian Kurz zase řekl, že by nebyl proti, aby se v Rakousku vyráběla ruská nebo čínská vakcína, pokud ji schválí Evropská agentura pro léčivé přípravky (EMA).

Chorvatsko se v únoru přidalo k zemím, které se dohodly s Ruskem na dodání Sputniku V. Uvedl to chorvatský ministr zdravotnictví Vili Beroš. Ovšem k maďarskému přístupu schvalování se staví rezervovaně. 

K tomu můžeme připočíst Českou republiku, kde se dva ústavní činitelé, tedy premiér Babiš a prezident Zeman, vyjádřili kladně k ruské vakcíně a jejímu schválení v Česku pouze Státním ústavem pro kontrolu léčiv.

Výrok Andreje Babiše nicméně hodnotíme jako zavádějící, jelikož vytváří dojem, že všech 6 unijních zemí má o ruskou vakcínu zájem podobný jako Česká republika (či Slovensko). Byť všechny zmíněné státy nějakým způsobem otevřeně daly najevo, že jsou ochotné Sputnik V na svém území použít, zejména pozice Německa a Španělska jsou na rozdíl od Česka a Slovenska velmi rezervované a jejich představitelky dávají jasnou podmínku schválení vakcíny EMA.

Premiérův tweet reaguje na facebookový status české pobočky Světové zdravotnické organizace (WHO) ze 7. září 2020. Konkrétně se v prohlášení WHO ČR na facebooku uvádí, že „situace v České republice je nyní znepokojivá. Data ukazují zvýšenou a rostoucí úroveň šíření infekce napříč mnoha kraji a okresy. Mnoho evropských zemí nyní očekává zhoršení situace“, dále WHO vyzývá k nošení roušek. Pro doplnění uvádíme, že v tomto facebookovém statusu byly nalezeny a opraveny nepřesnosti týkající se schopnosti pražských orgánů hygieny trasovat nakažené.

Předseda vlády v první části výroku uvádí, že Světová zdravotnická organizace nedoporučila nosit roušky a nevěděla, že je pandemie.

V případě nošení roušek opravdu WHO vydala v březnu roku 2020 prohlášení, že nedoporučuje nošení roušek s odůvodněním, že k přenosu viru dochází především mezi rodinnými příslušníky, nikoliv na veřejnosti. Ovšem už na začátku dubna WHO svůj kritický postoj k rouškám zmírnila a připustila jejich pozitiva především kvůli omezení šíření kapénkové infekce. Poté, co došlo k potvrzení šíření koronaviru vzduchem, již WHO nošení roušek doporučovat začala.

Pokud jde o rozpoznání pandemie, WHO používá nepříliš striktní definici, podle níž je pandemie „epidemie vyskytující se celosvětově nebo přes velké území napříč státními hranicemi a většinou působící na velké množství lidí“. WHO prohlásila rozšíření covidu-19 za pandemii 11. března 2020, v době, kdy nemoc zasáhla už 114 zemí světa.

WHO dle dostupných údajů šíření nemoci od samotných počátků sledovala. 31. prosince 2019 jí byla dodána informace o šíření neznámé choroby v Číně a již 2. ledna 2020 WHO spustila první opatření. Dle stejného zdroje se nemoc v průběhu ledna šířila Asií, nicméně WHO situaci monitorovala a o nemoci věděla. Liknavý postup při vyhlašování pandemie kritizoval např. i epidemiolog Roman Chlíbek. Dříve o pandemii pak ještě před jejím vyhlášením referovala i zpravodajská televize CNN.

Vyjádření premiéra Babiše, že WHO o pandemii nevěděla, je do jisté míry zavádějící. WHO situaci monitorovala, podle některých kritiků pouze váhala s oficiálním vyhlášením pandemie. Je dobré také upozornit na to, že definice pandemie je poměrně vágní a nelze tak objektivně určit konkrétní bod v čase, kdy by pandemie měla být vyhlášena. Navíc právě WHO je tou institucí, která určitou epidemii za pandemii prohlašuje.

V další části svého tweetu Andrej Babiš uvádí, že česká média kritizují, že situaci státní orgány v ČR nezvládají. Aby jejich kritiku zmírnil a dokázal, „že jsme na tom velmi dobře“, vložil do tweetu tabulku počtu obětí nemoci covid-19.

Na adresu vlády a státních orgánů bezesporu po celou dobu pandemie od některých médií přichází kritika jak za konkrétní politická rozhodnutí, tak i za celkové fungování systémových prvků, které mají bránit v šíření koronaviru v populaci. Příklady této kritiky lze namátkou najít při procházení hlavních internetových médií – můžeme zde uvést upozornění serveru iRozhlas.cz na nedostatečnou připravenost republiky na světovou pandemii nebo kritiku chytré karantény, která dle zjištění serveru Seznam Zprávy nebyla dostatečně využívána hygieniky.

Nakonec premiér Babiš na zmiňovanou kritiku reaguje tím, že poukazuje na statistiku počtu úmrtí v evropských státech v přepočtu na milion obyvatel, která byla aktuální k 8. září 2020:

Jak v tabulce vidíme, Česká republika si stojí poměrně dobře, když má v přepočtu na 1 milion obyvatel 41 mrtvých. V této statistice si také ČR vede mnohem lépe než většina západních zemí EU. Nicméně tabulka jako taková obsahuje data za celé období šíření covidu-19 a neukazuje současný stav, pouze celkový výsledek za období delší než půl roku. Když se podíváme na graf všech úmrtí v čase, zjišťujeme, že od srpna dochází po útlumu k mírnému nárůstu počtu úmrtí.

Nyní pro srovnání využijeme statistiku úmrtí v čase u našich sousedů, tedy Rakouska, Německa, Polska a Slovenska od 1. srpna do 8. září 2020. Ačkoliv se nedá jednoznačně vybrat datum počátku druhé vlny, ke konci července už například Roman Prymula mluvil o možnosti, že druhá vlna nastupuje. I z grafu počtu nových případů je pak vidět, že právě od přelomu července a srpna dochází v Česku k čím dál většímu nárůstu počtu nově nakažených.

Dále je vhodné zmínit, že premiér do tabulky nezahrnul některé evropské státy. Neomezuje se přitom jen na státy EU (vizte např. Norsko či Švýcarsko) ani na státy určité velikosti (vizte Andorru). V níže uvedené tabulce, která již pochází od nás, jsou tedy doplněny Bělorusko, Ukrajina, Lotyšsko, Srbsko, Bosna a Hercegovina, Albánie, Černá Hora, Island a Moldávie. Naopak ani my jsme do tabulky nezahrnuli velmi malé státy jako San Marino či Lichtenštejnsko, protože kvůli jejich malému počtu obyvatel dokážou i jednotky úmrtí statistiku značně vychýlit a tamější data tedy nejsou příliš směrodatná.

Z tabulky vyplývá, že pokud vezmeme v potaz jen údaje od 1. srpna, tedy přibližně od nástupu tzv. druhé vlny v Česku, nevede si Česká republika tak dobře, když nižší počty úmrtí mají např. i Německo, Rakousko či Slovensko. Z celkových 40 států seřazených sestupně podle počtu úmrtí na počet obyvatel je na 25. místě, nikoli tedy na chvostu žebříčku, jako je tomu v tabulce premiéra. Pokud bychom pak za zmíněné období brali v potaz pouze 31 států, které se objevily v premiérově tabulce, je Česko 18., nikoliv 26., jak by vyplývalo z tabulky zveřejněné premiérem.

Výrok hodnotíme jako zavádějící: jednak proto, že nelze tvrdit, že by WHO o pandemii covidu-19 nevěděla, naopak situaci podrobně sledovala. Podle některých kritiků však s jejím vyhlášením váhala. Tabulka připojená k tweetu pak selektivně využívá data za celé období pandemie a nevěnuje se aktuální situaci, kterou kritizuje WHO. Dokládat příznivost současné situace dlouhodobými daty, když aktuální data ukazují podstatně horší stav, pak považujeme za zavádějící.

Předně uveďme, že Evropská unie je politické a ekonomické nadnárodní uskupení. Jedná se o entitu sui generis (bod 104), na kterou členské státy prostřednictvím mezinárodních smluv přenesly část své suverenity. Evropská unie funguje na základě několika smluv, kterými jsou Smlouva o Evropské unii (.pdf) a Smlouva o fungování Evropské unie (.pdf). Jako samostatná entita s vlastní právní subjektivitou a vlastními institucemi vykonává EU oblast pravomocí, které jí byly smlouvami svěřeny. 

Andrej Babiš v tomto výroku nerozlišuje mezi rozpočtem EU a víceletým finančním rámcem. Víceletý finanční rámec je upraven v čl. 312 SFEU a měl by zajistit rozpočtovou disciplínu v Unii. Stanovuje se na dobu nejméně pěti let, od roku 1993 je pravidlem jeho sestavení na období 7 let. Finanční rámec stanoví výši ročních stropů prostředků v kategorii výdajů (hlavní oblasti činnosti Unie) a plateb. Roční rozpočty Unie proto musí být s tímto finančním rámcem v souladu. Finanční rámec je přijímán zvláštním legislativním postupem jako nařízení, rozhoduje o něm Evropský parlament (většinou hlasů) a Rada Evropské unie (jednomyslně).  

Roční rozpočet Evropské unie upravuje SFEU v článcích 313–316. Podle čl. 314 musí každý orgán EU (s výjimkou Evropské centrální banky) sestavit odhad svých výdajů, Komise tyto odhady shrne do návrhu rozpočtu, který musí obsahovat finální odhad příjmů a výdajů. Komise poté předloží návrh rozpočtu Evropskému parlamentu a Radě Evropské unie. Jak již bylo zmíněno, roční rozpočet musí odpovídat víceletému finančnímu rámci, respektive výši ročních stropů. 

Co se týče Babišových slov o rozpočtech firem na jeden rok, popřípadě na 3 roky v případě rozpočtů investičních, pak jednotlivé firmy můžou v závislosti na svých potřebách tvořit (.pdf, str. 47) rozpočty jak měsíční, čtvrtletní, roční, tak i víceleté s horizontem například 3 nebo i 10 let. V souvislostí se Zákonem o účetnictví, který stanovuje běžné účetní období na 12 měsíců, je běžné tvoření rozpočtů na období jednoho roku. Nicméně není v našich silách ověřit, na jaké období tvoří své rozpočty většina firem.

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící, neboť i Evropská unie sestavuje roční rozpočet, jak je u ostatních subjektů běžné. Andrej Babiš tak ve svém výroku nerozlišuje mezi ročním rozpočtem a víceletým finančním plánem. Oba pojmy zaměňuje. Problematické je pak i srovnání Evropské unie a firem. Evropská unie je zcela unikátní organizací, která není ani státem, ani běžnou mezinárodní organizací, ani firmou a je tedy pochopitelné, že pravidla jejího fungování se budou lišit např. od pravidel fungování států. Je tedy zavádějící odůvodňovat neobvyklost procesů v EU tím, že ve firmách takové procesy neexistují, neboť EU sdružuje svrchované státy, a tudíž i její fungování nemůže odpovídat fungování firem.

Nejdříve je důležité uvést kontext, ve kterém byl tento výrok vyřčen. V prvních několika minutách svého videa Andrej Babiš hovořil o rozpočtech EU a o penězích, které jsme od Evropské unie obdrželi. Zmínil zároveň, že výše příspěvků do a z evropského rozpočtu, které poskytují, resp. dostávají jednotlivé členské státy, je vypočítávána na základě HDP těchto států (toto tvrzení je předmětem samostatné analýzy). Dále pak zmiňuje, že tento přístup je dle jeho názoru nespravedlivý, neboť nezohledňuje odliv dividend vyplácených zahraničním mateřským společnostem. Zatímco tedy podle premiéra Babiše ČR z EU obdržela již o 809 miliard více, než do jejího rozpočtu poskytla, investoři prostřednictvím dividend „vyvedli“ z České republiky zmíněných 3 227 miliard. Tito investoři přitom dle slov Andreje Babiše pocházejí především ze zemí, „které nám platí“, tedy ze zemí, které přispívají do unijního rozpočtu více, než z něj dostávají (tzv. „čistí plátci“).

Co se týče dividend vyplácených do zahraničí, jejich výši sleduje Česká národní banka. Údaje pro rok 2019 jsou však pouze předběžné.

Pokud se podíváme na strukturu zahraničních investorů v Česku, zjistíme, že většina investorů (.pdf, str. 7) pochází především z Rakouska, Německa, Nizozemska, Lucemburska či Francie, což skutečně jsou čistí plátci do rozpočtu Evropské unie (zde a zde). V tomto ohledu má tedy premiér Babiš pravdu.

Celkově však výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť příspěvky z a do unijního rozpočtu a vyplacené dividendy jsou na sobě nezávislé veličiny, které spolu nesouvisí. Dividendy by byly do zahraničí vypláceny i v případě, že by Česká republika nebyla členem EU. Je možné, že pokud by algoritmus, na základě kterého se určuje výše příspěvků z a do unijního rozpočtu, zohledňoval výši vyvedených dividend, mohlo by to na Českou republiku dopadnout kladně. V tomto případě by ale bylo potřeba do výpočtu zahrnout i dividendy, které naopak putují z ostatních členských států do České republiky a také zohlednit bilanci příchozích a odchozích dividend ostatních členských států. Bilance ostatních států totiž může být horší než bilance České republiky. Navíc, i řada českých podnikatelů má své mateřské firmy usídlené v zahraničí, jmenovitě Petr Kellner, Marek Dospiva či Daniel Křetínský. Dividendy, které dceřiné firmy z České republiky posílají svým mateřským firmám, tedy budou vedeny jako dividendy vyplacené zahraničním investorům, i když jsou vlastněny českými podnikateli.

Andrej Babiš ve výroku hovoří o jedné z částí maastrichtských konvergenčních kritérií, jejichž smyslem je posoudit míru ekonomické schopnosti uchazečské země integrovat se plynule do měnového režimu eurové oblasti (eurozóny) bez vzniku nestability pro zemi samotnou i pro eurozónu jako celek.

Konvergenční kritéria jsou stanovena v čl. 140 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie (Maastrichtská smlouva).

Jsou sledovány tyto kritéria:

• kritérium cenové stability,
• kritérium dlouhodobých úrokových sazeb,
• kritérium kurzové stability,
• kritérium udržitelnosti veřejných financí.

K přijetí do eurozóny je nezbytné, aby v okamžiku evaluace (hodnocení) byla splněna všechna maastrichtská kritéria současně.

Takzvaná Maastrichtská konvergenční kritéria však označují podmínky, které musí splnit členský stát, který chce vstoupit do eurozóny. Tyto podmínky se tedy nevztahují na státy, které již členy eurozóny jsou. Toto však neznamená, že by se státy eurozóny nemusely chovat rozpočtově odpovědně. I pro ně platí článek 126 odst. 1 Smlouvy o fungování EU, podle kterého se mají všechny státy vyvarovat nadměrných schodků veřejných financí. Významný je pak taktéž odstavec druhý.

2.   Komise sleduje vývoj rozpočtové situace a výši veřejného dluhu v členských státech, aby bylo možno zjistit závažné chyby. Zkoumá zejména dodržování rozpočtové kázně na základě těchto dvou kritérií:

a) zda poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu nepřekračuje referenční hodnotu, ledaže by:

— buď poměr podstatně a nepřetržitě klesal a dosáhl úrovně, která se blíží referenční hodnotě,

— nebo by překročení referenční hodnoty bylo pouze výjimečné a dočasné a poměr zůstával blízko k referenční hodnotě;

b) zda poměr veřejného dluhu k hrubému domácímu produktu nepřekračuje referenční hodnotu, ledaže se poměr dostatečně snižuje a blíží se uspokojivým tempem k referenční hodnotě.

Referenční hodnoty jsou stanoveny v Protokolu o postupu při nadměrném schodku připojeném ke Smlouvám.

Zmiňovaným protokolem je Protokol č. 12 O postupu při nadměrném schodku. Dle článku 1 tohoto protokolu:

Článek 1

Referenční hodnoty uvedené v čl. 126 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie jsou:

— 3 % pro poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu v tržních cenách,

— 60 % pro poměr veřejného dluhu k hrubému domácímu produktu v tržních cenách.

Z tohoto tedy vyplývá, že by všechny členské země EU měly celkovou výši státního dluhu udržet pod 60 % HDP, pokud však tuto hodnotu překročí, neznamená to automaticky porušení povinnosti ze Smlouvy o fungování EU, a to mimo jiné i v případě, že se tento dluh snižuje a uspokojivým tempem se blíží zmíněným 60 % HDP.

Podobné pravidlo je obsaženo i v nařízení Rady č. 1466/97, které je součástí tzv. Paktu stability a růstu, který mimo jiné upravuje i rozpočtové povinnosti států eurozóny. Z článku 5 tohoto nařízení pak můžeme vyčíst, že státy eurozóny mají držet výši svého státního dluhu pod 60 % HDP. Pokud však tento poměr dlouhodobě překračují, opět to neznamená automatické porušení Paktu, pokud tyto státy snižují svůj dluh, a to alespoň o 0,5 % HDP ročně. Vůči ostatním členským státům je pak podobná povinnost obsažena v článku 9.

V praxi tak na snižování poměru svého dluhu k HDP o alespoň 0,5 % ročně ze států eurozóny, jejichž státní dluh je, či ještě nedávno byl větší než 60 % HDP pracuje Německo, Rakousko, Slovinsko, ale i Řecko.

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící, protože pokud státy eurozóny překročí hranici 60 % HDP svého státního dluhu, neporušují tím automaticky své povinnosti. Pokud je například překročení této hranice pouze jednorázové nebo pokud státy pracují na snižování svého dluhu, své povinnosti stále plní. Další nepřesností je pak skutečnost, že premiér Babiš označil tyto povinnosti států eurozóny nesprávně jako Maastrichtská konvergenční kritéria. Ty se vztahují speciálně na země, které mají do eurozóny vstoupit. Z Maastrichtské smlouvy (Smlouva o fungování EU) pak plynou požadavky na výši dluhu pro všechny členské země EU, nikoli pouze pro členy eurozóny.

Součástí plánu hospodářského oživení ve státech Evropské unie, který zveřejnila Evropská komise na konci května 2020, je také nástroj Next Generation EU (.pdf). Právě pod něj spadá program Facilita na podporu oživení a odolnosti, v jehož rámci by měly být členským zemím EU poskytovány kromě dotací také půjčky (přesněji úvěry), o nichž hovoří předseda vlády Andrej Babiš.

Dle propočtů by Česká republika mohla pomocí nástroje Next Generation EU získat dotace ve výši 8,6 miliard eur, tedy přibližně 230 miliard korun, a úvěr až ve výši 10,6 miliard eur, tedy zhruba 285 miliard korun. Částka, kterou ve výroku zmiňuje premiér Babiš, tedy těmto propočtům odpovídá.

Problematické je však vyjádření Andreje Babiše o tom, že si „máme půjčit“ 290 miliard korun, jelikož z kontextu výroku vyplývá, že premiér naznačuje, že je Česká republika nucena si tuto částku půjčit. V oficiálním dokumentu (.pdf), který nabízí podrobnější informace o programu Facilita na podporu oživení a odolnosti, se totiž doslova uvádí (.pdf, str. 2): „Pokud budou splněna hodnotící kritéria, budou moci členské státy získat dotace s možností doplnit je úvěry.“

Ve zmiňovaném dokumentu není uvedeno, že by získání dotací bylo jakkoli navázáno na získání úvěru. Jedná se tedy pouze o „možnost“, a nikoli o podmínku či nařízení. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok Andreje Babiše jako zavádějící.

Pro doplnění kontextu uveďme, že na financování nástroje Next Generation EU má Evropská komise v plánu vypůjčit si (.pdf, str. 4) až 750 miliard eur na finančních trzích. Jedním z ručitelů by pak kromě ostatních členských států EU měla být i Česká republika, která by se měla zaručit částkou 11,9 miliardy eur (.pdf, str. 51), tedy zhruba 320 miliardami korun.