Karel Schwarzenberg

Podle dostupných zdrojů Ludvík Napoleon byl po úspěšném státním převratu potvrzen ve funkci prezidenta 20. prosince 1851 v lidovém hlasování, ve kterém se 7.5 milionu voličů vyjádřilo pro jeho setrvání ve funkci. “Prezidentská éra Ludvíka Napoleona Bonaparta byla pak završena 2. prosince 1852 slavnostním prohlášením obnovy císařství, kterého stvrdil následující plebiscit, ve kterém 8 miliónu francouzských voličů reklamě Své "Ano" obnovenému císařství”.

Švýcarská konfederace je specifickým státním útvarem. Podle stránek CIA World Factbook (anglicky) je to formálně konfederace, ovšem podobná struktuře federálního státu. Dělí se na 26 kantonů (anglicky, 6 z nich jinak také nazývány tzv. polokantony), nejmenší Basel-Stadt měří rozlohou pouze 37 km2. Největší – Graubünden - 7 105 km2. 15 z nich nedosahuje ani rozlohy 1000 km2 (např. Liberecký kraj, který je po hlavním městě druhým nejmenším krajem zabírá rozlohu 3 163 km2).

Co se týče samostatnosti obcí, tyto například vybírají daně z příjmu, starosta je volen přímo a v menších obcích hraje hlavní roli shromáždění občanů.

Systém přímé demokracie má pak ve Švýcarsku skutečně dlouhou tradici. V anglickém shrnutí textu od Krise W. Kobacha: The Referendum: Direct Democracy in Switzerland z roku 1993 se zmiňuje o tom, že švýcarské federální referendum vzniklo v roce 1848, jeho kořeny a předchůdce přímého rozhodování lze však vysledovat opravdu do dob středověku. Hned první kapitola zabývá počátky přímé demokracie v tomto státním útvaru. Ve druhém odstavci můžeme vyčíst informaci například o Landsgemeinde, což mělo být údajně pravidelné každoroční shromáždění mužských občanů s právem volit ve třináctém století.

Naplnění tzv. opoziční smlouvy (Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v ČR) by rozdělilo centrální politickou moc v ČR mezi ODS a ČSSD. Smlouva přiznávala právo největší opoziční strany zastávat pozice předsedů obou komor parlamentu (čl. III) i předsedů klíčových kontrolních orgánů sněmovny (čl. V). Smlouva zakazovala oběma stranám vstoupit do koalice s třetím subjektem (čl. IX), ať by šlo o koalici vládní, či pouze parlamentní dohodu o společném hlasování. Menší strany tak byly vyloučeny z vlády a vedoucích pozic Parlamentu a čl. VIII, zavazující ODS a ČSSD předjednávat politické otázky před zasedáními Parlamentu, měl vést k omezení významu třetích stran i jak hlasovacích bloků.

Změna volebního zákona (dle pozdější dohody, .pdf, str. 3-4) pak mohla menší strany oslabit již ve volební soutěži: body 4b a 4c dohody, tedy rozšíření počtu volebních obvodů a užití vyrovnávací d’Hondtovy metody pro přepočet hlasů na mandáty by významně zvýšilo hranici pro zisk poslaneckého mandátu. Volební geograf Tomáš Kostelecký již v roce 2000 na základě výsledků předchozích voleb odhadl (.pdf, str. 4), že ani strana se ziskem okolo 12 % hlasů (více než VV a KSČM v r. 2010) by v novém systému nemusela získat parlamentní zastoupení. 12 % přitom ve volbách do ČNR a PSPČR s výjimkou ODS (OF), ČSSD a KSČM do roku 2002 (1990, 1992, 1996, 1998) žádná strana nedosáhla. V roce 1996 a 1998 jej dosáhly pouze dvě nejsilnější strany. “Rozdělení republiky na dva pašalíky” tedy považujeme za v zásadě pravdivý popis důsledků aplikace opoziční smlouvy..

Programové prohlášení vlády ze dne 4. srpna 2010 se výslovně o veřejné službě, tedy povinnosti vykonávat veřejnou službu (není definována) v případě, že je člověk více než dva měsíce nepřetržitě vedený v evidenci uchazečů o zaměstnání, výslovně nezmiňuje. Klade si pouze za cíl zpřísnit “ podmínky v oblasti podpory v nezaměstnanosti, která bude vázána na aktivitu nezaměstnaného” (.pdf - str. 7) Nicméně vzhledem k tomu, že na webu není dostupná žádná verze Programového prohlášení, ze které by bylo zřejmé, kdo jej podepisoval, hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Listina základních práv a svobod byla přijata v roce 1991 ústavním zákonem 23/1991 Sb (.pdf). § 6 odst. 1,říká, že " Zákony a jiné právní předpisy musí být uvedeny do souladu s Listinou základních práv a svobod nejpozději do 31. prosince 1991. Tímto dnem pozbývají účinnosti ustanovení, která s Listinou základních práv a svobod nejsou v souladu. "

Podle této argumentace pozbyly Benešovy dekrety účinnosti k 31. 12. 1991.

Benešovy dekrety jsou tzv. obsoletní předpis (zastaralý), byly přijaty platným způsobem, platily, nikdo je nezrušil, ale v současnosti se podle nich již nepostupuje, pozbyly účinnost.

Ústavní soud ve svém nálezu z 8. března 1995 k uvedenému konstatuje: „Na základě všech uvedených zjištění a úvah dospěl proto Ústavní soud k závěru, že dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. byl v době svého vydání nejen legálním, ale také legitimním aktem. Vzhledem k tomu, že tento normativní akt již splnil svůj účel a po dobu více než čtyř desetiletí již nezakládá právní vztahy, a nemá tedy již nadále konstitutivní charakter, nelze dnes, za uvedené situace, zkoumat jeho rozpor s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky], neboť takový postup by postrádal jakoukoli právní funkci. Opačný postup by ostatně zpochybnil princip právní jistoty, jenž je jednou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů.“

Karel Schwarzenberg tedy ve svém výroku zaměňuje platnost a účinnost a i když se patrně jedná pouze o špatnou formulaci, výrok je hodnocen jako zavádějící.

Výrok Karla Schwarzenberga hodnotíme na základě článku 64 Ústavy ČR jako pravdivý.

Ve druhém odstavci článku 64 Ústavy se píše: “Prezident republiky má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti.”

Vzhledem k tomu, že podstatou výroku Karla Schwarzenberga není místo jednání, ale fakt, že prezident má právo projednávat s ministrem věci týkající se jeho působnosti, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Na otázku na toto téma odpověděl Karel Schwarzenberg časopisu Instinkt takto:

Otázka: " Jak je to s vaším občanstvím - máte české a švýcarské ?"

"Oboje od narození. Narodil jsem se v Praze, jsem tedy československý občan. Po naší emigraci, někdy v roce 1951, jsme dostali dopis od československého velvyslanectví, že jsme se v roce 1948 nevrátili včas z Rakouska a když se nevrátíme, budeme zbaveni občanství. V roce 1951 rodiče usoudili, že by to nebyl dobrý nápad se vracet, a od té chvíle jsme všichni mysleli, že jsme občanství ztratili, a já jsem sem občas jezdil na švýcarský pas." Profily Karla Schwarzenberga pro časopis Týden, případně pro Idnes.cz, dokládají, že rakouské občanství nikdy nezískal a drží pouze české a švýcarské. Tyto profily potvrzují také informaci, že Schwarzenberg žil po dlouhá léta v Rakousku.

Výrok hodnotíme na základě dostupných informací jako pravdivý. Francouzský prezident Hollande v pátek 11. ledna 2012 potvrdil vojenskou intervenci země v Mali. Agentura Reuters 14. ledna 2012 informovala o připravovaném mítinku ministrů zahraničních věcí evropské 27 k současnému dění v Mali. Datum setkání bylo určeno na 17. ledna, což potvrzuje i web europolitics.com. Tisková zpráva Rady ministrů ze včerejšího dne (15. ledna 2012) informuje o seriózním zájmu EU o současnou krizi v Mali. V další části dokumentu se doslovně uvádí: “ EU znovu potvrzuje svůj závazek přispět k úsilí, které Mali vyvíjí k řešení této krize, ve spolupráci se svými regionálními a mezinárodními partnery, a proto chce plně využít všechny své nástroje v rámci strategie EU pro bezpečnost a rozvoj v Sahelu. ” (pdf. str.8)

Například v rozhovoru pro deník Právo Karel Schwarzenberg na otázku tazatele, jak by dosáhl toho, aby v zahraniční politice proti sobě nebyla vláda a prezident, odpověděl: “ V běžných záležitostech by měl být prezident zdrženlivý a nevyjadřovat se, i když nad tím nejásá. V závažných věcech by měl zahájit diskusi s vládou a najít nějaké společné stanovisko. Teprve když se potom zjistí, že jsou tady stanoviska, která nelze přemoci, tak by se měl ozvat s odlišným názorem.” Také na svých internetových stránkách, zřízených pro volební kampaň, k tématu postavení ČR v EU Karel Schwarzenberg uvádí, že: “Nelze, aby vláda a prezident zastávali odlišný přístup k zahraniční politice.” Na základě těchto dostupných zdrojů hodnotíme výrok Karla Schwarzenberga jako pravdivý.

Pravomoci prezidenta jmenuje Ústava ČR v čl. 62 a 63. Prezident nemá kontrolu nad hospodařením se státním rozpočtem a dokonce ani (dle čl. 41, odst. 2) nemůže podávat návrhy zákonů. Vláda a její členové (té se věnuje čl. 67 a následující) naopak řídí správní úřady v ČR a vláda jako celek má právo navrhovat zákony (dle čl. 41) o jejichž schválení pak rozhoduje Parlament, zejm. ovšem Poslanecká sněmovna. Ta může díky čl. 47 a čl. 50 poměrně snadno přehlasovat prezidentské veto i zamítnutí/změnu zákona Senátem.