Radka Maxová

Rodičovský příspěvek by se měl od 1. ledna 2020 zvyšovat na 300 tisíc korun ročně, což je proti současnosti navýšení o osmdesát tisíc.

Úprava zákona o státní sociální podpoře prošla 10. července 2019 při prvním čtení. Návrh se setkal s podporou napříč politickým spektrem. Na schválení návrhu a jeho postupu do čtení druhého bylo nutných 92 hlasů, ale z vládní koalice hlasovalo pro jen 65 poslanců (mnoho poslanců hnutí ANO se zdrželo), tudíž hlasy opozice byly v tu chvíli stěžejní. Návrh prošel i druhým čtením 25. září 2019 a nyní se čeká na projednání garančním výborem pro sociální politiku.

Rodičovský příspěvek jako takový se vyplácí od roku 1990. Ve své první podobě se vyplácely pevně stanovené částky. Od roku 1995 se částka vypočítávala podle životního minima. Státní rodičovský příspěvek se dlouhou dobu nezvyšoval. Nejvíce dramatické zvýšení se konalo v roce 2007, kdy vláda Jiřího Paroubka rodičovský příspěvek více než zdvojnásobila. Roku 2007 byl systém nastaven tak, že výše příspěvku byla 40 % průměrné mzdy za předminulý rok. Od roku 2008 je částka opět fixní s možností výběru po dobu 2 až 4 let.

(Zdroj: iRozhlas)

V roce 2007 byl průměrný měsíční rodičovský příspěvek 7 582 Kč. Když započítáme míru inflace, tak na stejnou hodnotu peněz bychom v roce 2018 potřebovali korun 9 359. Průměrný příspěvek (přepočtený na jeden měsíc) má v roce 2020 být 9 677 korun. Je pravda, že i přes míru inflace k žádné valorizaci od roku 2007 nedošlo. Mezi lety 2007 a 2011 byl průměrný příspěvek 7 600 korun a od roku 2011 dodnes je to bezmála 7 100 korun.

Na začátek uveďme, že v koaliční smlouvě podepsané mezi ANO a ČSSD jsou obecné principy fungování koalice. Jednotlivé priority a cíle jsou poté popsány v programovém prohlášení vlády, na nějž koaliční smlouva odkazuje. V něm je uveden vládní závazek „Zvýšíme rodičovský příspěvek na 300 000 Kč.“ Ten v současnosti (na jedno dítě) činí 220 tis. Kč. Od roku 2020 se připravuje navýšení rodičovského příspěvku na uvedených 300 tis. Kč.

Na navýšení rodičovského příspěvku panovala shoda napříč politickým spektrem, nicméně existoval rozpor v tom, podle jakého klíče a komu navyšovat rodičovský příspěvek. Jednalo se o tři varianty:

1. Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová (ČSSD) navrhovala, aby se navýšená dávka vztahovala na všechny rodiče, jejichž děti budou k 1. lednu 2020 mladší 4 let. Tato varianta by znamenala navýšení nákladů na rozpočet o 11,2 mld. Kč.
2. Ministryně financí Alena Schillerová (ANO) navrhovala, aby se navýšená dávka vztahovala na všechny rodiče, kteří by k 1. lednu 2020 aktivně pobírali rodičovský příspěvek. Tato varianta by byla úspornější o 2,6 mld. Kč oproti variantě 1 a znamenala by navýšení nákladů na rozpočet o 8,6 mld. Kč.
3. Další možností a kompromisní variantou vzniklou z jednání koalice byla možnost zvýšení dávky všem rodičů, kterým se dítě narodí od 1. lednu 2020. Jednalo by se o úsporu cca 5,5 mld. Kč ve státním rozpočtu oproti variantě 2 a navýšení nákladů na rozpočet o 3 mld. Kč.

V březnu ministryně Maláčová oznámila, že se koaliční partneři dohodli na uplatnění třetí varianty, což následně popřel jak premiér Babiš, tak poslankyně Maxová s tím, že dohoda mezi stranami byla jiná.

Jednotlivé koaliční strany si poté stály za svými návrhy (ČSSD za první variantou, ANO za variantou druhou) a přes média si vzájemně vyměňovaly vzkazy (např. zde a zde), kdo a kde má úsporami peníze na ohlášená zvýšení najít, protože schodek státního rozpočtu již byl ohlášen na 40 mld. Kč a ten neměl být překročen.

Ve hře také byla varianta rozdělení navýšení příspěvku: v pololetí 2019 by došlo k navýšení o 40 tis. Kč, do konce volebního období by potom došlo k plánovanému plnému navýšení o dalších 40 tis. Kč. Poslankyně Maxová ale podporovala variantu jednorázového navýšení: „Já osobně bych asi preferovala variantu, aby to dostaly děti, jejichž rodiče pobírají rodičovský příspěvek, a rozložila těch 80 tisíc podle délky čerpání rodičovského příspěvku.“ (Duel Seznam Zprávy, čas 1:40)

Návrh zákona byl nakonec Poslanecké sněmovně předložen ve druhé variantě (.doc, str. 8) s jednorázovým navýšením o 80 tis. Kč a v září již prošel druhým čtením v Poslanecké sněmovně.

Pro úplnost dodejme, že poslankyně Maxová byla předsedkyní Výboru pro sociální politiku Poslanecké sněmovny ČR, ale v červenci jí zanikl mandát poslankyně, neboť se stala europoslankyní, a hlasování o novele zákona se tak již neúčastnila.

Ve Výboru pro sociální politiku Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR byla po volbách do Poslanecké sněmovny 29. listopadu 2017 zvolena předsedkyní poslankyně Radka Maxová (ANO). Tento výbor vedla až do 2. července 2019, kdy vedení výboru opustila poté, co byla ve volbách do Evropského parlamentu zvolena europoslankyní. Výbor pro sociální politiku od tohoto data zůstává bez předsedy.

Na 33. schůzi Výboru pro sociální politiku 27. června oznámila (.pdf, str. 4) Radka Maxová, že řídí schůzi výboru naposled a navrhla pověřit dočasným vedením výboru poslance a místopředsedu výboru Jana Bauera (ODS). Po hlasování č. 5 (.pdf, str. 5) se pro tento návrh vyslovilo 10 poslanců a žádný z nich se nezdržel či nehlasoval proti návrhu. Usnesením č. 129 (.pdf, str. 1) byl místopředseda výboru poslanec Jan Bauer pověřen řízením výboru do doby, než bude určen předseda nový. Ten má být zvolen (.pdf. str. 1) 3. října na 37. schůzi výboru, kde je volba předsedy výboru naplánována na 9. hodinu.

Poslanec Jan Bauer skutečně je od 28. listopadu 2017 členem jak Hospodářského výboru, tak Výboru pro sociální politiku, jehož místopředsedou se stal 19. prosince 2017. Během dvou let je poslanec Jan Bauer v sociální politice velmi aktivní. V nedávné době se pokoušel společně s Lucií Šafránkovou (SPD) a Pavlou Golasowskou (KDU-ČSL) prosadit rozšíření okruhu rodin, které by měly nárok na zvýšený rodičovský příspěvek určený pro rodiče dětí či novorozenců do 4 let. Poslancem byl již od roku 2004 do roku 2013 a má tak v Poslanecké sněmovně dlouholeté zkušenosti. Od roku 1998 až do roku 2010 působil také jako starosta města Prachatice. Před vstupem do politiky pracoval jako ekonom či manažer.

Výbor pro sociální politiku (sociální výbor) je jeden z osmnácti výborů Poslanecké sněmovny České republiky. Sociální výbor „projednává v rámci své činnosti především legislativní návrhy v gesci Ministerstva práce a sociálních věcí, ale i jiných gestorů, jejichž návrhy mají sociální dimenzi. K nejvýznamnějším legislativním návrhům patří návrhy zákonů, kterými se mění zákon o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti nebo zákon o důchodovém pojištění či novela zákona o zaměstnanosti.“

V současné době pod něj spadají tři podvýbory: podvýbor pro informační technologie a dávkové systémy, podvýbor pro sociálně zdravotní pomezí a podvýbor pro sociální služby a osoby zdravotně postižené. Dříve pod něj spadal také podvýbor pro krizové situace v rodinách, ten však svou činnost ukončil k 20. únoru 2019.

Předsedkyní tohoto výboru byla od 29. listopadu 2017 do 2. července 2019 právě Radka Maxová, v té době poslankyně za hnutí ANO. Europoslankyni Maxové totiž mandát v Poslanecké sněmovně zanikl vzhledem k neslučitelnosti funkcí europoslance a funkce poslance Poslanecké sněmovny České republiky podle § 53 odst. 2 písm. c) zákona o volbách do Evropského parlamentu.

Poslední schůze (.pdf, str. 2, 33. schůze), které předsedala Radka Maxová, se uskutečnila 27. června 2019. Zvolení nového předsedy nicméně na programu této schůze nebylo. Tento bod nebyl zařazen ani do agendy dalších schůzí. Na 33. schůzi (.pdf, str. 4) byl také na návrh Radky Maxové pověřen dočasným řízením výboru jeho místopředseda a poslanec za ODS Jan Bauer.

Sociální výbor tedy nemá takřka tři měsíce svého předsedu. Nejbližší (37.) schůze (.pdf) sociálního výboru se koná 3. října 2019, přičemž prvním bodem programu je avizované zvolení předsedy.

Spojení „nikdo nezpochybňuje“ považujeme za řečnický obrat, proto se zaměřujeme pouze na druhou část výroku.

Radka Maxová byla předsedkyní výboru pro sociální politiku v Poslanecké sněmovně od 29. listopadu 2017 do 2. července 2019.

Výrok nelze ověřit, protože zápisy z jednání výboru pro sociální politiku jsou příliš stručné. „Předsedající Richterová zahájila další bod jednání výboru a předala slovo poslankyni Babišové z Výboru pro evropské záležitosti.“ (.pdf, str. 7).

Výjimečně je nepřímou řečí uvedeno, co kdo řekl. Nejsou zde ale žádné citace. Můžeme říct, že se ve výboru o rodinné politice v souvislosti s evropskými dotacemi mluvilo (viz dva náhodně vybrané příklady v následujících odstavcích). Nemůžeme však na základě takto stručně sepsaných zápisů ověřit, jestli velkým tématem sociálního výboru byla právě podpora financování z prostředku EU na podporu rodinné politiky.

Během předsednictví Radky Maxové proběhlo 33 jednání výboru pro sociální politiku. Výbor na svých schůzích řešil i agendu Evropské unie. Tato agenda se v některých případech týkala i rodinné politiky a její financování evropskými fondy.

Jedním z bodů 12. schůze (.pdf, str. 11) výboru pro sociální politiku (10. května 2018) byla informace o Metodické příručce pro sociální kurátory pro děti a mládež. Cílem příručky bylo usnadnit kurátorům práci a vytvořit pro ně komplexní materiál. Příručka se zaměřuje na skupinu mladistvých nad 15 let a nabádá kurátory, aby vedli mladistvé k vlastní odpovědnosti.

„Poslanec Beitl k procesu přípravy uvedl, že příručka vznikla v rámci předchozího projektu ministerstva, byla financována z evropských fondů, bylo vyhlášeno výběrové řízení, v rámci řízení byla stěžejním kritériem cena.“ (.pdf, str. 12).

Výbor zde probíral rodinnou politiku v souvislosti s financováním z evropských fondů. Kvůli stručnosti nemůžeme určit, jestli cílem tohoto jednání bylo podpořit rodinnou politiku či nikoliv.

I na 14. schůzi (.pdf) výboru pro sociální politiku (6. září 2018) se poslanci zabývali dokumenty Evropské agendy (.pdf, str. 7–8).

Na této schůzi se řešila například Zpráva Komise o rozvoji zařízení péče o děti pro malé děti s cílem posílit zapojení žen na trhu práce, rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem rodičů a udržitelný růst podporující začlenění v Evropě.

„Poslankyně Pekarová Adamová se dotázala, do kdy je plánovaná směrnice (peněžitá pomoc v mateřství).“ (.pdf, str. 8).

Na 14. schůzi se řešila také rodinná politika v souvislosti ze směrnicí EU o skloubení pracovního a rodinného života, která měla zajistit peněžitou pomoc v mateřství (str. 7–8).

Dětská skupina je forma předškolního vzdělávání, která má sloužit jako alternativa k mateřským školám. S projektem přišlo Ministerstvo práce a sociálních věcí v roce 2011. Legislativně jsou dětské skupiny upraveny zákonem č. 247/2014 Sb., o poskytování služby péče o dítě v dětské skupině. Cílem těchto skupin je umožnit rodičům jednodušší skloubení rodinného a pracovního života a zvýšit dostupnost péče o děti (více v důvodové zprávě, .pdf, str. 18).

Dne 23. září 2019 ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová (ČSSD) představila novelu výše zmíněného zákona č. 247/2014 Sb. Novela počítá například s přejmenováním dětských skupin na jesle a financováním jeslí pro děti do 3 let ze státního rozpočtu.

Novela zatím nebyla předložena Poslanecké sněmovně k projednání, bylo však již ukončeno její připomínkové řízení.

Podle informací dostupných na webových stránkách VZP:

„Vyměřovacím základem zaměstnance je úhrn příjmů ze závislé činnosti, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob podle zákona o daních z příjmů a nejsou od této daně osvobozeny, a které mu zaměstnavatel zúčtoval v souvislosti se zaměstnáním. Až na výjimky, jako je třeba odstupné.“

K minimální výši platby zdravotního pojištění pak stránky uvádějí: „Minimálním vyměřovacím základem u zaměstnance je stanovená minimální mzda – od 1. 1. 2019 je to 13 350 Kč, takže minimální pojistné je 1 803 Kč. (...) Pod pojmem minimální mzda ve smyslu zákonů pro veřejné zdravotní pojištění se vždy rozumí částka minimální mzdy bez ohledu na délku pracovního úvazku, zařazení zaměstnance, odpracovanou dobu, atd.“ Z toho vyplývá, že budeme-li pracovat na zkrácený úvazek a nedosáhneme na minimální mzdu, pak se na nás bude přesto vztahovat minimální vyměřovací základ.

Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů České republiky vydala manuál (.pdf, str. 50 a 51), v němž upozorňuje na bariéry pro rozšíření zkrácených úvazků v ČR:

1. Kulturní a strukturální faktory
   - Legislativní bariéry
   - Historická tradice
2. Bariéry na straně zaměstnanců
   - Finanční ohodnocení
   - Kvalita částečných úvazků
   - Dostupnost zařízení péče o děti
   - Nastavení sociálního systému, náklady ušlých příležitostí
3. Bariéry na straně zaměstnavatelů
   - Organizační a administrativní
   - Ekonomické

a dále doplňuje:

„Největší úspěchy se zaváděním částečných úvazků jako nástroje podpory ekonomické participace žen a zejména matek malých dětí mají státy západní a severní Evropy, jako je Nizozemí, Dánsko a Švédsko. Tyto země mají několik společných rysů:

• historický vývoj participace žen na trhu práce (pozdější nástup žen na pracovní trh
  zejména ve formě práce na částečný úvazek);
• silné odborové hnutí a tradice tripartitního vyjednávání, kde normou je dosažení
  kompromisu;
• podpora formální péče o děti;
• nastavení sociálního státu tak, že nezvýhodňuje neaktivitu (individuální, nikoliv
  rodinné nároky);
• možnost kombinace využívání různých dávek a opatření souběžně s prací na částečný
  úvazek;
• důraz na jistotu flexibilních uspořádání práce (efektivní legislativa zabraňující
  znevýhodňování pracovníků na částečný úvazek);
• relativně vysoké příjmy.“

I to může být důsledek, že v porovnání s ostatními státy zaměstnavatelé v ČR poskytují málo zkrácených úvazků. V ČR tvořily zkrácené úvazky pro rok 2018 6,2 % z celkové zaměstnanosti. Pro srovnání, v roce 2018 ve Francii tvořily zkrácené úvazky 17,8 %, ve Velké Británii 23,3 % a v bývalém západním Německu 26,8 %. Celkově podle dat z Eurostatu vede v tomto směru Nizozemsko s 46,8 %. Např. ve Francii dle zmiňovaného manuálu došlo k zatraktivnění částečných úvazků právě zvýhodněním (.pdf, str. 51) odvodů státu zaměstnavateli u částečných úvazků.

Zdroj: Eurostat

Předně uveďme výrok do kontextu. Radka Maxová ve svém vyjádření pokračuje slovy: „I když argumenty tady jsou, že máme dostatečný právní řád (...) Takže něco nám tady chybí v České republice, a ta ratifikace Istanbulské úmluvy by to měla zajistit". Z tohoto je jasné, že Radka Maxová podporuje ratifikaci této úmluvy. Pokud pak kvituje změnu názoru premiéra, je to zjevně změna z negativního postoje k úmluvě na pozitivní.

Smlouvu podepsal 2. května 2016 JUDr. Emil Ruffer, velvyslanec ČR při Radě Evropy. Dalším logickým krokem má být ratifikace. Úmluva je mezinárodní smlouvou, která upravuje práva a povinnosti osob. K její ratifikaci je tak třeba souhlasu obou komor Parlamentu podle čl. 49 Ústavy ČR.

Smlouvu poté dle čl. 63 Ústavy ČR ratifikuje prezident. Okamžikem vyhlášení Istanbulské úmluvy se právní normy v ní obsažené stávají součástí českého právního řádu a podle čl. 10 Ústavy ČR by tyto právní normy měly přednost před českými zákony.

Premiér Andrej Babiš v březnu 2018 na svém facebookovém profilu uvedl, že Česká republika smlouvu ratifikuje.

V prosinci 2018 ale premiér o Istanbulské úmluvě v deníku Právo mluvil jako o úmluvě, která není potřebná:

„O tom ještě povedeme debatu, mám ale za to, že naše zákony dostatečně chrání ženy proti násilí. Proto i v tomto případě jsem přesvědčen, že nepotřebujeme další novou úmluvu, navíc zase nezávaznou.“

„Rozumím tomu, že účastnit se konference v Istanbulu, Marrákeši nebo v New Yorku je příjemné, když jsou ale všechny ty pakty a úmluvy nezávazné, tak proč se o nich vlastně bavíme? Je to jen ztráta času.“

Podle článku Deníku N ze září 2019 je premiér stále vůči úmluvě skeptický. Dal ale zmocněnkyni pro lidská práva a poslankyni Heleně Válkové volnou ruku v jejím plánu objíždět města s novým překladem Istanbulské úmluvy. Názor tedy premiér úplně nezměnil, ale otevřela se cesta k ratifikaci.

Cílem Istanbulské úmluvy (.pdf, str. 3) je chránit ženy proti všem formám násilí, přispět k odstranění diskriminace žen a prosazovat rovnost mezi ženami a muži. Dále podporuje mezinárodní spolupráci zaměřenou na odstranění násilí na ženách a domácího násilí a poskytuje podporu a pomoc organizacím a orgánům, které se zabývají odstraněním domácího násilí.

Smlouva nebyla dodnes v České republice ratifikována. V současnosti smlouvu ratifikovalo 34 zemí.

Výrok hodnotíme jako zavádějící. Premiér sice názor změnil, ale to už v průběhu roku 2018, kdy přešel od březnového souhlasného stanoviska k prosincovému skeptickému. Z kontextu rozhovoru však vyplývá, že europoslankyně Maxová mluví o novém souhlasném stanovisku. To ale premiér nikde veřejně neuvedl. Stanovisko premiéra, kdy dává poslankyni Válkové volnou ruku, je jediným jeho vyjádřením k úmluvě v poslední době. Otevřel tak možnou cestu k ratifikaci, podle Deníku N ale zůstává nadále skeptický a poslankyně Válková bude muset přesvědčit i premiéra.

Den před námi ověřovaným rozhovorem vyšel na webech Extra.cz a Novinky.cz článek o dívce jménem Hanka, která byla deset let týraná nevlastním otcem. Poté, co se ji pokusil vyhodit z okna bytu v Praze-Radotíně a zlomil jí přitom nos a zub, utekla. Nakonec se dostala až do Klokánku, což je projekt Fondu ohrožených dětí, který má za úkol nabízet dětem namísto ústavní výchovy přechodnou rodinnou péči. Tento incident pak mladá Hanka nahlásila na policii, ta však celou záležitost vyhodnotila pouze jako přestupek a otčímu udělila pokutu.

Tomuto tématu se především věnuje Akční plán (.pdf) prevence domácího a genderově podmíněného násilí na léta 2019 – 2022 zpracovaný Úřadem vlády. Pokud akční plán mluví o všech obětech, myslí tím muže, ženy, děti i seniory: „Realizace opatření uvedených v Akčním plánu tak přispěje ke zlepšení postavení všech obětí (mužů, žen, dětí, seniorů a seniorek a dalších skupin).“ (.pdf, str. 3 Akčního plánu). K mužům jako obětem ještě dodává: „Přestože se oběťmi těchto forem násilí stávají i muži, ženy jako oběti tohoto násilí jednoznačně převažují.“ (.pdf, str. 6 Akčního plánu).

Vyjadřovat se nebo nějak hodnotit počet obětí v rámci ověření tohoto výroku Demagogu nijak nepřísluší, nicméně pro orientaci uvedeme alespoň základní informace. Akční plán (.pdf) nikde neuvádí celkový počet obětí týrání, ale uvádí celou řadu dílčích čísel na základě různých analýz: „Podle dostupných statistik je u nás každoročně policii oznámeno přibližně 600 případů znásilnění, policie řeší v průměru dva případy týrání osoby žijící ve společné domácnosti denně, orgány sociálně-právní ochrany dětí každoročně registrují přibližně 2500 případů domácího násilí v rodinách, kde vyrůstají děti, každý rok je z důvodu domácího násilí ze svého domu vykázáno přes 1300 násilných osob.“ (.pdf, str. 9 Akčního plánu). Podle průzkumu společnosti SocioFactor, o kterém podal zprávu iRozhlas, je obětí domácího násilí každá šestá žena a každý dvaadvacátý muž.

Ekonomickému dopadu domácího násilí se Akční plán (.pdf) věnuje také. V rámci tohoto bodu pracuje s Analýzou ekonomických dopadů domácího násilí (.pdf), která byla vydána v roce 2017, ale data, která analýza uvádí, jsou z roku 2012. Akční plán (.pdf, str. 13) sice uvádí celkovou částku 14,5 miliardy korun, ale následně ji rozděluje. Nejvyšší částka (.pdf, str. 73), 9 miliard korun, je způsobena pracovní neschopností jako ztráta na HDP. Celkové náklady na zdravotní péči (.pdf, str. 63, 67) činí 5 miliard korun, z toho 4,8 miliard připadá na léčbu fyzických zranění a 250 milionů na léčbu psychických zranění. Ztráta na nemocenské činí 216 milionů korun (.pdf, str. 73).

Z výroku Radky Maxové je zřejmé, že do kategorie „zdravotní systém“ zahrnuje i pracovní neschopnosti. Náklady na zdravotní péči jsou přitom odhadovány na cca 5 miliard, náklady způsobené pracovní neschopností na cca 9 miliard a celkové odhadované náklady dle Akčního plánu rovněž výroku odpovídají.

Závěrem pak uveďme, že co je a co není malá částka, Demagogu nepřísluší hodnotit.