Karel Schwarzenberg

Ústava (čl. 63, odst. 1) skutečně nehovoří o jmenování velvyslanců. Prezident podle ní „přijímá vedoucí zastupitelských misí [a] pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí.“ Miloš Zeman se navzdory tomu domnívá, že „Ústava České republiky naprosto jasně říká, že velvyslance jmenuje prezident s kontrasignací premiéra.“

Stránky Hrad.cz popisují praxi výběru velvyslance následovně: „osobu velvyslance doporučuje prezidentu republiky vláda ČR na základě návrhu Ministerstva zahraničních věcí ČR. Příslušné usnesení vlády schvaluje prezident republiky svým podpisem a postupuje je předsedovi vlády ke kontrasignaci.“ Tento popis dosavadní praxe odpovídá výroku, který proto hodnotíme jako pravdivý.

Spory o velvyslance se mezi ministerstvem zahraničí a prezidentem objevovaly ještě před nástupem Miloše Zemana do úřadu. Právník Jan Kudrna připomíná, že oba předchozí prezidenti využívali své pravomoci „k tomu, aby byla velvyslancem jmenována osoba, o kterou měli zájem.“ Nikdy však neshody o velvyslancích nepřerostly do takových rozměrů jako mezi prezidentem Zemanem a bývalým ministrem Schwarzenbergem.

Po mnichovském diktátu, v období tzv. druhé republiky, docházelo v okleštěném Československu k oslabování demokratického étosu i institucí. Prvorepubliková demokracie byla napadána a prezentována jako slabá a neživotaschopná. Politická soutěž (.doc) byla limitována (vznikly státostrana Strana národní jednoty a symbolicky opoziční Národní strana práce), byla zaváděna cenzura či profesní omezení pro občany židovského původu.

Na příkladě tzv. zmocňovacího zákona (Ústavní zákon č. 330/1938 Sb.), který vybavoval prezidenta republiky v demokratickém státě nepředstavitelnými pravomocemi, lze vysledovat zásadní odklon od prvorepublikové a demokratické tradice.

S tím bylo spojené také mediální napadání osob, které byly symboly demokratického uspořádání. Vedle např. Edvarda Beneše či Karla Čapka se jednalo právě o (v té době již zesnulého) Tomáše G. Masaryka.

Vzorem, který tehdy v Evropě vítězil, myslí Karel Schwarzenberg nepochybně různé typu autoritářských či totalitních režimů, které Evropě na východ od Rýna na konci třicátých let početně i mocensky dominovaly.

Období druhé republiky trvalo pouhých 167 dní a bylo ukončeno nacistickou okupací v březnu 1939.

O volbách r. 1946 se hovoří často jako o relativně demokratických nebo o částečně svobodných. Volební soutěž byla deformována tím, že se jí mohl účastnit pouze omezený počet stran, přičemž do té doby velmi silná Agrární strana se voleb účastnit nesměla. Nelze je tedy považovat za úplně demokratické, jak ve svém výroku připouští i Karel Schwarzenberg.

Dalším nedemokratickým prvkem pak bylo sčítání hlasů KSČ* a KSS**, kdy obdobná možnost ostatním stranám dána nebyla. Nicméně ve srovnání s volbami r. 1948 se stále dá hovořit o jisté míře demokratičnosti.

Ve volbách nakonec zvítězila KSČ se 40,17 % hlasů.

Tehdejší Sociální demokracie (ČSD) byla stejně jako KSČ součástí tzv. Národní fronty. Po událostech z února 1948 se ČSD skutečně pod vedením pro-komunistického křídla v červnu 1948 po sjednocujícím shromáždění (.pdf) skutečně stává součástí KSČ.

* Komunistická strana Československa

** Komunistická strana Slovenska

Před Únorem 48 byli komunisté nejsilnější stranou - ve volbách v roce 1946 získali v Českých zemích 40,17 % hlasů, což znamenalo podporu více než jedné třetiny voličů. Sice není údaj Schwarzenberga zcela přesný, nicméně si jím nijak ve svém výroku nepřilepšuje, spíše naopak.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože se nám nepodařilo dohledat, zda T. G. Masaryk ve svých pravomocech rámec Ústavy překračoval či nikoliv.

T. G. Masarykovi byl skutečně prezidentský model USA blízký. Po návratu z emigrace v r. 1918 se jeho představy o silném prezidentovi dostali do střetu s některými představiteli domácí politiky. Masaryk nesouhlasil mj. s návrhem prozatímní Ústavy, který prezidentovi přiřknul pouze malé reprezentativní pravomoci. Již v r. 1919 tak došlo k jistým modifikacím (.pdf, s. 15-17) prozatímní Ústavy ve prospěch prezidenta. Ústava z r. 1920 byla pak do jisté míry kompromisem mezi stanoviskem T. G. Masaryka a zastánců omezené role prezidenta.

Dle Ústavy tedy prezident nehrál v politickém systému dominantní roli, kdy např. odpovědnost za něj měla vláda, ale zároveň nesla i prvky ústavy USA. Dle politologa Josefa Mlejnka si Masaryk: ,, Také ústavu si často interpretoval dost volně, a nikdo si mu nedovolil příliš oponovat. ”. Avšak autor již nezmiňuje konkrétní projevy.

Petr Mlsna pak tvrdí, že T. G. Masaryk soustavně Ústavu porušoval tím, že si nenechal kontrasignovat své úkony a projevy, avšak toto tvrzení se nám nepodařilo potvrdit ani vyvrátit.

Vzhledem k právům a povinnostem, které (ne)vycházejí z Ústavy České republiky, provozované praxi výkonných orgánů a celkové neexistující shodě názorů právních znalců v této věci, hodnotíme výrok Karla Schwarzenberga jako neověřitelný.

Podle čl. 63 odst. 1 písm. e) Ústavy, prezident země "pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí". Karel Schwarzenberg tedy pravdivě uvádí, že slovo „jmenuje“ se v této souvislosti v Ústavě nenachází. Pravdivost druhé části výroku je ale značně diskutabilní, neboť uvedená role vlády a ministerstva zahraničních věcí v procesu jmenování velvyslanců v Ústavě zakotvena rovněž není, a tak je vytvořen široký prostor pro jejich interpretaci.

Na stránkách Pražského hradu (v sekci Velvyslanci ČR v zahraničí) je například uvedeno, že "osobu velvyslance doporučuje prezidentu republiky vláda ČR na základě návrhu Ministerstva zahraničních věcí ČR.“ Ministerstvo zahraničních věcí České republiky se na svých stránkách (v sekci Procedura jmenování velvyslance) vyjadřuje podobně: "Ministr velvyslance navrhuje vládě, po jejím schválení je návrh předložen prezidentovi republiky, který velvyslance jmenuje. Tato procedura potvrzuje, že velvyslanec není zástupcem ministerstva zahraničí, ale hlavy státu.“

Jak ale na svém blogu na Aktuálně.cz upozorňuje například právník a poradce bývalého prezidenta Václava Klause Pavel Hasenkopf, tento postup dle ustálených pravidel není nijak závazný a prezident tedy může jmenovat velvyslance ze své vlastní iniciativy. Klíčovou roli ministra zahraničních věcí při jmenování velvyslanců a důležitost ústavních zvyklostí naopak vyzdvihla v rozhovoru pro Deník Referendum senátorka Eliška Wagnerová.

Takzvaný "spor o velvyslance“ se stal hojně diskutovaným tématem a k rolím prezidenta, předsedy vlády, ministra zahraničních věcí, důležitosti zvyků a tradic, či o vytrhávání věcí z kontextu, vyjádřila své názory široká škála osobností - například bývalý ministr zahraničních věcí Cyril Svoboda (v rozhovoru pro Hospodářské noviny), šéf zahraničního odboru Hradu Hynek Kmoníček (v rozhovoru pro Právo, jak je uvedeno na serveru Česká pozice.cz), stínový ministr pro zahraniční věci Lubomír Zaorálek (pro Interview ČT24 na stránkách České televize) nebo reportéři Bohumil Doležal (na stránkách časopisu Reflex) a Jan Macháček (na stránkách časopisu Respekt).

Dle informací ministerstva zahraničních věcí odstoupil bývalý velvyslanec v Moskvě, Petr Kolář, k 1. lednu letošního roku.V současné době spravuje chod velvyslanectví jeho zástupce, Martin Klučar.

Výrok ministra zahraničí Schwarzenberga proto hodnotíme jako pravdivý.

Výjimka pro Českou republiku opravdu nedávno prošla konzultací v Evropském parlamentu. Ten má ve schvalovacím procesu pouze možnosti připomínek a konzultací, jeho doporučení není pro Radu nijak závazné. Členským státům doporučil nijak se Klausovou výjimkou nezabývat.

Nejsilnější opoziční strana ČSSD proti druhému pilíři vehementně vystupuje. Několik příkladů za všechny: 1. Videoklip proti druhému pilíři (dostupný zde). 2. Článek Bohuslava Sobotky (dostupný zde). 3. Vystoupení v Událostech, komentářích (dostupné zde).

Druhý pilíř byl podroben intenzivní kritice i v médiích, tato kritika přitom vždy nepřicházela nutně ze strany ČSSD - na serveru České pozice (zde a zde), na serveru FinExpert.cz, na iDnes.cz nebo v Českém rozhlasu. Proti druhému pilíři se velmi kriticky vyjadřoval i bývalý prezident Václav Klaus, který zákon vetoval, velmi kriticky se k ní staví odbory (.pdf), reformu kritizuje i iniciativa ProAlt.

Karel Schwarzenberg je dlouholetým obhájcem jaderné energie (např. zde, zde, zde, zde a zde), za což si mimo jiné vysloužil u rakouských sousedů i označení "atomový kníže".