Vojtěch Filip

KSČM nutnost založení komerční banky, která by byla v rukou státu, uvádí již ve svém volebním programu (.pdf, str. 2) z období 2013–2017. Taková banka by podle jejich programu měla být veřejná, bez poplatků, se zaručeným zhodnocením vkladů a dostupnou úrokovou mírou na poskytované úvěry. Požadavek na vytvoření veřejného bankovnictví komunisté akcentovali také před volbami do Evropského parlamentu v roce 2014.

Myšlenka na vytvoření veřejné komerční banky přetrvává i ve volebním období 2017–2021 a znovu se objevila v programu (.pdf, str. 8), podle kterého by státní banka měla sloužit k financování státních, krajských i obecních projektů. Tím by se dle KSČM měla snížit závislost na zahraničí.

Doplňme, že banka komerčního typu v rukou státu se stala jedním z bodů, kterými si KSČM podmiňovala svou toleranci menšinové vlády ANO a ČSSD.

V úterý 6. dubna 2021 se po neshodách s menšinovou vládou sešel Ústřední výbor KSČM a většinově se shodl na tom, že vláda jejich požadavky neplní kompletně ani dostatečně. Kromě růstu minimální mzdy, valorizace důchodů a přísnějších požadavků na ochranu přírodních zdrojů, které jsou alespoň částečně plněny, nejsou dle KSČM ostatní body plněny vůbec, požadavek na státní banku nevyjímaje.

Pro úplnost uveďme, že Andrej Babiš na schůzce konané 7. dubna 2021 (tedy jeden den po vyřčení výroku) předal zástupcům KSČM návrh na založení státem vlastněné komerční banky.

Vládní návrh zákona o státním rozpočtu ČR na rok 2021 původně počítal s výdaji na obranu ve výši přibližně 85,4 miliardy korun (.pdf, str. 14). V rámci pozměňovacího návrhu č. 6915 (.doc) však Miloslava Vostrá (KSČM) navrhla snížit rozpočet na obranu o 10 miliard a tuto částku přesunout do rozpočtové rezervy. Poslanecká sněmovna pozměňovací návrh schválila. Ministerstvo obrany tak dle schváleného rozpočtu dostalo k dispozici 75,4 mld. Kč.

Hned po schválení rozpočtu 18. prosince 2020 premiér Andrej Babiš oznámil, že 10 miliard korun bude Ministerstvu obrany navráceno, a uvedl: „Můžeme to garantovat, v lednu se to vrátí." 27. ledna 2021 vláda na jednání jednohlasně schválila převedení 5 miliard korun z vládní rozpočtové rezervy do rozpočtu Ministerstva obrany, čímž se rozpočet resortu navýšil na 80,4 miliardy korun. Jednalo se však o polovinu sumy, o kterou byly letošní výdaje na obranu kvůli návrhu KSČM sníženy. Ministerstvo obrany uvedlo, že navýšený rozpočet umožní armádě pokračovat v plnění všech stávajících úkolů, včetně robustního nasazení vojáků na pomoc v boji s koronavirem.

Návrat zbylých pěti miliard vláda schválila 29. března 2021. Materiál na zvýšení výdajů státního rozpočtu v kapitole obrany předložil (.doc, str. 5) ministr obrany Lubomír Metnar. Ten předtím opakovaně uvedl, že pokud by se na armádě šetřilo, podá demisi. Prostředky z přesunutých 5 miliard korun mají být využity na platy a zákonem stanovené příplatky pro vojáky a na pokrytí běžných výdajů (opravy techniky, náhradní díly, pohonné hmoty, posílení rozpočtu vojenských nemocnic v souvislosti s covidem-19).

Původní rozpočet Ministerstva obrany na rok 2020 byl stanoven na 75,5 miliard korun (.pdf, str. 6). Novelou zákona o státním rozpočtu na rok 2020 (.pdf), která byla Poslanecké sněmovně předložena 23. března 2020, byl však původní rozpočet upraven. Novelou se již na konci března 2020 částka 75,5 miliard korun snížila (.pdf, str. 1) na přibližně 72,6 miliardy korun. Kvůli koronavirové krizi ministerstvo s navrácením 2,9 miliardy korun do státní pokladny souhlasilo.

Vládní návrh zákona o státním rozpočtu ČR na rok 2021 původně počítal s výdaji na obranu ve výši cca 85,4 miliardy korun (.pdf, str. 14). V rámci svého pozměňovacího návrhu č. 6915 (.doc) však Miloslava Vostrá (KSČM) navrhla snížit rozpočet na obranu o 10 miliard a tuto částku přesunout do rozpočtové rezervy. Poslanecká sněmovna tento pozměňovací návrh schválila. Ministerstvo obrany tak dle schváleného rozpočtu dostalo k dispozici 75,4 mld. Kč.

18. prosince 2020 poslanci schválili státní rozpočet na rok 2021 se schodkem 320 miliard korun. Pro rozpočet menšinové vlády ČSSD a ANO hlasovala i KSČM, která svoji podporu podmínila odebráním deseti miliard korun z rozpočtu Ministerstva obrany. „Peníze tam přesuneme a předpokládám, že v lednu je tam vrátíme,“ ujišťoval hned po schválení rozpočtu premiér Andrej Babiš.

27. ledna 2021 bylo z vládní rozpočtové rezervy do rozpočtu Ministerstva obrany skutečně převedeno prvních 5 miliard, čímž se navýšil na 80,4 miliardy korun. Návrat zbylých pěti miliard vláda schválila až 29. března 2021. Materiál na zvýšení výdajů státního rozpočtu v kapitole obrany předložil (.doc, str. 5) ministr obrany Lubomír Metnar. Ten předtím opakovaně uvedl, že pokud by se na armádě šetřilo, podá demisi.

Vojtěch Filip mluví o novele zákona o státním rozpočtu na rok 2021, která byla schválena v únoru tohoto roku. Pro přijetí zákona kromě vládních poslanců ANO a ČSSD hlasovalo i 11 poslanců KSČM, bez kterých by zákon neměl dostatečnou podporu. V této novele je rozpočet ministerstva obrany na straně výdajů 75 mld. Kč. 

Vláda však na konci března 2021 rozhodla o přesunu 5 miliard korun z vládní rozpočtové rezervy právě do rozpočtu ministerstva obrany. Jednalo se o již druhý takový přesun, první proběhl v lednu 2021. Reálně tedy rozpočet Ministerstva obrany dosahuje 85 miliard korun.

Ministerstvo obrany uzavřelo v roce 2019 smlouvu na nákup armádních vrtulníků s americkou společností Bell. Konkurenční italský výrobce Leonardo následně podal žádost, aby Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) vydal zákaz plnění této smlouvy, jelikož byla uzavřena dříve, než bylo rozhodnuto o jejich námitkách. 

Žádost společnosti Leonardo však byla Antimonopolním úřadem zamítnuta, jelikož „(…) uložení zákazu plnění smlouvy by znamenalo ohrožení existence širšího obranného nebo bezpečnostního programu, který má zásadní význam z hlediska bezpečnostních zájmů státu.“ Ministerstvo obrany tedy dostalo povolení k nákupu amerických vrtulníků za 17 miliard, a to navzdory přiznaným chybám.

Zakázkou na vrtulníky se začala v listopadu 2020 zaobírat také Evropská komise. 5. února 2021 ÚOHS za chyby při zakázce uložil Ministerstvu pokutu ve výši 550 milionů korun. Tato pokuta byla uložena nepravomocně. Ministerstvo obrany s rozhodnutím nesouhlasí a podá proti němu rozklad (.docx, str. 2).

Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) prověřoval prostředky, které byly vynaloženy mezi lety 2017 a 2020 Ministerstvem obrany (MO) na výzbroj Armády ČR. Jednalo se o smlouvy na pořízení výzbroje a dalších náhradních dílů za více než 3,1 miliardy korun. NKÚ ve své zprávě (.pdf, str. 3) zmiňuje, že systém nákupů nebyl efektivní. 

„Do roku 2020 mělo MO v plánu nakoupit pro armádu útočné pušky s granátometem, odstřelovací pušky, přenosný protitankový raketový komplet a náhradu za ruční protitankovou zbraň. Nakonec ale pořídilo jen útočné pušky s granátometem a místo odstřelovací pušky modulární zbraňový komplet. Ostatní nákupy odsunulo do dalších let. MO tak nebuduje bojové schopnosti armády v požadovaném čase," píše v tiskové zprávě Nejvyšší kontrolní úřad.

Ministerstvo chybovalo (.pdf, str. 3) při specifikaci pořizované výzbroje, nebyl zajištěn (str. 4) dostatek náhradních dílů a výzbroj byla nakupována na etapy. Musela být tedy vypisována nová zadávací řízení, která se musela kvůli chybám často i opakovat. 

Problém byl rovněž při nákupu (.pdf, str. 5) nevhodných denních zaměřovačů ke kulometům, na což upozorňoval i Úřad pro obrannou standardizaci, katalogizaci a státní ověřování jakosti. Dále bylo doporučeno provést vojskové zkoušky s těmito zaměřovači, které ale ministerstvo, i navzdory původnímu plánu, neprovedlo. Celkově bylo za nevhodné příslušenství utraceno 3,37 milionu korun.

NKÚ dále zmiňuje, že na ověřování parametrů před nákupem výzbroje upozorňoval Ministerstvo obrany už v roce 2016. Náprava ale dle NKÚ nebyla ze strany resortu dostatečná. Změna vnitřních předpisů se začala připravovat až v průběhu kontroly v roce 2020.

Dalším problémem byl samotný systém nákupů. Podle kontrolorů se zakázky prodlužovaly, čímž se zvyšovala jejich cena a vzrůstala administrativní zátěž pro ministerstvo. Zakázky se následně opožďovaly oproti původnímu plánu.

Ministerstvo mělo také porušit (.pdf, str. 5) v několika případech zákon o zadávání veřejných zakázek. „Například tehdy, když zrušil zadávací řízení způsobem, který je v rozporu se zákonem. Nebo když uzavřel s dodavatelem smlouvu, která neodpovídala zadávacím podmínkám, a tím porušil i zásadu transparentnosti,“ dodal Nejvyšší kontrolní úřad.

Ministerstvo obrany následně zveřejnilo vyjádření, kde nesouhlasí s některými závěry NKÚ. Zmiňuje, že znění zprávy NKÚ je zkreslující a neobjektivní. „Na základě vzorku několika zakázek nelze souhlasit s tvrzením, že vyzbrojování se prodlužuje a prodražuje a resort obrany nebuduje bojové schopnosti armády v požadovaném čase. Naopak, modernizace v posledních letech pokračuje historicky nejvyšším tempem a dle plánů a potřeb Armády ČR,“ doplnilo Ministerstvo obrany.

Ministerstvo taktéž uvádí, že kontroloři prověřovali smlouvy v hodnotě 3,1 miliardy korun. Neúčelně vynaložené prostředky v hodnotě 3,37 milionu korun jsou podle MO tedy jen tisícinou z celkové částky.

Poslanecká sněmovna 11. února hlasovala o dvou návrzích ohledně prodloužení nouzového stavu (NS). Pro první návrh předložený vládou týkající se prodloužení NS o 30 dnů, tedy do 16. března, hlasovalo 48 poslanců ANO a ČSSD. Proti se vyslovila opozice, KSČM a nezařazení poslanci.

Druhý návrh poslance Stanislava Juránka měl nouzový stav prodloužit o 14 dní, tedy do 28. února. Pro tento návrh hlasovalo opět 48 poslanců, KSČM se při tomto hlasování zdržela.

Nouzový stav tak nebyl poslanci prodloužen a měl skončit o půlnoci 14. února, ale vláda na žádost hejtmanů, kteří jsou zástupci primárně opozičních stran, vyhlásila navazující nouzový stav do 28. února.

Vojtěch Filip tedy pravdivě uvádí, že hejtmani z opozičních stran vládu požádali o prodloužení nouzového stavu. Filipův obrat, že tyto strany „nebyly schopny udělat nic jiného“, nepovažujeme za doslovné tvrzení, a jako takové jej nehodnotíme.

Dodejme, že ústavnost prodloužení nouzového stavu tímto způsobem zpochybnilo hned několik ústavních právníků (např. Jan Wintr, Jan Kysela) či odborník na zdravotnické právo Ondřej Dostál a předseda Senátu Miloš Vystrčil, ten napsal vládě otevřený dopis. Senátoři podali stížnost k Ústavnímu soudu kvůli vyhlášení NS. Soud tuto stížnost z procesních důvodů odmítl, uvedl však, že obcházení sněmovny a opětovné vyhlášení nouzového stavu na žádost hejtmanů není možné (.pdf, str. 7). Za neústavní pak takové vyhlášení nouzového stavu prohlásil i Městský soud v Praze.

Vojtěch Filip zde hovoří o Smlouvě mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci (dále jen Smlouva), podepsanou v Praze 26. srpna 1993. Za Českou republiku ji podepsal prezident Václav Havel, za Ruskou federaci prezident Boris Jelcin. Smlouva později byla ratifikována Parlamentem.

Podle důvodové zprávy je hlavním cílem uzavření této mezinárodní smlouvy vytvoření standardních bilaterálních vztahů, odpovídajících nové politické a ekonomické situaci. Smlouva je založena na některých základních hodnotách, jako je například zásada neporušitelnosti hranic. V preambuli je také explicitně vyjádřen zájem definitivně skoncovat s totalitní minulostí, spojenou s nepřípustným použitím síly proti Československu v roce 1968 a dalším neospravedlnitelným setrváním sovětských vojsk na československém území. Smlouva na základě svého článku 26 vstoupila v platnost (.pdf, str. 1108) dnem 5. března 1996, kdy došlo v Moskvě k výměně ratifikačních listin. Tím byla zároveň ukončena platnost Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi ČSSR a SSSR ze dne 6. května 1970.

Sám Vojtěch Filip na dotaz Václava Moravce uvádí dále v diskusi pouze jediný případ, kdy podle něj došlo k porušení této Smlouvy. Tím mělo být zamezení přístupu k pomníku maršála Koněva, což vyžaduje Článek 21 této Smlouvy. V tomto článku se mimo jiné uvádí:

„Každá Smluvní strana bude na svém území zajišťovat péči o vojenské hroby a vojenské pomníky druhé Smluvní strany, jejich udržování a přístup k nim."

Ministerstvo zahraničích věcí České republiky vydalo v dané věci prohlášení, ve kterém zdůrazňuje, že přesunutí sochy není v rozporu se zněním této Smlouvy, a vymezilo se proti zásahům státních orgánů Ruské federace do vnitřních záležitostí České republiky. Opačný postoj však zastává ruská strana. Ministr zahraničních věcí Ruské federace Sergej Lavrov označil počínání úřadů v Praze za „pobuřující a cynické“ a dodal, že odporuje výše zmíněné Smlouvě z roku 1993. Mluvčí ruské diplomacie Marija Zacharovová podle agentury TASS uvedla, že „vzhledem k nezbytnosti zajistit přístup k památníku by se otázka o tom, kde se nachází, neměla řešit jednostranně.“

Dodejme v této souvislosti, že podle usnesení (.doc, str. 3) Rady městské části Prahy 6 má být socha zapůjčena Muzeu paměti XX. století a veřejnosti by měla být znovu přístupna od 1. ledna 2021.

Můžeme tedy souhrnně říci, že zda je přesun sochy maršála Koněva porušením smlouvy mezi ČR a Ruskem o přátelských vztazích, je v současné době předmětem sporu mezi oběma zeměmi. Vojtěch Filip přitom nebere v potaz to, že zde nějaký spor běží, a staví se ve svém prohlášení na ruskou stranu. 

Zastupitelstvo, ne jen starosta Prahy 6 Ondřej Kolář, rozhodlo o dalším nakládání se sochou maršála Koněva. Hlasováním (33 pro, 1 proti, 6 se zdrželo, 5 nehlasovalo) bylo rozhodnuto, že pro sochu bude nalezeno důstojné uplatnění a že pro oblast na náměstí Interbrigády bude vyhlášena umělecká soutěž. Tento návrh byl předložen politickými kluby TOP 09, KDU-ČSL, ODS a STAN jako návrh koaliční (.doc, str. 17).

Socha byla na začátku dubna 2020 odstraněna a měla by být zapůjčena plánovanému Muzeu paměti 20. století. Nyní je socha v depozitáři a není tedy přístupná veřejnosti.

Vojtěch Filip hovoří o mezinárodní smlouvě, konkrétně o smlouvě mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci, kterou v roce 1993 podepsal za českou stranu Václav Havel a za ruskou Boris Jelcin. Článek 22 této smlouvy mluví o spolupráci při potlačování zločinnosti, pašování zboží, ale také uměleckých předmětů majících kulturní a historickou hodnotu, nemá tedy co do činění s pomníky či válečnými hroby.

Obsah 21. článku této smlouvy je následující: „Každá Smluvní strana bude na svém území zajišťovat péči o vojenské hroby a vojenské pomníky druhé Smluvní strany, jejich udržování a přístup k nim. Budou rovněž spolupracovat při zjišťování a udržováni pohřebišť občanů druhé Smluvní strany, výměně informací o osudu zemřelých a nezvěstných na svém území“. Podle tohoto paragrafu by tedy Česká republika měla zajistit přístup k vojenským pomníkům. Jak ale uvádí ve svém prohlášení české Ministerstvo zahraničí, přemístění tohoto pomníku není porušením dané smlouvy.

Vojtěch Filip v tomto výroku v kontextu kauzy odstranění sochy maršála Koněva zmiňuje zákon č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech a pietních místech, který vymezuje práva a povinnosti orgánů státní správy v oblasti péče o tato místa. V § 2 odst. 1 zákon definuje válečný hrob jako místo, „kde jsou pohřbeny ostatky osob, které zahynuly v důsledku aktivní účasti ve vojenské operaci nebo v důsledku válečného zajetí, anebo ostatky osob, které zahynuly v důsledku účasti v odboji nebo vojenské operaci v době války“. Za válečný hrob může být považován také „jiný objekt, který je za válečný hrob považován v souladu s mezinárodní smlouvou, jíž je Česká republika vázána“.

Podle § 2 odst. 2, který zde zmiňuje Vojtěch Filip, je válečným hrobem pro účely výše zmíněného zákona také „pietní místo, kterým se rozumí pamětní deska, památník nebo obdobný symbol připomínající válečné události a oběti, které zahynuly v důsledku aktivní účasti ve vojenské operaci nebo v důsledku válečného zajetí, anebo oběti osob, které zahynuly v důsledku účasti v odboji nebo vojenské operaci v době války“.

Vzhledem k tomu, že maršál Koněv nezemřel v důsledku žádného z výše uvedených důvodů, ale až v roce 1973, nemůže být jeho pomník považován za válečný hrob, ani za pietní místo podle tohoto zákona. Takto se k pomníku maršála Koněva vyjádřil v září 2019 mluvčí Ministerstva obrany Jan Pejšek. Stejný názor zastává například vojenský historik Eduard Stehlík.

Relevantní je v tomto případě Smlouva mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci z roku 1993. Podle článku 21 této smlouvy jsou smluvní strany zavázány vzájemně zajišťovat péči o vojenské hroby a vojenské pomníky na svém území. Zároveň jsou povinovány vojenské hroby a vojenské pomníky udržovat a zajistit k nim přístup.

Nad rámec tohoto článku 21 byla přijata Dohoda o vzájemném udržování válečných hrobů. Tato dohoda poskytuje vlastní definici (ruských) válečných hrobů, jako „míst na území České republiky, kde jsou pochováni občané Ruska a občané bývalého SSSR, kteří zahynuli v důsledku válek, ozbrojených konfliktů, v zajetí nebo v jeho důsledku, zahrnujíc v to hroby jednotlivců i hroby hromadné, hřbitovy nebo části hřbitovů, jakož i pomníky, mohyly a památníky na těchto místech postavené“. Na pomník maršála Koněva se proto nevztahuje ani tato dohoda, jak uvedlo i Ministerstvo obrany.

V současné době je socha maršála Koněva umístěna v depozitáři společnosti ARTEX ART SAFE s.r.o. Podle usnesení (.doc, str. 3) Rady městské části Prahy 6 má být socha zapůjčena Muzeu paměti XX. století. Veřejnosti by měla být socha přístupna od 1. ledna 2021.

Podle § 2 odst. 2 zákona č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech, jsou za válečné hroby považována i pietní místa (pamětní desky, pomníky, památní nebo obdobné symboly). Podle § 2 odst. 5 ve spojení s § 3 odst. 3 tohoto zákona je vlastník válečného hrobu (jakož i vlastník nemovitosti, na níž je válečný hrob umístěn) povinen k němu umožnit přístup. Socha maršála Koněva ovšem není válečným hrobem ani pietním místem podle tohoto zákona, ani žádné mezinárodní smlouvy, jíž je Česká republika vázána. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.