Máme, když porovnám podobné teritoria v Evropě, příliš malé kraje.
Za "podobná teritoria" považujeme evropské země s podobnou územní rozlohou a Slovensko (vycházíme z údajů europa.eu a pro Srbsko worldstat). Pokud budeme za správní dělení ekvivalentní krajům považovat nejvyšší úroveň dělení v dané zemi, které má vlastní samosprávu (pro zjednodušení souhrnné údaje o správním dělení z Wikimedia), získáme následující přehled:
Země
Rozloha (čtver. km)
Počet obyvatel (mil.)
Počet regionů
Průměrná rozloha regionu (čtver. km)
Průměrný počet obyvatel regionu (tis.)
Irsko
70 000
4,5
34
2058
132
Lotyšsko
65 000
2,3
26
2500
88
Srbsko
88 361
7,3
29
3046
251
Maďarsko
93 000
10
20
4650
500
Portugalsko
92 072
10,6
18
5115
588
ČR
78 866
10,5
14
5633
750
Slovensko
48 845
5,4
8
6105
675
Litva
3,3
6500
330
Rakousko
83 870
8,3
9
9318
922
Kraje ČR tedy svou průměrnou rozlohou i průměrným počtem obyvatel patří spíše mezi rozsáhlejší území této úrovně.
Pokud bychom vzali v potaz evropskou úroveň správního dělení NUTS 3, ke které české kraje patří, stačí zběžný pohled na mapu regionů NUTS 3 v Evropě, kde se naše kraje rozhodně nejeví neúměrně malé (k zalidnění NUTS 3 nemáme veškreré údaje, ovšem hustota zalidnění českých krajů se nejeví nižší, nežli u stejně velkých jednotek NUTS 3 jinde). Podobně je tomu u dělení NUTS 2.
...řečený pan Fuksa je ostatně zkušený člověk, který byl náměstkem na Ministerstvu financí, zastával různé hospodářské funkce.
Dle životopisu Ivana Fuksy (ODS), který je uveden na jeho oficiálních stránkách, působil tento bývalý poslanec v letech 2007 - 2010 na pozici prvního náměstka na Ministerstvu financí ČR. V roce 1992 byl Ivan Fuksa zvolen do zastupitelstva města Příbrami. Do jeho kompetence spadaly odbory ekonomický, investiční, dopravy, územního plánování, Technické služby a Městské lesy. V letech 2010-2011 zastával funkci ministra zemědělství ČR.
Nesmíme zapomenout, že během té doby (opoziční smlouvy - pozn. Demagog.cz)se úroveň korupce v českých zemích nebo v ČR chcete-li zmizel zhruba až o 50 až 100 %.
Výrok hodnotíme jako neověřitelný - neexistuje totiž žádná relevantní metoda na měření samotné korupce. Předkládáme ovšem údaje o tom, jak se v době vlády Miloše Zemana měnilo vnímaní korupce mezi občany České republiky.
V roce 1998, tedy v době začátku vlády tehdejšího premiéra Miloše Zemana se Česká republika na celosvětovém žebříčku CPI - Indexu vnímaní korupce pohybovala na 37. místě s hodnotou 4,8 . V roce 1999 to bylo 39. místo s hodnotou 4.6. V roce 2000 jsme skončili na 42. místě s hodnotou 4. 3. Dále v roce 2001 to už bylo 47. místo a hodnota 3.9. V roce 2002 tedy na konci vlády premiéra Miloše Zemana skončila Česká republika na své historicky nejnižší příčce v dosavadní historii tohoto měření a to 52. s hodnotou 3.7 .
Nemá hlasovací právo (pozn. prezident), jak známo, ani ve vládě, ani ve sněmovně, takže by tam mohl opravdu jenom méně nebo více plamenný proslov mít a to vím, že potom je malý účinek.
Hlava třetí Ústavy ČR hovoří mj. o roli prezidenta republiky. Článek 63 pak hovoří o právu prezidenta účastnit se schůzí obou komor Parlamentu a schůzí vlády. Doslova se v tomto článku praví:
“(1) Prezident republiky má právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu, jejich výborů a komisí. Udělí se mu slovo, kdykoliv o to požádá. (2) Prezident republiky má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti.”
Fakt, jestli má případný proslov prezidenta v těchto institucích malý či větší účinek, nehodnotíme.
Například v Rakousku, když se tehdá hlasovalo v referendu, jestli se jaderná elektrárna Zwentendorf otevře nebo ne. Bylo to zamítnuto (...) Poněvadž chtěli tehdejšímu kancléři krajskému a mocnému předsedu odborů ukázat, kdo jsou páni země. Oni byli ti příliš sebejistí a tak to zamítli. Pak se to stalo takový rakouský dogma.
Informace o historickém vývoji jaderné elektrárny Zwentendorf, včetně referenda, o kterém se zmiňuje Karel Schwarzenberg, lze nalézt na oficiálních stránkách (a.j.) elektrárny. Dle těchto informací se referendum uskutečnilo 5. listopadu 1978. 50,47% voličů tehdy volilo proti spuštění jaderné elektrárny. Článek také pojednává o tom, že referendum tehdy povolil kancléř Bruno Kreisky, který se, dle tohoto zdroje, spoléhal na podporu průmyslu a odborů a nepředpokládal, že by se rakouští občané mohli vyslovit proti jaderné elektrárně. V prosinci roku 1978 v návaznosti na výsledek tohoto referenda uzákonila Rakouská národní sněmovna zákaz používání jaderné energie v Rakousku (tzv. Atomsperrgesetz).
Právo prezidenta je ty členy vlády povolat, může taky vedoucí parlamentních klubů, poslance, se všemi si pohovořit a myslím si, že to je lepší způsob.
Čl. 64 odst. 2 Ústavy ČR stanoví, že “prezident republiky má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti”. Přestože se tento článek vztahuje výslovně pouze na vládu a její členy, je zvykem již od první republiky, že si prezident může pozvat k rozhovoru de facto kohokoliv. I zvyky/obyčeje mají v českém ústavním pořádku své místo, a přestože zpravidla nemohou být vynuceny, jsou všeobecně dodržovány.
Jak známo velký vynálezce a propagátor referenda byl původně Ludvík Napoleon, později Napoleon III, který vlastně zrušil republice, dosadil sám za císaře všechno díky různým referendům.
Podle dostupných zdrojů Ludvík Napoleon byl po úspěšném státním převratu potvrzen ve funkci prezidenta 20. prosince 1851 v lidovém hlasování, ve kterém se 7.5 milionu voličů vyjádřilo pro jeho setrvání ve funkci. “Prezidentská éra Ludvíka Napoleona Bonaparta byla pak završena 2. prosince 1852 slavnostním prohlášením obnovy císařství, kterého stvrdil následující plebiscit, ve kterém 8 miliónu francouzských voličů reklamě Své "Ano" obnovenému císařství”.
To Švýcarsko je specifický případ technickým vysokým stupněm federalizace ty malé kantony, velmi samostatné obce. A tudíž tam tento nástroj přímého referenda, přímého rozhodování je od středověku zvykem a je tam součástí jejich tradice.
Švýcarská konfederace je specifickým státním útvarem. Podle stránek CIA World Factbook (anglicky) je to formálně konfederace, ovšem podobná struktuře federálního státu. Dělí se na 26 kantonů (anglicky, 6 z nich jinak také nazývány tzv. polokantony), nejmenší Basel-Stadt měří rozlohou pouze 37 km2. Největší – Graubünden - 7 105 km2. 15 z nich nedosahuje ani rozlohy 1000 km2 (např. Liberecký kraj, který je po hlavním městě druhým nejmenším krajem zabírá rozlohu 3 163 km2).
Co se týče samostatnosti obcí, tyto například vybírají daně z příjmu, starosta je volen přímo a v menších obcích hraje hlavní roli shromáždění občanů.
Systém přímé demokracie má pak ve Švýcarsku skutečně dlouhou tradici. V anglickém shrnutí textu od Krise W. Kobacha: The Referendum: Direct Democracy in Switzerland z roku 1993 se zmiňuje o tom, že švýcarské federální referendum vzniklo v roce 1848, jeho kořeny a předchůdce přímého rozhodování lze však vysledovat opravdu do dob středověku. Hned první kapitola zabývá počátky přímé demokracie v tomto státním útvaru. Ve druhém odstavci můžeme vyčíst informaci například o Landsgemeinde, což mělo být údajně pravidelné každoroční shromáždění mužských občanů s právem volit ve třináctém století.
Závěrem opoziční smlouvy bylo, a tudíž se domluvili na čistém rozdělení republiky na dva pašalíky...
Naplnění tzv. opoziční smlouvy (Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v ČR) by rozdělilo centrální politickou moc v ČR mezi ODS a ČSSD. Smlouva přiznávala právo největší opoziční strany zastávat pozice předsedů obou komor parlamentu (čl. III) i předsedů klíčových kontrolních orgánů sněmovny (čl. V). Smlouva zakazovala oběma stranám vstoupit do koalice s třetím subjektem (čl. IX), ať by šlo o koalici vládní, či pouze parlamentní dohodu o společném hlasování. Menší strany tak byly vyloučeny z vlády a vedoucích pozic Parlamentu a čl. VIII, zavazující ODS a ČSSD předjednávat politické otázky před zasedáními Parlamentu, měl vést k omezení významu třetích stran i jak hlasovacích bloků.
Změna volebního zákona (dle pozdější dohody, .pdf, str. 3-4) pak mohla menší strany oslabit již ve volební soutěži: body 4b a 4c dohody, tedy rozšíření počtu volebních obvodů a užití vyrovnávací d’Hondtovy metody pro přepočet hlasů na mandáty by významně zvýšilo hranici pro zisk poslaneckého mandátu. Volební geograf Tomáš Kostelecký již v roce 2000 na základě výsledků předchozích voleb odhadl (.pdf, str. 4), že ani strana se ziskem okolo 12 % hlasů (více než VV a KSČM v r. 2010) by v novém systému nemusela získat parlamentní zastoupení. 12 % přitom ve volbách do ČNR a PSPČR s výjimkou ODS (OF), ČSSD a KSČM do roku 2002 (1990, 1992, 1996, 1998) žádná strana nedosáhla. V roce 1996 a 1998 jej dosáhly pouze dvě nejsilnější strany. “Rozdělení republiky na dva pašalíky” tedy považujeme za v zásadě pravdivý popis důsledků aplikace opoziční smlouvy..
Při schvalování vlády nezkušeností, řekněme, jsem podepsal, co bylo ve vládním programu - zákon o veřejné službě.
Programové prohlášení vlády ze dne 4. srpna 2010 se výslovně o veřejné službě, tedy povinnosti vykonávat veřejnou službu (není definována) v případě, že je člověk více než dva měsíce nepřetržitě vedený v evidenci uchazečů o zaměstnání, výslovně nezmiňuje. Klade si pouze za cíl zpřísnit “ podmínky v oblasti podpory v nezaměstnanosti, která bude vázána na aktivitu nezaměstnaného” (.pdf - str. 7) Nicméně vzhledem k tomu, že na webu není dostupná žádná verze Programového prohlášení, ze které by bylo zřejmé, kdo jej podepisoval, hodnotíme výrok jako neověřitelný.
