Vojtěch Filip

Ve výroku uvedený Andor Šándor je bývalým náčelníkem vojenské zpravodajské služby. V této funkci působil v období 2001–2002. V současné době působí jako bezpečnostní poradce. K informacím ohledně článku uveřejněným v časopise Respekt se Šándor vyjadřuje na svém facebookovém účtu.

Šándor přímo nepopřel skutečnosti vyplývající z tohoto článku, i když upozornil na určité nejasnosti v celém příběhu. Rozhodně ale nelze říci, že by se informacím uvedeným v článku vysmál. Nepodařilo se nám dohledat ani jiné Šándorovo vyjádření k dané věci, které by šlo označit za výsměch.

Dále uvedený Jaroslav Štefec je bývalý vysoký úředník ministerstva obrany a armádní expert. V úvodu svého komentáře k danému článku na facebooku Štefec píše: „Už dlouho jsem se tak upřímně nepobavil, (…)“. Štefec se ve svém příspěvku posměšně vyjádřil k možnosti hrozby ze strany Ruska.

V této souvislosti uveďme, že názory Šándora a Štefce jsou často publikovány na webech, které jsou označovány jako dezinformační. Například jednomu z těchto webů byla udělena anticena za porušování principů seriózní žurnalistiky. 

Nelze také říci, že článek v Respektu, o kterém hovoří Filip ve svém výroku, by se dočkal nějakého všeobecného výsměchu ze strany bezpečnostní komunity. Například Bezpečnostní informační služba se ústy svého tiskového mluvčího Ladislava Štichy k současné situaci vyjádřila tak, že „BIS považuje současnou situaci, kdy je vyhrožováno českým komunálním politikům, za mimořádně vážnou, velmi intenzivně se proto v souladu s naší působností věnujeme činnosti cizích zpravodajských služeb.“ Policie i tajná služba však blíže odmítly tuto situaci komentovat a jiné oficiální vyjádření BIS nebo NBÚ zatím není dostupné.

Daná kauza také nebyla předmětem výsměchu i od dalších osob, které se dlouhodobě zabývají bezpečností a kteří bezpečnostní otázky pravidelně komentují. Jako příklad můžeme uvést bývalého náčelníka generálního štábu AČR Petra Pavla nebo bývalého poslance a člena Výboru pro bezpečnost a Výboru pro obranu Ivana Gabala. Oba, i když se veřejně vyjadřují k bezpečnostním otázkám, daný článek ve svých veřejných prohlášeních nezesměšnili. K dané věci se přímo nevyjádřili, ale den po vydání uvedeného článku zveřejnili spolu s několika dalšími osobnostmi prohlášení, v němž odmítají nátlak Ruska kvůli odstranění sochy maršála Koněva z náměstí Interbrigády v Praze 6.

Souhrnně tak můžeme říci, že Vojtěch Filip má pravdu, že někteří bezpečnostní experti se vyjádřili k informacím obsaženým v časopise Respekt skepticky. Ovšem výsměšně se vyjádřil z obou uvedených expertů pouze Jaroslav Štefec, nikoli Andor Šándor. Dojem, který předseda Filip svým výrokem vyvolává, že zde existuje nějaký všeobecný výsměch ze strany bezpečnostní komunity, také neodpovídá pravdě.

Tři komunální politici v Praze se v těchto dnech nacházejí pod policejní ochranou. A to od té doby, co ruský ministr obrany Sergej Šojgu oznámil, že je chce trestně stíhat. Vedle starosty Prahy 6 Ondřeje Koláře (TOP 09) a starosty Řeporyjí Pavla Novotného (ODS) se opatření týká i pražského primátora Zdeňka Hřiba (Piráti).  

Rusko kritizuje Ondřeje Koláře za odstranění sochy maršála Koněva, Pavla Novotného kvůli stavbě pomníku protisovětským vlasovcům (kteří se na konci 2. světové války podíleli na osvobození Prahy) a Zdeňka Hřiba za rozhodnutí magistrátu přejmenovat náměstí Pod Kaštany (kde se nachází ruská ambasáda) na náměstí Borise Němcova (zavražděný ruský opoziční politik).  

Ačkoliv Ondřej Kolář řekl, že on, Pavel Novotný i Zdeněk Hřib mají policejní ochranu kvůli Rusovi, který je má za úkol zlikvidovat, Rusko tuto možnost popřelo a policie i tajná služba odmítly situaci blíže komentovat. Mluvčí primátora Hřiba Martina Vacková však uvedla: „Mohu potvrdit, že pan primátor Zdeněk Hřib má krátkodobou policejní ochranu. Termín jejího ukončení nebyl stanoven. Důvody a konkrétní způsoby ochrany není možné komentovat z rozhodnutí Policie ČR.“ Tato slova potvrdil i primátor Hřib pro DVTV (čas 2:23): „Mohu říct, že mi skutečně byla přidělena zhruba okolo Velikonoc." 

Starosta Prahy 6 Ondřej Kolář se momentálně nachází na neznámém odlehlém místě. Kde je, neví ani jeho rodina.

Předseda KSČM Vojtěch Filip dále v Otázkách Václava Moravce řekl: „Já jsem četl, pravděpodobně to taky nemusí být pravda, protože jsem to jenom četl v médiích, že si požádali o ochranu a že jim byla přidělena, ale já jenom říkám, že jeden článek v Respektu ještě neznamená, že něco takového je pravda.“

Z dohledatelných zdrojů o tom spekuluje pouze prezident Zeman v rozhovoru pro iROZHLAS: „Je zase otázka, zda to není součástí jejich zviditelňování, jestli o tu policejní ochranu případně nepožádali sami.“

Proti tomuto výroku prezidenta se ohradil Pavel Novotný: „To nemůže myslet vážně. V životě jsem si nefňukal na policii. Schoval jsem dvě stě anonymů. Vyšlo to na mě najevo, až když policie přišla za mnou. Neřekl jsem si o policejní ochranu sám a v životě bych to neudělal.“

Pro pořad 168 hodin (zveřejněný 10. května 2020) všichni tři aktéři zpochybnili, že by o ochranu požádali (čas 6:21): „Policejní ochrana mi byla přidělena, já jsem k tomu byl vyzván jednak jedním členem vlády, ale také Policií České republiky," nechal se slyšet primátor Hřib. „Není to tak, že bych si o ochranu požádal," potvrdil Ondřej Kolář. Svá ostřejší slova odmítnutí, že by si o ochranu žádal sám, přidal i Pavel Novotný. Zmíněná reportáž pro 168 hodin sice vyšla až týden po Filipově výroku, komunální politici ale popisují skutečnost, která nastala již dříve. 

Také novinář Ondřej Kundra, který napsal v týdeníku Respekt článek s názvem „Muž s ricinem“, v němž s odkazem na blíže nespecifikované zdroje uvádí, že do České republiky přijel z Ruska muž se smrtícím jedem v kufříku s možným posláním použít tohoto jedu vůči některým pražským politikům, se vůči slovům prezidenta ohradil:

Prezident v CRO rekl, ze politici - kterym vyhrozuje Rusko - mohli pozadat o ochranu policii sami. Neni to pravda, Zeman zamerne zamlzuje. Vsem trem byla policejni ochrana durazne doporucena. Nekterym kvuli tomu volali dopredu ministri a zadali je, at ji neodmitaji. @RESPEKT_CZ

— Ondrej Kundra (@okundra)  May 5, 2020

Všichni politici shodně potvrdili, že o policejní ochranu nežádali z vlastního přesvědčení, nýbrž jim byla přidělena. 

OPRAVA: Výrok byl původně hodnocen jako neověřitelný. Na vyjádření pro pořad 168 hodin nás upozornila čtenářka Kristýna Helgetová.

Bezpečnostní informační služba (BIS) je „zpravodajská instituce českého státu, která působí uvnitř jeho území“. Funguje podle zákona č. 154/1994 Sb., o bezpečnostní informační službě, a „řídí a kontroluje ji vláda ČR. (…) Zjištěné informace BIS předává prezidentu republiky, vládě (předsedovi vlády a jednotlivým ministrům), státním a policejním orgánům“.

Podle zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, „za činnost zpravodajských služeb odpovídá a koordinuje ji vláda.“ Ředitel BIS je pak vládě přímo odpovědný.

Kontrola nad BIS je stanovena dle zákona č. 153/1994 Sb.:

„(1) Činnost zpravodajských služeb podléhá kontrole vlády, Poslanecké sněmovny a Orgánu nezávislé kontroly zpravodajských služeb České republiky (dále jen „orgán nezávislé kontroly“). Rozsah a způsob kontroly zpravodajských služeb stanoví tento nebo zvláštní zákon.

(2) Poslanecká sněmovna vykonává kontrolu činnosti zpravodajských služeb prostřednictvím svých k tomuto účelu zřízených zvláštních kontrolních orgánů.“

Zvláštním kontrolním orgánem Poslanecké sněmovny PČR, zřízeným ke kontrole činnosti BIS, je Stálá komise pro kontrolu činnosti Bezpečnostní informační služby.

Je tedy pravdou, že kontrola či dohled nad BIS nespadá do působnosti ministra zahraničí, nýbrž celé vlády.

Výrok odkazuje na glosu v týdeníku Respekt, ve které Ondřej Kundra popsal příjezd muže z Ruska s diplomatickým pasem, jenž měl v kufříku ricin (jed). Dále uvedl, že bezpečnostní složky o příletu cestovatele věděly a muže vyhodnotily jako bezprostřední riziko pro dvojici českých politiků, jejichž kroky v posledních měsících vyvolaly hněv Moskvy. Těmito politiky měli být Ondřej Kolář a Zdeněk Hřib. Tyto informace Ondřej Kundra podepřel blíže nespecifikovanými zdroji Respektu. 

Ve výroku zmíněný Andor Šándor je bývalý náčelník Vojenské zpravodajské služby z let 2001 a 2002. Od roku 2003 působí jako poradce a analytik v oblasti bezpečnosti (projekt JAKPREZIT.CZ). Lze ho tedy považovat za experta na danou problematiku.

Jaroslav Štefec je dle zjištěných informací zbrojní a bezpečnostní analytik, bývalý vysokoškolský učitel a analytik Ústavu strategických studií, lze ho tedy v souladu s výrokem považovat také za experta na danou problematiku bezpečnosti. 

Jak Šándor, tak Štefec ve svých příspěvcích tvrdí, že informace popisované v Respektu by musely mít svůj původ přímo v ruské tajné službě (FSB – Federální služba bezpečnosti). 

Pro kontext výroku je dobré uvést, že Andor Šándor a Jaroslav Štefec jsou často citováni na alternativních webech (Sputnik.cz, pravyprostor.cz, parlamentnilisty.cz). Ve výroku je použito slovní spojení „náš Štefec“. Nepovedlo se nám však dohledat, zda je Jaroslav Štefec analytikem KSČM, nebo co tímto spojením Vojtěch Filip konkrétně myslel.

Předně uveďme, že jak Rusko, tak USA jsou federacemi a existuje tu tedy jakási dvojkolejnost právní úpravy – státní a federální. Vzhledem k tomu, že zákon, na který Vojtěch Filip naráží, byl vydán na ruské federální úrovni, zaměřili jsme se taktéž pouze na americkou federální úroveň.

Dne 7. dubna 2020 byl v Rusku přijat zákon, na základě kterého bude možné trestně stíhat i zahraniční občany za poškození válečných pomníků věnovaných ruským osobnostem či Rusku obecně. Konkrétně se jedná o federální zákon s označením „N 112-ФЗ“, který novelizuje ruský trestní zákoník přidáním nového § 243.4. Dle nového ustanovení tedy platí, že: 

„Zničení nebo poškození vojenských hrobů umístěných na území Ruské federace nebo za jejími hranicemi, jakož i památníků, stél, obelisků, jiných pamětních staveb nebo objektů, jejichž cílem je připomenout ty, kteří zemřeli při obraně vlasti nebo jejích zájmů nebo přispěli k ruským vojenským úspěchům (včetně muzeí a pamětních značek na bojišti), jakož i památníků, dalších pamětních staveb nebo objektů věnovaných osobám, které hájily vlast nebo její zájmy, s cílem znevážit historický a kulturní význam těchto objektů – se trestá pokutou až do výše tří milionů rublů, nebo ve výši mzdy odsouzeného nebo jeho jiného příjmu za dobu až tří let, nucenou prací po dobu až tří let nebo uvězněním na stejné období.“

Článek 12 trestního zákoníku pak stanoví:

„Zahraniční občané a osoby bez státní příslušnosti, kteří nemají trvalý pobyt v Ruské federaci a kteří se dopustili trestného činu mimo hranice Ruské federace, podléhají trestní odpovědnosti podle tohoto Kodexu v případech, kdy je trestný čin namířen proti zájmům Ruské federace nebo občanovi Ruské federace nebo osobě trvale pobývající v Ruské federaci bez státní příslušnosti, jakož i v případech stanovených mezinárodní smlouvou Ruské federace nebo jiným dokumentem mezinárodního charakteru, který obsahuje závazky uznané Ruskou federací v oblasti vztahů upravených tímto Kodexem, pokud tyto osoby nebyly odsouzeny v cizím státě a jsou stíhány na území Ruské federace."

Z těchto dvou ustanovení jasně vyplývá, že orgány Ruské federace mohou nově trestně stíhat i osoby nemající ruské občanství za poškození památníku, který se nenachází v Rusku a ani není v jeho vlastnictví.

Spojené státy americké pak památníky a další stavby na počest válečným veteránům chrání ve svém federálním trestním zákoníku také. Konkrétně se jedná o § 1369:

„a) Kdo za okolností popsaných v odstavci b) úmyslně poškodí nebo zničí nebo se pokusí poškodit nebo zničit jakoukoli stavbu, pamětní desku, sochu nebo jinou památku ve veřejném vlastnictví připomínající službu jakékoli osoby nebo osob v ozbrojených silách Spojených států, bude potrestán pokutou podle této části, uvězněn až na 10 let, nebo obojí.

b) Okolností popsanou v tomto odstavci je:

     1) při páchání trestného činu popsaného v pododstavci a) žalovaný cestuje nebo přiměje jiného cestovat mezi státy federace či ze zahraničí, nebo používá poštu nebo jiný prostředek dálkové komunikace; nebo

     2) stavba, pamětní deska, socha nebo jiná památka popsaná v pododstavci a) se nachází na pozemku ve vlastnictví nebo pod jurisdikcí federální vlády.“

Z těchto slov je patrné, že podle trestního zákoníku Spojených států je trestné poničit/zničit pomník veteránům ve veřejném vlastnictví Spojených států. Je rovněž trestné cestovat do USA s účelem poškození takového pomníku, či zvát do USA cizího občana za tímto účelem. Trestní odpovědnost se však omezuje pouze na památníky stojící na pozemcích ve vlastnictví veřejné moci Spojených států, resp. památníky přímo vlastněné federální vládou.

Není tedy pravdou, že by USA měly stejnou právní úpravu, jakou nedávno přijala Ruská federace. Zatímco ruský zákon se vztahuje ne veškeré památníky ruským hrdinům kdekoliv na světě, zákon USA je omezen pouze na památníky ve vlastnictví federální vlády či památníky stojící na pozemcích ve veřejném vlastnictví (pokud před jejich poničením pachatel překročil vnější či vnitřní hranice USA).

Na závěr uveďme, že ustanovení umožňující trestně stíhat cizí občany za činy spáchané v zahraničí nejsou až tak neobvyklá. Většinou jsou však omezena pouze na ty nejzávažnější trestné činy. Například podle § 7 českého trestního zákoníku mohou české orgány stíhat zahraniční pachatele za činy spáchané v zahraničí, jen pokud se jedná např. o trestný čin teroristického útoku, financování terorismu, genocidia či padělání a pozměnění peněz. 

Jevgenij Nikulin je ruský hacker, který byl zatčen v České republice 5. října 2016. Byl dopaden na základě obvinění ze spáchání hackerského útoku na sítě LinkedIn, Dropbox a Formspring. O jeho vydání žádaly jak USA, tak i Rusko. Ruská žádost byla založena na údajné krádeži z roku 2009. Ministr spravedlnosti Robert Pelikán nakonec rozhodl o vydání Nikulina do USA. Stalo se tak v noci na 30. března 2018.

Vojtěch Filip se vůči rozhodnutí bývalého ministra spravedlnosti Pelikána aktivně vymezoval již několikrát. Například hned 30. března 2018 se k celé situaci vyjádřil na svém Twitteru: 

Vlada CR se v jednom tydnu dvakrat zachovala v rozporu s principy mezinarodniho prava a zel take velmi lokajsky.Vyhostit diplomaty bez dukazu a vydat ciziho statniho prislusnika bez rozsudku jinam nez do zeme puvodu je vic nez za hranou dobrych https://t.co/zNUMSQJlSD je ostuda.

— Vojtěch Filip (@vojtafilip) March 30, 2018

Ústavní soud ČR 9. dubna 2019 rozhodl, že Robert Pelikán pochybil, když rozhodl vydat Nikulina do USA a přitom nepočkal na dořešení jeho žádosti o azyl. Vojtěch Filip se k tomuto rozhodnutí opět vyjádřil na svém twitterovém účtu:

Po více než roce Ústavní soud ČR rozhodl, že bývalý ministr spravedlnosti ČR 
R. Pelikán postupoval v případě pana Nikulina v rozporu se zákony. Jak jsem napsal na twitteru 30.3.2018 udělal naší zemi opravdu mezinárodní ostudu a zejména ohrozil naše vlastní občany v zahraničí.

— Vojtěch Filip (@vojtafilip) April 9, 2019

Pro úplnost uvádíme, že nehodnotíme faktičnost zmíněných tweetů Vojtěcha Filipa, pouze potvrzujeme, že se vůči vydání Jevgenije Nikulina do USA již v dané době vymezoval. 

Socha maršála Ivana Stěpanoviče Koněva není součástí oficiální Centrální evidence válečných hrobů. V evidenci nejsou jen hroby, ale i pietní místa. Do pietních míst se řadí: pamětní deska, pomník, památník nebo obdobný symbol připomínající válečné události a jejich oběti. Přesto kdyby byl pomník součástí seznamu válečných hrobů, obce mají povinnost minimální péče, která by měla dokázat zachovat pomník v důstojném a poznatelném stavu.

Je možné, že se Vojtěch Filip odvolává na neoficiální seznam pietních míst, který provozuje Spolek pro vojenská pietní místa a v němž je pomník I. S. Koněva zmíněn jako pietní místo. Tento spolek také uvádí poznámku, že je socha maršála Koněva vedena v Centrální evidenci válečných hrobů, a to pod evidenčním číslem CZE-0006-41772. Tato evidence ale zmíněné místo neobsahuje. 

Socha byla součástí 141 pomníků, památníků a pamětních desek, které měly připomínat osobní statečnost během 2. světové války v Praze 6. V roce 2005 tehdejší starosta Tomáš Chalupa pomník I. S. Koněva zařadil do svého pietního okruhu.

Na konci minulého roku pak Ministerstvo kultury zamítlo návrh na přeměnu sochy maršála Koněva v Praze 6 na kulturní památku, který podal místopředseda KSČM Petr Šimůnek. Návrh byl podán s odůvodněním, že socha ztvárňuje symbol nesvobody.

Sochu maršála Koněva rovněž nelze považovat za válečný hrob podle dohody z roku 1999. Česká republika se sice podle čl. 21 smlouvy uzavřené v roce 1993 zavázala pečovat o vojenské hroby a vojenské pomníky, zmíněnou sochu však nelze považovat za válečný hrob, neboť Ivan Stěpanovič Koněv nezemřel v důsledku války či zajetí.

Vojtěch Filip se ve výroku vyjadřuje k roli Rudé armády v osvobození Prahy. Pro ověření výroku si nejprve musíme zrekapitulovat události, které předcházely osvobození Prahy od německých vojsk. 

Kromě širšího kontextu, kterým je konec druhé světové války a postup spojeneckých vojsk československým územím, se asi jako nejpodstatnější událostí jeví vypuknutí Pražského povstání z 5. května 1945. Povstání bylo (.pdf, str. 22) vedeno domácím odbojem v čele s Českou národní radou, která představovala zákonného představitele tzv. košické vlády. V jejím vedení stál profesor Albert Pražák jako nestraník, ale výraznou roli zde měli i komunisté, např. Jiří Smrkovský (str. 23).

Po vypuknutí povstání se někteří povstalci snažili zajistit pomoc, ta ovšem z politických důvodů z americké strany nepřicházela a stejně tak ani ze strany exilového vedení Edvarda Beneše, ze které byla pomoc pouze proklamativní. Sovětská vojska se pak dala do pohybu až 6. května v rámci tzv. pražské ofenzívy, ovšem nacházela se od Prahy příliš daleko. Proti slabě ozbrojeným povstalcům tak v noci na 6. května útočili dobře vyzbrojení Němci. V této chvíli vstoupila do hry Ruská osvobozenecká armáda generála Vlasova, jejíž role bývá označována za kritickou.

Samotný další průběh povstání pro nás již není příliš podstatný a můžeme se tak přesunout do 8. května 1945. V tento den totiž byl v 16:00 podepsán německým nejvyšším vojenským velitelem v Praze Rudolfem Toussaintem a zástupci České národní rady „Protokol o provedení formy kapitulace německých branných sil v Praze“. Podepsaný protokol znamenal ukončení bojů a rovněž volný odchod německých jednotek z Prahy do amerického zajetí. Nicméně na mnoha místech se bojovalo dál, především s fanatickými jednotkami SS. Například Pražský hrad byl osvobozen četami vládního vojska ve večerních hodinách a ve 23:00 na něm byla vyvěšena československá vlajka. Právnická fakulta, která sloužila jako velitelství pražské posádky SS, se vzdala až 9. května brzo ráno.

Pokud jde o Rudou armádu, ta od 6. května postupovala na Prahu ze dvou směrů: z Moravy II. a IV. ukrajinský front a z východního Německa od Drážďan (dobyty až 8. května) I. ukrajinský front maršála Koněva. Právě jednotky I. ukrajinského frontu dorazily do Prahy jako první, ovšem až 9. května ráno do již svobodné Prahy, v níž pouze dohořívala poslední ohniska odporu.

Dle badatele Jiřího Padevěta je osvobození Prahy Rudou armádou mýtem, který pochází již z prvních dnů po konci války, když se v dobových novinách objevila informace o osvobození Prahy sovětskými vojsky (video, od 23:13). Rovněž příchozí sovětští vojáci byli obyvateli vítáni (.pdf, str. 30) jako osvoboditelé. K mýtu sovětských osvoboditelů Prahy se například vyjadřuje (.pdf, str. 38–42) i dokument vypracovaný Ministerstvem obrany ČR. V brožuře mapující Pražské povstání se vyloženě mluví o falšování historie z propagandistických důvodů.

Na závěr si dovolíme odcitovat vojenského historika Eduarda Stehlíka:

„Praha se do značné míry osvobodila sama, i když pod vlivem mezinárodní situace. Válka spěla ke svému konci, na celé řadě úseků povstalci přes svou zoufalou zbraňovou i personální situaci boje proti mnohonásobně silnějšímu protivníkovi vyhráli.“

Sovětský generál a od roku 1944 také maršál Ivan Stěpanovič Koněv dosáhl za svého života desítek vyznamenání. Pokud jde o ta nejvyšší a nejpodstatnější, byl dvakrát jmenován Hrdinou sovětského svazu. V ČSR byl držitelem nejvyššího vyznamenání Řádu bílého lva z roku 1945 (.pdf, str. 93). 

Americké nejvyšší vojenské (.pdf, str. 3) vyznamenání pro příslušníky cizích vojsk Legii za zásluhy (Legion of Merit) získal z rukou generála Omara Bradleyho nedlouho poté, co se spojenecká vojska potkala na Labi v dubnu 1945 (.pdf, str. 5).

Posmrtně mu byl v roce 1997 udělen i jeden z vysokých britských řádů – Řád lázně (Order of the Bath). Ten získal již v roce 1945, ale vzhledem k změnám politické situace a nastupující studené válce si tento řád osobně nemohl převzít.

O udělení nejvyššího francouzského vyznamenání Řádu čestné legie (Légion d’honneur) jsme bohužel v písemné podobě nic bližšího nezjistili, ale z fotografií je patrné, že byl jeho držitelem.

Zmíněného francouzského vyznamenání si lze na obrázku všimnout ve druhém sloupci zprava na druhém místě odspodu. Podobně je na obrázku patrné i americké vyznamenání (první sloupec zleva).

Pokud jde o belgické vyznamenání, z období války se může jednat o tzv. Válečný kříž (Croix de Guerre) jako nejvyšší vojenské vyznamenání nebo o jeden ze tří belgických Řádů (Řád Leopolda, Koruny a Leopolda II.). Bohužel pro ani jeden z nich jsme nenašli informaci, že by byl kdy udělen maršálu Koněvovi.

I přesto musíme uznat, že je pravdou, že všechny ostatní ve výroku jmenované země udělily maršálu Ivanu Koněvovi minimálně jedno z nejvyšších vyznamenání.

Předseda KSČM Vojtěch Filip na tiskové konferenci (čas 0:20), která proběhla 4. října 2019 po jednání mezi zástupci KSČM a premiérem Babišem s ministryní financí Schillerovou, oznámil podporu návrhu státního rozpočtu ze strany KSČM v Rozpočtovém výboru PSP ČR. V 24členném Rozpočtovém výboru zastupují KSČM poslankyně Vostrá a poslanec Dolejš, poslankyně Vostrá je zároveň také předsedkyní výboru.

O tom, zda komunisté podpoří návrh rozpočtu v prvním čtení na plénu Sněmovny, bude ze strany KSČM rozhodnuto po schůzce mezi KSČM a ANO na téma zdravotnictví. Ta proběhne v pátek 11. října 2019. Dle vyjádření předsedy Filipa bude hlavním tématem této schůzky úprava úhradové vyhlášky, u které mu vadí zejména rozdílné výše úhrad úkonů u poskytovatelů stejné úrovně (např. krajské nemocnice). Změny vyhlášky ale premiér Babiš odmítá.

Úhradovou vyhláškou rozhoduje Ministerstvo zdravotnictví o rozdělení finančních prostředků do jednotlivých segmentů zdravotnictví. Tato vyhláška vzniká na základě dohodovacích řízení mezi poskytovateli péče a pojišťovnami.