Petr Fiala

Miloš Zeman mluvil v rozhovoru pro čínskou televizi jak o bilaterálních vztazích s Čínou, tak o ekonomické spolupráci. Citovaný výrok ovšem padl v odpovědi na obecnou otázku po příčině změn ve vzájemných vztazích.

Rozhovor Miloše Zemana pro Ústřední čínskou televizi (online, 1:41–2:23, anglicky) začíná konstatováním moderátorky, že v poslední době Miloš Zeman navštěvoval Čínu, čínské filmy byly nátačeny v Praze a podobně. Proto pokládá obecnou otázkou, čím si vysvětluje změnu v bilaterálních vztazích. Zeman odpovídá, že situaci považuje za restart. „Mezi Čínou a bývalou vládou České republiky byl velmi špatný vztah. Zdůrazňuji, že bývalou vládou, protože tato vláda byla velmi poddajná vůči tlaku ze Spojených států a Evropské unie. Nyní jsme znovu nezávislou zemí a formulujeme naši zahraniční politiku, která je založená na našich vlastních zájmech, národních zájmech. A nevměšujeme se do vnitřních záležitostí žádné jiné země. A toto je moje vysvětlení restartu.“

V další části rozhovoru (oddělené vsuvkou v čínštině, pravděpodobně přibližující Českou republiku a prezidenta) se téma překlápí k ekonomickým vztahům: Miloš Zeman mluví o tom, že by se Česká republika mohla stát bezpečným místem pro čínské investice, které by se odtud mohly šířit dál do Evropy (od 3:15).

Shrnutí rozhovoru v češtině je na webu Parlamentní listy.

Je pravdou, že v červenci roku 2014 prezident Miloš Zeman vyjádřil svou podporu zavedení eura, kterým by se podle něj mohlo platit už v roce 2017. O zprávě informovala i zahraniční média. Nemluvil však o tom, že by Česká republika musela do roku 2017 euro mít, vyjádřil pouze domněnku o možnosti v takovém časovém horizontu realizovat záměr.

Taktéž evropská vlajka zavlála vedle české na nádvoří Pražského hradu v dubnu 2013, tedy téměř devět let po vstupu České republiky do EU při příležitosti návštěvy předsedy Evropské komise. Prezident Zeman tehdy vyjádřil i svůj kladný postoj ke společné zahraniční a obranné politice, ovšem neuvedl, kdo by měl stát v čele její správy: "Já jsem vždy zastával názor, že EU potřebuje společnou zahraniční a obrannou politiku a samozřejmě také společnou fiskální politiku včetně postupné harmonizace daňové soustavy [...]"

Na to navázal v rozhovoru pro Think-tank Evropské hodnoty v březnu 2014, kdy prezident Zeman vznesl otázku:

"Zatím je tady evropská ministryně zahraničí, ale proč tady není evropský ministr obrany? Proč tady není evropský ministr financí?" Z uvedeného rozhovoru lze tedy přinejmenším usuzovat vstřícný postoj prezidenta ke zřízení zmíněných funkcí.

Dalším a podstatně nejvíce problematickým bodem je kritika předchozích vlád pro jejich nedostatečnou proevropskost. Miloš Zeman sice v minulosti uváděl, že má jiný názor na Evropskou unii než kupříkladu jeho předchůdce Václav Klaus, který je známý svým rezervovaným postojem. V rozhovoru pro Euractiv z roku 2012 dokonce Zeman vidí řešení demokratického deficitu v rozšířením pravomocí Evropského parlamentu a rád by viděl Českou republiku v rychlejším proudu tzv. dvourychlostní Evropy. Nejednalo se tedy o přímou kritiku minulých vlád, ač šlo o výrazně odlišný postoj, než prezident Zeman předkládá veřejnosti nyní, když hovoří o podléhání Evropské unii.

Výrok jako celek nutně vytváří dojem, že Miloš Zeman výrazně verbálně i faktickými kroky prosazoval proevropský postoj. Nicméně přinejmenším ve dvou z uvedených případů je Fialovo tvrzení výrazně nepřesné a v závěrečné části výroku pak zcela nekorektní. Z tohoto důvodu je výrok hodnocen jako zavádějící.

Během prezidentské kampaně 2012–2013 se Miloš Zeman k roli prezidenta a změně zahraniční politiky moc nevyjadřoval. V debatě prezidentských kandidátů z 6. listopadu 2012 se vyjádřil ke své roli takto:

"Prezident by neměl provádět zahraniční politiku prezidenta, ale ČR. Co by ještě prezident neměl dělat: Poškozovat pověst ČR tím, že se dostává do konfliktu s vládou či parlamentem. Své odlišné názory by měl tlumočit, a díky svým argumentům by měl umět přesvědčit partnery, že ON má pravdu. Další tři body:
1. Národním zájmem je nejen být v tvrdém jádru EU, ale podílet se i na konkrétních evropských projektech typu transevropské energetické sítě.
2. Má-li ČR hájit své národní zájmy, musí se spojit se zeměmi v podobných pozicích. Nejen v rámci Visegrádské čtyřky, ale i s Beneluxem.
3. Reálná ekonomická diplomacie je nedílnou součástí práce prezidenta, a to jak v EU, tak i mimo Evropu."

Pokud jde o vztah k EU, Miloš Zeman se v době své kandidatury na prezidenta prohlašoval za eurofederalistu a byl zastáncem další integrace, například v oblasti Společné bezpečnostní a obranné politiky EU, jak dokázal již Demagog.cz.

Podobně kladně se Miloš Zeman stavěl k členství a roli ČR v NATO. Na prezidentské debatě 22. ledna 2013 se vyjádřil k zachování našeho postavení v rámci spojenectví s NATO:

"Nejsme jen členové, ale měli bychom být aktivní členové a to se nám dosud docela dařilo, ať už při nasazeních na Balkáně nebo v Afghánistánu."

Jediným bodem, který by naznačoval určitou změnu zahraniční politiky ze strany Miloše Zemana jako prezidenta, je jeho akcentace ekonomické diplomacie a snížení role lidskoprávní problematiky ve vztahu ke třetím státům:

"Česká ekonomika by se zbytečně připravovala o exportní příležitosti, kdyby vydávala silácká prohlášení. Paradoxně by takovými prohlášeními myšlence lidských práv spíše uškodila. Pokud jednám například s čínskými představiteli interně, jsou vstřícní a snaží se o lidských právech diskutovat."

V roce 2012 se v České republice změnil způsob volby prezidenta země. Zatímco dříve volily prezidenta obě parlamentní komory, od prezidentských voleb 2013 je prezident volen přímo lidmi. Pravomoci zůstaly nezměněné, prezident tak mimo jiné dle článku 63 Ústavy v oblasti zahraničních vztahů:

a) zastupuje stát navenek,
b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy,
c) je vrchním velitelem ozbrojených sil atd. Česká ústava jednoznačně neříká, kdo za zahraniční politiku odpovídá. Postavení ministerstev je v Ústavě zmíněno v článku 79, který stanoví, že ministerstva a jiné správní úřady lze zřídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem. Ministerstvo zahraničních věcí, stejně jako ostatní ministerstva, bylo zřízeno zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky.

Paragraf šest zmíněného zákona říká: Ministerstvo zahraničních věcí je ústředním orgánem státní správy České republiky pro oblast zahraniční politiky, v jejímž rámci vytváří koncepci a koordinuje zahraniční rozvojovou pomoc, koordinuje vnější ekonomické vztahy, podílí se na sjednávání mezinárodních sankcí a koordinuje postoje České republiky k nim. Ministerstvo zahraničí jako jeden z vládních rezortů spadá svojí odpovědností pod vládu, která je ve finále odpovědná za zahraniční politiku České republiky.

Z důvodu nejasností v pravomocích prezidenta a v Ústavě absentujícího článku, který by zahraniční politiku definoval jako odpovědnost vlády, se v červnu 2015 vláda shodla na potřebě novel a do Poslanecké sněmovny postoupila dva návrhy, které by měly tento problém řešit (Usnesení č. 412 a 413). Na pořad jednání by se měly materiály dostat během dubna.

Premiér Sobotka v projevu v Poslanecké sněmovně dne 22. března 2016 mimo jiné přednesl výsledky summitu Evropské unie s Tureckem, které následovně potvrdila Evropská rada. V případě splnění stanovených podmínek pak dohoda počítá s liberalizací vízových styků mezi EU a Tureckem.

Hlasování v Poslanecké sněmovně proběhlo ještě ten den na 42. schůzi. Poslankyně Miroslava Němcová navrhla čtyřbodové usnesení, jehož první bod řeší právě tuto problematiku:

„Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky odmítá dohodu předsedů vlád členských zemí Evropské unie, která se týká zrušení vízového režimu pro turecké občany nejpozději do konce června 2016.“

Tento návrh byl v hlasování č. 354 přijat 86 poslanci z 153 přihlášených. Ze stran vládní koalice pro toto usnesení v rozporu s postojem premiéra Sobotky hlasovalo 9 poslanců KDU-ČSL, 5 poslanců ČSSD a 4 poslanci ANO.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože ve skutečnosti Sobotka s prezidentem a dalšími ústavními činiteli pravidelně schůzky k zahraniční politice vede, ministři vlády se v některých případech účastní prezidentových zahraničních cest a u krajní varianty, o které Fiala mluví, předseda ODS opomíjí roli Poslanecké sněmovny při schvalování státního rozpočtu.

Co se týká krajní varianty, která byla zmíněna, tak předseda vlády nemá pravomoc seškrtat rozpočet prezidentské kanceláře. Ten tvoří samostatnou kapitolu ve státním rozpočtu České republiky. Zákon o státním rozpočtu předkládá vláda a schvaluje ho Poslanecká sněmovna, tedy právě ta má finální slovo v dané věci.

Co se týká kritizované neúčasti ministrů na zahraničních cestách prezidenta, tak tento stav neplatí ve všech případech. Např. druhé cesty Miloše Zemana do Číny byl přítomen v rámci delegace ministr zdravotnictví, první cesty do Číny pak ministři zdravotnictví a průmyslu a obchodu.

Petr Fiala vznesl i otázku pravidelných debat mezi prezidentem a premiérem v oblasti zahraniční politiky s tím, že takové debaty Sobotka nevede. Ve skutečnosti se konají mezi nejvyššími ústavními činiteli pravidelné schůzky (3 do roka) právě na téma zahraniční politiky a to z popudu předsedy vlády, jak uvádí Hrad na svém webu. Těchto schůzek se účastní prezident, předseda vlády, předsedové obou komor Parlamentu a ministři zahraničí a obrany. Poslední taková schůzka se uskutečnila v prosinci 2015, přikládáme společné prohlášení účastníků dostupné na webu Ministerstva zahraničních věcí.

K dohodě o tom, že se budou v tomto formátu čelní ústavní činitelé nad zahraniční politikou setkávat, došlo v prosinci 2014 na schůzce prezidenta s předsedou vlády.

Případný dopad všech těchto aktivit na případné chování prezidenta v oblasti zahraniční politiky je jistě diskutovatelný, není ovšem pravdou, že by z popisovaných bodů nedělal Sobotka nic.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, protože Poslanecká sněmovna sice vyzvala vládu svým usnesením, aby v otázce dohody s Tureckem byla proti liberalizaci víz, ovšem toto usnesení bylo přijato několik dní po uskutečnění samotné dohody a premiér tak jen těžko mohl v souladu s ním postupovat.

Jednání Evropské rady, kde členské státy projednávaly dohody s Tureckem, se uskutečnila 17. a 18. března 2016. Premiér Sobotka informoval o postoji vlády k dohodám EU s Tureckem ohledně vízové povinnosti během schůze Poslanecké sněmovny 22. března 2016 takto:

"Otázka vízové liberalizace Evropské unie s Tureckem, platí pouze za splnění všech platných podmínek".

Mezi tyto podmínky patří body z dlouhodobého plánu (.pdf) na zavedení bezvízového styku mezi EU a Tureckem (viz níže) a dodatečné požadavky, vyplývající ze snah o řešení migrační krize (dodržování návratového mechanismu, bezpečností prověrky osob, které budou přesidlovány do Evropy, neuvalení žádných nových přesídlovacích povinností na členské státy EU, zachování rovných podmínek pro další kandidáty na bezvízový styk - Ukrajina, Gruzie, a prosazování dodržování lidských práv a svobody projevu v Turecku).

Toto stanovisko je zcela konzistentní s postojem, ke kterému získal premiér Sobotka mandát od české vlády, i s vyjádřením v průběhu evropských jednání. O nejasné pozici premiéra, jakožto představitele české zahraniční politiky v této věci, se proto nedá hovořit.

Obecně k povinnosti premiéra jednat podle požadavků (výborů) Poslanecké sněmovny:

§ 109a odst. 5 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny říká:

(5) Usnesení Sněmovny nebo usnesení výborů, v případech podle odstavce 4, ve věci návrhu aktů a jiných dokumentů Evropské unie jsou zasílána vládě, která je zohlední při formulaci svého stanoviska pro jednání v orgánech Evropské unie.

§ 109b navazuje:

(1) Před jednáním Rady, na jehož pořadu jsou zařazeny návrhy aktů nebo jiných dokumentů podle § 109a, je člen vlády povinen dostavit se na jednání výboru pro evropské záležitosti, jestliže o to výbor požádá, a podat informace týkající se postoje, který k dané problematice projednávané v Radě zaujme Česká republika.

Není tedy stanoveno, že premiér by musel jednat v souladu s "požadavky" Poslanecké sněmovny, pouze zohlední její stanovisko. Je to naopak člen vlády, který informuje poslanecký výbor o tom, jakou pozici bude ČR na jednání Evropské rady zastávat. Konkrétně k jednání premiéra ve věci zrušení víz pro občany Turecka: V tomto případě vzal Výbor pro evropské záležitosti na své schůzi č. 48 dne 17. března 2016 na vědomí informaci o postojích vlády na summitu (pro 8, 2 se zdželi) a také přijal usnesení, ve kterém " vyzývá vládu ČR , aby odmítla zavedení bezvízového styku s Tureckem. " Jak dokládá zápis z jednání (.pdf - str. 4), tento návrh podpořilo 6 z 10 hlasujících poslanců.

Během schůze PS dne 22. března 2016 (tedy v momentě, kdy jednání Evropské rady již skončilo, a dohody byly uzavřeny) bylo přijato (na návrh poslanců za ODS) toto stanovisko (Usnesení č. 1144 .pdf): " Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky odmítá dohodu předsedů vlád členských zemí Evropské unie, která se týkázrušení vízového režimu pro turecké občany nejpozději do konce června 2016. "

Vláda ČR prostřednictvím premiéra Sobotky na jednání evropských špiček dohodu mezi EU a Tureckem (zahrnující liberalizaci vízového styku) skutečně podpořila. Nicméně, EU s Tureckem o zrušení víz jedná (.pdf) dlouhodobě, nyní došlo pouze k urychlení již dávno probíhající procedury. Oficiální dokument EU shrnuje výsledky jednání z 18. března 2016 v otázce liberalizace víz takto: " Naplnění plánu k liberalizaci vízového styku s Tureckem bude urychleno, s předpokladem zrušení vízové povinnosti pro turecké občany nejpozději do konce června 2016. Turecko udělá všechny potřebné kroky ke splnění zbývajících podmínek."

Vzhledem k těmto okolnostem by snaha naplnit požadavky stanoviska Výboru pro evropské záležitosti byla irelevantní, neboť tyto požadavky míří ke zmaření jednání probíhajících již několik let.

Co se týče stanoviska PSP, tak to ani nemohlo mít vliv na roli vlády při uzavírání oné dohody, ta totiž již v době přijímání usnesení byla několik dní uzavřena.

Zatímco na konci roku 2011 Česká televize uváděla, že se čínské investice ve srovnání např. s Maďarskem Česku vyhýbají, v dubnu 2012 už premiér Nečas po jednání s čínským premiérem hovořil o tom, že má Česko velkou šanci na získání čínských investic, které Číňané plánovali ve střední a východní Evropě vynaložit. V září téhož roku pak vystoupil s do jisté míry přelomovou kritikou podporování Tibetu, které označil za dalajlamismus. Dále uvedl: „Jsem přesvědčen, že těmito umělými problémy si nemáme házet klacky pod nohy.“ Dodal ovšem, že v rámci české zahraniční politiky musí být nadále brán velký zřetel na lidská práva. V říjnu 2012 mu vláda udělila pro summit EU mandát k tomu, aby podpořil zlepšení ekonomických vztahů, ale zároveň také promluvil o dodržování lidských práv.

Václav Klaus a někteří tehdejší ministři se zúčastnili v září 2012 (nedlouho po premiérově kritice „dalajlamismu“) oslav vzniku Čínské lidové republiky, které pořádala čínská ambasáda. Tehdejší hlava státu ve svém projevu prohlásila: „Česká republika by měla posílit vztahy s Čínou a nevnášet do nich zbytečné překážky. (…) My, tedy rozhodně ti, kteří tady dnes jsou, sledujeme s velkým zájmem vývoj ve vaší zemi a snažíme se vytvořit pozitivní a přátelské vztahy mezi našimi zeměmi.“

Již v červenci 2012 pak Čínu za doprovodu místopředsedy Senátu Zdeňka Škromacha navštívila Livie Klausová, jejíž cesta byla motivována uvedením seriálu O Krtečkovi v čínské televizi CCTV. A byl to právě její manžel, kdo se v letech 1994 a 2004 vydal na oficiální návštěvy Číny.

Před svou druhou návštěvou mj. napsal: „Je to země, která se ve své vnitřní politice neřídí námi zastávanými principy parlamentní pluralistické demokracie a námi chápaného konceptu občanských práv. Přesto jsem přesvědčen, že rozvíjet česko-čínské je v zájmu naší země. V posledních letech se u nás ve vztahu k ČLR vyprofilovaly dva nesmírně zjednodušené postoje. Jeden říká, že prioritou jsou ekonomické vztahy a šance na využití nesmírného potenciálu čínského trhu, proto se na nic jiného nedívejme, zapomeňme na lidská práva, o politiku se nestarejme a rozvíjejme především byznys. Druhý se naopak domnívá, že ve vztahu k Číně můžeme setrvávat v přezíravém opovržení majitelů jedné jediné pravdy a mesiášů lidských práv, a za jediný politicky přípustný postoj z naší strany považuje ignorování, povýšené mentorování nebo drobné politické provokace. Jsem přesvědčen, že oba přístupy jsou špatné. Ve vztazích k ČLR nelze rezignovat na naše přesvědčení o přednostech standardních demokratických principů a výsostného postavení jednotlivce ve společenském mechanismu. Úspěch však může mít náš postoj pouze tehdy, stojíme-li o dialog, a to o dialog založený na respektu k druhé straně.“

Z následujícího grafu je patrné, že se obchod s Čínou skutečně rozvíjel, ačkoliv dovoz z Číny mnohanásobně převyšuje vývoz. Dle dat z databáze Českého statistického úřadu v posledních deseti letech rostl jak objem dovozu, tak vývozu.

Balkánská trasa byla uzavřena rozhodnutím Rady 7. března 2016. To dokládá společné prohlášení lídrů zemí z tohoto jednání. V prohlášení je uvedeno: "...uzavření převaděčských tras, rozbití obchodních modelů převaděčů, ochraně našich vnějších hranic a ukončení migrační krize v Evropě ", přičemž se počítá s úzkou spoluprací se zeměmi západního Balkánu, které nejsou členy EU. " Toky nelegální migrace na západobalkánské trase nyní skončily."

V této debatě tedy samozřejmě mají své slovo zasažené státy, ovšem tvrzení, že " nic z toho se neprosazovalo v Bruselu ", je mylné. Donald Tusk po zmíněném jednání uvedl, že uzavření západobalkánské trasy "není otázkou unilaterálních jednání, nýbrž společným rozhodnutím osmadvacítky ".

Pokud se ovšem ohlédneme za kroky, které tomuto uzavření předcházely, zjistíme následující. Sobotka v únoru 2016 svolal do Prahy mimořádný summit zemí V4, na němž byl dohodnut tzv. Plán B pro jednání v rámci EU. Vyjma členských zemí V4 byli jednání přítomni i prezident Makedonie a premiér Bulharska. Zde skutečně v závěrečném prohlášení ja obsaženo, že v případě problémů s dohodou s Tureckem je třeba posílit kontroly vnějších schengenských hranic a to případně i bez zahrutí Řecka.

Tento plán byl na následujícím únorovém summitu v Bruselu odmítnut. Tusk se v reakci na záložní plán, s nímž přišla pár dní před zmíněným summitem Visegrádská čtyřka vyjádřil tak, že není čas na plány A, B nebo C.

Následně ovšem na březnovém jednání byl plán na uzavření balkánské trasy schválen.

Sobotka komentoval podrobně celá jednání v Poslanecké sněmovně 22. března při informaci vlády o migrační krizi. K danému uvedl:

" Jsem rád, že za poslední dva měsíce se vývoj na evropské úrovni posunul, a jsem také rád, že v základní rovině dnes evropské státy následují to, co jsme v rámci V4 říkali od samého počátku řešení migrační krize. Na otázku migrační krize existuje pouze společná evropská odpověď a ta spočívá dnes v uzavření balkánské trasy, spočívá v zajištění ochrany schengenského prostoru, dnes zejména v Řecku, a také v aktivním působení v Sýrii, kde leží velká část příčiny celé dnešní situace.(...)Přesně v tomto duchu jsme pak přistoupili k druhému tématu našeho pražského setkání, kterým byla právě otázka řešení migrační krize. Shodli jsme se na tom, že je potřeba uzavřít balkánskou trasu. Bylo pro nás jako pro státy V4 podstatné diskutovat o těchto otázkách také se zeměmi, kterých se naše návrhy bezprostředně týkají. Přizvali jsme proto k této debatě prezidenta Makedonské republiky a také předsedu vlády Bulharské republiky, kteří nakonec naše záměry potvrdili a podpořili. Součástí naší pozice bylo i to, že akční plán mezi Evropskou unií a Tureckem musí být jednoznačně uveden v život a musí být naplňován.

Chci připomenout a zdůraznit, že únorové setkání států V4 tady v Praze bylo v té době jedním z nejdůležitějších setkání nad věcnými otázkami, jak dál postupovat v oblasti migrace. Šlo nám o to přinést našim státům a také Evropě naprosto konkrétní výsledky. Tím, že jsme se tady v Praze shodli s Makedonií a že jsme se shodli s Bulharskem na postupu vůči balkánské migrační trase, jsme podle mého názoru ukázali, že naším cílem není politika, která by vedla k prohlubování migrační krize, ale že naším cílem je konkrétní účinné řešení, které zastaví nelegální migraci do středu Evropy.

Březnová jednání na evropské úrovni ukázala, že strategie V4 v tomto směru byla správná. Evropská komise si nakonec osvojila do značné míry naše zásady přístupu k řešení migrační krize. Nejprve 7. března proběhl summit Evropská unie - Turecko. Zde byly dohodnuty konkrétní kroky, zejména to, že Turecko bude přebírat zpět nelegální migranty z Řecka, tedy z nejbližší evropské země, kde jich dnes jsou desítky tisíc. Ale došlo také ke shodě ve věci uzavření balkánské trasy, a tím jsme docílili odpovědi Evropské unie, kde jsme řekli "jsme schopni účinně chránit vlastní hranice. "

Jak je tedy patrné, Sobotka veřejně uvedl, že daný návrh vzešel i na základě tlaku, který iniciovala V4 ve shodě s Makedonií a Bulharskem. Tento návrh se stal součástí řešení přijatého na březnovém summitu EU (uzavření balk. trasy, dohoda s Tureckem). Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící, nebot Fiala značně zjednodušuje Sobotkova vyjádření k danému problému i samotná přijatá řešení.

Petr Fiala má pravdu, když říká, že dohoda (eng) s Tureckem obsahuje implicitně další vlnu kvót. Ve svém druhém článku totiž vysvětluje přerozdělovací mechanismus, přičemž do budoucna počítá s dohodou obdobnou dobrovolnému ujednání (.pdf) ze setkání zástupců vlád členských států ze dne 20. července 2015.

Článek 2 tak zní následovně: „For every Syrian being returned to Turkey from Greek islands, another Syrian will be resettled from Turkey to the EU (...) On the EU side, resettlement under this mechanism will take place by honouring the commitments taken by Member States in the conclusions of Representatives of the Governments of Member States meeting within the Council on 20 July 2015, of which 18.000 places for resettlement remain. Any further need for resettlement will be carried out through a similar voluntary arrangement up to a limit of an additional 54.000 persons.“

Je faktem, že dohoda samotná nevytváří členským státům v otázkách přesídlení a relokaci žádné nové závazky, jak stojí v prohlášení Evropské rady. Polská premiérka Beata Szydlo na svém Twitteru napsala: „Na žádost Polska je v konečné dohodě uvedeno, že neexistují žádné nové závazky týkající se přesidlování a relokací.“ Závazky skutečně nepřináší, je ale zjevné, že s dalším podobným dobrovolně odsouhlaseným ujednáním, jakým bylo to o přijetí první vlny kvót, dohoda počítá.

Petr Fiala má tedy pravdu, další kvóty jsou implicitně v dohodě opravdu obsaženy.