Karel Schwarzenberg

Argumentace Karla Schwarzenberga se nejspíš opírá o původní plán příměří navržený Vladimírem Putinem, který skutečně zahrnoval jednostranné stažení vládních jednotek. Současné příměří se však řídí podle dohody podepsané 5. září v Minsku. Tato dohoda (.pdf, RJ; neoficiální překlad dohody, AJ) v bodě 10 obsahuje požadavek na stažení všech nelegálních vojenských skupin, vojenského vybavení, bojovníků a žoldáků z území Ukrajiny.

O konfliktech Ruska a Ukrajiny o cenu plynu se obecně ví minimálně od počátku roku 2009, kdy byla velká část Evropy ohrožena výpadkem dodávek ruského plynu, který proudí na západ přes Ukrajinu. Tento konflikt skončil podpisem nové dohody mezi Ukrajinou a Ruskem, na základě které se cena plynu zvýšila ze 179,5 dolarů v roce 2008 na přibližně 250 dolarů za 1000 metrů krychlových. Podobně vyhrocený konflikt proběhl již v roce 2006.

Rusko naopak nabídlo Ukrajině slevu na konci roku 2013, kdy ukrajinská vláda odmítla podepsat asociační dohodu s Evropskou unií. Další zdražení následovalo v dubnu 2014, kdy se vyhrotila situace mezi Kyjevem a Moskvou.

V roce 2013 Rusko dále zablokovalo ukrajinský export do Ruska. Kreml blokádu zdůvodňoval nálezem toxických látek v cukrovinkách. Už tehdy ale Ukrajina vyjádřila obavy, že Rusko takto penalizuje její sbližování s Evropskou unií.

Na základě výše uvedeného hodnotíme výrok jako pravdivý.

V Íránském případě byly sankce skutečně uvalovány postupně, první byly uvaleny již v roce 2006, jak informovala ČTK prostřednictvím české televize. Jednotlivé vlny sankcí ze strany EU pak popisuje Ministerstvo financí na svých stránkách.

Výchozím dokumentem co se sankcí týče je společný postoj (.pdf) Rady (EU) z února 2007, navazující na rezoluci Rady bezpečnosti č. 1737 (2006). Základním podnětem byly tehdy jaderné aktivity Íránu. V první vlně šlo zejména o zákaz dodávání Íránu takového materiálu, který by mohl použít k výrobě jaderných zbraní. Dále také zákaz poskytování služeb a financí, které by takovou výrobu mohly podpořit, a rovněž pořízení takového materiálu z Íráku.

Tento postoj byl změněn dalším společným postojem (.pdf) roku 2008, který nabádá obecně k větší obezřetnosti při obchodních vztazích, finančních transakcích a letištních kontrolách v souvislosti s Íránem.

Prvním skutečně závazným aktem bylo rozhodnutí Rady (.pdf) z července 2010, kterým Rada zakazuje všem členským státům mimo jiné poskytnout Íránu veškerý hmotný i nehmotný materiál (např. know-how), který by mohl být využit v rámci jaderného programu. Dále jde samozřejmě také o zbraně, vojenské vybavení či technologii. Nově však hovoří i o postižení íránského ropného průmyslu (článek 4), omezení investic (článek 5) nebo obchodních a finančních záležitostí (články 7-9.). Došlo rovněž k zmrazení finančních a hospodářských zdrojů některých fyzických osob a organizací (seznam viz str. 12 a dále). Téhož roku následovalo rozsáhlé nařízení (.pdf) vymezující definice a rozšiřující sankce v oblasti finančnictví a obchodu.

Další rozhodnutí (.pdf) z roku 2011 zavazuje členské země odepřít vstup na svá území osobám odpovědným za porušování lidských práv v Íránu. Posílilo se rovněž zmrazení finančních prostředků.

Nařízení (.pdf) Rady EU z téhož roku pak opět rozšiřuje okruh zmrazených aktiv íránského původu (článek 2), posiluje informační a kooperační povinnost států a rozpracovává seznam osob, na něž některé z individuálních sankcí dopadají. V roce 2012 následovalo rozsáhlé nařízení č. 267/2012 (.pdf) zakazující dovoz íránské ropy do Evropy. Začátkem roku pak díky jednáním se zástupci Íránu EU z některých sankcí upustila, což se projevilo nařízením 2014/42 (pdf.).

Vedle EU uvaluje sankce na Írán také USA, což monitoruje například Ministerstvo zahraničních věcí (viz bod 10.2).

Karel Schwarzenberg tedy hovoří pravdu, když říká, že íránské sankce se vyznačují stupňujícím se charakterem a vznikly díky podezření na bující jaderný program v Íránu.

Kurdové (a nejen oni) skutečně používají zbraně, které jsou nazývány "Brno". Zmínku o nich lze nalézt v různých článcích. Pušky Brno např. kurdské Lidové obranné jednotky zabavily minulý rok při útoku na jednu z vesnic. Zmiňuje je však již novinový článek z roku 1980, ve kterém o kurdských bojovnících hovoří LeRoy Woodson, novinář National Geographic, který s Kurdy strávil devět týdnů. A říká: "Jsou to skvělí střelci. Jejich nejoblíbenější zbraní je puška Brno s dostřelem 800 yardů, což je v horách mnohem lepší než AK 47 s dostřelem 300 yardů, kterou používají Iráčané."

Kurdský filmový režisér Huner Saleem dokonce napsal knihu nazvanou "Otcova puška", ve které vzpomíná na své dětství v Kurdistánu, kdy jeho otec opakovaně odcházel do hor se starou "brněnskou puškou" a říkal: „Příští rok bude Kurdistán svobodný.“

Výrok Karla Schwarzenberga tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť je to skutečně u kurdských bojovníků obvyklá a oblíbená zbraň.

Dle níže uvedených zdrojů je výrok hodnocen jako pravdivý. V ČR je koordinací evropských politik pověřen Úřad vlády ČR (konkrétně Sekce pro evropské záležitosti a v jejím rámci Odbor koordinace evropských politik), klíčovou meziresortní institucí je pak Výbor pro EU. Předseda vlády může pověřit řízením tohoto výboru tajemníka pro evropské záležitosti, čímž je mu následně i podřízen. Právě tímto pak může předseda vlády, a tedy i nejsilnější strany koalice výrazně ovlivnit evropskou politiku.

O neutěšeném stavu pražského rozpočtu referuje například server aktuálně.cz, který shrnuje obrovské investiční výdaje, které si Praha v nejbližších letech naplánovala.

Jedná se především o výstavbu tunelu Blanka, který má vyjít na 36 miliard korun, mezi další investice patří dostavba linky A pražského metra do Motola, či objednávka zmíněných 250 kusů tramvají typu 15T, přiměřenost tohoto počtu nebudeme hodnotit.

Zmíněné investice nicméně nepochybně přispívají k neudržitelné finanční situaci Hlavního města Prahy.

Člen Rady hlavního města Prahy, který je zodpovědný za dopravu, je skutečně člen TOP 09, jde o Jiřího Pařízka (.pdf - str. 4).

Rada HMP přijala také rozdělení funkční příslušnosti mezi členy Rady směrem k akciovým společnostem, ve kterých má město nějaký majetkový podíl. V tomto rozdělení má skutečně Pařízek na starost Dopravní podnik hl. m. Prahy (.pdf - posl. strana).

Dekret presidenta republiky ze dne 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy stanovuje, že se konfiskuje mimo jiné majetek „osob fysických národnosti německé nebo maďarské, s výjimkou osob, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem“.

Podle historie na webu Řádu německých rytířů byli skutečně někteří členové řádu vězněni v koncentračních táborech a nacistických vězeních, několik členů se pak zúčastnilo atentátu na Hitlera v roce 1944. Zmíněný „šéf řádu“, velmistr Robert Schälzky žil podle tohoto webu „v budově řádové komendy v Opavě, hájenky v Podlesí a často byl vyslýchán gestapem“.

Dá se tedy říct, že tato stručná historie potvrzuje slova Karla Schwarzenberga a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Po obsazení Československa a vytvoření Protektorátu došlo vzápětí i k pozastavení činnosti Řádu německých rytířů. Majetek byl podřízen říšsko – německé správě. Řád přestal za války fakticky existovat (.doc str. 3). Po vypuknutí druhé světové války byl řád pronásledován, řada jeho členů (zejména mužské větve) byla nacisty vězněna, popravena nebo zavražděna.

Po válce byl majetek řádu zabrán dekretem presidenta republiky č. 5, který se týká neplatnosti majetkových převodů na Německou říši a uvalení národní správy na německé a kolaborantské majetky. Ačkoliv nešlo o německou, ale nadnárodní, protinacisticky zaměřenou a nacisty pronásledovanou organizaci, československé (komunisty ovládané) ministerstvo zemědělství v roce 1946 vyhlásilo konfiskaci majetku řádu podle Benešových dekretů a následně ji provedlo.

V roce 1948 Nejvyšší správní soud nálezy ze dne 2. 2. 1948 a ze dne 17. 12. 1948, sp. zn. 690/46, o rozhodl o stížnosti Řádu německých rytířů a národní správy jeho statků v Bruntále na rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 19. 8. 1946 a opatření téhož ministerstva ze dne 30. 8. 1946 o převzetí zemědělského majetku.Stížnost národní správy byla odmítnuta a o stížnosti Řádu německých rytířů bylo rozhodnuto tak, že uvedené správní akty (konfiskace) byly zrušeny (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. II.ÚS 2904/08). Konfiskace prohlásil za neodůvodněné a nezákonné a vydal rozhodnutí, podle kterého náleží konfiskovaný majetek stále řádu. Komunistický převrat ale znemožnil převzetí majetku řádem.

Někteří členové řádu tedy byli za války uvězněni a řádu byla znemožněna činnost. Po válce jim byl na základě Benešových dekretů zkonfiskován majetek, roku 1948 však Nejvyšší správní soud rozhodl o neoprávněnosti konfiskace. S jedinou výhradou (soud rozhodl roku 1948, nikoliv 1947) tak hodnotíme výrok jako pravdivý.

Výrok předsedy TOP 09 je hodnocen na základě veřejně dostupných informací o kauze Juraje Chmiel jako pravdivý.

Bývalý velvyslanec ČR v Austrálii Chmiel byl obviněn z toho, že se v této funkci dopustil při zadávání veřejných zakázek zneužití pravomoci veřejného činitele a porušování povinnosti při správě cizího majetku. Konkrétně jeho kauzu popisuje např. Idnes.

Sám Juraj Chmiel se pro tisk nechal slyšet, že jeden ze svědků byl tím, kdo podal trestní oznámení. Toto potvrdil i Karel Schwarzenberg pro ČTK slovy: „Já ani ministerstvo zahraničí jsme trestní oznámení na pana Chmiela nepodali. Pokud je mi známo, trestní oznámení bylo podáno anonymně."

V souladu s trestním řádem pak policie na vyhodnotila podezření pro spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele jako důvodné, zahájila trestní stíhání a vzápětí Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 podalo žalobu.

O činnosti inspekce ministerstva zahraničí pak informovaly například servery Idnes.cz či Deník.cz. Vyjádření tiskového mluvčího Ministerstva zahraničních věcí Karla Šrola zaznamenal server Deník.cz. Explicitně zde za MZV říká, že „... v celé kauze vystupujeme pouze v pozici poškozené strany," tedy se nepřipojili k žalobě.

Internetový zpravodaj Vz24.cz pak interpretuje zprávu České tiskové kanceláře o odstoupení MZV z pozice poškozeného, a to ke dni 12. 9. 2013, kdy usoudili, že žádná škoda způsobena nebyla a ani být nemohla.

Vzhledem k výše uvedenému hodnotíme výrok jako pravdivý.