Miroslav Kalousek

Do druhého kola tzv. ekotendru, tedy výběrového řízení na o dstranění některých ekologických zátěží vzniklých před privatizací, se dostaly tři soukromé firmy. Po průtazích způsobených (ne)účastí konsorcia PPF došlo k podání cenových nabídek uchazeči v září 2011.

Nejlevnější cenovou nabídku podala společnost Marius Pedersen Engineering, jak informovalo ve své tiskové zprávě dne 13. 9. 2011 ministerstvo financí.

Tehdejší ministr financí Kalousek v říjnu 2011 oznámil, že nedoporučí vládě přijetí vítězné nabídky. Své rozhodnutí odůvodnil slovy: „Cenová výše, byť i té nejlevnější nabídky, není podle mého názoru natolik přesvědčivá, abych mohl vládě doporučit tuto nabídku přijmout.“ Nečasova vláda následně dne 21. 12. 2011 svým usnesením č. 956 rozhodla o neschválení smlouvy na plnění veřejné zakázky. Je tedy faktem, že nedošlo k realizaci zakázky.

V Německu plánují zavést offline systém evidence tržeb do praxe od 1. ledna 2020.

Většina našich západních sousedů své tržby dosud pro daňovou kontrolu nemusela evidovat, určitý systém kontroly platí jen pro oblast taxislužby. Nepovedlo se nám dohledat žádné studie německé finanční správy, které by pojednávaly o dopadech evidence tržeb na živnostníky.

Německo se nicméně paralelně s Českem snaží o zlepšení systému výběru daní, do konce minulého roku totiž neměla německá daňová správa žádný nástroj, jak s podnikateli falšujícími své tržby bojovat. Zemský sněm proto schválil 22. prosince 2016 zákon (.pdf, německy) o zabezpečení manipulace s digitálními záznamy (německy Gesetz zum Schutz vor Manipulationen an digitalen Grundaufzeichnungen), ve kterém zavádí povinnost trvale ukládat záznamy o tržbách. Evidovat své tržby musí od začátku roku 2020 podnikatelé s ročním obratem nad 17 500 euro ročně (asi 453 000 Kč). Výměna stávajících zařízení bude probíhat postupně až do konce roku 2022, nepoctivým bude hrozit pokuta v maximální výši 25 000 euro (asi 647 000 Kč). Podrobnější vysvětlení nabízí tamní ministerstvo financí v němčině či server Salesdatacontroller.com v angličtině.

Německo umožní existenci více předem certifikovaných zabezpečovacích systémů a stanovilo povinnost vydat účtenku jen na přání zákazníka. Na rozdíl od Rakouska a jiných evropských států, které většinou zákonem specifikují jediný možný systém zabezpečení a vydávat účtenky vyžadují, jsou podmínky evidence tržeb mírnější.

Výrok předsedy TOP 09 hodnotíme v tomto ohledu jako zavádějící. V Německu se sice tržby nikdy neevidovaly, jejich evidence se však plánuje.

Budeme-li se dívat na konzistentnost klubů z toho pohledu, kolik jejich členů je opustilo v posledních dvou obdobích, je skutečně pravdou, že TOP 09 patří mezi ty úspěšnější. Jediný poslanec, který klub opustil, byl Karel Tureček. To byl ovšem člověk z TOP 09, nereprezentoval Starosty a nezávislé.

Poslanecký klub TOP 09 a Starostové fungoval celkem dvě volební období, konkrétně od roku 2010. V obou těchto letech patřil skutečně mezi ty nejstabilnější a to z toho pohledu, že poslanci, kteří byli zvoleni na kandidátce tohoto subjektu, z klubu nepřebíhali. Jedinou výjimkou byl poslanec Karel Tureček, který v tomto volebním období přešel k hnutí ANO.

Volební období 2010–2013 provázely poměrně významné personální posuny v Poslanecké sněmovně. To zapříčinilo, že se na konci období mimo některý z poslaneckých klubů, které byly vytvořeny na začátku, vyskytlo hned 24 poslanců.

Největší odchody byly spojeny s rozkladem strany Věci veřejné, která se v průběhu let 2010–2013 drolila a později úplně rozštěpila. Z jejich poslaneckého klubu odešlo v těchto letech celkem 13 poslanců z 25, kteří byli za tuto stranu zvoleni. Část jich založila stranu LIDEM, Stanislav Huml přešel do klubu ČSSD, za niž byl v roce 2013 opět zvolen, poslanec Šťovíček pak přešel do klubu TOP 09.

Odchody se nevyhnuly ani dalším stranám. Vládní ODS přišla v průběhu období o pět poslanců, kteří opustili poslanecký klub. Šlo např. o Pavla Béma (ten se do klubu opět vrátil), poslance Doktora, Floriána, Radima Fialu (současný první místopředseda hnutí SPD – Tomio Okamura) či Tomáše Úlehlu.

Sociální demokraté pak v průběhu volebního období přišli kromě Davida Ratha (z pochopitelných důvodů) o tři poslance, kteří klub opustili a jali se založit nový politický subjekt LEV21. Šlo o pány Paroubka, Šlégra a Petra Bendu.

Je tedy pravdou, že v období 2010–2013 TOP 09 nepřišla byť o jediného poslance, který byl za ni do Poslanecké sněmovny zvolen, tak, že by klub opustil. Totéž se podařilo ještě KSČM, která tento monolitický primát drží i v současném končícím období.

Pokud se podíváme na právě aktuální období, tak v březnu 2016 byl z klubu TOP 09 a Starostové vyloučen Karel Tureček. Ten byl zvolen jako člen TOP 09, v roce 2015 z této strany vystoupil. Spolustraníci pro jeho vyloučení hlasovali především proto, že dlouhodobě hlasoval a jednal jinak než Poslanecký klub TOP 09. Například při hlasování o EET, zatímco ostatní členové klubu opustili sál, Tureček tam jako jediný zůstal a hlasování se zdržel. Vyloučený poslanec nakonec přestoupil do poslaneckého klubu hnutí ANO.

V roce 2017 se ke klubu přidala Kristýna Zelienková, zvolená za ANO. Ta aktuálně také vede kandidátku strany ve Zlínském kraji.

Již jsme zmínili KSČM, která ani v tomto volebním období o své poslance nepřichází (ani se k ní nikdo nepřidává). Značné posuny byly spojeny mezi dalšími subjekty zejména s hnutím Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury. Tento subjekt získal ve volbách 14 poslanců, v průběhu let se ovšem rozpadl, ze strany (o devíti členech) odešel zejména Tomio Okamura a s ním také Radim Fiala a Jaroslav Holík. Ti jsou tedy aktuálně nezařazení mezi poslanci.

Kromě zmíněných poslanců se postupně od klubu Úsvitu odloupli další jednotlivci, celkově jich je nyní osm, což je výrazný pokles oproti minulému období.

Za vlády Bohuslava Sobotky se skutečně zvýšil počet státních zaměstnanců o zhruba 30 tisíc.

Tento graf s „apokalyptickým filtrem“je obsažen přímo v návrhu státního rozpočtu na rok 2017, a to na straně 52. Jak je vidět, od roku 2014, kdy nastoupila sestava Bohuslava Sobotky, se počet státních zaměstnanců a zaměstnanců příspěvkových organizací zvedl o bezmála 30 000.

Budeme-li vycházet ze schválených zákonů o státním rozpočtu na období 2015–2017 (tedy z těch navržených současnou vládou), zjistíme následující:

Pro rok 2015 (.pdf, str. 40, sešit B) vláda posílila o 600 míst úřady práce a Generální finanční ředitelství. Rovněž ale přibylo 800 pedagogů v kapitole MŠMT. V roce 2016 (.pdf, str. 45–46, sešit B) pak přijala dalších zhruba 500 lidí na ministerstvo financí a Generální finanční ředitelství v souvislosti s rozjezdem EET, přes 700 nových lidí posílilo úřady práce a desítky nových míst pak přibyly v České inspekci životního prostředí, Státní zemědělské a potravinářské inspekci, Energetickém regulačním úřadu a České obchodní inspekci. Ovšem přibylo také necelých 1000 vojáků a zhruba podobný počet míst vznikl u Policie České republiky a v Hasičském záchranném sboru.

Pokud se podíváme na meziroční nárůst (.pdf, str. 48–51) pro rok 2017, jde o zhruba 7000 míst. Konkrétně:

• 2796 z nich přibývá v rámci kapitoly ministerstva školství.
• Nově má vzniknout 2001 vojáků.
• Ministerstvo financí na své nejrůznější agendy (EET, kontrolní hlášení, kontrolní oddělení, prokazování majetku, kontrola hazardního zákona) chce nabrat 607 lidí.
• 543 lidí chce získat ministerstvo spravedlnosti. Mají působit jako vychovatelé či vězeňská ostraha.
• Ministerstvo práce a sociálních věcí má v plánu posílit své řady o 284 lidí, zejména chce navýšit počty na úřadech práce a České správě sociálního zabezpečení.
• Další nárůsty jsou již o 140 lidí (ministerstvo průmyslu a obchodu) a nižší.

Obecně lze tedy říct, že vláda navyšuje počet státních zaměstnanců.

Podle webové aplikace Ministerstva financí Monitor byly výdaje na platy státních zaměstnanců v roce 2013 po změnách ve státním rozpočtu 91,8 mld. korun. O 4 roky pozdějí, v roce 2017, byly již výdaje po změnách státního rozpočtu už celých 119,6 mld. korun. V konečném důsledku je pak rozdíl mezi lety 2013 a 2017 až 27,8 mld. korun.

Nutno podotknout, že vláda Bohuslava Sobotky během svého funkčního období zvedala platy a tak statistika nevypovídá pouze o financích vydaných na nové zaměstnance státní správy, ale právě zohledňuje i zvýšení platů.

Výdaje na platy stoupají postupně. V roce 2013 padlo na platy zmíněných 91,8 mld. korun, o rok později částka vzrostla na 95,7 mld. korun (+3,9 mld.) a v roce 2015 to bylo již 103,3 mld. korun (+7,6 mld.). V roce 2016 pak se částka vyšplhala na 111,4 mld. korun (+8,1 mld.) a konečně v roce 2017 je to po změnách ve státním rozpočtu 119 mld. korun (+7,6 mld.).

Peníze určené na platy zaměstnanců státní sféry tak každý rok stoupají o několik miliard. Za současné vlády se výdaje skutečně zvýšily, fakticky se dá tvrdit, že výdaje na platy státních zaměstnanců stoupají každý rok o několik miliard. Pokud budeme sledovat celkový rozdíl ve výši mezd, skutečně jde o více než 20 miliard.

Vláda se ve svém programovém prohlášení a v koaliční smlouvě zavázala k některým opatřením (bod 5.1.) v rámci penzijního systému. Zejména slíbila, že zruší druhý důchodový pilíř, zavede důchodovou komisi a v souladu s jejími závěry navrhne úpravy zdanění práce a výplat důchodů od roku 2017.

Pravdou je, že vláda druhý pilíř zrušila a také sestavila důchodovou komisi. Poslední bod ovšem zůstal nesplněn, a z toho důvodu dáváme Kalouskovi za pravdu.

Odborná komise pro důchodovou reformu se poprvé sešla na konci května 2014, doposud se ale komise nedohodla a návrh reformy nepředložila. Několik návrhů (str. 11) komise ale vešlo v účinnost alespoň v zákonech.

Koalice od roku 2016 zrušila druhý důchodový pilíř. Tento systém umožňoval, aby si lidé dobrovolně spořili na důchod, po jeho zrušení jim byly peníze vráceny. Druhý pilíř byl zaveden právě v době, kdy byl ministrem financí Miroslav Kalousek.

Komise dále navrhla několik změn ve třetím (3.1–3.5) penzijním pilíři. Změny byly provedeny také v souvislosti s hranicí důchodového věku, která je ale pohyblivá, takže k úplnému „zastropování“ věku odchodu do důchodu nedošlo. Více se danému tématu věnujeme v našem výstupu, který sleduje, jak vláda plnila své sliby (sekce Péče).

Změny byly provedeny také v systému valorizace důchodů, který umožňuje, aby se výše důchodů mohla měnit se zvyšující se úrovní životních nákladů domácností.

Vláda tedy prostřednictvím komise učinila několik dílčích změn v rámci jednotlivých pilířů, k celkové změně důchodového systému ale nedošlo.

Přijetí evropské měny má přesně daná pravidla a postup, který kromě dalších podstatných informací obsáhle rozebírá Ministerstvo financí na k tomu vytvořených internetových stránkách www.zavedenieura.cz. Je dobré připomenout, že země uvažující o přijetí eura v podstatě jen zahajují proces zrušení vyjimky, protože každá země Evropské unie se zavázala společnou měnu přijmout.

Pokud jde o samotný proces, nejprve je potřeba, aby vstupující země splnila jednak tzv. konvergenční kriteria, která ve stručnosti ukazují na schopnost žadatelského státu přijmout euro.

Druhou podmínkou je přijetí tzv. ERM II, neboli evropského mechanismu směnných kurzů. ERM II v podstatě znamená, že vstupující země musí kurzové měny udržovat v povoleném maximálním fluktuačním pásmu ± 15 % od stanoveného středního kurzu (centrální parity) k euru.

Splnení ERM II je podmínkou úspešné konvergenční zprávy, která zahajuje samostatný realný proces přechodu k euru. Tyto zprávy se o všech neúčastnících dělají jednou za dva roky, poslední zpráva, která konstatovala nepřipravenost ČR vyšla v červnu roku 2016. V případě zájmu je možné zprávu vytvořit i dříve.

Česká národní banka ve svém stanovisku směrem k vládě již v roce 2003 argumentovala tím, že je žádoucí, abychom při případném vystupu do jednotné měny zůstali v ERM II déle, než kolik jsou povinné min. 2 roky. ČNB uvedla:

" ...na účast v mechanismu ERM II je nutno pohlížet pouze jako na bránu umožňující přistoupení k eurozóně a nikoli jako na kurzové uspořádání přispívající k makroekonomické stabilitě. V důsledku toho ČNB nedoporučuje setrvávat v mechanismu ERM II déle než povinné minimálně dvouleté období. "

Ve strategii přistoupení České republiky k Eurozóně (společný dokument Vlády České republiky a České národní banky) se také explicitně uvádí podmínka 2 let strávených v systému ERM II a to v rámci konvergenčních kritérií:

" Kurzové konvergenční kritérium spočívá v minimálně dvouleté účasti v mechanismu ERM II a dodržování normálního rozpětí v mechanismu v blízkosti centrální parity alespoň po období dvou let. "

Po splnění kriterií proběhne žádost vrcholnými články Evropské Unie. Následuje jednání Rady ECOFIN, která jako může jako jediná zrušit vyjimku a následně dle návrhu Komise a Evropské centrální banky určí neodvolatelný kurz měny pro přistupující zemi do jednotné měny (přepočítací koeficient).

Dne 1. ledna následujícího roku pak nahradí původní měnu euro.

Diagram

zdroj: www.zavedenieura.cz

Je sice pravda, že ve zmíněných zemích do zdravotnictví teče více peněz ze soukromých zdrojů, není to ovšem jediný důvod, proč jsou tam lékaři lépe placeni. V obou zemích se do systému dává více peněz (v poměru k HDP) z veřejných prostředků, navíc v obou zemích jsou platy obecně výrazně vyšší, než jak je tomu u nás. Spojení, že odchody lékařů jsou výsledkem zavedení nadstandardů ve jmenovaných státech, hodnotíme jako zavádějící.

Dle statistik OECD obě země vydávají do zdravotnictví oproti ČR dlouhodobě výrazně více finančních prostředků z veřejných rozpočtů. V roce 2015 (údaje za rok 2016 jsou prozatím předběžné) činily v Německu veřejné výdaje do zdravotnictví 9,4 % HDP a v Rakousku 7,8 % HDP. Pro srovnání, z veřejných zdrojů ČR bylo do zdravotnictví ve stejném roce vydáno 6 % HDP. Více financí putuje v obou zemích do zdravotnictví i ze soukromých zdrojů.

V Německu existuje spoluúčast ve výši 10 € za den na max. 28 dní v roce. Při volitelných službách, např. ošetření primářem, dosahuje spoluúčast 100 %. V Rakousku se výše spoluúčasti za den hospitalizace pohybuje mezi 12,50–20,60 € podle spolkové země po dobu max. 28 dní v roce. Pokud si pacient vyžádá přijetí do tzv. zvláštní třídy, hospitalizační náklady vychází na podstatně vyšší částky.

Spoluúčast nelze brát za jediný důvod vyšších platů lékařů v Německu a Rakousku rovněž z toho důvodu, že platy v těchto zemích jsou obecně na jiné, mnohem vyšší úrovni než platy v České republice. Tato skutečnost samozřejmě platí i pro platy lékařů.

Pro představu, dle Medlines News, jež ukazuje statistiku minimálních a maximálních platů lékařů napříč státy EU v roce 2011, se platy lékařů v Německu pohybovaly mezi 3842–7468 € a v Rakousku v rozmezí 2091–6393 €. V ČR byly platy lékařů v rozmezí 839–1369 €. V této souvislosti je nutné podotknout, že se jedná o statistiku pro rok 2011 a od té doby došlo k zvýšení platů českých lékařů. I přesto se však platy českých lékařů s těmi v Německu a Rakousku nemohou rovnat.

Lékaři absolventi v současné době v Německu a Rakousku obvykle pobírají více než 4000 € měsíčně. Vyšší platy jsou spojeny mj. se získáváním atestací. Plat lékaře po první atestaci se významně zvyšuje.

Institut pro ekonomiku a mír zveřejnil v červnu 2016 výsledky tzv. Světového indexu míru (Global Peace Index). Česká republika se skutečně umístila na 6. příčce ze 163 zemí. Výrok však hodnotíme jako neověřitelný: tento index neměří přímo míru bezpečí v zemi (i když některé sledované faktory tímto směrem ukazují). Vliv na bezpečnost v zemi má pak vedle vlády velké množství dalších faktorů.

V roce 2015 obsadila Česká republika 12. místo, 2014 si držela tuto pozici, na kterou postoupila ze 13. místa z roku 2013.

Tato analýza mapuje především faktory společnosti a bezpečnosti, výskyt zahraničních a domácích konfliktů a míru militarizace. Hodnocení je stanoveno na základě 23 kritérií (GPI indicators). Samotný index však jednoznačně neprokazuje míru bezpečnosti, ale spíše mírové prvky. Kategorie, která se orientuje na vnímání bezpečnosti, hodnotí Českou republiku dvěma body z pěti, přičemž pět značí nejhorší stav. Obdobně je na tom většina zemí střední Evropy. Od roku 2012 je tento stav neměnný.

Mezi další zkoumané faktory patří například politická nestabilita, kriminalita, vnitřní a vnější bezpečnost, dodržování lidských práv atd.

Dne 2. září 2014 tehdejší vládní koalice schválila dohodu s názvem Smlouva koaličních stran o zajištění obrany České republiky, kde se ve čtvrtém bodě zavázala postupně do roku 2020 navyšovat armádní rozpočet tak, aby v roce 2020 dosáhl výše 1,4 % HDP (.pdf, str. 2).

Pokud jde o vývoj rozpočtu, tak podle poslední zprávy ministerstva obrany o svém rozpočtu je patrný nárůst z 1,01 % HDP v roce 2016 na 1,08 % HDP pro rok 2017. V červnu 2017 znovu potvrdili ministři obrany a financí cíl, kdy v roce 2020 půjde na obranu 1,4 % HDP.

Povšechné srovnání situace zaměstnanců a živnostníků vypracovala před časem Hospodářská komora České republiky. Ač se konkrétní čísla mohou měnit, k zásadní změně v pracovním právu ani souvisejících odvětvích nedošlo, a proto je srovnání stále vypovídající.

Co se týče daně z příjmu, zaměstnanci i živnostníci jsou de iure fyzickými osobami, vztahuje se na ně tudíž stejná 15% sazba. Pro OSVČ je ovšem základem daně částka podstatně užší, než jak je tomu u zaměstnanců, a to už vzhledem ke specifikům, dle kterých (ne)hradí sociální a zdravotní pojištění a příspěvek na nezaměstnanost.

Na tento základ navazuje pojistné na sociální zabezpečení. Živnostníci si totiž pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti mohou zvolit libovolně, přinejmenším však ve výši 50 % daňového základu, přičemž jejich rozhodné období je ten který aktuální rok. Hradí přitom 28% sazbu na důchodové pojištění a 1,2% na státní politiku zaměstnanosti.

Vyměřovacím základem pro pojistné zaměstnanců je jejich úhrn příjmů, jejich rozhodným období je aktuální měsíc. K sazbám viz níže.

Vyměřovacím základem živnostníka pro pojistné na nemocenské pojištění je měsíční základ v libovolné výši, nesmí však být nižší než dvojnásobek částky vyměřené zaměstnancům. Sazba je pak 2,3 %.

Sazby pojistného u zaměstnanců se mají následovně: samotní zaměstnanci hradí jen 6,5 % z vyměřovacího základu, 25 % veškerého jejich pojistného i s příspěvkem na nezaměstnanost hradí zaměstnavatel.

K pojistnému na veřejné zdravotní pojištění lze opět konstatovat, že zákon uvádí pro všechny poplatníky (zaměstnance i živnostníky) shodnou sazbu 13,5 % z vyměřovacího základu. Rozdíl je ve vyměřovacím základu a v plátci daně. Vyměřovacím základem zaměstnance je obecně úhrn příjmů ze závislé činnosti (hrubá mzda), přinejmenším však minimální mzda. Kromě toho pojistné zaměstnance hradí ze 2/3 zaměstnavatel, pouze 1/3 se strhává zaměstnanci ze mzdy. Jinak je tomu u živnostníků. Ti se od roku 2006 v zásadě řídí vyměřovacím základem ve výši 50 % příjmů ze samostatné činnosti po odpočtu nákladů vynaložených k dosažení, udržení a zajištění tohoto příjmu. Minimálním vyměřovacím základem je však dvanáctinásobek 50 % zvlášť určené průměrné mzdy. Kromě toho rozhodným obdobím pro zaměstnance je kalendářní měsíc, zatímco u OSVČ se hradí pojistné zálohově s ročním rozhodným obdobím. To může přinést určité komplikace v situaci, kdy předchozí rok, podle kterého se vyměřují zálohy, byl pro živnostníka finančně úspěšnější než je ten současný, kterážto situace u zaměstnanců nenastane.

Zákoník práce je právním předpisem, který obecně poskytuje zvláštní ochranu zaměstnancům, tedy osobám v podřízeném pracovním vztahu, neboť ty se zavázaly k určitému nerovnému, závislému vztahu a jejich ochrana je ve veřejném zájmu, zejména kvůli ochraně lidských práv, morálních hodnot společnosti a veřejného zdraví a pořádku. Oproti tomu živnostenská práce je zhusta upravena v živnostenském zákoně, obecným předpisem je pak občanský zákoník.

Odstupné je zvláštním instrumentem zákoníku práce, který se vztahuje pouze na zaměstnance v pracovním poměru. U živnostníků se podobné situace (výpověď kvůli zrušení části zaměstnavatele nebo kvalifikovanou zdravotní nezpůsobilost) řeší případně smluvně sjednaným odstupným či smluvní pokutou, nikoli však ze zákona, ale z vůle živnostníka a osoby, pro kterou činnost vykonává.

Totéž obdobně platí pro výpovědní dobu, která je v zákoníku práce na ochranu zaměstnanců. V obchodněprávním či obdobném vztahu je však nutno toto dohodnout, nelze se dovolávat zákona, pokud druhá strana (např. objednatel zakázky) nesouhlasí.

Podobně ani dovolená není u živnostníků praxí, a to již z podstaty věci, kdy se u nich nepředpokládá takový stupeň závislosti a trvalosti závazku vůči osobě, pro kterou práci vykonává. Živnostenské podnikání je do značně vyšší míry „v režii“ živnostníka.

Reálná výše odvodů tak zpravidla záleží na ekonomické aktivitě daného živnostníka, kterou je určen vyměřovací základ. Je však pravdou, že podmínky hrazení zaměstnanců jsou povětšinou výrazně tvrdší, ať už pevně stanovenými částkami či časovým rozvrhem placení. Živnostníkům tak není nucena stejná sociální ochrana jako zaměstnancům, proto exministru Kalouskovi dáváme za pravdu.