Petr Fiala

Je pravdou, že v červenci roku 2014 prezident Miloš Zeman vyjádřil svou podporu zavedení eura, kterým by se podle něj mohlo platit už v roce 2017. O zprávě informovala i zahraniční média. Nemluvil však o tom, že by Česká republika musela do roku 2017 euro mít, vyjádřil pouze domněnku o možnosti v takovém časovém horizontu realizovat záměr.

Taktéž evropská vlajka zavlála vedle české na nádvoří Pražského hradu v dubnu 2013, tedy téměř devět let po vstupu České republiky do EU při příležitosti návštěvy předsedy Evropské komise. Prezident Zeman tehdy vyjádřil i svůj kladný postoj ke společné zahraniční a obranné politice, ovšem neuvedl, kdo by měl stát v čele její správy: "Já jsem vždy zastával názor, že EU potřebuje společnou zahraniční a obrannou politiku a samozřejmě také společnou fiskální politiku včetně postupné harmonizace daňové soustavy [...]"

Na to navázal v rozhovoru pro Think-tank Evropské hodnoty v březnu 2014, kdy prezident Zeman vznesl otázku:

"Zatím je tady evropská ministryně zahraničí, ale proč tady není evropský ministr obrany? Proč tady není evropský ministr financí?" Z uvedeného rozhovoru lze tedy přinejmenším usuzovat vstřícný postoj prezidenta ke zřízení zmíněných funkcí.

Dalším a podstatně nejvíce problematickým bodem je kritika předchozích vlád pro jejich nedostatečnou proevropskost. Miloš Zeman sice v minulosti uváděl, že má jiný názor na Evropskou unii než kupříkladu jeho předchůdce Václav Klaus, který je známý svým rezervovaným postojem. V rozhovoru pro Euractiv z roku 2012 dokonce Zeman vidí řešení demokratického deficitu v rozšířením pravomocí Evropského parlamentu a rád by viděl Českou republiku v rychlejším proudu tzv. dvourychlostní Evropy. Nejednalo se tedy o přímou kritiku minulých vlád, ač šlo o výrazně odlišný postoj, než prezident Zeman předkládá veřejnosti nyní, když hovoří o podléhání Evropské unii.

Výrok jako celek nutně vytváří dojem, že Miloš Zeman výrazně verbálně i faktickými kroky prosazoval proevropský postoj. Nicméně přinejmenším ve dvou z uvedených případů je Fialovo tvrzení výrazně nepřesné a v závěrečné části výroku pak zcela nekorektní. Z tohoto důvodu je výrok hodnocen jako zavádějící.

Zatímco na konci roku 2011 Česká televize uváděla, že se čínské investice ve srovnání např. s Maďarskem Česku vyhýbají, v dubnu 2012 už premiér Nečas po jednání s čínským premiérem hovořil o tom, že má Česko velkou šanci na získání čínských investic, které Číňané plánovali ve střední a východní Evropě vynaložit. V září téhož roku pak vystoupil s do jisté míry přelomovou kritikou podporování Tibetu, které označil za dalajlamismus. Dále uvedl: „Jsem přesvědčen, že těmito umělými problémy si nemáme házet klacky pod nohy.“ Dodal ovšem, že v rámci české zahraniční politiky musí být nadále brán velký zřetel na lidská práva. V říjnu 2012 mu vláda udělila pro summit EU mandát k tomu, aby podpořil zlepšení ekonomických vztahů, ale zároveň také promluvil o dodržování lidských práv.

Václav Klaus a někteří tehdejší ministři se zúčastnili v září 2012 (nedlouho po premiérově kritice „dalajlamismu“) oslav vzniku Čínské lidové republiky, které pořádala čínská ambasáda. Tehdejší hlava státu ve svém projevu prohlásila: „Česká republika by měla posílit vztahy s Čínou a nevnášet do nich zbytečné překážky. (…) My, tedy rozhodně ti, kteří tady dnes jsou, sledujeme s velkým zájmem vývoj ve vaší zemi a snažíme se vytvořit pozitivní a přátelské vztahy mezi našimi zeměmi.“

Již v červenci 2012 pak Čínu za doprovodu místopředsedy Senátu Zdeňka Škromacha navštívila Livie Klausová, jejíž cesta byla motivována uvedením seriálu O Krtečkovi v čínské televizi CCTV. A byl to právě její manžel, kdo se v letech 1994 a 2004 vydal na oficiální návštěvy Číny.

Před svou druhou návštěvou mj. napsal: „Je to země, která se ve své vnitřní politice neřídí námi zastávanými principy parlamentní pluralistické demokracie a námi chápaného konceptu občanských práv. Přesto jsem přesvědčen, že rozvíjet česko-čínské je v zájmu naší země. V posledních letech se u nás ve vztahu k ČLR vyprofilovaly dva nesmírně zjednodušené postoje. Jeden říká, že prioritou jsou ekonomické vztahy a šance na využití nesmírného potenciálu čínského trhu, proto se na nic jiného nedívejme, zapomeňme na lidská práva, o politiku se nestarejme a rozvíjejme především byznys. Druhý se naopak domnívá, že ve vztahu k Číně můžeme setrvávat v přezíravém opovržení majitelů jedné jediné pravdy a mesiášů lidských práv, a za jediný politicky přípustný postoj z naší strany považuje ignorování, povýšené mentorování nebo drobné politické provokace. Jsem přesvědčen, že oba přístupy jsou špatné. Ve vztazích k ČLR nelze rezignovat na naše přesvědčení o přednostech standardních demokratických principů a výsostného postavení jednotlivce ve společenském mechanismu. Úspěch však může mít náš postoj pouze tehdy, stojíme-li o dialog, a to o dialog založený na respektu k druhé straně.“

Z následujícího grafu je patrné, že se obchod s Čínou skutečně rozvíjel, ačkoliv dovoz z Číny mnohanásobně převyšuje vývoz. Dle dat z databáze Českého statistického úřadu v posledních deseti letech rostl jak objem dovozu, tak vývozu.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože ve skutečnosti Sobotka s prezidentem a dalšími ústavními činiteli pravidelně schůzky k zahraniční politice vede, ministři vlády se v některých případech účastní prezidentových zahraničních cest a u krajní varianty, o které Fiala mluví, předseda ODS opomíjí roli Poslanecké sněmovny při schvalování státního rozpočtu.

Co se týká krajní varianty, která byla zmíněna, tak předseda vlády nemá pravomoc seškrtat rozpočet prezidentské kanceláře. Ten tvoří samostatnou kapitolu ve státním rozpočtu České republiky. Zákon o státním rozpočtu předkládá vláda a schvaluje ho Poslanecká sněmovna, tedy právě ta má finální slovo v dané věci.

Co se týká kritizované neúčasti ministrů na zahraničních cestách prezidenta, tak tento stav neplatí ve všech případech. Např. druhé cesty Miloše Zemana do Číny byl přítomen v rámci delegace ministr zdravotnictví, první cesty do Číny pak ministři zdravotnictví a průmyslu a obchodu.

Petr Fiala vznesl i otázku pravidelných debat mezi prezidentem a premiérem v oblasti zahraniční politiky s tím, že takové debaty Sobotka nevede. Ve skutečnosti se konají mezi nejvyššími ústavními činiteli pravidelné schůzky (3 do roka) právě na téma zahraniční politiky a to z popudu předsedy vlády, jak uvádí Hrad na svém webu. Těchto schůzek se účastní prezident, předseda vlády, předsedové obou komor Parlamentu a ministři zahraničí a obrany. Poslední taková schůzka se uskutečnila v prosinci 2015, přikládáme společné prohlášení účastníků dostupné na webu Ministerstva zahraničních věcí.

K dohodě o tom, že se budou v tomto formátu čelní ústavní činitelé nad zahraniční politikou setkávat, došlo v prosinci 2014 na schůzce prezidenta s předsedou vlády.

Případný dopad všech těchto aktivit na případné chování prezidenta v oblasti zahraniční politiky je jistě diskutovatelný, není ovšem pravdou, že by z popisovaných bodů nedělal Sobotka nic.

Premiér Sobotka v projevu v Poslanecké sněmovně dne 22. března 2016 mimo jiné přednesl výsledky summitu Evropské unie s Tureckem, které následovně potvrdila Evropská rada. V případě splnění stanovených podmínek pak dohoda počítá s liberalizací vízových styků mezi EU a Tureckem.

Hlasování v Poslanecké sněmovně proběhlo ještě ten den na 42. schůzi. Poslankyně Miroslava Němcová navrhla čtyřbodové usnesení, jehož první bod řeší právě tuto problematiku:

„Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky odmítá dohodu předsedů vlád členských zemí Evropské unie, která se týká zrušení vízového režimu pro turecké občany nejpozději do konce června 2016.“

Tento návrh byl v hlasování č. 354 přijat 86 poslanci z 153 přihlášených. Ze stran vládní koalice pro toto usnesení v rozporu s postojem premiéra Sobotky hlasovalo 9 poslanců KDU-ČSL, 5 poslanců ČSSD a 4 poslanci ANO.

Předně je třeba uvést, že nejsou k dispozici souhrnné statistiky účasti členů vlády na jednání Poslanecké sněmovny či interpelacích. Statistika hlasování u jednotlivých členů vlády (kteří jsou současně poslanci) neposkytuje přesný indikátor přítomnosti ministrů a to, zda jsou k dispozici pro dotazy z opozice.

Nicméně můžeme sledovat několik sekundárních ukazatelů toho, že členové vlády nejsou v Poslanecké sněmovně přítomni vždy ve velkém zastoupení, a to i při interpelacích.

Jedním z prvních příkladů jsou situace, kdy poslanci nemohli jednat z důvodu, že při projednávání nebyl přítomen ani jeden člen vlády. To se u některých jednání skutečně stává a jednání bývá na několik minut přerušeno, než se dostaví libovolný člen vlády (to indikuje, že drtivá většina vlády není přítomna). Naposledy se tahle situace vyskytla při projednávání EET 8. ledna, což dokládá stenoprotokol sněmovny, kdy poslanci nemohli jednat, než do sálu dorazili 2 ministři.

Pokud se zaměříme na interpelace, tak je můžeme rozdělit na interpelace na předsedu vlády a interpelace na ministry. Opozice dlouhodobě kritizuje fakt, že členové vlády nejsou na těchto jednáních přítomni. Můžeme uvést několik příkladů, které toto dokládají, nicméně na úvod se sluší konstatovat, že úroveň interpelací nevybočuje z dlouhodobé reality českého parlamentarismu. Např. v minulém volebním období se premiér Nečas účastnil 50 % interpelací na svou osobu oproti dosavadním 60 % u premiéra Sobotky.

Poslední troje interpelace na členy vlády proběhly 26. listopadu a 10. a 17. prosince 2015. V prvním případě se z jednání z různých důvodů omluvilo 7 členů vlády (Sobotka, Babiš, Mládek, Němeček, Zaorálek, Dienstbier, Šlechtová).

10. prosince předsedající načetl ráno omluvy dokonce 14 členů vlády (ze 17), z nichž 9 se omluvilo na celý den jednání – tedy i interpelace (Sobotka, Babiš, Bělobrádek, Dienstbier, Chovanec, Marksová, Šlechtová, Ťok, Zaorálek).

V posledním případě se omluvilo z jednání Poslanecké sněmovny na celý den 7 členů vlády – Sobotka, Babiš, Bělobrádek, Dienstbier, Chovanec, Němeček, Valachová.

Z odkazů na omluvy lze jasně vidět, že kromě členů vlády se ve velkém mnoštví omlouvají také jednotliví poslanci, a to včetně těch opozičních. Navíc samotná nepřítomnost člena vlády nelze chápat a priori negativně, člen vlády může mít důležitou zahraniční cestu, jednání s partnery v EU atp.

Co se týká účasti na hlasování ministra Babiše, web Poslanecké sněmovny dokládá jeho účast na zhruba polovině hlasování. Při interpelacích pak byl ministr financí omluven v 17 případech z 26 jednání.

Vláda, jíž je Andrej Babiš členem, je v ČR skutečně dle Ústavy (čl. 68) odpovědná Poslanecké sněmovně. Fiala má pravdu i v tom, že existují politické systémy, ve kterých ministr musí být členem parlamentu: příkladem takového systému je Indie, kde dle čl. 75 odst 5 Ústavy (.pdf) ztrácí ministr svou pozici, není-li po dobu 6 měsíců členem některé ze sněmoven.

Příklad Velké Británie pak Fiala nevolí nejlépe, jelikož tato země nemá psanou ústavu a je pouze zvyklostí, že ministr je buď zvoleným poslancem, či členem Sněmovny lordů (viz např. aktuální seznam dle webu britské vlády či archvivovaný seznam členů poslední vlády Gordona Browna). V minulosti došlo k případům, kdy ministr nebyl při vykonávání úřadu členem ani jedné ze sněmoven: posledním případem, který jsme dohledali, je ministr Frank Cousins v polovině 60. let, (historické záznamy parlamentu), jde nicméně o výjimky.

Estonsko skutečně pokročilo v elektronizaci správy a dalších funkcí státu: do soustavy " E-Estonsko " dnes patří např. elektronické hlasování ve volbách, evidence pobytu i daňová evidence. Estonsko nicméně dosud nezavedlo povinnou, okamžitou evidenci tržeb ve státním registru, která by odpovídala Elektronické evidenci tržeb v ČR. Stejně tak doposud nezavedlo povinnost udržovat evidenci o tržbách v registrační pokladně, případně v jiném zařízení s fiskální pamětí (srov. s údaji – angl. – Estonské obchodní komory).

Novela zákona o daních z příjmů (sněmovní tisk 252) byla schválena 24. 9. 2014 (hlasování č. 145, prošlo hlasy koalice). Její součástí (.pdf, str. 75) bylo i „omezení možnosti využití 5% sazby daně pouze pro základní investiční fondy“, kdy ve výsledku šlo o „nastavení 5% sazby daně u základních investičních fondů a 19% sazby pro ostatní investiční fondy nesplňující daná kritéria.“

Novela zákona o dani z přidané hodnoty (sněmovní tisk 291) byla schválena 22. 12. 2014 (hlasování č. 250, prošlo hlasy koalice). V této novele byla zpřísněna definice stavební parcely a nově je vymezen stavební pozemek, který není osvobozen od daně (.pdf, str. 6, 24–25, 53). Jak uvádí server penize.cz: „Zatímco dosud se daň z přidané hodnoty vyměřovala jen na parcely, na kterých je stavba postavena, nově se bude zkoumat, jak velká plocha převáděného pozemku slouží primárně hlavní stavbě.“

Novela zákona o daních příjmů č. 500/2012 Sb. zavádí do zákona mimo jiné tzv. solidární zvýšení daně. V původním znění pak byla součástí novely část jedenáctá, účinná k 1. lednu 2016, která tuto solidární daň zase ruší.

Současná vláda prosadila novelu č. 267/2014 Sb., která mimo jiné ruší toto ustanovení, které by ukončilo platnost solidární daně.

Není úplně korektní toto nazývat faktickým zvýšením daně, ale pravdou je, že koalice svým zásahem zabránila již naplánovanému snížení daní pro vysokopříjmové skupiny.

Se zrušením konceptu superhrubé mzdy počítal zákon č. 458/2011 Sb., o změně zákonů související se zřízením jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových a pojistných zákonů (body 14–16). Zároveň se sazba daně měla změnit na 19 % (bod 33). Zákon měl nabýt účinnosti 1. ledna 2015.

Právě tyto body spolu s řadou dalších byly zrušeny vládní novelou č. 267/2014 Sb., kterou podpořila svými hlasy celá koalice a KSČM. Koalice tímto odmítla již připravené mírné snížení daně (při 15% dani ze superhrubé mzdy se odvádí zhruba 20,1 % z hrubé mzdy, změna na 19 % z hrubé mzdy by tedy znamenala faktické snížení sazby daně o 1 procentní bod). Říci, že tímto koalice de facto zvýšila daň, není úplně korektní, podstata výroku je však pravdivá, a proto jej také takto hodnotíme.