Karel Schwarzenberg

Výrok hodnotíme jako pravdivý.

Karel Schwarzenberg se k Benešovým dekretům vyjádřil následovně (v rámci Prezidentského duelu ČT1 17. 1. 2013): “Já bych jen na to upozornil, že Benešovy dekrety už neplatí dvacet let. Protože přijetím Listiny základních práv a svobod a Ústavy přestala platnost Benešových dekretů, ovšem nebyla zrušena ex tunc, tedy od roku 45, nýbrž od okamžiku, kdy tato ústavní listina byla přijata. Ale oni jsou zrušeny, co je zrušené, už nemůžu ještě jednou zrušit. (...) Myslím, že jste (myšlen MZ, pozn. Demagog.cz) ne úplně přesně překládal, co jsem tedy řekl, je tomu už delší dobu, ale zajisté jsem to nevyjádřil tak, jak jste to teď říkal, protože já má slova právě v této otázce velice vážím. Já jsem vždy říkal, a na tom trvám, že to, co jsme v roce 45 spáchali, by dneska bylo odsouzeno jako hrubé porušení lidských práv. Asi by tehdejší vláda včetně prezidenta Beneše by se octli v Haagu, kdyby tehdá ještě existoval.” (přepis dle záznamu duelu na blogu Iva Cermana)

Miloš Zeman se k danému výroku vyjádřil následovně: "Pan ministr ve čtvrtek označil Edvarda Beneše za válečného zločince, který patří přední Haagský tribunál. Tak jsem si jako mírny protest dal na klopu českou vlajku."

K výroku se vyjádřil i František Zwyrtek, předseda hnutí NEZÁVISLÍ: “Podle Karla Schwarzenberga Benešovy dekrety neplatí, odsunutým Němcům bychom se měli omluvit, zabavený majetek jim kompenzovat, a Edvard Beneš by byl za dění v roce 1945 v dnešní době válečným zločincem a byl by souzen v Haagu”.

Karel Schwarzenberg ve svém vyjádření nepoužil explicitně označení válečný zločinec a vyjádřil pouze možnost souzení Edvarda Beneše v Haagu. Výroky připisující Karlu Schwarzenbergovi označení Edvarda Beneše za válečného zločince jsou tedy nepřesné.

Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Předesíláme, že nemůžeme ověřit názor ministra, že daná úprava je nesmyslná.

Právo jednotlivého poslance podávat návrhy zákonů je zakotveno v čl. 41 Ústavy ČR. Zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny mu pak v § 63 umožňuje podávat návrhy k předmětné věci vč. návrhů pozměňovacích, kterými lze mj. upravovat text projednávané legislativy. Jednotlivý poslanec tak opravdu může navrhovat jak zákon, tak jeho případnou změnu.

Politolog Lubomír Kopeček ve své knize Éra nevinnosti na straně 157 popisuje tento problém následovně: “Pracovní text ústavy dostala vláda na stůl na konci října (1992). Premiér ovšem neskrýval nespokojenost a některé pasáže “zkorigoval”. Příznačně se jeho hlavní zásahy do “karlovarského” návrhu ústavy týkaly pravomocí prezidenta. Klaus omezil právo veta hlavy státu pouze na ústavní zákony (původně se mělo vztahovat na všechny zákony) ...”

Autor odkazuje také na článek MF DNES ze 4. prosince 1992 “Takzvané škrty v ústavě”.

Kopeček dále píše (str. 158): “(Havel) díky svému velkému neformálnímu vlivu na politiky opozice i koalice přitom dokázal mnohé své představy o postavení prezidenta i tak prosadit, což dokládá osud tří zmíněných umenšení prezidentských pravomocí prosazovaných Klause m.”

Na základě tohoto textu lze tvrdit, že tehdejší premiér Václav Klaus chtěl institut veta omezit, nicméně díky postavení tehdejšího prezidenta Havla na politické scéně došlo ke kompromisu, který vedl k současné úpravě prezidentské pravomoci v otázce veta.

V srpnu roku 2012 odmítl Evropský parlament dohodu proti padělatelství ACTA. Zastavil se tak definitivně proces ratifikace této smlouvy. Už v únoru roku 2012 odmítlo tuto smlouvu ratifikovat několik členských států EU - včetně České republiky.

Na základě prostudování Smlouvy o dlouhodobé spolupráci mezi TOP 09 a politickým hnutím Starostové a nezávislí (STAN) z 9. 7. 2009 a Společného prohlášení TOP 09 a Starostů jsme označili výrok jako zavádějící. Ani v jednom z dokumentů není zmíněna výhradní pravomoc jednoho či druhého subjektu nominovat na konkrétní ministerský post svého kandidáta. Naopak je stanoveno, že se oba subjekty musí na konkrétním kandidátovi shodnout - není přitom ovšem stanoveno, jakým způsobem, či zda vůbec probíhá výběr, případně schvalování konkrétního kandidáta na ministerský post. Pokud existuje nějaká interní dohoda mezi TOP 09 a STAN o nominaci ministrů, nepodařilo se nám ji dohledat.

Alena Hanáková (nestr.) ani Jiří Besser (STAN) nejsou členy TOP 09, tato strana však s jejich nominací s největší pravděpodobností musela souhlasit - z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako zavádějící.

Dle životopisu Ivana Fuksy (ODS), který je uveden na jeho oficiálních stránkách, působil tento bývalý poslanec v letech 2007 - 2010 na pozici prvního náměstka na Ministerstvu financí ČR. V roce 1992 byl Ivan Fuksa zvolen do zastupitelstva města Příbrami. Do jeho kompetence spadaly odbory ekonomický, investiční, dopravy, územního plánování, Technické služby a Městské lesy. V letech 2010-2011 zastával funkci ministra zemědělství ČR.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný - neexistuje totiž žádná relevantní metoda na měření samotné korupce. Předkládáme ovšem údaje o tom, jak se v době vlády Miloše Zemana měnilo vnímaní korupce mezi občany České republiky.

V roce 1998, tedy v době začátku vlády tehdejšího premiéra Miloše Zemana se Česká republika na celosvětovém žebříčku CPI - Indexu vnímaní korupce pohybovala na 37. místě s hodnotou 4,8 . V roce 1999 to bylo 39. místo s hodnotou 4.6. V roce 2000 jsme skončili na 42. místě s hodnotou 4. 3. Dále v roce 2001 to už bylo 47. místo a hodnota 3.9. V roce 2002 tedy na konci vlády premiéra Miloše Zemana skončila Česká republika na své historicky nejnižší příčce v dosavadní historii tohoto měření a to 52. s hodnotou 3.7 .

Hlava třetí Ústavy ČR hovoří mj. o roli prezidenta republiky. Článek 63 pak hovoří o právu prezidenta účastnit se schůzí obou komor Parlamentu a schůzí vlády. Doslova se v tomto článku praví:

“(1) Prezident republiky má právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu, jejich výborů a komisí. Udělí se mu slovo, kdykoliv o to požádá.
(2) Prezident republiky má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti.”

Fakt, jestli má případný proslov prezidenta v těchto institucích malý či větší účinek, nehodnotíme.

Informace o historickém vývoji jaderné elektrárny Zwentendorf, včetně referenda, o kterém se zmiňuje Karel Schwarzenberg, lze nalézt na oficiálních stránkách (a.j.) elektrárny. Dle těchto informací se referendum uskutečnilo 5. listopadu 1978. 50,47% voličů tehdy volilo proti spuštění jaderné elektrárny. Článek také pojednává o tom, že referendum tehdy povolil kancléř Bruno Kreisky, který se, dle tohoto zdroje, spoléhal na podporu průmyslu a odborů a nepředpokládal, že by se rakouští občané mohli vyslovit proti jaderné elektrárně. V prosinci roku 1978 v návaznosti na výsledek tohoto referenda uzákonila Rakouská národní sněmovna zákaz používání jaderné energie v Rakousku (tzv. Atomsperrgesetz).

Čl. 64 odst. 2 Ústavy ČR stanoví, že “prezident republiky má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti”. Přestože se tento článek vztahuje výslovně pouze na vládu a její členy, je zvykem již od první republiky, že si prezident může pozvat k rozhovoru de facto kohokoliv. I zvyky/obyčeje mají v českém ústavním pořádku své místo, a přestože zpravidla nemohou být vynuceny, jsou všeobecně dodržovány.