Petr Fiala

Původně ministerstvo financí plánovalo schodek státního rozpočtu pro rok 2017 na 48,5 mld., nicméně zároveň počítalo s tím, že schodek bude navýšen na 60 mld. Babiš v dalším návrhu skutečně navýšil výdaje ministrů o 12 mld. korun.

Požadavky ministrů jsou však mnohem vyšší. Zatím bylo vyhověno požadavkům ministryně školství a zvýšení platu učitelům. Více peněz požadovalo také ministerstvo obrany, což ministerstvo financí do nového návrhu zahrnulo. Stejně tak byly navýšeny výdaje ministerstvu vnitra či práce a sociálních věcí.

Upozorňujeme však, že požadavky ministrů stále nejsou naplněny. Celkem požadují až o 58 mld. více. Vzhledem k plánovanému schodku je to však nemožné splnit. Babiš navíc prohlásil, že pokud by měl být schodek rozpočtu vyšší než plánovaných 60 mld., ANO nebude pro rozpočet hlasovat.

Podobné ústupky byly patrné již při sestavování rozpočtu na rok 2016. Babiš ustoupil při vyjednávání například ministryni školství Valachové, ministru vnitra Chovancovi, či ministru životního prostředí Brabcovi. Ústupky a navyšování výdajů jednotlivých ministerstev provázelo i sestavování rozpočtu pro rok 2015. Jednalo se například o navýšení financí po vyjednávání s tehdejším ministrem školství Chládkem či ministryní spravedlnosti Válkovou.

V minulosti Babiš např. nevyhověl finančním návrhům ministra zdravotnictví. Němeček nejprve požadoval po vládě navýšení státních plateb za pojištěnce o 10 miliard, v čemž však ustoupil a následně požadoval pouze 5 miliard. Z těchto 5 miliard však vláda schválila pouze 3,6 miliard, o které budou tedy navýšeny státní platby za pojištěnce.

Dohledatelná je také informace o navýšení ministerstvu pro místní rozvoj, které ovšem nereflektovalo zcela požadavky ministryně Šlechtové.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože Babiš sice vychází vstříc svým vládním kolegům navyšováním rozpočtu, často však jde o kompromisní částky, kdy jim "nekývne" na každý jejich požadavek, jak Fiala naznačuje.

Výrok je označen jako pravdivý, protože Andrej Babiš v rozhovoru pro Právo řekl, že fungování vlády v případě rozložení ÚOOZ by podle něj bylo obtížné. Také dodal, že „pak by to nebyla protikorupční vláda, ale vláda prokorupční. ” Je rovněž pravdou, že ANO v čele s Andrejem Babišem v současné koaliční vládě stále setrvává.

Miloš Zeman mluvil v rozhovoru pro čínskou televizi jak o bilaterálních vztazích s Čínou, tak o ekonomické spolupráci. Citovaný výrok ovšem padl v odpovědi na obecnou otázku po příčině změn ve vzájemných vztazích.

Rozhovor Miloše Zemana pro Ústřední čínskou televizi (online, 1:41–2:23, anglicky) začíná konstatováním moderátorky, že v poslední době Miloš Zeman navštěvoval Čínu, čínské filmy byly nátačeny v Praze a podobně. Proto pokládá obecnou otázkou, čím si vysvětluje změnu v bilaterálních vztazích. Zeman odpovídá, že situaci považuje za restart. „Mezi Čínou a bývalou vládou České republiky byl velmi špatný vztah. Zdůrazňuji, že bývalou vládou, protože tato vláda byla velmi poddajná vůči tlaku ze Spojených států a Evropské unie. Nyní jsme znovu nezávislou zemí a formulujeme naši zahraniční politiku, která je založená na našich vlastních zájmech, národních zájmech. A nevměšujeme se do vnitřních záležitostí žádné jiné země. A toto je moje vysvětlení restartu.“

V další části rozhovoru (oddělené vsuvkou v čínštině, pravděpodobně přibližující Českou republiku a prezidenta) se téma překlápí k ekonomickým vztahům: Miloš Zeman mluví o tom, že by se Česká republika mohla stát bezpečným místem pro čínské investice, které by se odtud mohly šířit dál do Evropy (od 3:15).

Shrnutí rozhovoru v češtině je na webu Parlamentní listy.

Je pravdou, že v červenci roku 2014 prezident Miloš Zeman vyjádřil svou podporu zavedení eura, kterým by se podle něj mohlo platit už v roce 2017. O zprávě informovala i zahraniční média. Nemluvil však o tom, že by Česká republika musela do roku 2017 euro mít, vyjádřil pouze domněnku o možnosti v takovém časovém horizontu realizovat záměr.

Taktéž evropská vlajka zavlála vedle české na nádvoří Pražského hradu v dubnu 2013, tedy téměř devět let po vstupu České republiky do EU při příležitosti návštěvy předsedy Evropské komise. Prezident Zeman tehdy vyjádřil i svůj kladný postoj ke společné zahraniční a obranné politice, ovšem neuvedl, kdo by měl stát v čele její správy: "Já jsem vždy zastával názor, že EU potřebuje společnou zahraniční a obrannou politiku a samozřejmě také společnou fiskální politiku včetně postupné harmonizace daňové soustavy [...]"

Na to navázal v rozhovoru pro Think-tank Evropské hodnoty v březnu 2014, kdy prezident Zeman vznesl otázku:

"Zatím je tady evropská ministryně zahraničí, ale proč tady není evropský ministr obrany? Proč tady není evropský ministr financí?" Z uvedeného rozhovoru lze tedy přinejmenším usuzovat vstřícný postoj prezidenta ke zřízení zmíněných funkcí.

Dalším a podstatně nejvíce problematickým bodem je kritika předchozích vlád pro jejich nedostatečnou proevropskost. Miloš Zeman sice v minulosti uváděl, že má jiný názor na Evropskou unii než kupříkladu jeho předchůdce Václav Klaus, který je známý svým rezervovaným postojem. V rozhovoru pro Euractiv z roku 2012 dokonce Zeman vidí řešení demokratického deficitu v rozšířením pravomocí Evropského parlamentu a rád by viděl Českou republiku v rychlejším proudu tzv. dvourychlostní Evropy. Nejednalo se tedy o přímou kritiku minulých vlád, ač šlo o výrazně odlišný postoj, než prezident Zeman předkládá veřejnosti nyní, když hovoří o podléhání Evropské unii.

Výrok jako celek nutně vytváří dojem, že Miloš Zeman výrazně verbálně i faktickými kroky prosazoval proevropský postoj. Nicméně přinejmenším ve dvou z uvedených případů je Fialovo tvrzení výrazně nepřesné a v závěrečné části výroku pak zcela nekorektní. Z tohoto důvodu je výrok hodnocen jako zavádějící.

Během prezidentské kampaně 2012–2013 se Miloš Zeman k roli prezidenta a změně zahraniční politiky moc nevyjadřoval. V debatě prezidentských kandidátů z 6. listopadu 2012 se vyjádřil ke své roli takto:

"Prezident by neměl provádět zahraniční politiku prezidenta, ale ČR. Co by ještě prezident neměl dělat: Poškozovat pověst ČR tím, že se dostává do konfliktu s vládou či parlamentem. Své odlišné názory by měl tlumočit, a díky svým argumentům by měl umět přesvědčit partnery, že ON má pravdu. Další tři body:
1. Národním zájmem je nejen být v tvrdém jádru EU, ale podílet se i na konkrétních evropských projektech typu transevropské energetické sítě.
2. Má-li ČR hájit své národní zájmy, musí se spojit se zeměmi v podobných pozicích. Nejen v rámci Visegrádské čtyřky, ale i s Beneluxem.
3. Reálná ekonomická diplomacie je nedílnou součástí práce prezidenta, a to jak v EU, tak i mimo Evropu."

Pokud jde o vztah k EU, Miloš Zeman se v době své kandidatury na prezidenta prohlašoval za eurofederalistu a byl zastáncem další integrace, například v oblasti Společné bezpečnostní a obranné politiky EU, jak dokázal již Demagog.cz.

Podobně kladně se Miloš Zeman stavěl k členství a roli ČR v NATO. Na prezidentské debatě 22. ledna 2013 se vyjádřil k zachování našeho postavení v rámci spojenectví s NATO:

"Nejsme jen členové, ale měli bychom být aktivní členové a to se nám dosud docela dařilo, ať už při nasazeních na Balkáně nebo v Afghánistánu."

Jediným bodem, který by naznačoval určitou změnu zahraniční politiky ze strany Miloše Zemana jako prezidenta, je jeho akcentace ekonomické diplomacie a snížení role lidskoprávní problematiky ve vztahu ke třetím státům:

"Česká ekonomika by se zbytečně připravovala o exportní příležitosti, kdyby vydávala silácká prohlášení. Paradoxně by takovými prohlášeními myšlence lidských práv spíše uškodila. Pokud jednám například s čínskými představiteli interně, jsou vstřícní a snaží se o lidských právech diskutovat."

V roce 2012 se v České republice změnil způsob volby prezidenta země. Zatímco dříve volily prezidenta obě parlamentní komory, od prezidentských voleb 2013 je prezident volen přímo lidmi. Pravomoci zůstaly nezměněné, prezident tak mimo jiné dle článku 63 Ústavy v oblasti zahraničních vztahů:

a) zastupuje stát navenek,
b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy,
c) je vrchním velitelem ozbrojených sil atd. Česká ústava jednoznačně neříká, kdo za zahraniční politiku odpovídá. Postavení ministerstev je v Ústavě zmíněno v článku 79, který stanoví, že ministerstva a jiné správní úřady lze zřídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem. Ministerstvo zahraničních věcí, stejně jako ostatní ministerstva, bylo zřízeno zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky.

Paragraf šest zmíněného zákona říká: Ministerstvo zahraničních věcí je ústředním orgánem státní správy České republiky pro oblast zahraniční politiky, v jejímž rámci vytváří koncepci a koordinuje zahraniční rozvojovou pomoc, koordinuje vnější ekonomické vztahy, podílí se na sjednávání mezinárodních sankcí a koordinuje postoje České republiky k nim. Ministerstvo zahraničí jako jeden z vládních rezortů spadá svojí odpovědností pod vládu, která je ve finále odpovědná za zahraniční politiku České republiky.

Z důvodu nejasností v pravomocích prezidenta a v Ústavě absentujícího článku, který by zahraniční politiku definoval jako odpovědnost vlády, se v červnu 2015 vláda shodla na potřebě novel a do Poslanecké sněmovny postoupila dva návrhy, které by měly tento problém řešit (Usnesení č. 412 a 413). Na pořad jednání by se měly materiály dostat během dubna.

Premiér Sobotka v projevu v Poslanecké sněmovně dne 22. března 2016 mimo jiné přednesl výsledky summitu Evropské unie s Tureckem, které následovně potvrdila Evropská rada. V případě splnění stanovených podmínek pak dohoda počítá s liberalizací vízových styků mezi EU a Tureckem.

Hlasování v Poslanecké sněmovně proběhlo ještě ten den na 42. schůzi. Poslankyně Miroslava Němcová navrhla čtyřbodové usnesení, jehož první bod řeší právě tuto problematiku:

„Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky odmítá dohodu předsedů vlád členských zemí Evropské unie, která se týká zrušení vízového režimu pro turecké občany nejpozději do konce června 2016.“

Tento návrh byl v hlasování č. 354 přijat 86 poslanci z 153 přihlášených. Ze stran vládní koalice pro toto usnesení v rozporu s postojem premiéra Sobotky hlasovalo 9 poslanců KDU-ČSL, 5 poslanců ČSSD a 4 poslanci ANO.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože ve skutečnosti Sobotka s prezidentem a dalšími ústavními činiteli pravidelně schůzky k zahraniční politice vede, ministři vlády se v některých případech účastní prezidentových zahraničních cest a u krajní varianty, o které Fiala mluví, předseda ODS opomíjí roli Poslanecké sněmovny při schvalování státního rozpočtu.

Co se týká krajní varianty, která byla zmíněna, tak předseda vlády nemá pravomoc seškrtat rozpočet prezidentské kanceláře. Ten tvoří samostatnou kapitolu ve státním rozpočtu České republiky. Zákon o státním rozpočtu předkládá vláda a schvaluje ho Poslanecká sněmovna, tedy právě ta má finální slovo v dané věci.

Co se týká kritizované neúčasti ministrů na zahraničních cestách prezidenta, tak tento stav neplatí ve všech případech. Např. druhé cesty Miloše Zemana do Číny byl přítomen v rámci delegace ministr zdravotnictví, první cesty do Číny pak ministři zdravotnictví a průmyslu a obchodu.

Petr Fiala vznesl i otázku pravidelných debat mezi prezidentem a premiérem v oblasti zahraniční politiky s tím, že takové debaty Sobotka nevede. Ve skutečnosti se konají mezi nejvyššími ústavními činiteli pravidelné schůzky (3 do roka) právě na téma zahraniční politiky a to z popudu předsedy vlády, jak uvádí Hrad na svém webu. Těchto schůzek se účastní prezident, předseda vlády, předsedové obou komor Parlamentu a ministři zahraničí a obrany. Poslední taková schůzka se uskutečnila v prosinci 2015, přikládáme společné prohlášení účastníků dostupné na webu Ministerstva zahraničních věcí.

K dohodě o tom, že se budou v tomto formátu čelní ústavní činitelé nad zahraniční politikou setkávat, došlo v prosinci 2014 na schůzce prezidenta s předsedou vlády.

Případný dopad všech těchto aktivit na případné chování prezidenta v oblasti zahraniční politiky je jistě diskutovatelný, není ovšem pravdou, že by z popisovaných bodů nedělal Sobotka nic.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, protože Poslanecká sněmovna sice vyzvala vládu svým usnesením, aby v otázce dohody s Tureckem byla proti liberalizaci víz, ovšem toto usnesení bylo přijato několik dní po uskutečnění samotné dohody a premiér tak jen těžko mohl v souladu s ním postupovat.

Jednání Evropské rady, kde členské státy projednávaly dohody s Tureckem, se uskutečnila 17. a 18. března 2016. Premiér Sobotka informoval o postoji vlády k dohodám EU s Tureckem ohledně vízové povinnosti během schůze Poslanecké sněmovny 22. března 2016 takto:

"Otázka vízové liberalizace Evropské unie s Tureckem, platí pouze za splnění všech platných podmínek".

Mezi tyto podmínky patří body z dlouhodobého plánu (.pdf) na zavedení bezvízového styku mezi EU a Tureckem (viz níže) a dodatečné požadavky, vyplývající ze snah o řešení migrační krize (dodržování návratového mechanismu, bezpečností prověrky osob, které budou přesidlovány do Evropy, neuvalení žádných nových přesídlovacích povinností na členské státy EU, zachování rovných podmínek pro další kandidáty na bezvízový styk - Ukrajina, Gruzie, a prosazování dodržování lidských práv a svobody projevu v Turecku).

Toto stanovisko je zcela konzistentní s postojem, ke kterému získal premiér Sobotka mandát od české vlády, i s vyjádřením v průběhu evropských jednání. O nejasné pozici premiéra, jakožto představitele české zahraniční politiky v této věci, se proto nedá hovořit.

Obecně k povinnosti premiéra jednat podle požadavků (výborů) Poslanecké sněmovny:

§ 109a odst. 5 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny říká:

(5) Usnesení Sněmovny nebo usnesení výborů, v případech podle odstavce 4, ve věci návrhu aktů a jiných dokumentů Evropské unie jsou zasílána vládě, která je zohlední při formulaci svého stanoviska pro jednání v orgánech Evropské unie.

§ 109b navazuje:

(1) Před jednáním Rady, na jehož pořadu jsou zařazeny návrhy aktů nebo jiných dokumentů podle § 109a, je člen vlády povinen dostavit se na jednání výboru pro evropské záležitosti, jestliže o to výbor požádá, a podat informace týkající se postoje, který k dané problematice projednávané v Radě zaujme Česká republika.

Není tedy stanoveno, že premiér by musel jednat v souladu s "požadavky" Poslanecké sněmovny, pouze zohlední její stanovisko. Je to naopak člen vlády, který informuje poslanecký výbor o tom, jakou pozici bude ČR na jednání Evropské rady zastávat. Konkrétně k jednání premiéra ve věci zrušení víz pro občany Turecka: V tomto případě vzal Výbor pro evropské záležitosti na své schůzi č. 48 dne 17. března 2016 na vědomí informaci o postojích vlády na summitu (pro 8, 2 se zdželi) a také přijal usnesení, ve kterém " vyzývá vládu ČR , aby odmítla zavedení bezvízového styku s Tureckem. " Jak dokládá zápis z jednání (.pdf - str. 4), tento návrh podpořilo 6 z 10 hlasujících poslanců.

Během schůze PS dne 22. března 2016 (tedy v momentě, kdy jednání Evropské rady již skončilo, a dohody byly uzavřeny) bylo přijato (na návrh poslanců za ODS) toto stanovisko (Usnesení č. 1144 .pdf): " Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky odmítá dohodu předsedů vlád členských zemí Evropské unie, která se týkázrušení vízového režimu pro turecké občany nejpozději do konce června 2016. "

Vláda ČR prostřednictvím premiéra Sobotky na jednání evropských špiček dohodu mezi EU a Tureckem (zahrnující liberalizaci vízového styku) skutečně podpořila. Nicméně, EU s Tureckem o zrušení víz jedná (.pdf) dlouhodobě, nyní došlo pouze k urychlení již dávno probíhající procedury. Oficiální dokument EU shrnuje výsledky jednání z 18. března 2016 v otázce liberalizace víz takto: " Naplnění plánu k liberalizaci vízového styku s Tureckem bude urychleno, s předpokladem zrušení vízové povinnosti pro turecké občany nejpozději do konce června 2016. Turecko udělá všechny potřebné kroky ke splnění zbývajících podmínek."

Vzhledem k těmto okolnostem by snaha naplnit požadavky stanoviska Výboru pro evropské záležitosti byla irelevantní, neboť tyto požadavky míří ke zmaření jednání probíhajících již několik let.

Co se týče stanoviska PSP, tak to ani nemohlo mít vliv na roli vlády při uzavírání oné dohody, ta totiž již v době přijímání usnesení byla několik dní uzavřena.

Zatímco na konci roku 2011 Česká televize uváděla, že se čínské investice ve srovnání např. s Maďarskem Česku vyhýbají, v dubnu 2012 už premiér Nečas po jednání s čínským premiérem hovořil o tom, že má Česko velkou šanci na získání čínských investic, které Číňané plánovali ve střední a východní Evropě vynaložit. V září téhož roku pak vystoupil s do jisté míry přelomovou kritikou podporování Tibetu, které označil za dalajlamismus. Dále uvedl: „Jsem přesvědčen, že těmito umělými problémy si nemáme házet klacky pod nohy.“ Dodal ovšem, že v rámci české zahraniční politiky musí být nadále brán velký zřetel na lidská práva. V říjnu 2012 mu vláda udělila pro summit EU mandát k tomu, aby podpořil zlepšení ekonomických vztahů, ale zároveň také promluvil o dodržování lidských práv.

Václav Klaus a někteří tehdejší ministři se zúčastnili v září 2012 (nedlouho po premiérově kritice „dalajlamismu“) oslav vzniku Čínské lidové republiky, které pořádala čínská ambasáda. Tehdejší hlava státu ve svém projevu prohlásila: „Česká republika by měla posílit vztahy s Čínou a nevnášet do nich zbytečné překážky. (…) My, tedy rozhodně ti, kteří tady dnes jsou, sledujeme s velkým zájmem vývoj ve vaší zemi a snažíme se vytvořit pozitivní a přátelské vztahy mezi našimi zeměmi.“

Již v červenci 2012 pak Čínu za doprovodu místopředsedy Senátu Zdeňka Škromacha navštívila Livie Klausová, jejíž cesta byla motivována uvedením seriálu O Krtečkovi v čínské televizi CCTV. A byl to právě její manžel, kdo se v letech 1994 a 2004 vydal na oficiální návštěvy Číny.

Před svou druhou návštěvou mj. napsal: „Je to země, která se ve své vnitřní politice neřídí námi zastávanými principy parlamentní pluralistické demokracie a námi chápaného konceptu občanských práv. Přesto jsem přesvědčen, že rozvíjet česko-čínské je v zájmu naší země. V posledních letech se u nás ve vztahu k ČLR vyprofilovaly dva nesmírně zjednodušené postoje. Jeden říká, že prioritou jsou ekonomické vztahy a šance na využití nesmírného potenciálu čínského trhu, proto se na nic jiného nedívejme, zapomeňme na lidská práva, o politiku se nestarejme a rozvíjejme především byznys. Druhý se naopak domnívá, že ve vztahu k Číně můžeme setrvávat v přezíravém opovržení majitelů jedné jediné pravdy a mesiášů lidských práv, a za jediný politicky přípustný postoj z naší strany považuje ignorování, povýšené mentorování nebo drobné politické provokace. Jsem přesvědčen, že oba přístupy jsou špatné. Ve vztazích k ČLR nelze rezignovat na naše přesvědčení o přednostech standardních demokratických principů a výsostného postavení jednotlivce ve společenském mechanismu. Úspěch však může mít náš postoj pouze tehdy, stojíme-li o dialog, a to o dialog založený na respektu k druhé straně.“

Z následujícího grafu je patrné, že se obchod s Čínou skutečně rozvíjel, ačkoliv dovoz z Číny mnohanásobně převyšuje vývoz. Dle dat z databáze Českého statistického úřadu v posledních deseti letech rostl jak objem dovozu, tak vývozu.