Pavel Blažek

Je skutečně pravdou, že existuje řada dostupných metodik a doporučení, jak reagovat na šikanu mezi žáky.

Předně jde pro české školství o Metodický pokyn k prevenci a řešení šikanování mezi žáky škol a školských zařízení. Ten je platný od roku 2000 a je zveřejněn (.doc) na stránkách MŠMT.

Dále jde o dokument Školní šikanování z rámcového konceptu Rizikové chování ve školním prostředí. Tento dokument MŠMT (.doc) je určen pro pedagogy, podrobně popisuje šikanu a její znaky a také nabízí nástroje na její rozpoznání a postupy při její identifikaci.

Dále je možné dohledat řadu dalších informací ze sféry různých (především neziskových) institucí, které se tématem zabývají. Povětšinou ovšem vycházejí jednak z dokumentů ministerstva, popř. pracují s prameny PhDr. Michala Koláře, na nějž se odvolává i samotné ministerstvo.

Můžeme tedy zmínit např. Národní informační centrum pro mládež, program Minimalizace šikany či informace Poradny proti šikaně.

Pokud vyjdeme z materiálů ministerstva k dané problematice, je pravdou, že obecně pracují pouze s možnou šikanou mezi dětmi samotnými, nepopisují možnou šikanu pedagogů ze strany dětí.

Počet exekucí ročně skutečně dosahuje statisíců.

Musíme zde rozlišovat dva údaje, a to počet exekucí a počet exekuovaných osob, přičemž z tiskové zprávy Exekutorské komory České republiky z října 2015 vyplývá, že počet občanů v exekuci nadále (lépe řečeno od roku 2011) klesá, avšak přibývá lidí, kteří čelí mnohačetným exekucím.

Pro počet exekucí za loňský rok existují zatím pouze předběžná data, která hovoří o 730 tisíc zahájených exekučních řízeních, čili konečné číslo řádu statisíců dosáhne (více v grafu níže).

Stále existuje množství stížností na necitlivý přístup exekutorů, jejich pochybení při provádění exekuce či vůbec neoprávněnost exekuce. Exekutorská komora České republiky uvádí, že za šest let (do roku 2014) připadá na 4,5 milionu vedených exekučních řízení 173 podaných kárných žalob. Z toho však bylo zjištěno porušení předpisů pouze v 73 případech. Mezi množstvím exekucí, které probíhají standardním způsobem, se vždy najdou mediálně vděčné kauzy, třeba exekuce kvůli jízdě bez jízdenky či dluhu původně extrémně malé částky, což ve výsledku může působit dramatickým dojmem.

Pro přehled vývoje připravil ihned.cz přehlednou infografiku:

Pavel Blažek byl ministrem spravedlnosti ve vládě Petra Nečase a to po odvolání Jiřího Pospíšila. Konkrétně od 7. července 2012 do 10. července 2013. V té době nebyl členem Poslanecké sněmovny, návrh by tedy musel podávat za vládu.

Návrh, který řešil tzv. šikanózní návrhy, byl v daném volebním období skutečně schválen a to jako zákon č. 334/2012 Sb. Návrh však do Poslanecké sněmovny nepředložil ministr spravedlnosti Blažek, ale jeho předchůdce ve funkci Jiří Pospíšil.

Zákon poslancům vláda poslala v únoru 2012, tedy necelý půlrok před nástupem Pavla Blažka do funkce ministra. Za něj pak bylo projednávání dokončeno, není ovšem pravdou, že by on sám toto do legislativního procesu předložil.

Návrh, který do Sněmovny poslal ministr Pospíšil, danou problematiku upravoval následovně (.pdf - str. 2):

§ 128aOdmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost(1) Insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud odmítne také tehdy, je-li
zjevně bezdůvodný; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh
podán.(2) Insolvenční návrh je zjevně bezdůvodný zejména tehdy, jestliže
a) insolvenční navrhovatel dokládá oprávnění jej podat pohledávkou, ke které se pro účely
rozhodnutí o úpadku nepřihlíží,b) jde o insolvenční návrh podaný opětovně a insolvenční navrhovatel při jeho podání
nedoloží, že splnil povinnosti uložené mu případně předchozím rozhodnutím
o insolvenčním návrhu, nebo
c) jeho podáním insolvenční navrhovatel zjevně sleduje zneužití svých práv na úkor dlužníka.(3) V rozhodnutí, jímž odmítá insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost, může
insolvenční soud uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby za jeho podání zaplatil pořádkovou
pokutu určenou do výše 50 000 Kč se zřetelem ke všem okolnostem věci.“

Pavel Blažek je rovněž předkladatelem jedné z novel insolvenčního zákona. Ta se však ochranou před šikanózními insolvenčími návrhy příliš nezabývá. Nejblíže je tomu úprava § 111 odst. 3, když nově bylo připuštěno, že po podání insolvenčního návrhu je stále možné s majetkem právně nakládat, pokud k tomu byl dán předchozí souhlas soudu. Toto ustanovení však nedělá z návrhu "podobný" co se týče ochrany před šikanózními insolvenčními návrhy. Výrok je tedy nepravdivý.

V resortním programu hnutí ANO pro volby 2013 se v části Právo a spravedlnost mimo dalších nacházejí následující body.

" Budeme prosazovat přijetí nového občanského soudního řádu.(...)Posílíme dozor soudu nad činností exekutorů, zavedeme důsledný postih exekutorů za jejich excesy a nezákonné postupy a budeme regulovat jejich odměňování s cílem odstranit nepřiměřenost jejich odměn; odměna musí odpovídat skutečnému výkonu exekutora a jeho zaměstnanců. "

Šikanózní insolvenční návrh je návrh, kterého podstatou není řešení úpadku (nebo hrozícího úpadku), ale způsobení škody dlužníkovi. Nejvyšší soud ve svém judikátu konstatoval, že dochází k šikanóznímu výkonu práva, jestliže zákonem založené právo je uplatňováno z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, a hlavní nebo alespoň převažující motivací tohoto návrhu je poškodit či znevýhodnit povinnou osobu.

Podle § 53 odst. 1 písm. d) zák. č. 137/2006 Sb. o veřejných zakázkách, dodavatel, který se uchází o veřejnou zakázku musí splnit podmínku, že vůči jeho majetku neprobíhá nebo neproběhlo v posledních 3 letech insolvenční řízení,v němž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku. To by však nemělo dopadat na šikanózní insolvenční návrhy. Insolvenční návrhy totiž může podat libovolná osoba a teprve následně se zkoumá, nakolik je její nárok oprávněný. Zákon neříká a nebylo by ani rozumné, aby již v tuto chvíli byla tomu, kdo je v návrhu označen, upřena možnost účastnit se veřejných výběrových řízení. Tento následek nastává až poté, co bylo vydáno rozhodnutí o úpadku. Pokud se tak ale stalo, nešlo již o šikanózní, ale oprávněný návrh.

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, neboť popsaná situace neodpovídá zákonné úpravě.

Dle Ústavy (článek 73) podává ministr demisi do rukou prezidenta republiky prostřednictvím předsedy vlády. Samotný mandát ministra vlády ČR zaniká až poté, co onu demisi prezident republiky přijme. Ten tak učinit může, avšak v Ústavě není výslovně psáno, že tak učinit musí. (Jiná situace nastává, když odvolání ministra navrhne předseda vlády). Do té doby je tedy ministr "povinen" vykonávat svoji funkci.

Ná základě výše uvedeného hodnotíme výrok ministra Blažka jako pravdivý.

Výrok hodnotíme na základě Ústavy ČR jako pravdivý.

Čl. 35 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky (.pdf): odst. 2: " Prezident republiky Poslaneckou sněmovnu rozpustí, navrhne-li mu to Poslanecká sněmovna usnesením, s nímž vyslovila souhlas třípětinová většina všech poslanců." odst. 3: " Poslaneckou sněmovnu nelze rozpustit tři měsíce před skončením volebního období."

Ustanovení odstavce 2 neurčuje lhůtu pro rozpuštění Poslanecké sněmovny, omezuje prezidenta pouze ve smyslu odstavce 3, tedy že nesmí Poslaneckou sněmovnu rozpustit 3 měsíce před skončením (řádného) volebního období. Třípětinovou většinou všech poslanců je pak 120 poslanců. Z ustanovení je patrné, že Poslanecká sněmovna navrhuje usnesením prezidentovi rozpuštění sněmovny (tj. nerozpouští se sama přijetím takového usnesení), prezident má ale povinnost tomuto návrhu vyhovět.

Čl. 17 Ústavy ČR pak stanoví: odst. 2: " Byla-li Poslanecká sněmovna rozpuštěna, konají se volby do šedesáti dnů po jejím rozpuštění."

23. "volební" kongres ODS se uskutečnil 3. - 4. 11. 2012 v Brně (tj. cca před osmi měsíci).

Ústava ani zákon o státním zastupitelství nestanovují jakoukoli odpovědnost vlády za činnost státního zastupitelství. Vláda ČR má však zodpovědnost za své jednání, kam patří podle paragrafu 9 a 10 zákona o státním zastupitelsví i jmenování, případně odvolání nejvyššího státního zástupce na návrh ministra spravedlnosti. V kompetenci ministra spravedlnosti je i jmenování vrchních, krajských a okresních státních zástupců.

Státní zastupitelství jako takové odpovědnost vůči sněmovně nemá, vláda má odpovědnost politickou, vycházející z pravomocí jmenovat či odvolat státní zástupce.

Např. dle zpravodajských serverů Novinky.cz či wikiIdnes.cz, byl Ivo Rittig jak v době policejního zásahu, tak v době vysílání pořadu OVM 23.6. 2013, skutečně v zahraničí. Na základě těchto zdrojů hodnotíme výrok ministra Blažka jako pravdivý.