Vojtěch Filip

Vojtěch Filip zřejmě má na mysli růst průměrné mzdy v České republice. Je pravda, že průměrná hrubá mzda (tedy mzda před odečtením daně apod.) se už od roku 2014 zvyšuje. V prvním čtvrtletí roku 2014 to bylo 24 806 korun, medián pak 20 706 korun. Ve druhém čtvrtletí tohoto roku byla výše průměrné mzdy 34 105 korun; medián pak činil 29 127 korun.

Je ovšem důležité rozlišit mezi nominální a reálnou mzdou. Zatímco nominální říká, jakou částku si vyděláme, tak reálná mzda zohledňuje i to, kolik si za tyto peníze koupíme. V kontextu růstu mezd je tedy klíčové zmínit i růst reálné mzdy, která se podobně jako nominální mzda převážně zvyšuje už od roku 2014.

Zákonná valorizace důchodů znamená navázání růstu důchodů na růst cen (inflaci) a růst mezd. Zákon č. 155/1995 Sb o důchodovém pojištění (aktuální znění) uvádí k valorizaci v § 67 odst. 1.: „Vyplácené důchody se zvyšují v závislosti na růstu indexu spotřebitelských cen (dále jen „růst cen“) a na růstu mezd. Vyplácenými důchody se rozumí důchody přiznané ode dne, který spadá do období před kalendářním měsícem, do něhož spadá den, od něhož se důchody zvyšují.“ Zákon byl přijat první vládou samostatné České republiky, jejímž premiérem byl Václav Klaus.

Tento zákon z roku 1995 obsahoval zákonnou valorizaci již ve svém prvním znění, tedy v roce 1995. Od té doby se její podstata téměř neměnila (viz verze zákona). V roce 1995 vládla první Klausova vláda (1992–1996), která se zajisté dá označit za pravicovou. Od této doby se vystřídala celá řada pravicových vlád - druhá Klausova (1996–98), první Topolánkova (2006–2007), druhá Topolánkova (2007–2009) a vláda Petra Nečase (2010–2013). Ve všech těchto obdobích byla v nějaké formě účinná povinná zákonná valorizace důchodů.

Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) po jednání s tzv. Krizovým štábem proti kolapsu zdravotnictví vyjádřila tomuto štábu podporu v jednání o změnách úhradové vyhlášky na rok 2020 a rozpuštění části přebytků zdravotních pojišťoven.

„Pojišťovny mají k dispozici desítky miliard na svých rezervních účtech. Jde o peníze, které vůbec nepotřebují a zadržují je protiprávně. Právě tyto prostředky ve zdravotnictví teď tolik chybí,“ uvedl člen Krizového štábu MUDr. Martin Engel. Štáb v tuto chvíli sdružuje více než deset organizací reprezentujících jak lékaře a sestry, tak i pacienty a nemocnice.

Peníze na zdravotnictví pro následující rok se podle odhadů vývoje ekonomiky rozdělují na základě jednání zdravotních pojišťoven se zástupci 14 segmentů zdravotní péče. Krizový štáb původně pro nemocnice požadoval zvýšení úhrad za poskytnutou péči o 45 miliard Kč. Z rezerv, nad rámec tzv. úhradové vyhlášky, pak Krizový štáb požadoval uvolnit celkem 20 miliard korun.

Po jednání s Krizovým štábem premiér Babiš uvedl, že se z rezerv uvolní navíc 6 miliard Kč. Krizový štáb své požadavky lehce zmírnil, stále však požaduje 14 miliard nad rámec úhradové vyhlášky, tedy dalších 8 miliard k 6 miliardám již přislíbeným.

Mluvčí Krizového štábu Dagmar Žitníková pak pro pořad Otázky Václava Moravce dne 15. září 2019 uvedla (video, čas 4:35), že „štáb ustupuje od požadavku navýšit úhrady o dalších 5 % nad rámec současného znění úhradové vyhlášky, ambulantním specialistům, praktickým lékařům a dalším segmentům, do nemocnic požadujeme nad současné prostředky vymezené úhradovou vyhláškou alokovat 13 miliard a do domácí péče a sociálních služeb další miliardu“.

V současné chvíli tedy tzv. Krizový štáb požaduje navýšení výdajů na zdravotní péči nad rámec úhradové vyhlášky o 14 miliard, přičemž KSČM tento požadavek podporuje.

V zákoně č. 48/1997 Sb. je v paragrafech 4–9 definováno, kdo je a kdo není plátcem pojistného, za jakých okolností jím je a v jaké míře pojistné platí. Plátci pojistného jsou zaměstnanci, stát a zaměstnavatelé. Pojistným se pak blíže zaobírá zákon č. 592/1992 Sb. o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění.

Výše pojistného a příjmy pojišťoven jsou pevně dané zákonem. Jedná se o 13,5 % z vyměřovacího základu za rozhodné období. V případě zaměstnanců platí 2/3 pojistného zaměstnavatel a 1/3 zaměstnanec. Stát podle § 7 zákona č. 48/1997 Sb. platí pojistné například za děti, studenty, důchodce a uchazeče o zaměstnání.

Podle společného prohlášení Ministerstva financí a Ministerstva zdravotnictví v roce 2018 umožnil růst ekonomiky navýšení technických rezerv pojišťoven na 45 miliard korun. V letošním roce by se mělo jednat o 55 miliard korun. Vojtěch Filip mluví o 50 miliardách korun, což ještě spadá do naší 10% tolerance.

Podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 551/1991 Sb. a podle § 18 odst. 1 zákona č. 280/1992 Sb. mají zdravotní pojišťovny udržovat v „rezervním fondu 1,5 % průměrných ročních výdajů základního fondu zdravotního pojištění (...) za bezprostředně předcházející tři kalendářní roky.“

V posledních letech vznikají neshody mezi zdravotními pojišťovnami, Ministerstvem zdravotnictví a Českou lékařskou komorou, která podobně jako Vojtěch Filip požaduje uvolnění části rezerv do zdravotnictví. Ministerstvo zdravotnictví i financí jsou proti tomu, aby zdravotní pojišťovny uvolňovaly své rezervy. Tajemnice Ministra zdravotnictví Helena Rögnerová uvedla: „Jednou jsme to v minulosti zažili, byla krize v roce 2009, tři roky se podařilo překlenout právě díky rezervám, které byly na účtech zdravotních pojišťoven. Nemůžeme vzít peníze z rezerv.“ Podobně se v říjnu roku 2018 vyjádřila i ministryně financí Schillerová, která uvedla, že „ministerstvo financí dlouhodobě usiluje o to, aby zdravotní pojišťovny v době ekonomického růstu hospodařily přebytkově“. Dále ve svém článku taktéž zmiňuje krizi z roku 2009 a význam rezerv zdravotních pojišťoven v období krize.

Podle Zdravotně pojistných plánů zdravotních pojišťoven na rok 2018 (.pdf, str. 9) zdravotní pojišťovny nepředpokládaly růst rezervního fondu. Naopak se očekávalo, že do roku 2020 dojde k poklesu. Zdravotně pojistné plány zdravotních pojišťoven na rok 2019 (.pdf, str. 12) uvádějí, že i přes pokračující hospodářský růst v letech 2020 a 2021 bude výše rezerv stoupat pouze pozvolna. Oproti těmto plánům však rezervy zdravotních pojišťoven vzrostly v roce 2018 na 43 miliard a během letošního roku až na 55 miliard.

V České republice funguje v současné době celkem 7 zdravotních pojišťoven – Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP) a dalších šest tzv. zaměstnaneckých pojišťoven, pod které spadají pojišťovny podnikové, rezortní (které jsou zejména pro zaměstnance konkrétního ministerstva, např. Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra ČR) nebo oborové (určené zejména pro zaměstnance v konkrétním odvětví, např. pro armádu Vojenská zdravotní pojišťovna).

Všeobecná zdravotní pojišťovna byla jako jediná zřízena přímo státem, a to zákonem č. 551/1991 Sb., další zdravotní pojišťovny mohly začít vznikat jako pojišťovny zaměstnanecké podle zákona č. 280/1992 Sb. Podle původní podoby zákona byly tyto zaměstnanecké zřízeny Ministerstvem práce a sociálních věcí (MPSV), současná podoba zákona už pojem zřizovatele u pojišťoven nezná.

VZP je jediná pojišťovna, v níž má stát úplné zastoupení v jejích správních orgánech. Podle zákona je její správní rada tvořena 10 členy jmenovanými vládou na návrh Ministerstva zdravotnictví a 20 členy volenými Poslaneckou sněmovnou. V dozorčí radě je pak 10 členů volených Poslaneckou sněmovnou a 3 vládou na základě návrhů ministerstev.

Naopak u všech ostatních, tedy u zaměstnaneckých pojišťoven, jsou správní orgány závislé na státu pouze částečně. Ve správní radě je 5 členů jmenovaných vládou a 10 volených z řad pojištěnců pojišťovny a v dozorčí radě jsou 3 členové jmenováni vládou na návrhy ministerstev a 6 členů volených z řad pojištěnců. Obecně tedy můžeme říct, že tyto pojišťovny nejsou na státu závislé, a ten v nich nemůže vykonávat přímý vliv (na rozdíl od příspěvkových organizací či akciových společností).

Tři pojišťovny v kontextu slučování

Nejen Vojtěch Filip, ale i někteří další politici čas od času mluví o možném sloučení některých pojišťoven, konkrétně se často mluví o sloučení Vojenské zdravotní pojišťovny (VoZP), Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra ČR (ZP MV ČR) a případně i VZP. Tento návrh proběhl médii opakovaně, např. když ho prosazoval ministr zdravotnictví Heger v roce 2012, v roce 2014 o něm mluvili ministr zdravotnictví Němeček a ministr financí Babiš nebo v roce 2017 tehdejší premiér Sobotka. Lze tedy předpokládat, že Vojtěch Filip myslí právě tyto tři pojišťovny, když mluví o tom, že je všechny zřizuje stát.

Vojenskou pojišťovnu zřídilo stejně jako ostatní zaměstnanecké pojišťovny MSPV, a to v 1992 na žádost tehdejšího Federálního ministerstva obrany. K otázce vztahu ke státu a možného sloučení pojišťoven se vyjádřil Richard Medek, mediální a marketingový manažer VoZP ČR. Upozornil na to, že o této pojišťovně nelze mluvit jako o pojišťovně státní, ve které má stát „pouze třetinovou, jakousi kontrolní účast v jejich správních orgánech. Pojišťovna se tedy může v rámci volného trhu chovat samostatně a usměrňovat svoji činnost tak, aby co nejlépe zajistila zdravotní péči o své klienty a udržela vyrovnaný rozpočet i do dalších let.“ VoZP pojišťovna je pouze specifická tím, že má právně upravený vztah k Armádě ČR.

Stejným způsobem vznikla i Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra ČR. K jejímu vztahu k ministerstvu se zase vyjádřil Jaroslav Hruška, předseda správní rady ZP MV ČR: „Zdravotní pojišťovna MV ČR se jmenuje tak, jak se jmenuje, ne proto, že by ji řídil ministr vnitra, ale proto, že část klientů pojišťovny tvoří (nebo tvořila) většina zaměstnanců rezortu vnitra.“ a dále: „MV nemá se Zdravotní pojišťovnou MV ČR žádné finanční vztahy, její fungování je záležitostí správní rady tak, jak je tomu u všech zdravotních pojišťoven. Nezbývá mi než zopakovat, že Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra ČR je samostatným subjektem a ministr vnitra nemůže pojišťovně zasahovat do problematiky, která je v její samostatné působnosti."

Tyto zmíněné pojišťovny tedy i přes svůj bližší vztah k institucím, jako k Ministerstvu vnitra ČR a Armádě ČR, stále nejsou vysloveně státními institucemi a udržují si vlastní samosprávu, která je upravena stejným zákonem jako u např. Zaměstnanecké pojišťovny Škoda. Všechny české pojišťovny jsou samostatné právní subjekty (v zákoně o zaměstnaneckých pojišťovnách a v zákoně o VZP), samy nakládají se svým majetkem a kromě VZP jsou zapsány v obchodním rejstříku. Stát nad nimi ovšem stále udržuje dohled, například ministerstva kontrolují jejich hospodaření a Ministerstvo zdravotnictví může pojišťovně odebrat povolení k činnosti.

Závěr

Otázkou tedy je, jak hodnotit Filipův výrok, že „stát zřizuje tři pojišťovny“. Jak jsme viděli výše, hovořit o „zřizování“ pojišťoven je problematické a otázka jejich závislosti na státu je poměrně komplikovaná.

Zaměstnanecké pojišťovny mohou vzniknout pouze na základě povolení, které uděluje Ministerstvo zdravotnictví, přičemž ministerstva jsou organizačními složkami státu. A stát také nad všemi pojišťovnami uplatňuje svůj dohled, a v tomto smyslu tedy státu podléhá všech 7 zdravotních pojišťoven. Na základě dosud zmíněných informací, můžeme rozlišit i užší smysl, ve kterém mu podléhá pouze VZP, protože pouze u ní má stát úplnou kontrolu v jejích správních orgánech, její zřízení bylo státem iniciováno a provedeno pomocí samostatného zákona.

Ze současných 7 pojišťoven nicméně nelze vydělit 3, které by měly oproti ostatním zvláštní status, aby bylo možné říci, že stát „zřizuje tři pojišťovny“. Zvláštní status má pouze VZP; všechny ostatní mají stejný status pojišťoven zaměstnaneckých. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící.

Současný památník od sochaře Zdeňka Hůly, odhalený v přítomnosti Václava Havla v roce 1995, stojí na původním, předpokládaném místě hromadných hrobů tzv. cikánského tábora, tedy mimo areál vepřína.

Podle Mladé Fronty DNES z 6. června 1998 Vojtěch Filip podpořil vznik důstojného pietního místa v oblasti bývalého tábora v Letech. Byl však pro to, aby se památník nacházel nedaleko vepřína, nikoliv přímo na jeho místě. Pro zbourání vepřína tehdy byli naopak Jaromír Talíř z KDU-ČSL a Pavel Pešek z Unie svobody.

5. prosince 2017 Vojtěch Filip na 3. schůzi současné PSP ČR tvrdil, že se vepřín nenachází na pozemcích původního tábora v Letech. Toto bylo nicméně letos vyvráceno archeologickým průzkumem, podle něhož byly trosky tábora při stavbě vepřína viditelné a většina tehdejšího tábora se nacházela právě v areálu vepřína.

Aktuálně má dojít k demolici vepřína s tím, že bude do konce roku 2019 vyhlášena architektonická soutěž na podobu nového pietního místa, které má stát ve vykoupeném areálu.

Na tomto výroku neověřujeme to, jestli chce někdo sekyrárnu vymístit a přesunout. Zaměřujeme se na to, jestli MPO využívá prostory bývalé sekyrárny.

Ministerstvo průmyslu a obchodu sídlí ve čtyřech budovách v Praze. Adresy všech budov Ministerstva průmyslu a obchodu jsou:

• MPO – Na Františku 32, 110 15, Praha 1.
• MPO – Politických vězňů 20, 112 49  Praha 1.
• MPO – Washingtonova 13, 112 49  Praha 1.
• MPO – Gorazdova 24, 128 00  Praha 2.

Sekyrárna bylo místo, které obecně sloužilo jako popraviště vězňů stínáním hlavy. Jedním z těchto míst byla i známá Pankrácká sekyrárna. Umístěna byla ve třech místnostech Pankrácké věznice.

V první místnosti se scházela komise dohlížející nad výkonem trestu, zde byl vězeň identifikován, obeznámen s vykonáním trestu smrti a předán popravčímu Aloisi Weissovi do druhé místnosti. Ta sloužila jako popraviště. Katovi pomocníci (jeden Němec a dva Češi) položili odsouzeného břichem na lavici a hlavu mu upevnili do dřevěného límce. Následně byl vězeň ostřím gilotiny sťat. Tělo bylo přemístěno do poslední místnosti ke kanálku, do něhož odtekla krev. Na závěr bylo tělo i s hlavou uloženo do dřevěné rakve. Celý proces trval asi jednu minutu.

Poprvé zde gilotina ukončila životy pěti lidí 5. dubna 1943. Poslední poprava byla vykonána 26. dubna 1945. Dohromady zde podle několika pramenů zemřelo celkem 1075 lidí, z toho 155 žen.

Během komunistického režimu se Pankrác stal věznicí Ministerstva vnitra, ve kterém byla držena celá řada politických vězňů, označovaných za tzv. třídní nepřátele. Byla zde popravena například i Milada Horáková.

V pankrácké věznici postupně po roce 1989 vznikla tři pietní místa. V bývalé sekyrárně, kde je zřízen Památník, na bývalém popravišti za vězeňskou nemocnicí a v popravčí cele v suterénu objektu věznice.

Předseda KSČM Filip v rozhovoru mohl zaměnit pankráckou sekyrárnu za Petschkův palác (též Pečkárna), ve kterém má dnes sídlo MPO. Tato budova byla za války zabrána gestapem a byli zde vyslýcháni a mučeni čeští vlastenci. Krátce po válce zde byl zřízen památník. V současnosti suterén budovy slouží k potřebám MPO.

Je důležité zdůraznit rozdíl mezi sekyrárnami obecně a Petschkovým palácem (Pečkárnou). Pečkárna sloužila gestapu jako mučírna; nešlo o věznici a popraviště, jako tomu bylo právě u sekyráren, včetně té pankrácké. Jde tedy o dva pojmy, které popisují dvě odlišná zařízení, která byla zřízena pro dva různé účely – jedno zařízení na mučení a výslech vězňů, druhé na jejich popravování.

Tomu, že předseda KSČM Filip pravděpodobně zaměnil sekyrárnu za Petschkův palác, napovídá i fakt, že budova Českého rozhlasu a Pečkárna jsou od sebe vzdáleny jen osm minut chůze. Zde by byl Filipův obrat „tady na rohu“ více na místě, než v případě Pankrácké sekyrárny, která je od budovy Českého rozhlasu vzdálena 36 minut pěší chůze.

Jak vyplývá z kontextu rozhovoru, Vojtěch Filip v srpnu letošního roku na svém twitterovém účtu prohlásil (viz níže), že za zdražení vepřového masa u nás může právě výkup vepřína v Letech. Dále zmínil i vysokou efektivitu daného podniku a výkupní cenu půl miliardy. Transakci označil za zločin.

Valná hromada akciové společnosti AGPI 31. července 2017 souhlasila s převodem majetku na stát a vláda 21. srpna 2017 odkup schválila. Koncem listopadu 2017 došlo k podpisu smlouvy o výkupu areálu vepřína v Letech u Písku a ten byl v dubnu 2018 předán Muzeu romské kultury, s. p. o.

Posledních 330 vepřů firma AGPI odvezla na jatka 13. března 2018. K danému dni měl být areál vyklizený, do té doby byl vepřín v provozu. Za rok 2016 zpracování vepřového masa vytvořilo firmě AGPI 44 % tržeb. Oproti předešlému roku, kdy tato společnost skončila ve ztrátě, byla AGPI dokonce zisková.

Tvrzení hodnotíme jako pravdivé, protože podobné zpochybnění Vojtěch Filip uvedl již dříve. V tom, kolik stát zaplatil (s 10% odchylkou) a že to bylo financováno z peněz daňových poplatníků, měl pravdu. Musíme ale zmínit, že ve svých vystoupeních nepřesně definuje předmět prodeje. Stát totiž nevykoupil celou firmu, nýbrž jen jeden její areál z několika, jež tvořily, respektive stále tvoří podnikatelské portfolio akciové společnosti AGPI (dále např. rostlinná výroba a výroba vajec), ve kterých operuje dodnes.

Vojtěch Filip svým výrokem naznačuje, že žádný uvedený český nebo světový politik nezpochybňuje či nezpochybňoval politiku jedné Číny. Pro kontext je nutné uvést, že Filipův výrok se týká vypovězení partnerské smlouvy mezi Pekingem a Prahou kvůli odstavci, který slibuje uznání politiky jedné Číny (problematikou jsme se zabývali při ověřování tohoto výroku).

Problematiku jedné Číny jsme již rozebírali například zde. Česká republika uznává takzvanou politiku jedné Číny, podle níž je to vláda Čínské lidové republiky (ČLR), která jediná vládne entitě zvané „Čína“, a podle které Čínská republika (Tchaj-wan) není oficiálně uznávána jako samostatný stát. Diplomatické styky s vládou Tchaj-wanu byly přerušeny již v roce 1949, kdy byla zároveň uznána Čínská lidová republika. Vztahy s Tchaj-wanem jsou od té doby pouze (.pdf, str. 15) na ekonomické a kulturní úrovni, diplomatické vztahy jsou vedeny s vládou Čínské lidové republiky. Ovšem samotné uznání politiky jedné Číny nemusí automaticky znamenat popření nezávislosti Tchaj-wanu (.pdf str. 11–12). Existence oficiálních diplomatických vztahů s Tchaj-wanem je však faktickou překážkou pro navázání hlubších diplomatických a obchodních vztahů s Čínskou lidovou republikou.

Tento přístup zastává také Evropská unie, postoj ČR je tedy zcela v souladu s evropskou politikou. EU uznává politiku jedné Číny a Tchaj-wan bere jako ekonomickou entitu, s kterou má silné obchodní vztahy. Dále vyzývá k dialogu mezi oběma stranami a jakákoliv dohoda mezi Čínskou lidovou republikou a Tchaj-wanem podle ní musí být akceptována oběma stranami a přihlížet k zájmům tchaj-wanského obyvatelstva.

Současná koncepce zahraniční politiky ČR je z roku 2015. Tato koncepce vztahy k Tchaj-wanu doslovně nezmiňuje, navazuje ale na koncepci (.pdf, str. 15) z roku 2011, ve které je doslovně uvedeno: „Ve vztahu k Tchaj‐wanu zastává ČR politiku jedné Číny, což však nebrání pragmatickému rozvoji styků. Tchaj‐wan zůstane pro ČR významným investorem a obchodním partnerem.“ Styky s Tchaj-wanem tak stále zůstávají na ekonomické a kulturní úrovni. Především ale současná koncepce zdůrazňuje zakotvení České republiky v Evropské unii. Zmiňuje se v ní jasné hodnotové zakotvení ČR v EU a unijní politika je základním rámcem, ve kterém se česká zahraniční politika uskutečňuje. Vzhledem ke státům mimo EU se v ní doslovně píše: „Zahraniční politika ČR vůči státům mimo EU se pohybuje v rámci Společné zahraniční a bezpečnostní politiky a dalších politik EU, rovněž využívá jejich nástrojů a snaží se je uzpůsobit svým zájmům.“

Nyní se zaměříme na vztah politiků uvedených poslancem Filipem k politice jedné Číny.

Václav Havel (československý a český prezident v letech 1989–2003) byl znám svými dlouhodobými negativními postoji k porušování lidských práv v Číně. V roce 1995 se v Praze dokonce účastnil neoficiálního setkání s tchaj-wanským premiérem Lien Čanem. Po tomto setkání pak prohlásil, že nepřítomnost Tchaj-wanu na zasedáních OSN je politováníhodná (.pdf, str. 1). Čína toto považovala za zpochybnění zmíněného principu jedné Číny, což uvádí i na stránkách svého velvyslanectví.

Vzhledem k Havlovu rezervovanému postoji k Číně založenému na zdůrazňování lidských práv a třeba také vzhledem k Dalajlámově návštěvě Prahy v roce 1990 se čínská strana snažila o uznání svých hlavních politických cílů. Jako projev této snahy můžeme považovat sérii bilaterálních setkání a rozhovorů mezi zástupci Číny a středoevropských zemí v letech 1991 až 1995, které vyústily ve vznik „Budapešťských principů“ (str. 4–5). Účastníkem těchto jednání byl v letech 1991–1992 právě předseda vlády Československé federace Marián Čalfa (v úřadě 1989–1992), který například při státní návštěvě Pekingu vysvětlovat postoje Československa k Číně (str. 4–5). Demagog.cz nedohledal, že by Marian Čalfa zpochybnil politiku jedné Číny. Účast na jednáních s Čínou spíše svědčí o opaku.

Miloš Zeman (předseda vlády ČR v letech 1998–2002 a od roku 2013 prezident ČR) je v otázce Číny dlouhodobě konzistentní, o čemž může například svědčit snaha Zemanovy administrativy v roce 1999 pozvat čínského premiéra do Prahy na státní návštěvu (str. 2). V době prezidentství pak rozvíjí vztahy s Čínou dále, a to především na základě svého pragmatismu (str. 1), ale rovněž v souladu s vládní politikou (viz výše). Postoj Zemana je jasně patrný například z vyjádření se ve sporu týkajícího se vypovězení partnerské smlouvy mezi Pekingem a Prahou. Zeman totiž k rušení kulturních akcí pražských umělců čínskou stranou uvedl, že takové akce respektuje jako odvetu za neuznání politiky jedné Číny.

Andrej Babiš (předseda vlády ČR od roku 2017) se nechal slyšet, že jeho vláda politiku jedné Číny respektuje. Oficiální zahraniční politika české vlády k politice jedné Číny je ostatně popsána v tomto článku výše.

Pro úplnost ještě doplníme pozici Donalda Trumpa. Pozice Donalda Trumpa je v této otázce poněkud rozkolísaná. V prosinci 2016 svým výrokem zpochybnil politiku jedné Číny, když si pro její uznání kladl požadavky při vyjednávání obchodní dohody, ovšem již v únoru 2017 toto tvrzení odvolal.

Pro kontext nabídneme ještě pozici Václava Klause a několika dalších evropských politiků:

Hlavní otěže v zahraniční politice a tím i v česko-čínských vztazích převzal po Mariánu Čalfovi v roce 1993 právě Václav Klaus (předseda vlády ČR v letech 1992–1997 a prezident ČR v období 2003–2013). Klaus již jako premiér samostatné České republiky při své návštěvě Číny v roce 1994 čínské představitele ujišťoval, že ČR plně respektuje princip jedné Číny (str. 5), čímž se o rok později dostane do sporu s Havlem a jeho výroky na adresu Tchaj-wanu (str. 5). O konzistentnosti Klausových postojů v delší časové rovině může svědčit i jeho prohlášení týkající se cesty do Číny v roce 2004, ve kterém se vyjadřuje o vzájemném respektu, který je nutné s Čínou udržovat. Faktem rovněž je, že Klausova zahraniční politika je typická velkým pragmatismem, který mu umožňuje neřešit lidskoprávní otázky a tím se vyhýbat sporným bodům s Čínou.

Pragmatický postoj v Evropě není výjimkou. Například kancléřka Angela Merkelová Čínu navštěvuje velmi často. Za dobu svého úřadování ji navštívila celkem dvanáctkrát. Pevnost jejího postoje k Číně je doložitelná například jejím distancování se od Trumpova zpochybnění politiky jedné Číny. Podobně jako kancléřka Merkelová k Číně přistupuje francouzský prezident Emanuel Macron, který na společném setkání s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem prohlásil: „Máme mezi sebou rozdíly… Nikdo z nás není naivní. Ale my respektujeme Čínu… a přirozeně očekáváme od našich velkých partnerů, že také respektují jednotu Evropské unie stejně jako její hodnoty.“

Pokud jde o asijské velmoci, tak například Japonsko jednotnou Čínu a Tchaj-wan jako součást Čínské lidové republiky uznává od roku 1972, a navíc se za vlády japonského premiéra Šinzó Abe mluví o výrazném zlepšení čínsko-japonských vztahů. Jižní Korea pak ustanovila své vztahy s Čínskou lidovou republikou až v roce 1992 po přerušení diplomatických vztahů s Tchaj-wanem.

Čínskou republiku (Tchaj-wan) uznává celkem 17 nezávislých států (většinou zemí třetího světa), mezi nimiž je například africké Svazijsko.

Výrok Vojtěcha Filipa hodnotíme jako nepravdivý, protože u celkem dvou jím jmenovaných příkladů osobností se nám povedlo najít výroky zpochybňující politiku jedné Číny. Konkrétně se jedná o Václava Havla, jehož návrh prosadit Tchaj-wan za člena OSN může být považován za zpochybnění námi diskutované politiky. Donald Trump rovněž svým výrokem v minulosti zpochybnil nedotknutelnost politiky jedné Číny.

KSČM získala letos ve volbách do Evropského parlamentu 6,94 % hlasů. Tento výsledek jí přinesl jeden mandát a europoslankyní se stala Kateřina Konečná. KSČM tak nedokázala obhájit zisk 10,98 % a 3 mandátů z předešlých voleb v roce 2014.

ČSSD se podařilo získat v letošních volbách do Evropského parlamentu pouze 3,95 % a nezískala tak žádný mandát. V předešlých volbách naopak získala 4 mandáty a 14,17 % hlasů.