Kritizuji rozpočet EU, proč navyšují provozní náklady o 23 %, když odchází VB, což je 15 % obyvatel. Rozdíl je 25 mld. euro.
EU má jednak rozpočet na každý rok, důležitý je však i víceletý finanční rámec. Víceletý finanční rámec představuje nástroj střednědobého plánování financování rozpočtu EU a určuje stropy výdajů jednotlivých kapitol rozpočtu na jednotlivé roky. Výše stropů je ve víceletém finančním rámci vyjádřena v cenách roku, ve kterém byl daný finanční rámec odsouhlasen. Při sestavování konkrétního ročního rozpočtu musí být tyto částky přepočítány na základě aktuálních ekonomických údajů, předpovědí vývoje HND a cenové hladiny. Právě v roce 2018 se jednalo o novém finančním rámci na období 2021–2027. Stávající finanční rámec totiž končí v roce 2020.
Položka Evropská veřejná správa, kterou můžeme zařadit k provozním nákladům, počítá tedy v letech 2021–2027 s částkou ve výši 85,3 mld. eur (current prices) a v cenách roku 2018 v hodnotě 75,6 mld. eur (.pdf, str. 7–8). V právě probíhajícícm finančním rámci 2014–2020 byly výdaje na správu za celé období stanovené na 69,6 mld. eur. (current prices) a v cenách v roku 2011 v hodnotě 61,6 mld. eur (.pdf, str. 7–8). Tedy při srovnání stanovených výdajů v current prices pro finanční rámce za rok 2014–2020 a 2021–2027 dochází k navýšení o 15,7 mld. eur, což představuje 22,6 %. Při srovnání výdajů v cenách let, kdy byly finanční rámce sestaveny, dochází k navýšení o 14 mld. eur, tedy o 22,7 %.
Roční rozpočet pro rok 2019 počítá s navýšením výdajů na správu. Výdaje jsou v rozpočtu Evropské unie rozděleny na závazky a platby, přičemž závazky představují celkovou výši právních závazků, které může Evropská unie v daném roce podepsat. Platby zahrnují výdaje, které jsou splatné v běžném roce a které vyplývají z právních závazků uzavřených v témže roce nebo z minulých let. V návrhu rozpočtu Evropské unie na rok 2019 se výdaje na administrativu (v dokumentu pod názvem Správa), tedy prostředky na závazky a prostředky na platby, navyšují oproti roku 2018 o 2,33 % a o 2,36 %. V absolutních číslech je pak rozdíl mezi roky 2018 a 2019 v závazcích přibližně 291,4 milionů eur (.pdf, str.219, položka Správa) a v platbách 294,6 milionů eur.
Podle údajů Eurostatu k 1. lednu 2018 žije v 28 členských státech Evropské unie přibližně 512,6 milionů lidí. Počet obyvatelů Velké Británie by měl být 66,2 milionů, což představuje 13 % z celkové populace Evropské unie.
Prosazujeme, abychom v dalším investičním období dostali od EU peníze, které my potřebujeme, ne které nám oni nadiktují. Ten sociální program. Teďka máme 22 %, navrhují 20 %. Já jsem vystoupil, že my nechceme tyto měkké programy – workshopy a semináře, analýzy, ze kterých nikdy nic nevypadne.
Negativní postoj k centrálně řízeným dotačním programům je obsažen v oficiálním postoji České republiky pro dotační období 2021–2027. Podle něj „ČR zachovává opatrný přístup k postupnému odlivu prostředků do centrálně řízených programů na úkor programů založených na sdíleném řízení (tj. ESI fondy)“.
Tento postoj se pak Česko snaží uplatňovat spolu se státy V4 a dalšími státy střední a východní Evropy. Po jejich říjnovém setkání v Bratislavě uvedla ministryně Dostálová: „Nicméně v návrhu se objevují i oblasti, o kterých je nutné dále jednat – Evropskou komisí jsou například navrhovány příliš omezující pravidla pro přidělování prostředků na jednotlivé oblasti. Státy by si tak mohly jen velmi omezeně určit, které oblasti chtějí a potřebují podporovat.“ Flexibilita členských států jakožto jeden z cílů české politiky pak byla projednávána i na diskuzi v Bruselu, které se zúčastnili i zástupci Komise či Evropského parlamentu.
Dle čl. 4 odst. 2 v současnosti účinného nařízení č. 1304/2013 o Evropském sociálním fondu musí státy přidělit na tématický cíl „podpora sociálního začleňování a boj proti chudobě a jakékoli diskriminaci“ alespoň 20 %, nikoliv tedy 22 %, jak Andrej Babiš tvrdí. Dle čl. 7 (.pdf, s. 30) návrhu nového nařízení, které by mělo upravovat Evropský sociální fond v dotačním období 2021–2027 pak na ekonomickou integraci a boj proti chudobě musí členské státy přidělit alespoň 25 % zdrojů z Evropského sociálního fondu. Oproti současné úpravě se tedy jedná o poměrné navýšení prostředků na tuto oblast, nikoliv snížení, jak plyne z výroku.
Jakožto tzv. měkké projekty se pak označují projekty neinfrastrukturní, tedy právě např. workshopy a semináře či analýzy, ale také programy na vzdělávání nebo osoby se zdravotním postižením, programy na zvyšování kvalifikace nezaměstnaných atd. Naopak jako tvrdé jsou označovány projekty podporující stavby dopravní infrastruktury, rekonstrukce kulturních památek, výsadby zeleně nebo rozvoj elektronické veřejné správy apod.Evropský sociální fond pak slouží především k podpoře měkkých projektů, v čl. 14 (.pdf, 34) návrhu nařízení o Evropském sociálním fondu se výslovně píše, že k podpoře z Evropského sociálního fondu nejsou způsobilé náklady na nákup pozemků, nemovitostí a zajištění infrastruktury. Andrej Babiš vystupuje proti těmto „měkkým“ programům již delší dobu, svou kritiku pronesl např. na diskuzi se studenty České zemědělské univerzity. Zopakoval ji i na jednání evropských lídrů 13. prosince 2018 v Bruselu, kde řekl: „Naším cílem je prosazovat peníze na investice, nechceme podporovat měkké projekty, jako jsou workshopy či konference.“
Evropa je rozdělena, část evropských politiků jako pan Macron dnes tvrdí, dokonce chce organizovat sám jednak rozdělování ilegálních migrantů. Migrantů, který zaplatili 2 000 - 5000 dolarů za cestu do Evropy.
Macron tak není jediný, kdo má zájem na reorganizaci přijímání migrantů. Spolu s ostatními evropskými státy klade důraz na spolupráci.
Migranti se od počátku uprchlické krize dostávají do zemí Evropské unie převážně prostřednictvím pašeráků. Průběh cesty je pro uprchlíky nezřídka životu nebezpečný, ale i nákladný. Zároveň pak dochází k jejich hromadění v uprchlických táborech, kde teprve čekají na výsledky azylového řízení.
Hlavní ambicí procesu, na nějž by dohlížela uprchlická agentura OSN, je umožnit legálním migrantům rychlejší a snazší vstup do Evropy, kontrola migrace nelegální a v souvislostí s ní vzniknuvší pašeráctví. Procesy by probíhaly v Nigérii a v Čadu. Na africké straně zatím k danému návrhu převládá skepse, protože návrh postrádá konkrétnější podobu.
Česká republika vydala 30 000 pracovních víz a všichni, který k nám přijdou, které si vybraly naše firmy, instituce, mají pracovní povolení, vízum.
Předně je zjevné, že premiérovo tvrzení, jakkoli faktické, není nijak jednoznačně formulované. Pracuje s pojmem, který zákon nezná, neurčuje ani časové období. Vycházejme z toho, že premiér hovoří o občanech třetích zemí. Občané Evropského hospodářského prostoru a Švýcarska mají totiž přístup na trh práce volný. Pokud hovoří o jejich „pracovních vízech,“ mluví patrně o povoleních k zaměstnání, také označovaných „pracovní povolení“, které má na starosti Úřad práce a vydává je právě na základě pracovní či obdobné smlouvy zaměstnance se zaměstnavatelem. Existuje hned několik dalších cest k získání zaměstnání v ČR, mezi nimi duální zaměstnanecké karty (opravňují zároveň k pobytu i práci) či sezónní vízum. Pokud má cizinec rodinného příslušníka-občana EU (včetně životních partnerů), nemusí například vůbec pracovní povolení získávat.
Podle Zprávy o situaci v oblasti migrace a integrace cizinců na území České republiky v roce 2017 bylo v uvedeném roce v ČR legálně zaměstnáno 472 354 cizinců (330 530 občané členských států EU a Švýcarska včetně jejich rodinných příslušníků a 101 489 osob představovali cizinci z ostatních zemí) (.pdf, str. 73). Hovoří-li Babiš o 30 000 pracovních vízech, pravdou je, že v loňském roce podle tabulkové části již uvedené zprávy obdrželo krátkodobé vízum za účelem zaměstnání celkem 39 224 osob (.pdf, str. 5). V této sumě však nejsou například zahrnuty osoby, které zde získaly přechodný pobyt skrze navázání se na rodinné příslušníky s občanstvím některé ze zemí EU, kteří pracovní vízum nepotřebují. Slučování rodiny je dalším důvodem, skrze který zde cizinci mohou dlouhodobě pobývat, aniž by prošli procesem vyřizování pracovního povolení. Další problematickou stránkou je skutečnost, že řada příchozích v České republice zažádá o azyl. V tomto případě během vyřizování žádosti zaměstnání ani shánět nemohou, zároveň zde ale reálně mohou pobývat relativně dlouhou dobu, kdy se řízení povede.
Závěrem lze konstatovat, že tvrzení premiéra Babiše v kontextu, ve kterém jej uvádí, je nepravdivé. Není pravdou, že všechny cizince ze třetích zemí, kteří zde do republiky přijdou, si „vybraly naše firmy“ a „mají (některou formu) pracovního povolení.“ Významnou část statistik tvoří například právě slučování rodin, skrze které zde cizinci mohou pobývat dlouhodobě včetně možnosti nechat se zaměstnat, a neprobíhá zde žádný přezkum v koordinaci s českými podniky. Kromě toho ani číselný údaj, který Babiš uvádí, neodpovídá žádnému aktuálnímu údaji o vydaných povoleních v některé kategorii.
My máme 1,5 milionu migrantů, ilegálních, který nedostali azyl.
Andrej Babiš zde mluví o počtu nelegálních migrantů v Evropské unii.
Podle informací Eurostatu bylo na území Evropské unie v roce 2017 nalezeno něco přes 600 tisíc tzv. ilegálních imigrantů, přičemž toto číslo se oproti letům 2015 a 2016 výrazně snížilo. Ve srovnání s rokem 2016 šlo o 37% pokles.
Demagog.cz nenašel žádné informace o tom, že by na území EU bylo přítomno 1,5 milionu těchto osob.
No a potom je Libye. To je největší problém. Tam není vlastně jedna vláda, tam se čeká nějaké volby, ta libyjská stráž, které my jsme pomohli v rámci operace Sofia, je velice efektivní. Ona zadržuje ty lodě, 84 % a teďka neměli naftu v srpnu. Takže premiér Conte řešil naftu, protože je to sice státní firma, ale vláda nebyla schopna donutit vlastně aby dali libyjské stráži naftu, aby mohli zadržovat ty lodě.
Současná situace v Libyi je opravdu značně problematická. Politické frakce usilující o vládu rozdělují jak jejich odlišné zájmy, tak i neochota uznat autoritu jediné z nich.
Tuto situaci by mohly vyřešit volby naplánované na 10. prosince 2018, podle dohody by se do 16. září 2018 měly strany usnést na předpisech, dle kterých se tyto volby uskuteční.
Od květnové schůzky libyjských frakcí však došlo k několika změnám ve vlivu jednotlivých skupin. Důvěru ve vytvoření stabilní vlády a v samotný příslib voleb pak nijak neposilují předešlé neúspěšné pokusy o ustavení jednotné vlády a roztříštěná politická situace v zemi.
Do jednání mezi politickými skupinami v Libyi se zapojila také Itálie. Giuseppe Conte řekl, že pro stabilizaci Libye zorganizuje separátní konferenci s podporou Donalda Trumpa, která by se mohla konat v průběhu listopadu. K otázce na názor Emmanuela Macrona, který vedl dohodu předešlou, pak dodal, že tato dohoda není nijak na škodu žádné předešlé dohodě, kterou uskutečnily jiné evropské státy.
Co se týče části výroku ohledně operace Sophia (.pdf), pak je pravda, že ČR je jedním z 26 podílejících se členských státu. Hlavním úkolem operace je spolupráce s Libyjskou pobřežní stráží a námořnictvem při udržování kontroly nad části Středozemního moře.
Její efektivita avšak dle dat za první polovinu roku 2018 nedosahuje ani padesáti procent. Podle Washington Post Libyjská pobřežní stráž zachytila v roce 2017 pouze jednoho z devíti migrantů na cestě přes Středozemní moře. Tento rok toto číslo stouplo na dva z pěti. Konkrétně v červnu 2018 stráž zachytila asi 47 % migrantů.
Italská společnost Eni S. p. A., která největším zahraničním producentem ropy působícím v Libyi, kterou má zřejmě Andrej Babiš ve výroku na mysli, je sice řízená státem, jenž vlastní asi 30 % podíl, momentálně se ale již nejedná o "státní firmu", i přestože byla ve svých počátcích založena na základě zákona.
Údajné komplikace s poskytnutím paliva pro libyjskou stráž se nám z dostupných zdrojů nepodařilo potvrdit, ani vyvrátit.
Považuju za skandální, že například si administrativa navyšuje rozpočet o 23 %, přitom je Brexit a 15 % obyvatelstva odejde. Tady je 25 miliard euro.
Výdaje jsou v rozpočtu Evropské unie rozděleny na závazky a platby, přičemž závazky představují celkovou výši právních závazků, které může Evropská unie v daném roce podepsat. Platby zahrnují výdaje, které jsou splatné v běžném roce, a které vyplývají z právních závazků uzavřených v témže roce nebo z minulých let. V návrhu rozpočtu Evropské unie na rok 2019 se výdaje na administrativu (v dokumentu pod názvem Správa), tedy prostředky na závazky a prostředky na platby navyšují oproti roku 2018 o 2,33 % a o 2,36 %.
Podle nejnovějších údajů Eurostatu k 1. lednu 2018 žije v 28 členských státech Evropské unie přibližně 512,6 milionů lidí. Počet obyvatelů Velké Británie by měl být 66,2 milionů, což představuje 13 % z celkové populace Evropské unie.
Přece ty nesmysly o kvótách přinesla komise. 4 roky jsme říkali, že je to nesmysl.
První zmínky o možnostech rozprostřít zátěž způsobenou navýšením migrace do EU lze vysledovat od konce jara 2015, kdy se země EU dostaly pod tlak rostoucí migrace a kritiky ze strany mezinárodního společenství (OSN). Již v dubnu 2015 zaznělo od představitelů části států EU, že současný imigrační systém by měl být upraven a slovy německé kancléřky Angely Merkelové by měl být nastaven nový systém, který by distribuoval asylanty do členských zemí podle jejich populačních a hospodářských možností.
Významným dokumentem , který jako první v rámci EU zmiňuje mimo jiné i zavedení kvót je rezoluce Evropského parlamentu z 29. dubna 2015, která nezávazně úkoluje Komisi k zavedení kvót ve svém 9. bodě. Tento tlak vedl Komisi 27. května 2015 k vytvoření takzvaného 1. balíčku opatření, který obsahoval rozmístnění 40 tisíc migrantů z Řecka a Itálie dle předem definovaného klíče mezi členské země EU. Tento balíček se ale nesetkal s pozitivním přijetím, kromě většiny zemí z východní části EU, se ke kritice a změnám přidala i Francie, Německo a Španělsko. Jednání mezi členskými státy a Komisí vedla k druhému návrhu Komise z 9. září 2015. I v této podobě odmítaly především státy V4 jakékoliv návrhy na povinné přerozdělování migrantů mimo bázi dobrovolnosti. Návrh Komise byl nakonec přijat ministry vnitra členských zemí po jednáních ve dnech 14. a 22. září 2015. Nutno podotknout, že návrh nebyl schválen jednomyslně. Proti se zásadně postavilo jen Maďarsko, ČR, Slovenská republika a Rumunsko. Obecně s omezením počtu migrantů a snížením tlaku ve vstupních zemích se situace v EU uvolnila, až do té míry, že otázka povinných kvót byla odložena na neurčito.
Negativní pozice ze strany ČR a výhrady vůči povinným kvótám zůstávala od roku 2015 konzistentní, což je patrné také například ze shrnujícího stanoviska MV z podzimu 2017 či vyjádření ministra vnitra Milana Chovance z června 2017.
...,že v Čechách za převaděčství dostanete maximálně trest dva roky.
Převaděčství je podle § 340 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, trestným činem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice.
Sazba odnětí svobody je sice v základní skutkové podstatě až dva roky, nejedná se však o sazbu maximální. V případech kvalifikovaných skutkových podstat může trestní sazba dosáhnout i dvanácti let a propadnutí majetku.
Ke kontextu výroku je také nutné uvést, že převaděčství, o kterém ve výroku hovoří Andrej Babiš je ve většině případů pácháno organizovanými skupinami, které za tyto úkony požadují úplatu. Tyto přitěžující okolnosti by pak měly za následek zvýšení trestní sazby, a to až na osm let.
Celoročně a vždycky na konci roku snižujeme dluh a tak to půjde dál a jsme jedni z nejlepších.
Pokud jde o celoroční snižování dluhu, musíme se podívat na plnění státní poklady a řízení likvidity. Pouze pro rok 2018 se například v květnu dostala státní pokladna do schodku 23,09 mld. Kč. Toto je ovšem přirozený stav, neboť v průběhu roku dochází k čerpání peněz státním rozpočtem, který musí reagovat na změny, a proto vznikají tyto schodky či přebytky v průběžném plnění. Tvrzení, že se tedy dluh snižuje celoročně je nepravdivé.
Pravdou je, že stav českých veřejných financí je v rámci Evropské unie velmi dobrý. Podle dat Eurostatu je průměrný dluh zemí EU pro rok 2017 v podílovém vyjádření ku HDP roven 81,6 %. Česká republika má v tomto roce dluh 34,6 % HDP, což skutečně patří mezi nejnižší zadlužení ve srovnání s ostatními státy. V tomto vyjádření rovněž český dluh klesá.
Pokud se ale podíváme na vyjádření v absolutních číslech situace již není tak jednoznačná. V roce 2014 byl dluh roven 1 663,7 mld. Kč, v roce 2015 pak 1 673,0 mld. Kč, v roce 2016 byl 1 613,4 mld. Kč a v roce 2017 opět vzrostl na 1624,7 mld. Kč.
