Petr Fiala

K prvnímu navýšení DPH Nečasovou vládou došlo ještě před krizí.

K prvnímu navýšení spodní sazby DPH z 5 na 9 % došlo v roce 2008 v rámci reformy veřejných financí tehdejší vládní koalice, jejímž členem byla i ODS (viz zákon č. 261/2007 Sb., část čtvrtá, čl. VIII). Ke schválení tohoto navýšení přitom došlo v roce 2007, kdy ekonomika skutečně rostla − krize se v České republice projevila až na konci roku 2008.

K dalšímu navýšení spodní sazby došlo v roce 2010, a to z 9 na 10 %. Tato změna byla schválena za úřednické vlády Jana Fischera (viz zákon č. 362/2009 Sb., část pátá, čl. VII).

Spodní sazba DPH se od té doby změnila ještě dvakrát − v roce 2012 byla zvýšena na 14 % (viz zákon č. 370/2011 Sb., část první, čl. I) a o rok později porostla o další procento (viz zákon č. 500/2012 Sb., část druhá, čl. III).

Jak ukazuje následující tabulka, s krizí se Česká republika potýkala až o rok později, než došlo k prvnímu navýšení DPH (ekonomický vývoj podle statistik Eurostatu):

Růst spodní sazby DPHRůst/pokles DPH

1993-20075 %

---

Od 1.1.2008

9 %

+3,1; -4,5Od 1.1.2010

10 %

+2,5; 1,8Od 1.1.2012

14 %

-1,0Od 1.1.2013

15 %

-0,9

Otázce vlivu Evropské unie na národní legislativu se věnovalo několik zahraničních článků. Vzhledem k tomu, že je obtížné definovat onen „vliv“, natož vyrukovat s konkrétními čísly, která by průkazně dokazovala konkrétní závěry, hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Annette Elisabeth Toellerová ve svém článku zmiňuje fakt, že konkrétní hodnoty dávají smysl pouze v případě, že rozlišíme různé oblasti politiky. Dále tvrdí, že: „Současnéúdaje o evropeizaci v různých oblastech nejsou srovnatelné mezi zeměmi, protože jsou založeny na různě postavených portfoliích.“

Ve Velké Británii se touto otázkou zabýval také fact-check FullFact.org, který vycházel mj. ze studie knihovny Dolní sněmovny, která konstatuje, že „je možné odůvodnit jakoukoliv míru mezi 15 % a 50 %.“ A dodává: „Neexistuje žádný přesný, racionální a použitelný způsob, jak vypočítat procento národní legislativy ovlivněné Evropskou unií.“

K druhé části výroku se nám nepodařilo dohledat aktuální data. Server Euroskop.cz nabízí jen statistiku od našeho vstupu do EU po rok 2012.

Na základě informací o principu posílené spolupráce a zmíněných politik výrok hodnotíme jako pravdivý.

Princip posílené spolupráce skutečně zavedla Amsterodamská smlouva. Posílená spolupráce znamená, že je možné spustit v rámci Evropské unie spolupráci, do které se nezapojí všechny členské státy - státy, které si přejí zůstat mimo tuto spolupráci, to tak mohou udělat bez toho, aby politiku zablokovali.

Na tomto principu skutečně funguje Schengenský prostor, kterého se plně neúčastní Dánsko, Irsko a Velká Británie. Stejně tak se všechny státy neúčastní Eurozóny (např. Česká republika není členem Eurozóny). Trvalou výjimku zakotvenou v zakládajících smlouvách má vyjednanou Dánsko a Velká Británie (často uváděné Švédsko nemá vyjednanou výjimku, pouze dlouhodobě neplní Maastrichtská kritéria).

Rada Evropy skutečně není jedním z orgánů Evropské unie. Rada Evropy je samostatná mezivládní organizace, která má 47 členských států a vznikla dříve, než vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli, které položilo základ evropské integrace.

Evropská rada je oproti tomu vrcholným orgánem EU, jakýmsi summitem EU, na kterém se scházejí vrcholní představitelé členských států a určují obecné politické trendy směřování EU. Rada EU je také jednou z "běžných" institucí EU. Spolu s Evropským parlamentem je jedním z hlavních aktérů v evropském legislativním procesu. Rozhodnutí v ní přijímají zástupci členských států, z pravidla na úrovni ministrů.

Na základě Smlouvy o Evropské unii hodnotíme výrok jako pravdivý.

V článku 17, ods. 3 Smlouvy o Evropské unii (.pdf, str. 25) je stanoveno: Členové Komise jsou vybíráni podle celkové způsobilosti a evropanství z osob, které poskytují veškeré záruky nezávislosti.
Komise vykonává své funkce zcela nezávisle. Aniž je dotčen čl. 18 odst. 2, členové Komise nevy­žadují ani nepřijímají pokyny od žádné vlády, orgánu, instituce ani jiného subjektu. Zdrží se jaké­hokoli jednání neslučitelného s povahou své funkce nebo plněním svých úkolů. Evropští komisaři jsou tedy podle primárního práva nezávislí a nemohou příjimat pokyny od národních vlád, tedy nemohou národní zájmy hájit.

Dle níže uvedených zdrojů je výrok hodnocen jako pravdivý.

Během desetiletého členství České republiky v EU byly připraveny tři operační programy, které měly přivést finance z Fondů EU. Jedná se o operační programy pro období 2004 -2006 a 2007 -2013, které připravovala vláda ČSSD, a 2014 -2020, které připravovala vláda ODS. Vláda ODS připravila konkrétně 20 operačních programů, na rozdíl od vlády ČSSD, která pro období 2007-2013 připravila 26 operačních programů.

První návrh operačních programů je obsažen v Návrhu národního rozvojového plánu České republiky 2007 - 2013 (pdf), který definuje strategii rozvoje České republiky pro období 2007 - 2013. Tento rozvojový plán byl schválen vládou Jiřího Paroubka 22.2.2006 (pdf).

Na základě Národního rozvojového plánu ČR vznikl Národní strategický referenční rámec ČR 2007 - 2013 (pdf), ve kterém byl upraven počet operačních programů. Tento rámec byl 27. července schválen Evropskou unií.

Vzhledem k tomu, že návrh národního rozvojového plánu, který tvoří základní rámec pro čerpání zdrojů z EU pomocí operačních programů, vznikl za vlády Jiřího Paroubka, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Předseda ODS Fiala uvádí částku 350 mld. Kč, která ve skutečnosti zahrnuje závazek ČR při vstupu do eurozóny, tedy zhruba 40 mld. Kč splaceného kapitálu, a následný podmíněný závazek 310 mld. Kč využitý pouze v případě potřeby. Tento podmíněný závazek s fungováním Evropského mechanismu stability (ESM) bezprostředně souvisí.

Jak uvádí oficiální stránky Rady EU, ESM vznikl „… za účelem podpory stability prostřednictvím řady nástrojů finanční pomoci členským státům ESM, které mají vážné finanční problémy nebo jim takové problémy hrozí.“

Výrok Petra Fialy hodnotíme jako zavádějící, protože závazek 310 mld. Kč je pouze podmíněný a bude uplatněn v případě využití výpůjční kapacity ESM – viz „Vyhodnocení plnění maastrichtských konvergenčních kritérií a stupně ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou“ (.pdf, str. 24).

Zmíněný výrok Bohuslava Sobotky zazněl z pozice ministra financí v rozhovoru pro MF DNES z 17. května 2003 a zněl přesně: “ Ty sliby nebyly zasazeny do reálného ekonomického rámce a dnes v konfrontaci s realitou neobstojí. Byli bychom blázni, pokud bychom trvali na něčem, co není ekonomicky reálné, a tlačili zemi do větších schodků jen proto, abychom prosadili naše politické sliby“ (MF DNES, 17.5.2003, Sobotka: Naše sliby nebyly reálné).

Oproti tomu je často připomínáno tvrzení jeho tehdejšího stranického šéfa a současného poradce Vladimíra Špidly z předcházející volební kampaně, kdy tvrdil, že “z droje jsou ”. Tento výrok zazněl například v rozhovoru pro časopis Týden z 3. června 2002.

“ Týden: Vláda před volbami objíždí republiku a v regionech slibuje stamiliardy. Deset miliard pro obchvat Prahy, třicet miliard v Brně na přesun nádraží atd. Kde na to příští vláda vezme?

V. Špidla: Všechny naše sliby jsou zcela seriózní. Žádný není nekrytý. Buď jsou k dispozici předpokládatelné zdroje, nebo je znám proces, jak zdroje získat. Přečtěte si vládní usnesení o Praze a zjistíte, že tam není uvedena žádná částka. Bylo pouze stanoveno, že fond dopravní infrastruktury se na tom bude podílet. Z předpokládaných privatizací se do fondu vloží několik desítek miliard. Čili vláda schvaluje, že okruh Praha je součástí celé dopravní infrastruktury státu a budou do něj zapojeny prostředky z centrálního rozpočtu. Ty zdroje jsou.“

(Týden, 3.6.2002, Špidla: Běžec po levé noze)

Zmíněné body se skutečně objevily v programovém prohlášení vlády Vladimíra Špidly v roce 2002 (.pdf), proto je výrok hodnocen jako pravdivý. Jako jednu z hlavních priorit si tehdejší vláda stanovila „rozvíjení sociálního státu na základě sociálně tržního a ekologicky orientovaného hospodářství a při udržení sociální soudržnosti a sociálního smíru“ (str. 2).

Jedním z bodů programového prohlášení bylo též provedení důchodové reformy. Vláda doslova deklarovala, že „[...] zabezpečí růst reálné úrovně vyplácených důchodů“ (str. 18).

V rámci programového prohlášení byl taktéž zmíněn růst reálných mezd. Konkrétně můžeme citovat pasáž, kdy „[v]láda bude hospodářskou politikou vytvářet podmínky pro růst produktivity práce a reálných mezd tak, aby se postupně snižoval rozdíl v úrovni odměňování mezi Českou republikou a Evropskou unií“ (str. 18).

V jistém smyslu bylo přislíbeno i navyšování některých sociálních dávek. Příkladem je rodinná politika, kde podle programového prohlášení „[v]láda ve vazbě na vývoj veřejných rozpočtů rozvine vyvážený systém podpory rodin s dětmi. přídavek na dítě vláda navrhne jako příspěvek společnosti na výživu a výchovu dětí, který má náležet všem dětem bez rozdílu, ve stejné výši a diferencovaný pouze podle věku dítěte s tím, že jeho součástí bude jednorázový školní příspěvek zvyšující se podle stupně školního vzdělání“ (str. 19).

Rozvoj infrastruktury byl zmíněn v souvislosti s dopravní politikou. „Vláda podpoří další rozvoj dopravní infrastruktury z veřejných i soukromých zdrojů s využitím fondů Evropské unie. Zaměří se na modernizaci železničních koridorů a výstavbu nových úseků dálnic a rychlostních komunikací zejména ve vazbě na transevropské dopravní sítě. Podpoří přestavbu velkých železničních uzlů a rozvoj dopravně logistických center v návaznosti na hospodářské zóny“ (str. 11).