Nesmíme zapomenout, že během té doby (opoziční smlouvy - pozn. Demagog.cz)se úroveň korupce v českých zemích nebo v ČR chcete-li zmizel zhruba až o 50 až 100 %.
Výrok hodnotíme jako neověřitelný - neexistuje totiž žádná relevantní metoda na měření samotné korupce. Předkládáme ovšem údaje o tom, jak se v době vlády Miloše Zemana měnilo vnímaní korupce mezi občany České republiky.
V roce 1998, tedy v době začátku vlády tehdejšího premiéra Miloše Zemana se Česká republika na celosvětovém žebříčku CPI - Indexu vnímaní korupce pohybovala na 37. místě s hodnotou 4,8 . V roce 1999 to bylo 39. místo s hodnotou 4.6. V roce 2000 jsme skončili na 42. místě s hodnotou 4. 3. Dále v roce 2001 to už bylo 47. místo a hodnota 3.9. V roce 2002 tedy na konci vlády premiéra Miloše Zemana skončila Česká republika na své historicky nejnižší příčce v dosavadní historii tohoto měření a to 52. s hodnotou 3.7 .
Nemá hlasovací právo (pozn. prezident), jak známo, ani ve vládě, ani ve sněmovně, takže by tam mohl opravdu jenom méně nebo více plamenný proslov mít a to vím, že potom je malý účinek.
Hlava třetí Ústavy ČR hovoří mj. o roli prezidenta republiky. Článek 63 pak hovoří o právu prezidenta účastnit se schůzí obou komor Parlamentu a schůzí vlády. Doslova se v tomto článku praví:
“(1) Prezident republiky má právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu, jejich výborů a komisí. Udělí se mu slovo, kdykoliv o to požádá. (2) Prezident republiky má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti.”
Fakt, jestli má případný proslov prezidenta v těchto institucích malý či větší účinek, nehodnotíme.
Například v Rakousku, když se tehdá hlasovalo v referendu, jestli se jaderná elektrárna Zwentendorf otevře nebo ne. Bylo to zamítnuto (...) Poněvadž chtěli tehdejšímu kancléři krajskému a mocnému předsedu odborů ukázat, kdo jsou páni země. Oni byli ti příliš sebejistí a tak to zamítli. Pak se to stalo takový rakouský dogma.
Informace o historickém vývoji jaderné elektrárny Zwentendorf, včetně referenda, o kterém se zmiňuje Karel Schwarzenberg, lze nalézt na oficiálních stránkách (a.j.) elektrárny. Dle těchto informací se referendum uskutečnilo 5. listopadu 1978. 50,47% voličů tehdy volilo proti spuštění jaderné elektrárny. Článek také pojednává o tom, že referendum tehdy povolil kancléř Bruno Kreisky, který se, dle tohoto zdroje, spoléhal na podporu průmyslu a odborů a nepředpokládal, že by se rakouští občané mohli vyslovit proti jaderné elektrárně. V prosinci roku 1978 v návaznosti na výsledek tohoto referenda uzákonila Rakouská národní sněmovna zákaz používání jaderné energie v Rakousku (tzv. Atomsperrgesetz).
Právo prezidenta je ty členy vlády povolat, může taky vedoucí parlamentních klubů, poslance, se všemi si pohovořit a myslím si, že to je lepší způsob.
Čl. 64 odst. 2 Ústavy ČR stanoví, že “prezident republiky má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti”. Přestože se tento článek vztahuje výslovně pouze na vládu a její členy, je zvykem již od první republiky, že si prezident může pozvat k rozhovoru de facto kohokoliv. I zvyky/obyčeje mají v českém ústavním pořádku své místo, a přestože zpravidla nemohou být vynuceny, jsou všeobecně dodržovány.
Jak známo velký vynálezce a propagátor referenda byl původně Ludvík Napoleon, později Napoleon III, který vlastně zrušil republice, dosadil sám za císaře všechno díky různým referendům.
Podle dostupných zdrojů Ludvík Napoleon byl po úspěšném státním převratu potvrzen ve funkci prezidenta 20. prosince 1851 v lidovém hlasování, ve kterém se 7.5 milionu voličů vyjádřilo pro jeho setrvání ve funkci. “Prezidentská éra Ludvíka Napoleona Bonaparta byla pak završena 2. prosince 1852 slavnostním prohlášením obnovy císařství, kterého stvrdil následující plebiscit, ve kterém 8 miliónu francouzských voličů reklamě Své "Ano" obnovenému císařství”.
Zajímá-li prezidenta něco obzvláště, má samozřejmě právo si jakéhokoli ministra pozvat na Hrad a s ním věci probrat.
Výrok Karla Schwarzenberga hodnotíme na základě článku 64 Ústavy ČR jako pravdivý.
Ve druhém odstavci článku 64 Ústavy se píše: “Prezident republiky má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti.”
Vzhledem k tomu, že podstatou výroku Karla Schwarzenberga není místo jednání, ale fakt, že prezident má právo projednávat s ministrem věci týkající se jeho působnosti, hodnotíme výrok jako pravdivý.
Když mě označuje jako Rakušana, je pravda, že jsem tam dlouho žil, nikdy jsem však rakouským občanem nebyl.
Na otázku na toto téma odpověděl Karel Schwarzenberg časopisu Instinkt takto:
Otázka: " Jak je to s vaším občanstvím - máte české a švýcarské ?"
"Oboje od narození. Narodil jsem se v Praze, jsem tedy československý občan. Po naší emigraci, někdy v roce 1951, jsme dostali dopis od československého velvyslanectví, že jsme se v roce 1948 nevrátili včas z Rakouska a když se nevrátíme, budeme zbaveni občanství. V roce 1951 rodiče usoudili, že by to nebyl dobrý nápad se vracet, a od té chvíle jsme všichni mysleli, že jsme občanství ztratili, a já jsem sem občas jezdil na švýcarský pas." Profily Karla Schwarzenberga pro časopis Týden, případně pro Idnes.cz, dokládají, že rakouské občanství nikdy nezískal a drží pouze české a švýcarské. Tyto profily potvrzují také informaci, že Schwarzenberg žil po dlouhá léta v Rakousku.
Sice dnes zasahuje Francie v Mali, nicméně zítra o tom rozhoduje ještě jednou Evropská rada ministrů, kde se tento krok potvrzuje jako část společné zahraniční a bezpečnostní politiky.
Výrok hodnotíme na základě dostupných informací jako pravdivý. Francouzský prezident Hollande v pátek 11. ledna 2012 potvrdil vojenskou intervenci země v Mali. Agentura Reuters 14. ledna 2012 informovala o připravovaném mítinku ministrů zahraničních věcí evropské 27 k současnému dění v Mali. Datum setkání bylo určeno na 17. ledna, což potvrzuje i web europolitics.com. Tisková zpráva Rady ministrů ze včerejšího dne (15. ledna 2012) informuje o seriózním zájmu EU o současnou krizi v Mali. V další části dokumentu se doslovně uvádí: “ EU znovu potvrzuje svůj závazek přispět k úsilí, které Mali vyvíjí k řešení této krize, ve spolupráci se svými regionálními a mezinárodními partnery, a proto chce plně využít všechny své nástroje v rámci strategie EU pro bezpečnost a rozvoj v Sahelu. ” (pdf. str.8)
Opakovaně jsem říkal, že považuji součinnost, převážně v zahraniční politice, která je mi blízká, mezi prezidentem a vládou za velmi potřebnou věc.
Například v rozhovoru pro deník Právo Karel Schwarzenberg na otázku tazatele, jak by dosáhl toho, aby v zahraniční politice proti sobě nebyla vláda a prezident, odpověděl: “ V běžných záležitostech by měl být prezident zdrženlivý a nevyjadřovat se, i když nad tím nejásá. V závažných věcech by měl zahájit diskusi s vládou a najít nějaké společné stanovisko. Teprve když se potom zjistí, že jsou tady stanoviska, která nelze přemoci, tak by se měl ozvat s odlišným názorem.” Také na svých internetových stránkách, zřízených pro volební kampaň, k tématu postavení ČR v EU Karel Schwarzenberg uvádí, že: “Nelze, aby vláda a prezident zastávali odlišný přístup k zahraniční politice.” Na základě těchto dostupných zdrojů hodnotíme výrok Karla Schwarzenberga jako pravdivý.
Prezident nemá pravomoci, aby zajistil sociální jistoty. To může dělat pouze rozumnou hospodářskou politikou vláda a jistými zákony sněmovna.
Pravomoci prezidenta jmenuje Ústava ČR v čl. 62 a 63. Prezident nemá kontrolu nad hospodařením se státním rozpočtem a dokonce ani (dle čl. 41, odst. 2) nemůže podávat návrhy zákonů. Vláda a její členové (té se věnuje čl. 67 a následující) naopak řídí správní úřady v ČR a vláda jako celek má právo navrhovat zákony (dle čl. 41) o jejichž schválení pak rozhoduje Parlament, zejm. ovšem Poslanecká sněmovna. Ta může díky čl. 47 a čl. 50 poměrně snadno přehlasovat prezidentské veto i zamítnutí/změnu zákona Senátem.
