Jsme ještě schopni vůbec v tomto parlamentu vyjádřit vlastní vůli, nebo jsme už v tom stavu jak naši dědové a pradědové byli v roce 1938 po Mnichovu? Najednou všichni poslanci obratně se přizpůsobíc nové situaci obratně se vzdali demokracie, začali nadávat na prezidenta Masaryka a zvedli tedy alternativní systém dle vzoru tehdy, který v Evropě vítězil.
Po mnichovském diktátu, v období tzv. druhé republiky, docházelo v okleštěném Československu k oslabování demokratického étosu i institucí. Prvorepubliková demokracie byla napadána a prezentována jako slabá a neživotaschopná. Politická soutěž (.doc) byla limitována (vznikly státostrana Strana národní jednoty a symbolicky opoziční Národní strana práce), byla zaváděna cenzura či profesní omezení pro občany židovského původu.
Na příkladě tzv. zmocňovacího zákona (Ústavní zákon č. 330/1938 Sb.), který vybavoval prezidenta republiky v demokratickém státě nepředstavitelnými pravomocemi, lze vysledovat zásadní odklon od prvorepublikové a demokratické tradice.
S tím bylo spojené také mediální napadání osob, které byly symboly demokratického uspořádání. Vedle např. Edvarda Beneše či Karla Čapka se jednalo právě o (v té době již zesnulého) Tomáše G. Masaryka.
Vzorem, který tehdy v Evropě vítězil, myslí Karel Schwarzenberg nepochybně různé typu autoritářských či totalitních režimů, které Evropě na východ od Rýna na konci třicátých let početně i mocensky dominovaly.
Období druhé republiky trvalo pouhých 167 dní a bylo ukončeno nacistickou okupací v březnu 1939.
pokr. předchozího: Nicméně to byla doba, kdy ano, říkám upřímně, komunistická strana byla nejsilnější strana, podporována taky asi třetinou voličů.
Před Únorem 48 byli komunisté nejsilnější stranou - ve volbách v roce 1946 získali v Českých zemích 40,17 % hlasů, což znamenalo podporu více než jedné třetiny voličů. Sice není údaj Schwarzenberga zcela přesný, nicméně si jím nijak ve svém výroku nepřilepšuje, spíše naopak.
Bylo to zajímavé tehdy (Schwarzenberg mluví o období “před Únorem” - pozn. Demagog.cz), neboť největší strana, nebudiž pochyby, naši předkové volili velkého prezidenta v opravdu svobodných ještě volbách, byť byla vyřazena v první republice nejsilnější strana, Československá republikánská strana agrární, a byl jenom omezený počet politických stran připuštěn, což už vrhlo stín na tyto volby . Ale volby ještě byly celkem svobodné. Vzešla z toho nejsilnější komunistická strana, a ta, jak známo, po únoru rychle vstřebala sociálně demokratickou stranu. Byl sjednocující sjezd a nebylo sociálních demokratů.
O volbách r. 1946 se hovoří často jako o relativně demokratických nebo o částečně svobodných. Volební soutěž byla deformována tím, že se jí mohl účastnit pouze omezený počet stran, přičemž do té doby velmi silná Agrární strana se voleb účastnit nesměla. Nelze je tedy považovat za úplně demokratické, jak ve svém výroku připouští i Karel Schwarzenberg.
Dalším nedemokratickým prvkem pak bylo sčítání hlasů KSČ* a KSS**, kdy obdobná možnost ostatním stranám dána nebyla. Nicméně ve srovnání s volbami r. 1948 se stále dá hovořit o jisté míře demokratičnosti.
Ve volbách nakonec zvítězila KSČ se 40,17 % hlasů.
Tehdejší Sociální demokracie (ČSD) byla stejně jako KSČ součástí tzv. Národní fronty. Po událostech z února 1948 se ČSD skutečně pod vedením pro-komunistického křídla v červnu 1948 po sjednocujícím shromáždění (.pdf) skutečně stává součástí KSČ.
* Komunistická strana Československa
** Komunistická strana Slovenska
No, já jsem se držel ústavy, neboť v ústavě stojí, že prezident pověřuje velvyslance. Pan prezident Zeman tvrdil, že je jmenuje. To je veliký rozdíl. A dosavadní ústavní praxe byla, že jmenovala vláda na návrh ministra zahraničí a potom prezident pověřil nebo nepověřil.
Ústava (čl. 63, odst. 1) skutečně nehovoří o jmenování velvyslanců. Prezident podle ní „přijímá vedoucí zastupitelských misí [a] pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí.“ Miloš Zeman se navzdory tomu domnívá, že „Ústava České republiky naprosto jasně říká, že velvyslance jmenuje prezident s kontrasignací premiéra.“
Stránky Hrad.cz popisují praxi výběru velvyslance následovně: „osobu velvyslance doporučuje prezidentu republiky vláda ČR na základě návrhu Ministerstva zahraničních věcí ČR. Příslušné usnesení vlády schvaluje prezident republiky svým podpisem a postupuje je předsedovi vlády ke kontrasignaci.“ Tento popis dosavadní praxe odpovídá výroku, který proto hodnotíme jako pravdivý.
Spory o velvyslance se mezi ministerstvem zahraničí a prezidentem objevovaly ještě před nástupem Miloše Zemana do úřadu. Právník Jan Kudrna připomíná, že oba předchozí prezidenti využívali své pravomoci „k tomu, aby byla velvyslancem jmenována osoba, o kterou měli zájem.“ Nikdy však neshody o velvyslancích nepřerostly do takových rozměrů jako mezi prezidentem Zemanem a bývalým ministrem Schwarzenbergem.
Pan prezident Masaryk (...) sám někdy měl samozřejmě chuť vykonávat silnější prezidentské pravomoci. Když se vracel z Ameriky, tak doufal, že československá ústava bude podobná ústavě Spojených států. Nicméně pražští politici už to tehdy nedovolili. Prezident Masaryk se s tím stavem smířil a jednal v rámci prvorepublikové ústavy a v duchu její ústavy.
Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože se nám nepodařilo dohledat, zda T. G. Masaryk ve svých pravomocech rámec Ústavy překračoval či nikoliv.
T. G. Masarykovi byl skutečně prezidentský model USA blízký. Po návratu z emigrace v r. 1918 se jeho představy o silném prezidentovi dostali do střetu s některými představiteli domácí politiky. Masaryk nesouhlasil mj. s návrhem prozatímní Ústavy, který prezidentovi přiřknul pouze malé reprezentativní pravomoci. Již v r. 1919 tak došlo k jistým modifikacím (.pdf, s. 15-17) prozatímní Ústavy ve prospěch prezidenta. Ústava z r. 1920 byla pak do jisté míry kompromisem mezi stanoviskem T. G. Masaryka a zastánců omezené role prezidenta.
Dle Ústavy tedy prezident nehrál v politickém systému dominantní roli, kdy např. odpovědnost za něj měla vláda, ale zároveň nesla i prvky ústavy USA. Dle politologa Josefa Mlejnka si Masaryk: ,, Také ústavu si často interpretoval dost volně, a nikdo si mu nedovolil příliš oponovat. ”. Avšak autor již nezmiňuje konkrétní projevy.
Petr Mlsna pak tvrdí, že T. G. Masaryk soustavně Ústavu porušoval tím, že si nenechal kontrasignovat své úkony a projevy, avšak toto tvrzení se nám nepodařilo potvrdit ani vyvrátit.
Ty střety se dějou v Káhiře, prostě ve velkých městech. Prozatím, jak všichni víme, v těch oblastech, kde je turismus, Hurghada a jiné přímořské, na pobřeží sinajském je prozatím klid.
Ministerstvo zahraničních věcí České republiky varuje české občany před cestami do Egypta. 14.srpna se k situaci vyjádřil marketingový ředitel cestovní kanceláře Exim tours Stanislav Zíma: „V turistických letoviscích, jako je Hurghada, Marsá Alam nebo Šarm aš-Šajch je situace klidná a jsou pod zvýšeným bezpečnostním dohledem státních složek. Výlety mimo letoviska do měst s rizikem nepokojů jsou v tuto chvíli zrušeny.“ O den později byl již hlášen jeden mrtvý z letoviska Hurghada. Dle bezpečnostních zdrojů citovaných agenturou DPA se v Hurghadě střetli členové Muslimského bratrstva s policií. Konflikt se odehrál v centru města, tedy nikoliv v blízkosti hotelů.
1.září informovalo ministerstvo zahraničí o zhoršující se bezpečnostní situaci na území Egypta, přičemž doporučilo českým občanům v současné době do Egypta necestovat. Toto doporučení zahrnuje i turistická letoviska u Rudého moře (Marsa Alam, Hurghada, Šarm aš-Šajch, Dahab, Nuweiba, Taba). Ministerstvo obecně dále nedoporučuje cestovat do severní části sinajského poloostrova.
14.září byl vyhlášen na měsíc výjimečný stav a zákaz vycházení ve 14 guvernorátech. (Více o úpravě tohoto zákazu a platnosti zde).
Turistům v egyptských letoviscích je doporučeno zůstávat uvnitř hotelových areálů. I přes incident v Hurghadě velvyslanectví České republiky v Káhiře označuje bezpečnostní situaci v přímořských letoviscích stále za relativně klidnou.
Ze samotných areálů letovisek nejsou doposud hlášeny žádné střety, nicméně přímo v Karlem Schwarzenbergem zmíněné Hurghadě došlo ke střetům i úmrtí. Jeho výrok proto hodnotíme jako zavádějící.
Tak nikdo z opozice nikdo mě neoslovil (k dohodě na důchodové reformě - pozn. Demagog.cz).
Důchodová reforma se v Poslanecké sněmovně projednávala celkem třikrát: 13. července 2011, 30. srpna 2011 a 9. září 2011. Po 1. čtení se opozice domluvila s vládou na vytvoření expertní skupiny, která se měla zabývat spornými částmi navrhovaných změn nebo také např. třetím pilířem důchodového spoření. Členy osmičlenné expertní skupiny měli být čtyři zástupci vládní koalice a čtyři zástupci ČSSD.
S opozicí tedy vláda o důchodové reformě jednala. Není nicméně možné dohledat, zda někdo konkrétně oslovil Karla Schwarzenberga a výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný.
My máme ve srovnání s jinými evropskými státy příliš veliký počet lůžek.
Výrok je hodnocen jako pravdivý na základě dostupných údajů z databáze OECD, Informačního centra Vlády ČR, Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS ČR), Index Mundi a Medical Tribune CZ.
O přebytku nemocničních lůžek v nemocnicích informuje Informační centrum vlády, když uvádí, že " podle všech dostupných dat jsme nad průměrem EU (menší počet lůžek má drtivá většina západních států). " Tento výrok potvrzuje publikace (.pdf, ang.) organizace OECD z roku 2013. Data použitá pro srovnání jsou z roku 2011 a uvádí počet 6,8 lůžek na 1000 obyvatel. Vyšší počet lůžek na 1000 obyvatel mají podle tohoto zdroje ze zemí Evropy pouze Německo, Rakousko a Maďarsko. Průměr OECD je v tomto roce 4,8 lůžek na 1000 obyvatel.
Pro doplnění uvádíme aktuálnější data ohledně nemocničních lůžek v České republice z roku 2012 podle ÚZIS ČR. V publikaci (.pdf) Síť zdravotnických zařízení uvádí na str. 14 informaci, že na 10 000 obyvatel připadá v průměru 76,4 lůžek (tedy 7,64 na 1000 obyvatel). Z toho 5,59 lůžek na 1000 obyvatel je v nemocnicích. Podle zpravodajského portálu Medical Tribune CZ poklesl počet nemocničních lůžek mezi lety 2011 a 2012 o 1883 ks. Dlouhodobě lze pozorovat trend poklesu počtu nemocničních lůžek jak v ČR, tak v Evropské unii nebo mezi státy OECD.
Já jsem sice pro přijetí euro, poněvadž jsme to slíbili, a co se slíbí, se má dodržet.
Článek 4 aktu o přistoupení ČR k EU zní: " Každý nový členský stát se účastní hospodářské a měnové unie ode dne přistoupení jako členský stát, na který se vztahuje výjimka, ve smyslu článku 122 Smlouvy o ES ". (Smlouvy o založení Evropského společenství)
Výše zmíněný článek je dnes platný prostřednictvím článku 140 Smlouvy o fungování EU. Odstavec 1. tohoto článku obecně vymezuje některá kritéria pro přistoupení ke společné měně. Podrobněji jsou tato kritéria rozpracována v Protokolu o konvergenčních kritériích a Protokolu o postupu při nadměrném schodku. Obecně jsou známa pod názvem Mastrichtská kritéria. V odstavci 2. Smlouvy o fungování EU se pak praví: " Rada po konzultaci s Evropským parlamentem a po projednání v Evropské radě rozhoduje na návrh Komise, které členské státy, na které se vztahuje výjimka, splňují podmínky nezbytné na základě kritérií stanovených v odstavci 1, a zruší výjimky dotyčných států ".
V současné době neexistuje závazné datum přijetí eura. Na ČR se tedy vztahuje závazek přistoupení k hospodářské a měnové unii od podpisu Aktu o podmínkách přistoupení, jelikož není státem, který by si vyjednal výjimku ze vstupu do hospodářské a měnové unie podobně jako Velká Británie a Dánsko.
Výrok Karla Schwarzenberga na základě výše uvedených dokumentů tedy hodnotíme jako pravdivý.
Nesmíme zapomenout, že zdravotnictví se během posledních desetiletí velice prodražilo.
Jak vyplývá z analýz (pdf.str.36) Ústavu zdravotnických informací a statistik, rostou výdaje ve zdravotnictví posledních deset let (pdf.str.33) stabilně v řádu destítek procent.
Dlouhodobý trend rostoucích výdajů v předchozích dekádách potvrzuje i analýza (pdf.str.28) z roku 2000.
