Karel Schwarzenberg

Je pravdou, že v průběhu minulých let využívala Ruská federace ekonomické nástroje jako součást své politiky vůči Ukrajině. Během eskalace konflitku na východní Ukrajině také zavádělo hospodářské sankce a omezení dovozu z Ukrajiny, což je ovšem logické vzhledem ke konfliktu mezi oběma zeměmi. Zda ovšem Rusko během 20 let vědomě a systematicky rozvrací Ukrajinu prostřednictvím ekonomických nástrojů není možné autoritativně potvrdit ani a vyvrátit, a proto je výrok hodnocen jako neověřitelný.

V létě 2014 zavedlo Rusko omezení dovozu ukrajinského zboží, zvláště zemědělského a ocelářského, později omezení ještě stupňovalo, na začátku roku 2016 obě země pozastavily dohodu o volném obchodu. Od roku 2011 do roku 2015 klesl vývoz z Ukrajiny do Ruska čtyřnásobně. Rusko je však i v roce 2016 stále největší partner pro export: jejich ekonomiky jsou silně provázané.

V roce 2014 také Rusko zdražilo zemní plyn dovážený do Ukrajiny. Ukrajina za plyn přestala platit a Gazprom zastavil na několik měsíců dodávky.

Již v lednu 2009 se Rusko s Ukrajinou nedohodlo na cenách zemního plynu a zastavil jí dodávky. Ukrajina údajně pokračovala v neoprávněném odebírání plynu což vyústilo v dvoutýdenní přestávku v dodávání plynu z Ruska do většiny Evropy (do níž jde plyn právě přes Ukrajinu). Tato "plynová válka" však (kromě ruské snahy destabilizovat Ukrajinu) také mohla souviset s ukrajinským vnitropolitickým bojem před prezidentskými volbami: některým ukrajinským politikům se mohly "protiruské nálady" hodit.

Lukáš Tichý z Ústavu mezinárodních vztahů vysvětlujeruskou taktiku obchodování se zemním plynem: „Na jedné straně ty státy, které jsou „loajální“ vůči Rusku (např. Arménie, Bělorusko), mají zemní plyn levnější, na druhou stranu státy, které z pohledu Ruska vůči němu uplatňují negativní politiku, musí za plyn platit vyšší ceny. To je příklad Ukrajiny. Poté, co v roce 2004 došlo na Ukrajině k tzv. oranžové revoluci, Rusko navýšilo cenu zemního plynu a v období prezidentství Viktora Juščenka se cena plynu nadále zvyšovala. Následně po zvolení prezidenta Viktora Janukovyče byly v dubnu 2010 v Charkově podepsány dvě smlouvy. Podle jedné z těchto smluv byl prodloužen termín pobytu ruské černomořské flotily v ukrajinském Sevastopolu o 25 let a Rusko se od roku 2017 zavázalo platit Ukrajině za pronájem vojenské základny 100 milionů USD ročně a v rámci této platby také odečítat 100 USD za každých 1000 metrů krychlových plynu odebraných Ukrajinou. Na konci roku 2013 se pak ruský prezident Vladimir Putin dohodl se svým protějškem Viktorem Janukovyčem na výrazném snížení dovozní ceny ruského plynu, kdy Ukrajina měla za 1000 metrů krychlových plynu platit přibližně 268,5 USD, namísto tehdejších 400 USD. Ovšem poté, co začátkem dubna 2014 zrušilo Rusko předchozí slevy na zemní plyn, které poskytlo režimu svrženého prezidenta Viktora Janukovyče, cena plynu pro Ukrajinu prudce vzrostla z přibližně 268,50 USD na 485,50 USD za 1000 metrů krychlových.“

Ze zprávy Human Rights Watch (HRW) vyplývá porušení několika ze souboru práv na spravedlivý proces. Podle obhájců soud zamítl předložení klíčových důkazů obhajoby a systematicky odmítal důležité návrhy obhájců, čímž znemožnil jejímu právnímu týmu efektivně čelit obviněním, jak vyžadují standardy spravedlivého procesu. Hugh Williamson, ředitel HRW pro Evropu a střední Asii, se rovněž vyjádřil v tom smyslu, že proces byl od počátku zpolitizován, což porušuje zásadu nezávislosti soudní moci.

Savčenko se dále vyjádřila, že byla dne 17. června na týden zajata rebely v ukrajinském Lugansku. Ti ji pak dne 23. června násilně a nezákonně převezli přes ukrajinsko-ruskou hranici. Takový postup za účelem přivedení pod (v tomto případě ruskou) jurisdikci je v mezinárodním právu v převážné většině případů nepřípustná. Doktrína male captus bene detentus, podle níž lze poprávu držet a soudit osobu, přestože byla bezprávně zadržena, je mezinárodním společenstvím uznána pouze ve velmi mimořádných případech. Jde například o zajetí v případě Eichmann (.pdf), kde šlo o nacistického vůdce uniknuvšímu Norimberským procesům.

Ruské úřady ji pak měly tajně držet v hotelu, kde ji vyslýchali. Jakkoliv není znám průběh výslechu, i v této fázi mohla být porušena některá z práv na spravedlivý proces, případně základních lidských práv.

Stejně tak je prohřeškem proti spravedlivému procesu odepření přístupu k advokátu, okolnímu světu a ukrajinskému konzulu (viz například případ Avena).

Podle HRW dále nebyl rozsudek soudu řádně odůvodněn a nevypořádal se dostatečně s klíčovými důkazy svědčícími ve prospěch Savčenko, i zde de o porušení pravidel procesu.

Mezi odmítnutými důkazními prostředky byl i znalecký posudek tvrdící, že Savčenko byla zajata mezi 10:15 a 10:45, tedy hodinu před útokem, jehož se měla účastnit. Usuzují tak z videonahrávky jednoho z rebelů, na které je Savčenko zřetelně vidět. Svědčí pro to postavení slunce, s nímž je však v rozporu však čas uvedený na nahrávce. Žalobce tato tvrzení nezpochybnil, smetl však důkaz ze stolu s tím, že čočka byla poškozená a video není spolehlivé. Zamítnut byl rovněž návrh na provedení analýzy videa k určení skutečného času pořízení nahrávky. Podle soudce prý tato informace není relevantní. Ze stejného důvodu byl zamítnut i návrh na lokalizování jejího telefonu v době zadržení, který měl rovněž rozporovat její přítomnost v místě útoku. Je tedy možné (nikoli však jisté,) že na místě útoku Savčenko opravdu nebyla.

Nakonec byly evidovány rovněž rozpory ve výpovědích a stanoviscích obžaloby.Neférovost procesu odsuzuje i Amnesty International.

Na základě tohoto řízení byla Savčenko usvědčena z dvojité dokonané vraždy, pokusu o vraždu civilistů a nezákonný přechod ukrajinsko-ruské hranice. Odsouzena byla ke 22 letům ve vězení a finančnímu trestu ve výši 450 dolarů.

Předem je třeba říct, že analyticky hodnotíme pouze první část výroku, neboť ta druhá je, jak dále vysvětlíme, věc názorová.

To, že Martinu Nejedlému schválil vydání diplomatického pasu tehdejší ministr Kohout, potvrdilo tiskové oddělení ministerstva zahraničních věcí.

Druhá část výroku je poněkud obtížnější. Dle § 13 zákona o cestovních dokladech:

„(1) Diplomatický pas vydá Ministerstvo zahraničních věcí
a) prezidenturepubliky,
b) poslancia senátorovi,
c) členovi vlády,
d) soudciÚstavního soudu, předsedovi Nejvyššího soudu, předsedovi Nejvyššího správního soudu,
e) prezidentu Nejvyššího kontrolního úřadu,
f) manželuprezidenta republiky, manželu předsedy Poslanecké sněmovny a manželu předsedy Senátu, manželu člena vlády, manželu předsedy Ústavního soudu, manželu předsedy Nejvyššího soudu, manželu předsedy Nejvyššího správního soudu,
g) diplomatickému pracovníku Ministerstva zahraničních věcí, manželu a nezaopatřenému dítěti diplomatického pracovníka pracujícího na zastupitelském úřadě, pokud s ním žijí ve společné domácnosti v místě působení.
(2) Jiným osobám, u nichž to odpovídá mezinárodním zvyklostem, může být diplomatický pas vydán se souhlasem ministra zahraničních věcí.“

Právě do poslední kategorie by potenciálně spadal Martin Nejedlý. Neexistuje však žádný seznam mezinárodních zvyklostí. Dle slov MZV, zachycených mimo jiné v odmítavé odpovědi (.pdf) na žádost dle zákona č. 106/1999 Sb. o poskytnutí informací, ministerstvo zkoumalo, zda cizí státy vydávají osobě ve stejném nebo analogickém postavení diplomatický pas.

Nicméně ministerstvo odmítlo sdělit byť jen seznam českých držitelů a žadatelů za poslední léta. Lidové noviny přesto informovaly, že například Kateřině Zemanové pas udělen nebyl.

Není v našich silách tedy vyhodnotit, je-li běžné podobné osobnosti udělit diplomatický pas a zda-li praxe již naplnila parametr mezinárodního zvyku, o kterém zákon hovoří. V takovém případě by tedy právo bylo postaveno najisto. Tak tomu však není a Karel Schwarzenberg se tedy může domnívat, že Martin Nejedlý na udělení pasu právo neměl. Tato část výroku je tím pádem názorová a z naší strany nehodnocená.

Podpora velmocí a států povstaleckých skupin bývá obtížně doložitelná. Pro hodnocení tohoto výroku jsme použili data Uppsala Conflict Data Programme (UCDP), databázi, která se dlouhodobě zabývá sběrem dat k ozbrojeným konfliktům, mj. včetně podpory válčících stran.

Data * jsou k dispozici pouze za roky 2011 až 2013, i ta ale stačí k posouzení výroku o podpoře "různých skupin". Z dat je patrné, že syrští rebelové se těší podpoře zejména Saúdské Arábie a Kataru, které jim poskytují zbraně a finance. Důležitým partnerem je také Turecko, které má poskytovat vlastní území pro rebelské základny (oficiálně to Turecko popírá). Na straně rebelů intervenují také USA, které jim zpočátku konfliktu poskytovaly neletální podporu (např. zdravotnický materiál) a poté, co proti nim režim použil chemické zbraně, USA podporu rozšířily i o munici a zbraně.

Syrský režim byl podle dat UCDP od začátku podporován zejména Ruskem a Íránem. Tyto státy shodně podpořily Asadův režim dodávkami zbraní a munice, v případě Íránu byly navíc zaznamenány indicie, že na straně vlády přímo bojovaly íránské Revoluční gardy. Pro úplnost, syrskou vládu podpořila také Venezuela dodávkami paliva a pohonných hmot.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože data UCDP se shoduj s tvrzeními Karla Schwarzenberga.

* K získání dat použijte následující postup:
1) Na záložce "Subset" vyberte z kategorie Name (conflict) položku Syria: government a dejte Proceed
2) Na záložce "Restrictions" vyberte z kategorie Year (conflict) rok 2011 a potvrďte tlačítkem Add to query, následně z rolovací nabídky vyberte znamínko >= a opět Proceed
3) Na záložce "Information" zatrhněte v kategorii Warring party položky Name (Warring Party), Secondary support a Comment on Secondary support. Potvrďte tlačítkem Add a dejte Proceed. Následně si můžete stáhnout dataset.

Krym je součástí Ukrajiny od roku 1954, kdy jej sovětský vůdce Nikita Chruščov Ukrajině administrativně předal (dříve spadala pod Rusko). V rámci SSSR tehdy šlo spíše o formální záležitost. Krym zůstal Ukrajině i po rozpadu SSSR, což v tzv. Budapešťském memorandu potvrdila i Ruská federace. Memorandum bylo podepsáno v prosinci 1994 zástupci Ukrjainy, Ruska, Velké Británie a USA. Ukrajině, která se vzdala svých jaderných zbraní, byly poskytnuty bezpečnostní záruky ostatních signatářů, včetně garance jejích existujících hranic - tzn. včetně Krymu. Rusko znovu potvrdilo teritoriální integritu Ukrajiny v článku 2 Dohody o přátelství, spolupráci a partnerství mezi Ruskou federací a Ukrajinou (.pdf, str. 84-91) z května 1997. Rusko tedy ukrajinské vlastnictví Krymu do jeho anexe nerozporovalo.

Že anexe Krymu bylo porušením mezinárodního práva, se domnívají různé právní autority, jako Mezinárodní advokátní asociace (International Bar Association -IBA), která poukazuje zejména na porušení 2. článku Charty OSN, který zapovídá použití síly proti teritoriální integritě jiných států. University of Cambridge publikovala text, ve kterém rozebírá, za jakých podmínek může být odtržení části území v souladu s mezinárodním právem (tj. nebyl by porušen princip teritoriální integrity), a proč tyto podmínky nejsou v případě Krymu splněny.

Podobně jako u hodnocení výroku o podpoře velmocí válčícím stranám v Sýrii, i zde jsme pro hodnocení použili data Uppsala Conflict Data Programme (UCDP). Podle dat * UCDP byly povstalci na východní Ukrajině podporováni Ruskem formou dodávek zbraní a dalšího vojenského materiálu. Poskytnuta byla také finanční a potravinová pomoc. Dále byly podporováni ruští dobrovolníci, aby bojovali ve východní Ukrajině. UCDP se nepodařilo spolehlivě ověřit spekulace, že ve východní Ukrajině operují přímo jednotky ruské armády.

* K získání dat použijte následující postup:
1) Na záložce "Subset" vyberte z kategorie Name (conflict) položky Ukraine: Donetsk, Ukraine: Lugansk a Ukraine: Novorossiya a dejte Proceed
2) Na záložce "Restrictions"vyberte z kategorie Year (conflict) rok 2014, potvrďte tlačítkem Add to query a pokračujte tlačítkem Proceed3) Na záložce "Information" zatrhněte v kategorii Warring party položky Name (Warring Party), Secondary support a Comment on Secondary support. Potvrďte tlačítkem Add a dejte Proceed. Následně si můžete stáhnout dataset.

O tom, že vzájemné vztahy České republiky se Slovenskou jsou skutečně nadstandardní hovoří i letošní Koncepce zahraniční politiky ČR, která uvádí:

"Ve vztahu ke Slovensku bude zahraniční politika ČR, mj. díky úzkým historickým, ekonomickým, politickým i mezilidským vazbám, usilovat o udržení nadstandardního a strategického charakteru vztahů a jejich posílení (...)." Samotná velvyslankyně České republiky na Slovensku Livia Klausová, původem z Bratislavy, má se vší pravděpodobností ke své vlasti hluboký osobní i odborný vztah. Vedle toho působí přímo na bratislavském velvyslanectví a konzulátu řada dalších slovenských i českých odborníků. Více o vzájemných vztazích Česka a Slovenska se můžete dočíst například v analýze Ministerstva vnitra /.pdf, od str. 18).

Česká republika jako jedna z mála zemí udržuje rovněž své stále velvyslanectví také v Damašku, kde vedle velvyslankyně Evy Filipi působí ještě skromný organizační aparát.

Obou velvyslankyní by se měl dotknout nedávno přijatý služební zákon (§ 74, odst. 1, písm. h), podle které by Klausová i Filipi měly po dovršení 70 let ve svém úřadu skončit. Podle slov ředitele zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky Hynka Kmoníčka by ale k tomu díky "právní kličce" dojít nemuselo.V případě velvyslankyně Filipi se hovoří o její klíčové roli pro Česko, jelikož syrské velvyslanectví kromě zastupování zájmu ČR jako tzv. protective power zastupuje i zájmy Spojených států. Nahradit by ji v dohledné době by tak znamenalo pro český stát se vší pravděpodobností značnou komplikaci.

V Poslanecké sněmovně vzniká v těchto dnech také inciativa, která by měla novelizovat příslušnou legislativa tak, aby mohl daný velvyslanec zastupovat ČR i po překročení 70 let.

Podle článku 54 Ústavy České republiky není prezident z výkonu své funkce odpovědný. Tedy ani zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, který upravuje fungování výborů, nepřisuzuje pravomoc předvolat prezidenta zahraničnímu (či jinému) výboru.

Ministerstvo zdravotnictví vydalo v roce 2009 bilanční zprávu, ve které zhodnotilo finanční dopady regulačních poplatků zavedených předchozí rok. První rok fungování se na poplatcích vybralo pět miliard korun a dalších pět miliard představovaly úspory uvnitř systému. Kompletní zpráva k dispozici zde.

V následujících letech bohužel ministerstvo obdobnou zprávu nepublikovalo. Vycházet lze pouze z dat Českého statistického úřadu, podle zjištění ČSÚ se příjmy nemocnic z regulačních poplatků pacientů v období 2008-2012 pochybovaly mezi 5-6 miliardami korun.

Jedním z hlavních důvodů zavedení regulačních poplatků byla snaha zamezit zbytečným návštěvám lékaře. Podle údajů Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR (viz. tabulka) spadajícího pod Ministerstvo zdravotnictví docházelo ve sledovaných kategoriích v období 2007-2013 zpravidla k nižšímu počtu návštěv lékařů a ambulantních ošetření.

2007200820092010201120122013počty ošetření

lékařská služba první pomoci

dospělí (v tis.)786463510440427432445zdroj: ÚZIS

Vláda Bohuslava Sobotky se rozhodla k 1.7. 2014 výpadky příjmů z regulačních poplatků kompenzovat zvýšením vyměřovacího základu pro platbu za státní pojištěnce, a tím k jejímu navýšení ze 787 Kč na 845 Kč za osobu na kalendářní měsíc, což mělo do konce kalendářního roku bude znamenat dodatečný příjem systému v. z. p. 2,1 mld. Kč.

Komplexní analýza dopadů zrušení regulačních poplatků na systém financování zdravotnictví a nemocnic není ve veřejně dostupných zdrojích k dispozici.

Regulační poplatky ve zdravotnictví dle tiskové zprávy ministerstva zdravotnictví (MZ) z roku 2009 přinesly celkovou úsporu ve výši asi deseti miliard korun, přičemž pět miliard představují vybrané regulační poplatky, dalších pět miliard úspory získané ze zamezení plýtvání. V obdobném duchu se neslo jak půlroční zhodnocení zavedení regulačních poplatků, tak i tisková zpráva z roku 2008. Dopady a zhodnocením regulačních poplatků se zabýval mimo jiné také slovenský think-tank Healt Policy Institute.

Zrušení tohoto typu poplatků, které platí od ledna roku 2015 (kromě poplatku 90Kč za lékařskou službu první pomoci), se však zatím setkává převážně s negativními ohlasy. Neplacení u lékaře si chválí senioři, kteří díky častějším návštevám zdravotnických zařízení mohou ušetřit, avšak například předseda Sdružení praktických lékařů ČR Mudr. Václav Šmatlák uvádí, že tento krok ovlivní kvalitu uzdravotnické péče a ve výsledku tak bude mít přímý dopad na samotné pacienty.

Předseda Sdružení ambulantních specialistů ČR Zorjan Jojko tvrdí, že příjmy z těchto poplatků tvoří částku, která se bude těžko nahrazovat.

Strana KDU-ČSL v čele s jejím předsedou Pavlem Bělobrádkem však byla jednou ze stran, která regulační poplatky zavedla, a v rámci povolebního jednání s koaličními ČSSD a ANO byla jedinou ze zmíněných stran, která se zrušením poplatků nesouhlasí.

Evropa, resp. Evropská komise i členské státy, skutečně ustupují od podpory biopaliv první generace, tj. biopaliv vyráběných z plodin používaných pro potraviny a krmivo. V návrhu směrnice z 10. října 2012 (.pdf) Komise uvádí, že nezaujímá stanovisko k finanční podpoře biopaliv první generace před rokem 2020, ale domnívá se, že po tomto datu by se již dotovat neměla (s. 3). Důvodem pro stáhnutí podpory je podle návrhu směrnice vědecká práce ukazující, že "emise vyplývající z nepřímé změny ve využívání půdy (...) mohou negovat některé či veškeré úspory skleníkových plynů jednotlivých biopaliv oproti fosilním palivům, jež nahrazují" (s. 2).

V pozdějším dokumentu " Rámec politiky v oblasti klimatu a energetiky v období 2020-2030 " Komise potvrdila své výhrady k biopalivům první generace a jako alternativu nabídla biopaliva druhé a třetí generace (nepotravinářská biomasa, řasy), zlepšování účinnosti dopravního systému a vývoj elektrických vozidel (.pdf s. 7).

Členské státy pak odklon od biopaliv první generace potvrdily na zasedání Rady EU v červnu 2014, na kterém se ministři odpovědní za energetiku shodli na omezení tradičních biopaliv v dopravě. Podle nového návrhu by jejich podíl v roce 2020 měl činit 7 %, zatímco současný cíl je 10 %.

Nový plán ještě musí projít Evropským parlamentem, který jej ale odmítá schválit, protože požaduje silnější omezení biopaliv první generace a rychlejší přesun k pokročilejším verzím. Komise, Rada a Parlament dosud nenalezly shodu, zatím poslední jednání trialogu 25. března skončilo neúspěšně.

Výrok předsedy TOP 09 hodnotíme jako pravdivý, protože všichni aktéři na evropské úrovni souhlasí s ustoupením od biopaliv první generace, nepanuje pouze shoda na tempu, v jakém by jejich podpora měla mizet.